Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 5
e-shopNonšalantně
Ten tenký proužek látky mi připadal jako brnění. Cítil jsem se s ním silnější.
Bílý tejp neměl žádný jiný význam. Byl to rituál. Díky pár tahům okolo zápěstí se moje mysl přepnula do uvažování válečníka. Jako bych si vázal boxerskou rukavici. Jako bych se připravoval na vstup do ringu, jímž pro mě byl fotbalový trávník. Byl to signál, jímž jsem sám sobě dával najevo, že teď, teď se jde hrát a nic jiného neexistuje.
Jde se do boje.
Pokud si mě pamatujete na hřišti, možná vám to nepřijde přiléhavé. Já nebyl válečník v tom smyslu, že by po mých zákrocích zůstávali soupeři ležet v bolestech. Nebyl jsem rváč ani přímočarý drsňák. Řezník. To se ale nevylučuje s tím, že jsem byl pokaždé ochotný vydat ze sebe to nejlepší.
V mém provedení to bylo jen takové… Elegantnější.
Zakládal jsem si na vizáži, nepopírám. Tejpy na zápěstí mi připadaly jako něco, co zkrátka vypadá dobře a sedí to k tomu, jak sám sebe vidím. Od přestupu do Brugg mi vyloženě záleželo na image. Nikdy jsem nebyl narcis v tom slova smyslu, jak jsou vnímaní fotbalisti, ale dával jsem si pozor na to, abych byl upravený. Řešil jsem, jak mám zastrkaný dres, jak vysoko trenky. Někdy jsem žasnul při sledování spoluhráčů, jak se soukali do kopaček se srolovanými stulpnami na patách. Z toho vždycky hrozily velké puchýře a ohromné nepohodlí. To já si pod stulpny dával ponožky – a od určité chvíle výhradně bílé. To aby mě od umělé látky, z níž se tehdy stuplny dělaly, nepálila kůže a neklouzala mi noha. Dokonce jsem si stuplny i stříhal, a dokud byly pravidly povolené tejpy nad kopačkami, tak jsem si obvazoval i je. Patřilo to ke mně. Patřilo to k mé snaze o eleganci. Ze strany vizáže i předváděné hry.
Elegance je slovo, které ve spojení s mým fotbalem často zaznívalo, a já si ho považoval. Neuráželo mě, spíš mi lichotilo. Chtěl jsem přesně takový fotbal předvádět. Hezký, chytrý, uhlazený. Mnozí mi to vyčítali a sám vím, že by mi často bylo prospělo, kdybych sem tam do někoho zajel ostrým skluzem nebo mu při výskoku dal loktem. Obdivuju hráče s touto mentalitou, jimž je toto vlastní. Já ale takový nebyl a ani být nechtěl. Snažit se o opak, neudělal bych kariéru, jaká se mi podařila. Přestože po mně i tak řada mých trenérů chtěla, abych byl tvrdej. Mohl jsem se přizpůsobit a stát se čističem, nebo jít jinam, kde budu moct být sám sebou. I tak mi v pozdější fázi mé kariéry manažer v Belgii vyčítal můj styl. Říkal: „Davide, nesmíš být tak nonšalantní.“
Nebylo to první označení mé hry, na jehož vysvětlení jste málem potřebovali výkladový slovník. Já ale nonšalantním zůstal, ať už to značí cokoliv. Zůstal jsem a jsem na to pyšný.
I v této souvislosti se dá s klidem na duši říct, že moji kariéru hnal dopředu vzdor.
Vzdor vůči zažitému obrazu fotbalového stopera jako vrahouna v kopačkách.
Vzdor vůči trenérům, kteří ze mě v mládí udělali obránce.
Vzdor vůči staršímu bráchovi, který byl vždycky ve všem lepší.
Vzdor vůči představě, že fotbalista musí holdovat pití alkoholu.
Vzdor vůči lidem, kteří chtějí vidět kreativní fotbal, ale pak hudrují na hráče, který se snaží jim ho nabídnout.
A nakonec i můj malý vzdor vůči pravidlům.
Stulpny už si totiž dnes v I. B třídě v Kožušanech zase omotávám. Naštěstí mi to všichni tolerují.
Páska na té VHSce už byla vyloženě ošoupaná z toho, jak jsem ji pořád dokola přetáčel. Zase znova na začátek a zas a znova sledovat to úchvatné umění černovlasého kluka z Argentiny.
Diego Maradona byl můj idol a kazeta se zápasy mistrovství světa 1986 v Mexiku učebnice fotbalu. Van Basten, Cruyff, Platini v nejlepších letech… Ale Diego byl v mých očích ještě nad nimi.
Malej, rychlej, odhodlanej, šikovnej.
Přesně takový fotbalista jsem chtěl být a jako kluk v Olomouci snad i byl. Do třinácti jsem nastupoval v útoku a dával jsem hodně gólů. S jedním klučinou jsme se přetahovali o nejlepšího střelce soutěže. On dal za víkend dva góly, já tři, jindy on čtyři, já dva…
Vzor jsem měl i ve svém o pět let starším bráchovi. Odmalička jsem ho chtěl dohnat a hrát na vsi fotbal nebo hokej s ním a jeho vrstevníky. On o to nestál. Odmítal mě a já si tak klidně nechal při hře i dát po tlamě, jen aby mě příště on a jeho kamarádi vzali mezi sebe. Byli větší, silnější, ale mně to nevadilo. Bral jsem to jako výzvu.
Brácha by býval měl našlápnuto do velkého fotbalu, nepochybuju o tom. Má přehled, je důrazný, zarputilý, pečlivý. Jenže rozlet mu znemožnily velké problémy s ledvinou. Jsem přesvědčený, že nebýt toho, minimálně naši ligu by hrál.
I mě zdravotní problémy zbrzdily, přestože s těmi bráchovými se to nedá srovnávat. To když jsem najednou hodně vyrostl. Celé dětství jsem byl vyloženě maličký a někdy v šestnácti jsem se začal rychle vytahovat. Natolik, že jsem kvůli bolestem zad zvládal trénovat třeba jen týden a dalších čtrnáct dní ne. Do toho začali do Sigmy přicházet nadaní kluci z okolních vesnic, a protože já hodně chyběl, dostávali přednost v sestavě oni. Dospělo to do situace, kdy mi trenér Jarolím řekl, že sice můžu v Olomouci dál trénovat, ale ať si seženu tým, kde bych víc hrál.
Připadalo mi to jako tragédie. Tak tohle je konec? Tímhle právě skončila moje naděje na fotbalovou kariéru?
Ten rok jsem měl maturovat na olomouckém gymplu, takže jsem nabízenou možnost vzal. Nedávalo mi smysl pokoušet se o razantnější změnu. Přes týden holt budu trénovat v Sigmě a v pátek se vrátím domů do Kožušan. Do vesnice, odkud pocházím, kde jsem s fotbalem začínal a kde místní áčko v krajské I. A třídě vedl táta. Zahrál jsem si tu i s bráchou. Konečně.
Nakonec to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Hrát jako teenager mezi chlapama je skvělá škola, co na tom, že šlo o vesnickou úroveň. Nikdo se tam se mnou nepáral a to jsem přesně potřeboval.
Pamatuju zápasy, kdy se kluci drželi s protihráči za krk, lítaly žluté i červené karty. Bratrance, který s námi taky hrával, jednou při hlavičce borec sestřelil tak, že pro něho jela sanitka. Ani trochu se nehrálo v rukavičkách.
Do toho mě učila chytrost starších hráčů. Byli to chlapi, kteří sice prošli jen nižšími soutěžemi, nijak rychlí, ale kopat prostě uměli a byli na hřišti ohromně chytří. Jejich schopnost pokrýt si míč, vypíchnout ho, šikovně prostrčit… To bylo tak poučné. Někdo by nad I. A třídou dneska možná ohrnul nos, bral by ji jako degradaci, ale mně dala do kariéry strašně moc. Nevadilo mi chybějící pohodlí, servis a zázemí ligového klubu. Mě bavil fotbal, kterého jsem se tady nemohl nabažit – v té nejryzejší formě, obklopený pardály, kteří hráli vyloženě pro zábavu, ale s hrdostí a odhodláním natřít to těm na druhé straně.
Vyšel jsem sice ze vznešené Sigmy, ale musel jsem respektovat i vesnické chlapy, protože fotbal jednoduše hráli parádně a v dané době uměli i spoustu věcí, které já ještě ne, přestože jsem za sebou měl roky špičkového tréninku. To mě naučilo pokoře. Nezbývalo mi než makat a respektovat hierarchii.
Jo, taky jsem se při zápase v návalu adrenalinu dořval s pětatřicetiletým gólmanem, ale dokázal jsem za ním potom přijít a omluvit se. I proto mě kluci brali a ve vzpomínkách na tuhle dobu mi tak zůstal i pocit báječné party, která si uměla užít spoustu srandy. A i chytré srandy, to třeba když jsme se domluvili, že na zápasy budeme jezdit výhradně v riflích, košilích a sakách.
Cestovalo se autobusem, jezdili s námi fanoušci… Při pomyšlení na ty časy na mě dýchá nádherná nostalgie.
Tehdy už jsem nastupoval jako záložník a pořád ještě jsem tedy mohl hrát tak, jak mi bylo odmala vlastní. Vymýšlet, snažit se o kombinační, ofenzivní fotbal. Odrazil jsem se odsud i zpátky do Sigmy, vrátil jsem se do sedmnáctky, ročníku, do něhož jsem věkově patřil.
Tehdy mě jednoho dne dal trenér Chromý na stopera. Jen tak, najednou jsem byl v sestavě vzadu.
Po zápase jsem za ním zašel s tím, že na téhle pozici nechci hrát.
„Podle mě jsi zahrál dobře. A jestli nechceš, hrát to nemusíš. Můžeš si taky sbalit věci a jít domů,“ odpověděl. Tím bylo všechno vyřešeno.
Nikdy jsem se ho vlastně nezeptal, co ho k téhle změně vedlo. Snad moje vrozená disciplinovanost a zodpovědnost, jaká je v defenzivě potřeba. Protože já nikdy nebyl grázlík, nedělal jsem brajgl. Odjakživa jsem řešil jen fotbal.
Když jsem tedy možná z tohoto důvodu skončil na stoperu, zakousnul jsem se, že to dám. Mojí povaze byla – a celou kariéru to přetrvávalo – bližší útočná strana hřiště a ta tvořivá část fotbalu, ale jako záložník nebo útočník bych třeba nikdy ani vrcholově nehrál, ačkoliv jsem jistě nějaký talent měl. Trenérovi Chromému díky jeho nápadu za mnohé vděčím, přestože mě to zpočátku trápilo.
Těžce jsem se srovnával už jen s tím, že jako stoper už asi nedám moc gólů.
A každý přece góly dávat chce. Zažil jsem málo kluků, kteří chtěli být odmala v obraně. Když je to vaše noha nebo hlava, co nasměruje balon do branky, cítíte se najednou úplně jinak, jako byste lítali. Já to tak odjakživa rozhodně měl, a když jsem se ještě před koncem kariéry v Ostende v jedné sezoně zapsal mezi střelce čtyřikrát, to bylo něco… Ten pocit se nedá přirovnat k ničemu jinému.
Útočníci to taky mají ve spoustě ohledů – v uvozovkách – snazší. Dát gól není nic lehkého, to ne, nicméně můžou mít zápas, kdy se nepotkají s balonem, ale pak jsou v pravý moment na správném místě a rázem jsou za hrdinu. Kdežto jako obránce můžete odehrát skvělý zápas, třeba ani nemusíte udělat chybu, ale soupeř pak předvede nádhernou akci, při níž jste o půl kroku později za střelcem, a už jste ve všech sestřizích jako ten, přes koho gól padl. Šoty v televizi neukážou, že jste uskákali dvacet soubojů s o hlavu větším soupeřem.
Ukážou, jak dobíháte situaci, s níž jste třeba ani nemohli nic dělat.
Je to nevděčné. A mám dojem, že přesně tím dobíhajícím hráčem jsem v kariéře nesčetněkrát byl já.
Štvalo mě to, protože lidi vás hodnotí často jen na základě těchto útržkovitých záznamů. Černou práci, jakou třeba za našich časů v nároďáku předváděli výtečně Tomáš Galásek, Jarda Plašil nebo Tomáš Hübschman, ocení jen ti, kteří fotbalu skutečně rozumí a sledují pečlivě celé zápasy. Defenzivní hráči nebývají až na vyložené výjimky braní jako hvězdy.
A já hvězda být chtěl.
Celé dětství jsem se za ni ve svém okolí považovat mohl, ale na stoperu jsem najednou patřil možná tak k lepšímu průměru. V době, kdy už moji vrstevníci hráli v mládežnických reprezentacích, jsem začínal na úplně jiném postu, než mi bylo vlastní. Všude po republice kopaly mraky daleko lepších stoperů.
Vzal jsem to tedy jako motivaci.
Stejně jako když jsem si v dětství chtěl zahrát za barákem s bráchou a jeho kamarády, i tady jsem před sebe všechny ty lepší kluky postavil jako vzor, k němuž se chci co nejvíc přiblížit. Jako velrybu, kterou se snažím ulovit na obyčejný prut. Zaseknu a budu ji poooomaaaaličku přitahovat, dokud ji nepřitáhnu.
Místo rezignace jsem zvolil vzdor.
Když jsem jako malý poprvé udělal dvacet koníčků pravou nohou, všichni doma včetně mamky se radovali, jaký jsem šikula.
Až na tátu. Ten se jen pousmál a říká: „Tak teď udělej dvacet levou.“
Přesně tohle byl první moment, kdy ze mě začal dělat obounohého fotbalistu. To mi později při kariéře ohromně pomohlo. Obounohý fotbalista je k nezaplacení.
Moje mentalita rozhodně nebyla na škodu, byl jsem odjakživa i díky soupeření s bráchou nezdolný, a když mi něco nešlo, dělal jsem to zkrátka do té doby, než se mi to podařilo. Táta mě ale rozhodně ještě správně postrkával. Když jsem mu tvrdil, že levou kopat nebudu, protože u toho vypadám jako debil, neodradilo ho to. Pořád do mě hustil, že to mám zkoušet. Zas a znova.
Táta býval fotbalista, dotáhl to do třetí nejvyšší soutěže, sportovně založená je i mamka, která hrála v Olomouci házenou. Měli v sobě zakořeněný dril, jaký je ke sportovnímu životu potřeba, a nám s bráchou ho předávali. Přirozeně v nás pěstovali houževnatost už jen tím, že s námi v lecčem soutěžili. Vůli, kterou má každý v sobě, posouvali na vyšší level tím, že nám ji ukazovali na sobě. Mělo to na mě vliv třeba v tom směru, že jsem si odjakživa automaticky dával navíc. Už v žácích na kondičním soustředění jsem se po druhém tréninku sbalil a šel sám běhat. Ne proto, abych se zalíbil trenérovi, ale protože mi to připadalo samozřejmé. Aktivoval jsem tak svoji vůli, posouval jsem ji dál.
Protože cokoliv děláš, měl bys dělat s chutí, s láskou, která vychází z tebe. Ne proto, že to chce někdo jiný.
Super bylo, že jsem měl kolem sebe kluky, kteří reagovali správným způsobem. Neodstrčili mě a neposmívali se.
Ne. Příště šli se mnou.
Vyrůstal jsem v rodinném domě v Kožušanech, odkud je to do centra Olomouce asi deset kilometrů. Jako junior, který nakukoval do áčka, jsem tuhle trasu tam a zpátky běhával.
Jednou si tak běžím a troubí na mě auto. Kouknu a on to byl trenér Uličný, který mě zrovna v áčku vedl.
Netušil jsem, že tudy pojede. Byla to náhoda, která mi ale rozhodně pomohla. Ukázala mi, že život vám vrátí, pokud se něčemu věnujete naplno a děláte i něco navíc.
Pod panem Uličným jsem tehdy vypadnul ze sestavy, ale pořád jsem na sobě makal a on navíc vídal zápasy juniorky, kde se mi dařilo. Proto mi jednou říká: „Já tě tam musím dát zpátky. Na rovinu: Za mladý hraješ dobře, a ještě si přidáváš. Prostě budeš hrát, protože si to zasloužíš.“
Ať mi tedy nikdo netvrdí, že pokora a vůle nevedou k dobrým věcem. V mém případě mi nastartovaly kariéru. Nedá se říct, že bych byl výjimečný talent. Takový, který přijde a hraje, ať se děje, co se děje.
Já si své místo ve fotbalovém světě vydřel.
Sebedůvěrou mě vždycky nabíjelo už jen samotné vědomí, že dělám něco navíc oproti ostatním. Říkám to dnes i synovi Lukovi: Pokaždé, když jdeš běhat a kluci tou dobou sedí u PlayStationu, přidá ti to třeba 0,05 procenta z celkové výkonnosti. Ale když tohle poskládáš k sobě, za rok už se posuneš třeba o deset procent před jiné. A to už je znát. To je setsakramentský posun. Jestli teď na někoho trochu ztrácíš, za rok už klidně můžeš být na jeho úrovni a další rok před ním. Je to jen o tobě, protože spousta ostatních tohle prostě nedělá. Nechtějí to podstupovat a pracují, jen když se na ně někdo dívá a něco jim zadá.
Mně se osvědčilo jet si to svoje.
V reprezentaci jsem pak tenhle přístup viděl třeba u Pavla Nedvěda. Tisíckrát bylo napsáno, jak dřel víc než ostatní. Vnímal jsem takhle i sám sebe, ale když jsem pak poprvé Pavla viděl, jak si i na trénincích nároďáku dává sprinty navíc, klidně i den před zápasem, žasnul jsem.
Příště jsem to zkusil s ním.
Nebo Ronaldo… To je nejjednodušší příklad pro všechny, kteří sledují dnešní fotbal.
V PSG jsem se kdysi potkal s Pauletou, tehdy už veteránem a svého času stěžejním útočníkem portugalské repre, kde s ním začínal právě mladý Ronaldo.
„Kdybys viděl, jak pracuje před tréninkem i po tréninku, to bys koukal,“ říkal mi na jeho konto Pauleta. Moc mi to k tomu nagelovanému floutkovi nešlo, v zápasech na mě působil arogantně, ublíženě… Ale když dnes člověk vidí kousky z jeho přípravy, které ukazuje na sociálních sítích, a uvědomí si, jaké výkony podává, přestože mu je už hodně přes třicet, všechno do sebe zapadá. Ano, má dar od boha, ale k tomu i život podřízený fotbalu. Jede. Maká. Pořád chce víc. Kdyby na sobě tolik nepracoval, byl by určitě taky dobrý, ale nebyl by ve světové špičce.
To by měli mladí kluci vidět v první řadě. Ne to, že dobře vypadá, dává hodně gólů, sbírá trofeje, má na ruce nejluxusnější hodinky a jezdí nabušenými kárami.Měli by se dívat, jak se na tuhle úroveň dostal.
Jak maká, aby tohle všechno mít a předvádět mohl. Jak maká, přestože je jedním z nejlepších na světě a vydělává miliardy.
Že doma nemá bazén s protiproudem, aby si u něj válel šunky a koupaly se mu tam modelky, ale že v něm má kolo a na něm dře. Investuje hodně do své výkonnosti. Hodně peněz i času.
Měl jsem s Ronaldem tu čest, když jsem hrával v Newcastlu. Dostali jsme tehdy od jeho United šestku, on dal hattrick. Šel jsem na hřiště až ke konci, to už jsme prohrávali 0:3.
Vybavuju si dlouhý nákop za naši obranu, já to rozběhl a na nejbližšího protihráče jsem měl náskok dobrých pět metrů. Vybíhali jsme z místa kus za půlicí čárou na naší polovině. Já byl čerstvej a považoval jsem se za dobrého běžce.
Ale u rohového praporku byl ten kluk nastejno se mnou.
Kluk se sedmičkou a jmenovkou Ronaldo.
Tohle na mě zapůsobilo víc než ty tři góly, které nám tehdy dal. A přesně takové momenty mě i motivovaly přidávat si ještě víc, abych se dostal na stejnou úroveň.
Chtěl jsem být rychlý jako Ronaldo. Chtěl jsem vyhrát Zlatý míč jako Pavel Nedvěd. Že se mi to nepodařilo, je druhá věc, ale touhu a ctižádost toho dosáhnout jsem měl taky. Protože když mě něco chytne, tak to zkrátka dělám na sto procent a s těmi nejvyššími cíli.
Chtěl jsem být nejlepší fotbalista na světě. A když ne fotbalista celkově, tak aspoň obránce.
Tohle mě hnalo. A cítil jsem to i u spousty dalších svých vrstevníků v nároďáku za našich časů. Začínali jsme s tím, že jsme neměli vůbec nic, ale právě tyhle ambice nás dostaly tak vysoko.
Odjížděli jsme ze stadionu a na mobilu se mi objevila zpráva od kamaráda novináře, jestli bych se k tomu vyjádřil.
Nechal jsem to být.
Předně jsem nechápal, co si pod výrokem, že jsem hrál baroko, představit. Pronesl ho trenér Brückner – dodnes nevím, v jakém přesně rozhovoru – po domácím zápase s Arménií v kvalifikaci na mistrovství světa 2006.
Střídal jsem o poločase, který jsme hráli špatně, a mně osobně se taky nijak zvlášť nedařilo.
To přirovnání mě každopádně neurazilo. Co řekl trenér, pro mě bylo odjakživa svaté. Mohlo se o tom diskutovat, ale bylo to svaté. Zároveň jsem věděl, že můj výkon nebyl nijak fatální. Nepředvedl jsem žádnou do očí bijící hrubku. I táta a můj nejlepší kamarád, moji dva největší kritici, to viděli stejně. Když už mě ti dva někdy pochválili, věděl jsem, že jsem zahrál vážně skvěle. A tentokrát shodně tvrdili, že nevědí, proč se to tak nafouklo. Oukej, nehráli jsme dobře a ani já neexceloval, ale nebylo to z mé strany zase nějak výjimečně špatné. Hrál jsem pod svoji úroveň stejně jako zbytek týmu.
Viděl jsem to stejně. A potěšilo mě, že si mě hned na dalším srazu trenér Brückner zavolal a všechno jsme si vyříkali. Měl jsem dál jeho důvěru, což bylo podstatné. Nevysvětloval mi, proč nazval můj výkon barokem, jen že se mu zkrátka nelíbilo, jak jsem hrál, a že bylo potřeba tým něčím probudit, protože jsme nepředváděli, co jsme měli. Že ale jedeme dál.
Upřímně, já jsem za to „baroko“ nakonec i rád. Je to něco, co zlidovělo, a pokud se dnes v nějaké vědomostní soutěži bude na baroko někdo ptát, určitě se najdou tací, kterým v hlavě bleskne „Rozehnal“.
Osobně si myslím, že trenér Brückner, věrný své schopnosti vždy se vyjadřovat neotřelým způsobem, tehdy jen potřeboval nalézt poutavý příměr a zároveň ukázat na někoho, kdo ztělesňoval výkon, jemuž v jeho očích chyběl drajv.
A ten někdo jsem byl já. Protože jsem se vyloženě nabízel.
Vím, že jsem při zápasech mnohdy mohl působit dojmem, že mi je všechno jedno. Ve své hlavě jsem byl pokaždé odhodlaný na maximum, ale pohybem po hřišti jsem nebudil pocit, že do všeho jdu naplno.
Máte hráče, kteří jsou přímočaří, skluzují, rovnají to a zaujetí z nich přímo čiší. A pak ty, kteří se snaží po trávníku spíš tak tančit a sázejí na to, že jednotlivé situace správně přečtou a budou v nich včas a přesně na tom místě, kde mají být. Neokázale, ladně.
Takový jsem byl já. Ne vždy vědomě, ale tak jsem zkrátka působil jako fotbalista a patří to ke mně i v civilu. Působím uhlazeně, nepoutám zbytečnou pozornost, neprojevuju se, když to není potřeba.
Vždyť já když řeknu sprosté slovo, lidi se pozastavují, co se to děje. Nejde to ke mně.
Jsem jiný – a jiný jsem chtěl být i na hřišti.
Samozřejmě jsem dodržoval pokyny trenéra, ale v jejich mantinelech jsem chtěl řešit situace v první řadě konstruktivně. Ve své době jsem tím působil i v rámci světového fotbalu trochu jako exot, protože jsem svéhlavě prosazoval odlišné pojetí své pozice.
A právě proto vzniklo i ono arménské baroko. Týmu to zrovna nešlo a já pořád chtěl hrát elegantně. Protože trenér požadoval od týmu, jemuž se nedařilo, hlavně jednoduchost, odnesl jsem to já. Zákonitě. Chápu to, teď s odstupem spousty let už úplně jasně.
Někoho jsem svým pojetím hry vyloženě iritoval. I já sám, když jsem se díval na záběry ze svých zápasů, jsem si říkal, proč jsem to v dané chvíli nedal hned na první dobrou… Ale ne, na hřišti jsem pak v podobné situaci stejně měl první myšlenku zase takovou, že musím něco vymyslet. Konstruktivně, technicky.
Téhle cestě jsem věřil, přestože jsem to často schytával a šily do mě noviny. Diváci víc oceňovali, když někdo sem tam zaskluzoval. Sice třeba ani nezískal balon, ale lidi ho viděli jako někoho, kdo to brousí. Tribuny burácely.
Já byl naproti tomu ten, co hraje nonšalantně.
I z toho důvodu mi to tolik nevonělo v Newcastlu. Anglický fotbal tehdejší doby byl pro mě obecně nevhodný, vedle pár nejlepších týmů většina zdejší ligy hrála vyloženě kopanou a po mně se taky chtělo, abych hlavně při založení akcí nic nevymýšlel a řešil situace jednoduše.
„Play simple!“
Ještě teď slyším manažera Sama Allardyce, jak mi to pořád dokola opakuje.
Stávalo se, že už balon, co šel na mě, byl těžký, ale já ho prostě nechtěl jen tak odpálit. Snažil jsem ho technicky dát na záložníka, jenže na to oni nebyli zvyklí. Směřoval jsem na něho přihrávku a on už byl v pohybu směrem k útočníkovi v očekávání nákopu. Pokoušel jsem se trenéra přesvědčit, že chci hrát konstruktivně, se záložníky… Ale ne. Play simple.
Vlastně už pár let předtím, když jsme s Bruggami vyhráli belgický titul, mi na závěrečné týmové akci trenér přiznal, proč mě část sezony nestavěl.
„Davide, přiznávám, byly tady tlaky, aby hráli jiní. Ale kdybys taky viděl tu paniku v očích tvých spoluhráčů, když máš balon… Často jsi udělal něco, co nečekali.“
Rozuměl jsem tomu, co mi říká. Ale v zásadě to podle mě bylo špatně. Proč nechtěli hrát fotbal? Proč se chtěli jen honit za míčem?
Upřímně, až v Bruggách jsem se odnaučil dělat vyložené hrubky. Chyby, kdy jsem se snažil třeba vymyslet chytrou rozehrávku, dal jsem těžkou přihrávku do středu, soupeř ji vystihl a šli na mě tři na jednoho. Někdy to ode mě byl vyloženě námaz, někdy mi spoluhráč nezařval, ale výsledek byl stejný.
Vybagovali mě a dostali jsme gól. Jasně moje chyba.
Kdybych hrával víc na jistotu a jednodušeji, nestalo by se to tolikrát. Ale nebyl bych to já, snažil bych se být někým jiným.
I takhle se projevoval ten můj vzdor.
Přestože se mi zrovna něco nepodařilo, věděl jsem, že nebudu nic měnit. Snažil jsem se být nezlomný. Když se mi něco nepovedlo jednou, zkusil jsem to i podruhé. Jen pro ten pocit, že tentokrát už to vyjde. Někdy jsem si vyloženě říkal, že když mi něco předtím nevyšlo, protihráč už nebude čekat, že to udělám znova, a tím ho překvapím.
Jasně, když člověk zkazí prvních pár balonů v zápase, sám pro sebe si potřebuje dát nějaký jednoduchý, uhrát pár dobrých soubojů, aby se měl od čeho odrazit. To je o chytrosti. Lidi zatleskají a sebevědomí je zpátky, už se zase může něco zkoušet.
Na druhou stranu, když jsem dal na začátku tři čtyři těžké přihrávky a ony se povedly, po hřišti jsem rázem lítal. Tohle mě na fotbale bavilo. Tyhle maličkosti. Okamžiky, kdy se něco malého podařilo a lidi to ocenili.
Já ani nepotřeboval přímo aplaus, stačilo mi, že lidi viděli, co jsem udělal. Zvlášť když třeba předtím moji spoluhráči kolikrát úplně zbytečně odpálili balon do autu a já pak jen – šup, zpracovat na prsa a konstruktivně rozehrát…
Jo, tehdy jsem se cítil dobře.
A taky jsem si říkával, že i když se mi někdy něco nepovede, trenér přece – sakra – není tak blbej, aby neviděl můj záměr. Že si ten Rozehnal přece nevymyslel těžkou přihrávku jen tak. Že přece viděl možnost něco vytvořit, že mohla vzniknout nebezpečná situace.
Všichni taky skutečně nebyli jako Sam Allardyce. Mnozí mě chápali. Řekli mi: „Nevadí, dobrá myšlenka, jedem dál.“
Vnímám totiž, že chyby jsou dvojího typu. Takové, které uděláte z nedostatku kvality či zaujetí, nebo takové, kdy se pokusíte něco vymyslet a ono to jen nevyjde. Vždycky jsem doufal, že když se dobrý trenér podívá na video, musí uznat, že se snažím hrát tak, abychom získali výhodu nad soupeřem. Pokud by daná akce vyšla, pomohlo by to, ale že nedopadla, je prostě jen škoda. A ne vždycky to taky je jen kvůli jednotlivci, jehož chyba je vidět. Vždyť vy můžete udělat všechno dobře, jen je třeba protihráč jednoduše lepší anebo dobře předvídá. V kolektivním sportu proti sobě stojí borci na podobné úrovni, dění na hřišti je složitý živý organismus, který se z obou stran prolíná a neustále proměňuje a vy ho musíte v daný okamžik vyhodnotit a něco provést. Na hřišti nejste sami. Není to jen o vašich kvalitách, ale i o tom, aby do sebe všechno zaklaplo. Vaše myšlenka, reakce spoluhráče a zareagování soupeře.
Pokud je z nepovedené akce brejk na vaši bránu a gól, je to průšvih, ale většinou se nestane nic horšího, než že váš tým přijde o balon a za chvíli dostanete možnost zase něco vyzkoušet.
Takhle jsem ke své hře přistupoval.
I proto mě vyloženě hřeje dívat se na současný fotbal na nejvyšší úrovni, protože dnes už jsou i stopeři založením techničtí a ideálně obounozí. Nevidíte je nazdařbůh odkopnout sebetěžší balon. Všichni světoví trenéři včetně Guardioly či Kloppa takové chtějí.
Vidím, že jsem měl pravdu, jen jsem trochu předběhl dobu.
Někdy jsem si to svoje jel až moc, vím. Až příliš jsem tlačil na pilu a snažil se být v řešeních originální a výjimečný za každou cenu, abych dokázal, že moje pojetí fotbalu je správné. Dokázal jsem se v extrémních případech vrátit k základu, uklidnit sebe i okolí jednoduchým nákopem, ale příště jsem už zase vymýšlel.
Často mě za to masírovali spoluhráči i diváci a já o to víc chtěl dokázat, že tam ta přihrávka, ta možnost, prostě byla… A ona pak většinou přišla a všichni, kdo mi nakládali, pak udělali jen: „Wow!“
Ostatně na těchto reakcích z tribun se vždycky krásně poznalo, kdo zrovna udělal chybu.
Když dává záložník diagonálku na útočníka a někdo ji vystihne, slyšíte: „Aaaaah!“
Když podobnou přihrávku zkazí obránce, je to: „Ouuuuu!“ A lidi třeba i pískají.
V tomhle je výborný náš stadion na Sigmě. Tam je slyšet úplně všechno. Mladí hráči aby se z toho zbláznili. Vybavuju si, jak jsem byl nedávno kouknout na pohár a za mnou staří páni vytrvale hodnotili jednotlivé výkony.
„Proč to neodkopne?!“
„To je vůl!“
„Kurva, dej to do prdele!“
Přitom kluk na hřišti jen vyzkoušel chytrou přihrávku, která nevyšla. Štve mě to. Myslím, že na rozdíl od všech těch trenérů na tribunách dokážu rozeznat, že ten hráč chtěl dát těžký balon nečekaně, aby něco vytvořil. A je škoda, že to nevyšlo.
Oukej, můžu jako divák mít svůj názor, ale proč nadávat? Vždyť ti kluci jsou na hřišti proto, že chtějí odevzdat maximum a být co nejlepší. Nejdou na plac, aby znervózňovali diváky, aby naschvál dělali chyby. Je mi jasné, že se nelze zavděčit všem. Deset z deseti lidí na vás nebude mít stejný názor, to se zdaleka netýká jen fotbalu, ale obecně podpora od diváků hráčům pomáhá.
Ti pak díky tomu lidem dají, co chtějí. Pobaví je, vymyslí něco výjimečného, nezapomenutelného.
Upřímně, já si vždycky říkal: Lidi, já chci hrát hezkej fotbal pro vás. A když už to nemůžu předvádět v útoku nebo záloze, protože podle trenérů budu nejplatnější v obraně, tak i přesto chci ukázat něco, čím vám udělám radost. Nějakou prostrkávačku, hezkou nápaditou přihrávku. Protože když ta se povede, bude se vám to líbit a zatleskáte.
Věřím, že takhle to má spousta hráčů, diváci ale jejich sebevědomí podkopávají, což mě mrzí.
Ve finále tak totiž podkopávají kvalitu hry, jakou přitom sami očekávají.
Svými reakcemi nutí kluky na hřišti zjednodušovat hru a obírají ji tak o kreativitu. Protože ti míň psychicky odolní zkrátka podlehnou. Nechtějí na sebe nechat řvát.
„Jak hráli?“ – „Vyhráli, ale hráli nakopávanou.“
Jak často jste podobný rozhovor na fotbale vyslechli? Přitom tentýž člověk, který si takhle stěžuje, pak z tribuny huláká: „Odkopni to!“
Vadí mi to. Vždyť všichni chceme vidět krásný fotbal. Otázka je, jestli na to daný tým má kvalitu, ale vždycky si pak vzpomenu, jak za trenéra Brücknera byla i Olomouc schopná hrát jako nejlepší týmy světa. Jsem přesvědčený, že to bylo i proto, jakou atmosféru v týmu dokázal vytvořit. Hráči se pod ním cítili dobře a byli povzbuzováni k tomu, aby hráli hezky a aktivně. Pak podávali špičkové výkony, na něž byla nádhera se dívat.
Lákalo by mě udělat studii, o níž jsem přemýšlel. Jen nevím, jak by byla realizovatelná… Fotbalisti by o tom nevěděli a tribuny by byly plné jen lidí, kteří by měli cíleně za úkol je povzbuzovat. Ať už by se jim zrovna něco podařilo, nebo ne.
Jsem přesvědčený, že by se to dříve nebo později na předváděné hře a pak i výsledcích projevilo kladně.
Když jsem sám hrával, uměl jsem se od těchto vlivů oprostit. I ke mně přitom doléhaly z ochozů nadávky. Jakmile jsem se snažil něco vymýšlet a zrovna to neklaplo, vnímal jsem takový ten rozpačitý šum a úplně jsem si dokázal představit, jak asi lidi reagují a hudrují. Za svoji přednost ale považuju, že jsem vždycky našel odvahu zkusit něco nápaditého znova. I když jsem byl pod drobnohledem, všechny oči upřené na mě. Přesto jsem dál hrál podle svého, a i tím jsem se dokázal ve špičkovém fotbale prosadit.
Vzdor. Zase ten můj vzdor.
Některé kluky i v těch největších klubech ale reakce z tribun dokázaly rozebrat. Někdo na ně dvakrát zaštěkal a oni už byli rozsypaní. Byli i tací, kteří byli schopni zapamatovat si místo v hledišti a soustředit se na daného člověka jen proto, aby zjistili, kdo na ně řval. Jiní na fanoušky klidně i ukazovali prostředníček.
Tohle už je podle mě ale taky špatně.
Jako fotbalista musíte umět být v tomhle ohledu splachovací a já naštěstí byl. Kdo chce dělat sport na vrcholové úrovni, musí se naučit žít se stresem a umět ho dobře ventilovat.
Zažil jsem borce, jimž se ve stresu rozklepala kolena. Na hřišti takového poznáte hned. Nenabízí se, nechce hrát, kope to od sebe co nejjednodušeji. A většinou pak ještě hledá chyby u spoluhráčů, čímž ukazuje vlastní nejistotu.
Nenáviděl jsem, když na sebe v rámci týmu jednotlivci nasazovali kvůli tomu, že se jednomu něco nepovedlo. Ať už slovně, nebo jen gesty. Jen tím přehazovali pozornost na někoho jiného. Takové spoluhráče jsem přitom měl snad všude, kde jsem hrál.
Sám jsem taky nebyl pořád nad věcí, to by ani nešlo, ale vždycky jsem nejdřív přemýšlel a až pak jednal.
A když už jsem to i já od spoluhráčů schytával, pomáhalo mi uvědomit si, proč na hřišti jsem. Proč nastupuju zrovna za ten který tým.
Jsem tam přece proto, že mám nějakou kvalitu.
Nelze postrádat sebereflexi, člověk si nemůže myslet, že jen on je nejlepší a všichni ostatní nemehla, zároveň ale není špatné uvědomit si, že prostě jsem dobrej a nemusím si všechno tak brát. Považuju se za skromného pokorného člověka, ale ve spoustě chvil jsem si taky řekl: „Sakra, uvědom si, kde jsi, čeho už jsi dosáhl. Proč si tě sem vybrali.“ To mi říkávala i manželka, když jsem zrovna měl nějaký splín.
Je fajn, když ten se dostaví až ve chvíli, kdy za sebou hráč něco má, ale ono přece stačí už to, že si uvědomí, proč se dostal třeba jen do áčka, jakým sítem od žáčků prošel až na takovou úroveň. To samotné přece značí, že něco umí.
Já si později v zahraničí připomínal, že tam jsem z nějakého důvodu a že kdybych byl tak špatnej, nehrál bych předtím ani za Olomouc. A obzvlášť jako cizinec, navíc vesměs ve špičkových klubech, jsem přece musel ukázat, že jsem lepší než místní hráči. Uměl jsem asi něco, co neuměly desetitisíce dalších kluků z Evropy i z Afriky nebo Jižní Ameriky, kteří se rok co rok valí do profesionálního fotbalu. Musel jsem se přes ně prokousat až ke své pozici.
A to jsem ještě mnohdy měl v klubech jako konkurenty top hráče. V Hamburku domácího Jeorme Boatenga nebo Jorise Mathijsena z nizozemské repre, v Bruggách Phillipe Clementa… Nebylo dáno, že přišel Rozehnal a hned má hrát. Musel jsem si svoje místo obhájit.
A já si ho nakonec obhájil, kamkoliv jsem přišel. I se svým stylem hry.
Věřím, že proto, že jsem byl svůj. Protože jsem věřil sám v sebe. Protože jsem vzdoroval zažité představě.
Tenhle životní postoj se snažím přenést i na děti, a nejen v rovině sportu.
Koupili jsme třeba s manželkou domů ceduli s nápisem: „You’re born an original, don’t die a copy.“ Narodil ses jako originál, neumři jako kopie. I s její pomocí synovi vysvětluju, že se vyplatí jít svojí cestou, ne jako ovce s ostatními. Protože už přichází přesně do věku, kdy má přirozenou touhu se zařadit.
Třeba jsme mu dlouho ani nepořídili mobil, přestože byl ve svých deseti letech ve třídě jediný. A když už dostal po manželce starý iPhone, stejně záviděl spolužákům, co k Vánocům dostali nějaký špičkový nový. Byl vyloženě zklamaný.
Ale proč? Buď svůj, říkám mu. Nemusíš mít nebo dělat to, co všichni ostatní.
Věřím, že to časem pochopí. Mně se tenhle přístup rozhodně v životě osvědčil.
„Kurva, Rozi, my tady trenéra překecáváme, ať odloží nějaký tréninky, protože jsme unavení, a ty si jdeš zaběhat!“
Starší kluci v Sigmě v mých začátcích si mě takhle na jednom zimním soustředění zavolali a pořádně mi vyčinili. Dával jsem si navíc tak moc, že jsem je štval.
Měli jsme trénink ráno, po poledni a ještě odpoledne, fakt jsme makali, a já ještě po prostředním tréninku šel běhat.
„Sorry, kluci, ale já si prostě zaběhat potřebuju,“ reagoval jsem. S tím, že je chápu a příště se aspoň nějak nenápadně ztratím, aby to nebylo tak vidět.
„Vždyť jo, nám to nevadí, že dřeš, ale aspoň nám to příště řekni, protože pak vypadáme blbě.“
A takhle to bylo se vším. Byl jsem jiný, ale kluci mě respektovali. Naštěstí. I třeba co se týkalo alkoholu.
Na tohle téma si mě dobírali, to jo. Ale nebylo to nic, co by se nedalo snést, co by mě nutilo nechat se stáhnout na temnou stranu. Všechno bylo jen v rovině, kdy třeba Mára Heinz pokaždé, sotva jsme přišli na nějakou akci, hlásil: „Tak co, Rozi, dáš si zase to svoje kakajíčko?“
Neměl jsem k alkoholu vztah nikdy, a co začalo být zřejmé, že bych to mohl dotáhnout do áčka, vyřadil jsem ho úplně. Můžu popravdě říct, že jsem se opil jedinkrát v životě, na svoje osmnáctiny. A to ještě proto, že kamarád měl vedle mě vodku s džusem a já myslel, že to je jen džus. Zapil jsem tím na ex panáka a setnulo mě to, protože jsem vážně nebyl zvyklý pít.
Mně prostě alkohol extrémně nechutná, v tom to celé je.
Maximálně si dám malou plzeň k těžkému jídlu nebo čas od času víno a jednou za sto let špetku jägermeistra. Ale i ten už jsem neměl, ani nepamatuju.
Vždycky jsem se dokázal bavit i bez chlastu nebo jen s málem a jsem za to rád. Zlomil totiž vaz kariérám spousty mých vrstevníků, sotva začali dospívat. Zbrzdilo je, že měli hlavu plnou věcí okolo a potřebovali ke svému životu kalby. Já tou dobou neřešil holky, neřešil jsem diskotéky. Měl jsem fotbal. A až když jsem zjistil, že jsem se v něm dokázal dostat na určitou úroveň, zašel jsem s kamarády nebo spoluhráči posedět. Ale jen tak, normálně. Nikdy jsem nepochopil, proč bych měl chlastat, když vím, že druhý den se z toho pak budu dostávat? Je to špatně pro organismus, zpomaluje to regeneraci… Vždyť to nepotřebuju. Naopak jsem měl radost, když jsem byl další den třeba po společné týmové akci v pohodě.
Vybavuju si i jeden konkrétní případ, kdy spoluhráči ze Sigmy den před tréninkem pili a my pak dostali náročný kruháč. Byl jsem ve dvojici s jedním – nebudu jmenovat – který mě hodně proklínal.
Já jel klasicky naplno a on, aby trenér neremcal, se snažil držet krok. Při tom jenom neustále cedil mezi zubama: „Rozi, já tě zabiju.“
A já ještě: „Vidíš, nemáš chlastat.“
Byl to kluk mého věku, staršího bych si nedovolil takhle hecovat. Přesto si uvědomuju, že jsem na spoustu spoluhráčů musel působit otravně tím, jaký jsem byl slušňák a že jsem nepil. Zároveň to už i ti v Sigmě chápali, byli nad věcí. Nemysleli si, že trhám partu. Stáli o to, abych na týmovou akci vždycky aspoň přišel, ale věděli, že ve dvanáct už budu sedět v autě na cestě domů.
Pokaždé jsem se jen starým přišel – v uvozovkách – omluvit, že už jdu domů, a oni souhlasili.
Podobné to pak bylo i v reprezentaci, kde jsme uměli sednout celé mužstvo i s trenérem Brücknerem a realizačním týmem. Jistě, když se trenér zvedl, hráči nešli s ním. Nebuďme naivní. Ale já patřil k těm, kteří odcházeli nedlouho po něm. I na to konto jsem to samozřejmě schytával, ale v dobrém.
Tenhle vzdor pro mě nebyl ani nijak náročný.
Kdysi v Laziu jsem si oblíbil karbonové chrániče od jedné specializované firmy. Jsou dražší, ale daly se na ně vytisknout fotky a různé nápisy podle přání hráče. Tak jsem si tam začal dávat rodinu. Fotky, pak data narození manželky a dětí a nakonec jsem k tomu přidal i hesla, která mi symbolizují to, jak vnímám fotbal.
Dreams.
Will.
Trust.
Power.
Respect.
Sny. Vůle. Důvěra. Síla. Respekt. Pro mě nejdůležitější hodnoty. Pokud je ctíte, možné je všechno. Pak i kluk z Kožušan, který ještě v sedmnácti hrál I. A třídu a kterého šoupli na pozici, jež mu nebyla blízká, může hrát všude po světě a za nároďák a může věřit tomu, že změní pojetí fotbalu.
Snažím se jich proto držet, i když už jsem s kariérou skončil.
Pokaždé když jsem si chrániče nasazoval, díky pohledu na tahle hesla jsem si uvědomil, kdo jsem a co mě dostalo až na tohle místo.
Byli tací, kteří se mi kvůli tomu smáli. Připadalo jim to až moc patetické, mysleli, že to dělám jen naoko. Ale já ta hesla na chráničích neměl, abych je vystavoval na Instagram. Já je tam měl, abych cítil, co symbolizují. Abych si jejich význam udržel sám v sobě.
Protože sny vás ženou od samého začátku, abyste něco chtěli dokázat.
Vůli musíte mít, abyste překonali chvíle, kdy to bolí.
Důvěru potřebujete od někoho dostat, zvlášť v kolektivním sportu. Někdo vám musí věřit, poslat vás na hřiště. V první řadě pak musíte věřit vy sami sobě.
Síla je nezbytná, abyste mohli dokázat, co sami chcete.
A respekt… Respekt ke hře, k pravidlům, k soupeři, k odlišnostem jednotlivců. K prostředí, které vám dává živobytí. Respekt k lidem jiných profesí, protože každá vyžaduje jiné dovednosti. Bez respektu skončíte dřív, než jste vůbec začali.
Odkazy na rodinu mi pak neustále připomínaly, jakou v ní mám oporu. Protože pokud nemáte ve svém nejbližším okolí lidi, kteří vás podporují, bude pro vás daleko těžší něco dokázat. Já je vždycky měl a nepřestávám si toho vážit. Naši mě skvěle vychovali, manželka Peťka se kvůli mně vzdala vlastní kariéry a ještě z Belgie jezdila na otočku domů, aby dostudovala. Starala se o domácnost i o můj zdravý jídelníček, zvládala skoro každé dva roky stěhování do jiné země a v podstatě sama vychovala syna, když jsem byl kvůli fotbalu pořád z baráku.
A děti… Děcka, ti prevíti, kteří nás někdy tak zlobí, to je přece smysl všeho.
Pokud máte stabilní rodinu, dokážete cokoliv, protože se máte kam vrátit a s kým se podělit o své dojmy, když se zrovna nedaří. Někdo vás vyslechne a v případě dětí i přirozeně odvede vaše myšlenky někam jinam.
Když se pak někomu z rodiny přihodí něco vážného, uvědomíte si, že to, čím se zaobíráte, tedy nějaké odkopy na hřišti, starosti, co o vás kdo řekne nebo napíše do novin, jestli budou remcat fanoušci nebo trenér… Ne. Jakmile vás ťafne skutečně vážná událost, poznáte, že nic z toho nemá skutečný význam. Nejdůležitější je zdraví.
Proto jakmile jsme se před pár lety dozvěděli, že manželka má vážné zdravotní problémy, fotbal byl ve vteřině úplně nepodstatný. Jen jsem zavolal svému trenérovi v Belgii a za pár dní jsme jeli domů. Moje kariéra byla v tu chvíli vedlejší.
Ani na okamžik mě nenapadlo, že by člověk, který se mi předtím patnáct let obětoval, měl ve svém boji být byť jen jedinou chvíli sám. Měl jsem okamžitě jasno, že tu budu pro Peťku a všechno se vyřeší a dobře dopadne. A taky že to tak skutečně bylo. Podpora i naše pozitivní myšlení dokázaly problémy překonat. Věříme, že nadobro.
Tenhle vzdor byl nakonec nejdůležitější.
Nebyl o mně, o tom, jak vypadám nebo co předvedu na fotbalovém hřišti.
Přesto ctil ona hesla, která jsem nosil na chráničích.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází