Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
„Vím, že umřel. Teda slyšela jsem to. Myslím, že před týdnem.“
„Byl jsem mu na pohřbu.“
Představte si, že je vám čtrnáct, ležíte na dětské onkologii, diagnostikují vám něco jako leukémii a najednou o sobě v diskuzi na internetu čtete, že už nejste. Že vás jen tak od stolu odepsali.
Já si nic představovat nemusel, já to zažil.
Na tenisový web jsem v nemocnici chodil celkem pravidelně, pro zlepšení nálady jsem si pouštěl svá videa ze zápasů a tyhle komentáře se objevily pod jedním z nich. Přišlo mi, že nejlepší, co můžu udělat, je odpovědět.
„Já jsem Vrba, neumřel jsem, a dokonce se uzdravím.“
Nejdřív mi bylo všechno líto, užíral jsem se tím. Byl jsem na tom špatně a ptal se sám sebe, proč tohle někdo vypustí ven. Ještě před pár měsíci jsem si dělal, co jsem chtěl, bez jakéhokoliv omezení. Žil jsem jako aktivní dítě, kterému šlo skoro všechno, na co sáhlo. Najednou jsem nemohl ani vstát z postele, protože jsem byl nacpaný kortikoidy, z celého těla mi trčely hadičky, a k tomu jsem ještě narazil na tyhle bláboly.
Naštěstí se ukázalo, že pokud nestojím na kurtu, jsem flegmatik. Jakmile se mi vše rozleželo v hlavě, věty diskutérů měly opačný efekt, motivovaly mě. Moje odpověď navíc způsobila celkem pozdvižení. Našla se spousta známých, kteří mi začali psát povzbudivé zprávy. Sice jsem nebyl žádná tenisová hvězda, ale jako žákovskou jedničku a mistra republiky ve čtyřhře mě lidi celkem řešili. Říkali, že jsem kluk, který má potenciál hrát grandslamy.
Kdyby nebylo nemoci, třeba se teď fakt chystám na Wimbledon.
Kdyby… To jsou jen nesmysly. Stejné jako ty, které o mně psali lidi na internet.
Nemohli vědět, co se mnou je, protože to dlouho netušili ani doktoři.
Byl jsem onkologický pacient, zároveň mi nikdo nikdy neřekl, že mám rakovinu.
Až po mnoha vyšetřeních se ukázala diagnóza: Myelodysplastický syndrom. Onemocnění krvetvorby, které člověku úplně zničí imunitu. Zabírá buď hormonální léčba, chemoterapie, nebo transplantace kostní dřeně. Postupně jsem si prošel vším. V době, kdy jsem se léčil, měly tuhle nemoc kromě mě jen čtyři děti na světě, ostatní byli věkem nad šedesát let. Já byl o dvě generace jinde a vůbec nechápal, co se se mnou děje.
Navázalo na sebe několik událostí, které ve finále odrovnaly mladý a do té doby silný organismus. Nejdřív jsem se nechal očkovat proti neštovicím, pak jsem dostal spálovou angínu a lékaři mi předepsali na dva týdny antibiotika. Už po týdnu mi bylo dobře, takže když zavolali lidi z mého klubu TC Brno, který na mně tehdy všechno stavěl, abych šel hrát zápas, souhlasil jsem.
Od té doby jsem se podivně zadýchával. Na nějakých testech mi vyšly snížené hodnoty červených krvinek, ale fungovat se s tím dalo relativně normálně.
Do chvíle, než jsem šel hrát in-line hokej.
Hůl se mi při jedné akci zasekla o kus betonu a já si ji zapíchnul do třísla, kde mi za pár vteřin naskákaly netypické červené fleky velké asi deset centimetrů.
Rodiče mě poslali na vyšetření na internu. Doktoři konstatovali, že mám slabou imunitu, málo krevních destiček a zakázali mi pohyb. Báli se, že se sebemenší zranění na mém těle nezahojí a můžu vykrvácet. Další dva měsíce se nic nedělo, domů mě pustili s úplně stejnými výsledky, s jakými jsem přišel. Rozdíl byl jen v tom, že jsem kvůli kortikoidům otekl a přibral asi deset kilo.
V pubertě, kdy řešíte úplně každou blbost a hodně se pozorujete, vás tohle odrovná. Tím spíš, když si po návratu do školy všímáte pohledů ostatních dětí. Vypadal jsem divně a navíc jsem všude musel chodit s obličejovou rouškou. Spolužáci se ode mě odvraceli, což je v tomhle věku asi normální, tuším, že bych se na jejich místě choval stejně, ale v tu chvíli to byl strašný pocit. Pořád jsem se za sebe styděl a nejhorší bylo, že jsem vůbec nevěděl, kvůli čemu.
Vzkaz do diskuze jsem napsal po návratu do nemocnice, před první chemoterapií. Pamatuju si, že začínala v úterý. Ještě v pondělí jsem hrál dva zápasy na Pardubické juniorce, vyhlášeném turnaji, jehož vítězové obvykle mají naději na velkou kariéru. Dvouhru jsem projel. Nepamatuju si výsledek ani průběh, jen únavu. Ten zápas jsem bral jako rozlučku s tenisem. Přemýšlel jsem nad vším možným, jen ne nad tím, jak to dopadne, a ptal se sám sebe, jestli je to poslední den, kdy stojím na kurtu. O to víc mě překvapilo, když se nám se spoluhráčem povedlo postoupit ve čtyřhře, kterou jsem stejně musel skrečovat, abych zahájil léčbu.
Trvalo čtyři roky, než jsem se mohl vrátit do normálního života i ke sportu.
Čtyři roky fyzických i psychických zkoušek v období, kdy se mladému člověku dotváří osobnost.
Čtyři roky, během nichž jsem prošel zásadní proměnou.
Když se mě kamarád nedávno zeptal, jestli jsem se v nejhorších chvílích nechtěl zabít, hned jsem odpověděl, že nikdy. Celou dobu, ať mi bylo sebevíc blbě, mě držela vidina, že zase budu hrát tenis.
Před nemocí jsem neměl žádné kamarády a nedivím se tomu.
Byl jsem machírek, hroznej hajzl.
Už zhruba ve dvanácti jsem se cítil nadřazený, ostatní byli v mých očích spodina. Neřekl bych, že jsem byl vyloženě zlý, ale choval jsem se hrozně a myslel si, že mi všechno patří.
Vůbec jsem nevnímal, jak funguje okolní svět. Moje sportovní budoucnost vypadala zářně, takže mi to bylo fuk, pohltil mě jen tenis a představa, že budu hvězda. Bavilo mě ostatní provokovat, jak jen to šlo. Dostal jsem třeba poznámku za to, že jsem vylezl na lavici, vystrčil na všechny zadek a křičel, ať mi ho políbí. Spolužáci, kteří chodili do školy, na kroužky nebo ven a bavili se o normálních věcech, mi přišli trapní.
Já totiž řešil, jestli pojedu na turnaj do Francie, nebo do Itálie.
Můj tehdejší klub v Brně mě protežoval, dostával jsem volné karty na důležité turnaje a dával všem najevo, že jsem něco víc. Často jsem nadával protihráčům a při čtyřhře i spoluhráčům, pokud to kazili.
Já byl ten, kdo měl na rozdíl od nich cenu, třeba proto, že jsem jako jeden z nejlepších tenistů v ročníku 1996 podepsal smlouvu s firmou Prince, která mi dávala rakety.
Tehdy mi to přišlo normální. Stejně jako to, že mé rodiče pravidelně oslovovali manažeři z akademie v Prostějově, kde vyrostly skoro všechny české hvězdy, i Tomáš Berdych a Petra Kvitová. Našim jednou poslali lístky na Davis Cup a k nim přiložili přestupové papíry. Měli o mě velký zájem, ale já byl tou dobou spokojený v Brně. Vedla mě Eva Martincová, bývalá vynikající hráčka a skvělý člověk, vedle toho jsem měl pravidelný sparing se staršími a kvalitními hráči.
O to hůř jsem pak nesl, jak se klub zachoval, když jsem byl ležák v nemocnici. Každý věděl, jak na tom jsem, ale z vedení se nikdo neozval. Zavolali až ve chvíli, kdy zjistili, že nejsem na umření, jenže jim šlo jen o to, aby zjistili, jestli bych nemohl hrát turnaj nebo si aspoň kvůli splnění pravidel sednout do počtu na lavičku.
Vystihlo to atmosféru tenisového světa, je v tomhle ohledu přísný.
Nejdřív jsem pro ně byl nepostradatelný a tolerovali mi jakékoli spratkovské manýry. Pak si spočítali, že ze mě nic nebude, a přeřadili mě do kolonky odpad.
V nemocnici jsem měl u sebe pořád raketu, bral jsem si ji do postele místo plyšáka.
Klub byl přitom místem, kam jsem se chtěl vrátit pokaždé, když mě pustili do ambulantní léčby. Stačilo mi jít si sem tam zapinkat. Šoural jsem se po kurtu, trčely ze mě hadičky a za dvacet minut jsem byl úplně hotový. Jenže nikdo, s výjimkou paní trenérky, která mě držela nad vodou, si mě nevšímal.
Dělali, jako bych tam nebyl.
Lidsky mě to poznamenalo, protože jsem se k tenisu upínal. V nemocnici jsem měl u sebe pořád raketu, bral jsem si ji do postele místo plyšáka a zkoušel údery aspoň vleže. Ve světlejších chvilkách jsem vstal a pár minut stínoval. Představoval jsem si sám sebe jako svého oblíbeného tenistu Gaëla Monfilse, showmana z Francie, který v zápasech při úderech skáče a je schopný kvůli doběhnutí míčku udělat provaz. Jelikož hrál se stejnou značkou jako já, připomínal mi ho i dárek od zástupce sponzora, pouzdro na raketu s jeho podpisem.
Došla mi jednoduchá věc, která mi dřív úplně unikala. Někdy stačí jedno vstřícné gesto nebo vlídné slovo, abyste si mohli uvědomit, že tu jste a že to má pořád smysl.
David byl stejně starý jako já.
Stali se z nás kamarádi, pár týdnů jsme leželi na jednom pokoji a hodně jsme si povídali, což na onkologii znamená, že prohodíte pár vět za den. Nevím, co přesně mu bylo. Nevím ani, jak dlouho tam ležel. Tohle lidi se stejným problémem nezajímá, o tom si prostě povídat nechcete, nemáte na to energii. Po chemoterapii vám stačí, že jste spolu a máte klid. Když naopak někdo něco dělá ve chvíli, kdy se vzpamatováváte z ozařování, vadí vám to.
Jsou to zvláštní stavy, protože je vám pořád zle. Napíchnou vás na kapačku, po které sleze sliznice. Vlasy, obočí, povlak zevnitř pusy. Myslíte si, že máte velký aft, nemůžete několik dní polykat, natož mluvit. Jen ležíte, jste narvaní morfiem, snažíte se usnout a během toho vstřebáváte podivné návaly.
Jo, bolí to.
Myslím, že krizi se v tomhle stádiu nevyhne nikdo, protože všechno ubíhá tak nějak pomalu. Dřív nebo později přijde blbá chvíle. Pak stačí maličkost, abyste ze stavu podrážděnosti přešli do výbuchu. U mě bylo spouštěčem, že jsem nedostal jogurt. Byla to kravina, ale v tu chvíli mě to úplně srazilo a hystericky jsem se rozbrečel.
Hlavou mi pořád dokola běželo, že jsem si celé dětství hrál, taťka mě jako trenér basketu naučil snad všechny míčové sporty a já si užíval každý pohyb. Najednou jen ležím, nemám sílu zaostřit na pevný bod, a ještě ke všemu nedostanu ani podělanej jogurt.
David umřel.
Jednou jsem se zeptal, kde je, chvíli se nic nedělo, pak přišel pan profesor a začal mi vysvětlovat, že už s námi není. Na onkologii si zvyknete na všechno, to, co potkalo kamaráda, se stává denně. Nemusíte se o tom bavit, stačí se dívat.
Je to rána za ranou.
Na oddělení s námi byl i tříletý klučina s leukémií, kterého tam máma odložila. Prostě řekla, že už ho nechce. Byl přitom pěkný, hodný, usměvavý. Nechápal jsem, jak ho někdo mohl opustit. O to šťastnější můžu být, protože funguju zase normálně. Určitě pomohlo, že jsem se rozhodl zůstat na oddělení v Brně-Bohunicích. Původně mě chtěli poslat na transplantaci kostní dřeně do pražského Motola, protože léčba, kdy mi zkusili implantovat králičí buňky, se neuchytila. Jenže přesun se ukázal jako největší omyl.
Neuznávám, když si kdokoliv postaví kariéru na tom, že překonal těžkou nemoc. Beru to jako hloupé divadlo.
Dostal mě na starost jeden významný profesor a jeho první věta zněla: „Jestli budeš hrát tenis, nepřežiješ.“ Mluvil docela útočně a byl to nepříjemný zážitek. Tvrdil, že mám jen třicetiprocentní šanci, a pokud to zvládnu, budu rád, když budu schopný normálně chodit aspoň do školy. Nešlo jen o to, co to dělalo se mnou, ale viděl jsem, jak to ničí i mamku, která poslouchala, jaké vyhlídky dává uznávaná kapacita jejímu jedinému děcku.
Hned jsem ji poprosil, abychom jeli pryč, že potřebuju být někde, kde jsou lidé milí a slušní. Myslela si to samé, ale doktor prohlásil: „Pokud ho odvezete, zabijete ho.“
V tu chvíli mi prospělo spratkovství. Řekl jsem mu, ať je zticha. Hned po jeho proslovu jsem se sebral a šel si zatrénovat.
Vrátil jsem se do Brna a musel kvůli tomu rychleji dozrát. V Bohunicích se na rozdíl od Motola dělala transplantace nepříbuzným dárcem jen na dospělém oddělení a všechny zákroky probíhaly bez narkózy. Vzali mě, ale jen pod podmínkou, že nebudu mít žádné úlevy, chovali se ke mně jako k ostatním, což byla zkouška odvahy, protože se docela bojím jehel. Pořád do mě něco píchali, patnáctkrát mi odebírali kostní dřeň.
Vhodný dárce, nějaký pán z USA, se kterým jsem se v testech shodoval v osmi z deseti kritérií, se naštěstí našel za tři čtvrtě roku. Chvíli po mých osmnáctinách. Zachránil mě a vím, že bez něj bych tu možná nebyl. Zákrok se povedl, už bych to špatné mohl vymazat z hlavy, přesto si někdy, snad kvůli větší úctě ke všemu, co teď mám, vybavím nejhorší stavy.
Jak do mě řežou.
Jak se klepu.
Jak nejsem schopný pohnout hlavou.
Myslím, že jsou to osobní věci, které si musíte přebrat hlavně sami. Mně připomínají skutečnou cenu života. Proto neuznávám, když si kdokoliv postaví kariéru na tom, že překonal těžkou nemoc. Když máte nádor v těle, je to hrozné, žádný med. Ani mluvit o tom není snadné, takže nechápu, že to někdo povýší na úroveň byznysu. Beru to jako hloupé divadlo.
Člověk by se spíš měl snažit jít dál a upozornit na sebe jinak. Ideálně tím, že se vrátí do normálního života. Nádorových onemocnění je navíc mnoho druhů, a i když to možná zní divně, některá probíhají jako těžší chřipka.
Dají se zvládnout, pokud se tomu člověk nepoddá.
Když do toho spadnete, určitě nemáte radost, ale je to jen na vás. Bohužel jsem viděl, že spousta lidí podlehne informaci, že jsou nemocní. Řeší nesmysly, utápějí se v beznaději, a pokud to trvá dlouho, přestanou bojovat.
Někdy mám nutkání se sebrat a zajít jen tak na dětské oddělení. Nejradši bych prošel všechny pokoje, zastavil se u každé postele a řekl, že to bude dobrý, že se vyléčí a život půjde zase dál. Zároveň vím, že člověk musí být v určitých chvílích realista. Některé případy, nejspíš jako ten Davidův, jsou těžké a bohužel beznadějné.
Já sice každý den věřil, že se z toho dostanu, ale taky vím, že jsem měl prostě kliku.
Slyšel jsem, že za každou závažnou nemocí stojí trápení.
Neumím přesně určit, co stresovalo mě, ale asi toho bylo hodně.
Rodiče spolu od mého narození nežijí, jsou sice v kontaktu, ale než jsem onemocněl, moc spolu nevycházeli. Taťka je flegmatik, basketbalista, trenér a sporťák. Máma zase spořádaná a schopná ženská, která má ráda řád a přísnost v dobrém slova smyslu.
Možná jsem chtěl podvědomě dopomoct tomu, aby spolu byli víc. Nevím. O tomhle se člověk přesvědčuje, když je v hajzlu. Hledá, čím by to vysvětlil a zdůvodnil. Dnes se hodně řeší pojem psychosomatika – propojení hlavy, těla a duše – a i já si myslím, že se jakákoli vnější událost projeví na vnitřní pohodě.
To, že spolu rodiče nefungovali, jsem prožíval. Na jejich nesoulad jsem byl citlivý, bral jsem si, když se hádali, asi i kvůli mně.
Přitom musím říct, že jsem na tom byl vždycky hodně dobře. Jsem jedináček, rozmazlované děcko. Co jsem chtěl, to jsem měl. Byl jsem hlavně u mámy, ale mohl jsem střídavě bydlet i u táty, zkrátka jak mi to vyhovovalo. Bral jsem pendlování jako výhodu, zajišťovalo mi velkou volnost, což asi přispělo k tomu, že jsem se choval jako vůl.
Do tenisu mě nikdy netlačili, ten jsem si vybral sám a chtěl ho hrát každou volnou chvíli. Pod dohledem jsem byl naopak kvůli škole. Pro mamku byl můj prospěch hodně důležitý, a když viděla, že mi učení nedělá problémy, tlačila na to, abych si neulevoval. Chtěla premianta.
Jsem mámě vděčný. Dala mi do života řád, který se projevil na stylu, jakým jsem zvládal nemoc.
Do osmé třídy jsem měl skoro vždy samé jedničky. Párkrát jsem domů přinesl třídní důtku a hrozilo, že jediná dvojka bude z chování, takže mě máma pěkně seřezala. A když jsem měl v šestce jedinou dvojku z matiky, zakázala mi kvůli tomu jet na mistrovství republiky. Jasný, hodně jsem jí to zazlíval, ale dnes to beru jako zážitek, který k mému dětství patřil.
Jsem mámě vděčný.
Dala mi do života řád, který mi pomohl i v tenisu a hodně se projevil na stylu, jakým jsem zvládal nemoc. Navíc se mnou byla každý den v nemocnici a věděla, že mi nejvíc pomáhá pohyb. Jakmile mě pustili domů, vozila mě na tréninky. Jela se mnou i na soustředění tenisového střediska, kde mi v průběhu přípravy píchala injekce na posílení imunity. Musela sledovat, jak se zoufale motám na kurtu, ale dopřála mi to. Díky její péči jsem měl pořád aspoň minimální kontakt se sportem.
Přitom to pro ni bylo nejhorší období se vším všudy. Vede firmu na vzdělávání manažerských dovedností a během mé chemoterapie se její kolegyně rozhodla, že společnost vytuneluje. Všechno ale zvládla vyřešit.
Zároveň mě pořád vedla k tomu, abych stíhal školu. Díky ní jsem se i s nepříznivou diagnózou dostal na Slovanské náměstí, jeden z nejlepších gymplů v Brně. Když mi bylo hodně blbě, zůstával jsem doma a jen chodil na pravidelná přezkoušení, jakmile se stav zlepšil, začlenil jsem se normálně do třídy. Nepřerušil jsem ani jeden ročník a maturitu dal s jedničkou, dvěma dvojkami a trojkou ve standardním termínu jako spolužáci.
Mluvím o tom, protože si toho vážím.
Tenisté, kteří mají předpoklady, do školy obvykle moc nechodí. Jedou si vlastní lajnu, chtějí jen hrát, rodiče a klub jim zařídí individuální studijní plán. Kariéra ale vyjde jednomu ze sta, většina ostatních skončí blbě, nedokopou se ani k maturitě. O vysoké, kterou teď studuju, se už ani nebavím. Samozřejmě chápu profíka, který je kolem dvoustého místa na světě, nebo výš, a bere sport vážně. Ten školu a přípravu skloubí jen těžko, ale takových lidí je pár v republice. Ostatní si hrají na něco, co nejsou, neprojdou přísným sítem, ale nepřiznají si to a jen se vymlouvají.
Můžu s klidným svědomím říct, že do téhle skupiny nepatřím. A není to jen díky poznání, že tvrdá realita může utnout jakékoli sportovní ambice ze dne na den.
Je mi jednadvacet. Už tři roky jsem úplně zdravý a myslel jsem, že se po nemoci posunu ve všech ohledech někam jinam.
Lidi říkají, že jsem se jako člověk totálně změnil, ale jako tenista vůbec.
Jakmile jsem se vrátil na kurt, vzal raketu a dal špatný úder, štvalo mě to úplně stejně jako ve čtrnácti. Dodnes se to nezměnilo, jen už se nechovám jako spratek, ale jako zdravě sebevědomý sportovec.
K prvnímu zápasu po nemoci jsem nastoupil na malém turnaji v Brně a prohrál 3:6, 2:6. Byl jsem ještě fyzicky úplně vysátý, s padesáti šesti kily při výšce dva metry jsem vypadal jako kostlivec z biologické učebny. Sotva jsem popoběhnul a mohl být rád, že to ustojím. Jenže místo toho, abych si vychutnával comeback, vadilo mi, že prohrávám.
Povedený servis, úspěšný prohoz, eso, tyhle drobnosti si prostě užívat neumím. Nehraju pro radost, místo toho si na sebe vytvářím tlak a chci pořád víc. Nastoupím a potřebuju ze sebe dostat maximum.
Jako kluk jsem si vysnil start na grandslamu a pořád se mě to drží. Vše beru tak, že mám čtyři roky skluz a můžu se o to pokoušet třeba dalších deset let, pokud to bude mít smysl. Z Brna jsem přestoupil do Přerova, zároveň se připravuju i v Praze na Štvanici. Vede mě trenér Richard Dražný, s nímž jsem se za rok a půl posunul na úroveň, kdy můžu být konkurenceschopný na nižších turnajích.
Hlavní je však jiná věc, dokázal jsem se dostat na žebříček ATP.
Sice mi patří 1463. místo, což je úplný konec, ale nevím o nikom, kdo by něco podobného dokázal po transplantaci kostní dřeně. Znám jen jednoho kluka z Brna, který měl lehčí formu leukémie, zvládnul se za rok uzdravit a už hraje jen tak pro dobrou náladu.
Mým cílem bylo skočit zpátky do kolotoče, kde vás škatulkují podle nějakých kritérií. Oceňuju, že se se mnou nikdo nepáře a neříká mi, jaký jsem chudáček.
Užívám si, že mě systém hodnotí jako všechny ostatní a ne jako někoho méněcenného, i když zatím představuju tenisový underground. Hráči mojí úrovně zajímají jen internetové sázkaře. Nevidím je, ale občas mi od nich přijde výhružná zpráva. Napíšou, že mě zabijí, protože jsem prohrál game nebo set, který tipovali v můj prospěch. Nejsem jediný, komu nadávají, ví se, že to dělají, aby nás do příštího zápasu vykolejili a přispěli k naší prohře.
Hodlám tenisu obětovat hodně, možná i všechno, co můžu.
Tenis je sice vnímaný jako vzor profesionalismu, ale platí to jen u těch nejlepších. Můj současný obraz je třeba turnaj v polské Ustroni, kde na kurtu nejsou ani záchody. A kamarád, který hrál v Nigérii, měl mnohem silnější zážitek. Cestoval autobusem a řidič jel celou dobu v protisměru. Nechápal, proč nechce do svého pruhu, dokud neprojeli kolem hluboké propasti. Kdyby si půjčil auto a řídil tam sám, dopadl by špatně.
Proto si radši vybírám civilizované země, kde jsou navíc turnaje často spojené pro muže i ženy. Líp to tam žije, a jelikož i v tomhle společenském ohledu doháním čtyřletý skluz, líbí se mi to.
Jsem teď ve fázi, kdy občas vyhraju a občas prohraju, mým maximem je semifinále ve čtyřhře na turnaji Future. Mám parametry jít výš, ale chybí mi zápasy. Kluci, kteří jsou v rankingu ATP kolem dvoustého místa, zvládnou pětačtyřicet turnajů za rok, což je můj součet za tři sezony po návratu. Proto ještě v krizových momentech panikařím, ale vím, že mám dobrý směr. Takže se snažím hrát co nejvíc, ideálně každý týden.
Hodně se sleduju, ne snad proto, abych kontroloval, jestli mi na kůži vyskočí fleky, to dělala ze začátku hlavně mamka. Mě spíš baví pozorovat, jak se mění moje tělo. Začínám zase vypadat jako sportovec a ten pocit je příjemný. Zároveň vím, že bude zapotřebí velký um, abych ze sebe vymáčknul něco víc.
Nejlíp mě o tom přesvědčil Uzbek Denis Istomin, stý hráč světa, který hrál za Přerov extraligu a se kterým jsem si mohl zatrénovat. Hráli jsme šest gamů a skončilo to 3:3. Tihle kluci jsou v přípravě poloviční, nedělám si iluze, že bych na něj měl, ale těší mě, že nejsem za tragéda.
Vím, že je jen na mně, jestli budu stý jako on, nebo patnáctistý, jako jsem teď. Když nebudu mít na víc, řeknu si, že jsem to zkusil a dělal věci naplno. Skončím, dostuduju univerzitu, půjdu pracovat a život se mi tím nezhroutí.
Hodlám ale tenisu obětovat hodně, možná i všechno, co můžu. Aby se příští internetová diskuze, kde se objeví mé jméno, netýkala smrti, ale grandslamu.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází