Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 4
e-shopBratinger
Jak je sakra číslo na záchranku…
Na hasiče.
Kamkoliv!
Nedokázal jsem si v šoku vybavit ani jedno. Dým z auta, zakrvavený chlap. Ve výpisu posledních hovorů jsem aspoň narazil na slovenského spoluhráče a zavolal mu, kde jsem a co se stalo. Za chvilku dorazila policie i rychlá.
Měl jsem strašný strach, že půjdu sedět. Nepil jsem, nejel jsem rychle, ale stejně mě najednou ovládla panika, že půjdu bručet. Když zraněného pána vystřihli z auta a odvezli do nemocnice, ptal jsem se policisty, jestli mě zavřou.
„Pán Rodinger, a kto by nám chytal?“
Brečel jsem. Normálně jsem se rozbulel jak želva a nestyděl se za to. Spadlo ze mě napětí z celého zápasu a možná i všech těch předchozích let, kdy jsem se upínal k představě tohohle momentu.
Můžu chytat dospělý fotbal, běželo mi hlavou. Můžu. A ukázal jsem to i tátovi.
Od mých jedenácti jsme se ségrou vyrůstali bez něj, odešel od nás a moc se nezajímal. Co si z jeho výchovy pamatuju nejvíc je to, jak mě neustále shazoval, že nic nedokážu, že jsem maminčin mazánek. I na fotbal mě přivedla mamka s babičkou, která pak sedávala v zimě na Libuši na tribuně s teplým čajem. Jako malý jsem vždycky přiběhl, napil se a zase pokračoval v tréninku.
Táta nikdy nevěřil, že bych fotbal mohl hrát. Pak jsem vlezl na hřiště na rozcvičku v Prachaticích před mým prvním startem za Bohemku a on byl první, koho jsem si v hledišti všimnul. Nezapomenutelný zápas pro mě rázem dostal ještě další rozměr.
Nebudeme si nic nalhávat, do áčka jsem se nedostal díky tomu, že bych byl bůhvíjaký talent, ale spíš náhodou, díky událostem, v nichž se klub potácel. Plácal se ve druhé lize, krachoval a kvůli nedostatku peněz se rozprodávali hráči. Jeden gólman se zranil a druhý dostal červenou, nebylo tedy koho dát do brány, musel jsem já, čerstvě sedmnáctiletý. Zpětně vidím, že jsem na to absolutně neměl a taky jsem hned na začátku udělal chybu, po níž jsme prohrávali. Domácí mi postupně nasekali další dva góly. Bylo to 3:0 a já cítil, že jsem klukům vůbec nepomohl.
Jenže my srovnali. Když rozhodčí naposledy písknul, stav zněl 3:3 a na konci jsem přece jen i něco chytil. Lidi skandovali moje jméno.
Proto ty slzy.
A čert vem tátu, naproti na tribuně seděla máma se ségrou. Šel jsem jim dát pusu.
S Bohemkou to dopadlo bídně, skončila v konkursu a poslední týdny vypadaly až tragikomicky. Trénovalo nás postupně jen sedm a ani jsme nemohli na hřiště, takže jsme akorát běhali stovky na place pod tribunou v Ďolíčku. Kdo měl ruce a nohy, dávno zmizel pryč, a i mě bylo jasné, že tady nemůžu čekat budoucnost.
Dostal jsem možnost odejít do Teplic. Smlouva zněla na osm tisíc korun. Dopoledne jsem trénoval s áčkem, odpoledne s béčkem, ale jezdil jsem do Prahy, protože jsem si nemohl dovolit bydlení. Na otázku, jak to mám vyřešit, mi agent řekl, že si mám najít něco za pět tisíc. Dodnes si nejsem jistý, jestli to myslel ze srandy. Na klubu mi sehnali ubytovnu, ale ta byla tak šílená, že když ji máma viděla, cestou domů se prý v autě rozbrečela. Prohlásila, že mě tam nemůže nechat a ráno před prací mě radši vozila. Někdy jsem jezdil i s Patricem Abandou, Kameruncem, který do Teplic přišel po angažmá ve Spartě.
Jenže ten frajer neuměl řídit.
Máma mě vysadila na výpadovce na Ústí, kde mě nabral do své červené oktávky, já se připásal, pomodlil a vyrazili jsme. Hodinu jsem pak seděl s černouškem v autě, nemohl jsem si s ním říct ani slovo, protože mluvil jen francouzsky, a pokaždé jsem doufal, že to i tentokrát přežijem. Jeho jízdy, to byl totiž jeden nezapomenutelný zážitek za druhým. On nevěděl, že auto má blinkry, předjížděl do zatáček i v serpentinách před Teplicemi a já si každou chvíli jen dával hlavu do dlaní.
„Patrice, Patrice, attento,“ bylo jediné, co jsem se díky němu francouzsky naučil.
„Klíd, klíd, Dominik,“ odpovídal srandovní češtinou. Dneska se tomu směju, ale občas jsem měl vážně strach.
V Teplicích jsem narazil na super trenéry. Na pana Marečka a v béčku pana Habance, který mi dost pomáhal, i finančně. Když nastoupil Patrik Kolář z áčka a já nechytal, stejně prosadil, abych dostal prémie, což pro mě tehdy bylo v podstatě existenční. Vydržel jsem tam ale jen půl roku, pak se naskytla možnost chytat druhou ligu v Xaverově. Trénoval tam pan Klusáček, další úžasný člověk.
Ovšem klub taky zkrachoval. Já to normálně přitahoval, ale to si ještě povíme…
Se spoluhráčem Michalem Kočím nás agent přeregistroval na Střížkov, který vedl spor s původní Bohemkou o název a odkaz Bohemians. Pro mě, kluka, co hrál od mala v Ďolíčku a nosil řetízek s klokanem, to bylo něco, co jsem nedokázal pochopit. Nechtěl jsem tam, nesouhlasil jsem s přestupem, ale co jsem mohl dělat? Můj pocit bezmoci se utvrdil, sotva se mě na prvním tréninku trenér zeptal, co hraju za post. Vůbec neměl páru, co jsem zač. Přišel jen další bezejmenný kus. V tu chvíli jsem chtěl s fotbalem skončit. Rovnou tam na tom hřišti, v osmnácti.
A to jsem měl ještě naplno poznat nenávist fanoušků skutečné Bohemky. Nikdo netušil, že jsem se třeba dobrovolně vzdal peněz, které mi klub dlužil, abych mu alespoň nějak pomohl.
Byla spíš sranda, když jsem šel na jednom turnaji pozdravit trenéra Pulpita, největšího Bohemáka, který vedl Pardubice, a slyšel jsem, ať strhnu svůj řetízek, jestliže hraju za tenhle humus. Horší zážitek mě potkal po příjezdu do Ďolíčku na vzájemný zápas, kde na mě už na rozcvičce z kotle lítaly párky a kelímky s pivem. Pět minut před začátkem nám pak oznámili, že se šéfové klubů pohádali a nesouhlasí s utkáním, takže se hrát nebude. Připadali jsme si jako tupci, byla to nesmyslná ostuda. Já předtím za dva a půl tisíce nakoupil lístky pro rodinu, ale co už.
Odcházeli jsme zpod tribuny pryč ze stadionu a házeli po nás už i vajíčka.
Na Střížkově jsem to nesnášel, fotbal mě nebavil, už jsem všude vykládal, že to vážně zabalím a půjdu do školy. Narazil jsem ale na agentku, která mi tvrdila, že by byla škoda končit a že mě dostane na Slovensko. Brzy po našem setkání pak skutečně volala, že zájem mají Michalovce, místní druhá liga.
Podíval jsem se na mapu. Je to skoro na hranicích s Ukrajinou. Čtrnáct hodin vlakem.
Ale jasně, jedu. Co můžu ztratit…
Potkal jsem se s týmem v Košicích, kde zrovna hrál, a po zápase si mě vzal stranou trenér Laco Molnár, slovenská brankářská ikona.
„Tak ako, chalanisko, ako to s tebou vyzerá? Čo, bojíš sa?“
„Trenére, kdybych se bál, tak tu nejsem.“
Usmál se.
„Dobre, dobre, teba beriem.“
Hned jsme si sedli, našli jsme k sobě blízký vztah. Věděl, jak na mě. Absolvoval jsem testy, dostal smlouvu, začal jsem chytat a taky si zvykat na život v tom zvláštním místě. Michalovce, to je totiž jedno velké ghetto. Taxikáři dáte padesát korun a můžete jezdit celý den. Na první pohled vám přijde, že se tam nedá přežít. Taky mě upozorňovali, že se tam nedomluvím. Slováci říkají, že místní „hutoria“, nemluví slovensky. „Jak bych mohl nerozumět Slovákům?“ ptal jsem se.
Snadno.
Sedl jsem si do kabiny a vedle mě si začali povídat dva kluci. Nepochytil jsem ani slovo. Ani jedno. Až po pár minutách jsem pochopil, že to jsou Ukrajinci. Začal jsem tedy poslouchat jiné dva nalevo ode mě. Zase ani ň. Maďaři. V rohu seděli dva černoušci z Hondurasu, ty jsem vzdal rovnou. Ale já fakt nerozuměl ani zdejším Slovákům. Nedokázal jsem je rozlišit od těch ostatních.
A nemuseli ani hutoriť.
„Tak čo, pôjdem stávkovať?“ ptali se mě kluci po prvním tréninku.
A ty vole. Tak já jsem zase v klubu, kde se stávkuje. Zase jsem se namotal někam, kde se nebude hrát a kde neplatěj. Dva krachy za sebou a teď další…
„Hoši, já stávkovat nechci, pojďte hrát fotbal.“
„Veď budeme hrať, len poďme stávkovať.“
Jasně, že to znamená sázet. Po chvíli, co jsem žil v obavách, kam jsem to zase vlezl, jsem pochopil.
Na tréninkové hřiště jsme tam jezdili Avií, která měla na korbě jen pár sedaček, zbytek týmu musel stát. Vozili nás jak dělníky na stavbu, navíc na trávník, co vypadal jako rozorané pole. Kluci, kteří prošli nižšími ligami v Itálii nebo Německu tohle nechápali, mě to ale bavilo, mělo to své kouzlo a byla sranda. Taky jsme vyhrávali a druhá slovenská liga byla oproti mému očekávání bezvadná. Nepamatuju žádný zářez od rozhodčích ani aféru. Takhle čisté prostředí jsem od té doby nezažil nikde.
Udržel jsem se v bráně i po příchodu nového trenéra a bral jsem osmadvacet tisíc slovenských korun, což představovalo v osmnácti moc pěkné peníze. Tak jsem si koupil auto, Fabii 1,2 HTP.
Málem jsem v ní umřel.
Byla zima, hnusně, ale ještě nesněžilo. Na Zemplínské Šíravě jsme měli regeneraci a já vezl spoluhráče Honzu Jelínka do zapadlé vesničky na hotel. Vysadil jsem ho a vydal se zpátky dolů úzkou silnicí plnou zatáček.
V jedné z nich auto začalo plavat, cítil jsem, jak nad ním ztrácím kontrolu.
Jakožto nezkušený řidič jsem šlápl na brzdu a ve vteřině ze mě byl kolotoč. Strhnul jsem volant doprava, doleva, ale tím jsem nadělal ještě víc paseky. Náraz. Okolo se vyvalil kouř, až později mi vysvětlili, že z airbagů. Bál jsem se, že auto hoří, tak jsem se odpoutal, otevřel dveře a chtěl utíkat pryč.
Do toho jsem ale uslyšel, jak někdo naříká.
Narazil jsem do jiného auta. V něm byl zaklíněný chlap celý od krve. Chtěl jsem ho dostat ven. Své auto jsem, nevím jak, odtlačil do pangejtu, abych mohl otevřít jeho dveře. Měl ale zaražený volant v žebrech, nedalo se s ním hnout.
Co se dělo pak, už víte. Policajti mě pustili a doktoři mě jen zběžně prohlédli, nejevil jsem známky zranění. K večeru jsem se tak dostal normálně domů. Mámě jsem zavolal, že jsem škrábnul auto, které přitom bylo totálka na odpis. Nechtěl jsem ji stresovat, když jsme od sebe byli tak daleko.
Zrovna dávali Ligu mistrů, tak jsme si s klukama dali pivo a pizzu. Nedokázal jsem se ale na televizi soustředit, pořád se mi odehrávalo před očima, co se stalo.
A taky mě začala tlačit záda.
To asi ten náraz, řekl jsem si. Nic se neděje. Jenže jsem si odskočil na malou a čůral jsem krev. To asi ten stres... Za chvíli se to ještě zhoršilo. Bylo to rudější než Sparta. Jakmile jsem se zmínil klukům, hnali mě do nemocnice.
Ráno jsem se tam probudil vedle chlapa, jehož jsem naboural.
Jak to zjistil, začal mi nadávat do debilů a taky sondovat, co jsem zač. Byl to právník, chtěl ze mě vytáhnout peníze. Všechno vyřešil klub, který se za mě ve sporu postavil. Nic jsem platit nemusel, nehodu zapříčinilo počasí a stav vozovky.
Krev jsem čůral proto, že jsem měl naražené ledviny, nic horšího se mnou skutečně nebylo. Do brány jsem se tak vrátil vcelku rychle a bůhví proč, zažil jsem období, jaké už nikdy předtím, ani potom. Věděl jsem, že nedostanu gól. Uvědomil jsem si, co všechno se v tom autě mohlo stát a najednou mě bavil každý den úplně jinak. Fotbalu jsem dával všechno, po trénincích jsem chodil cvičit a na hřišti se mi tenhle přístup vracel. Projevil o mě zájem Slovan Bratislava a dostaly se ke mně zprávy, že o mně vědí i v reprezentační jedenadvacítce, již trénoval pan Lavička.
Na soustředění v Popradě jsem proto tehdy aktualizoval teletext tak, že jsem div nepromáčknul ovladač. Potom jsem se uviděl v nominaci.
Zachytal jsem si jen poločas neoficiálního utkání proti jednomu francouzskému týmu, ale i tak jsem z toho byl vykulený. Měl jsem na sobě dres se lvíčkem! V týmu jsem vydržel až do zbytku kvalifikace o Euro. Bohužel neúspěšné.
To šance ve Slovanu mohla vzít rychle za své.
V rámci zkoušky jsem dostal zápas se Sencem a já v něm byl úplně tropický. Vybavuju si, jak strašně foukal vítr a já věděl, že jsem si to podělal. Podbíhal jsem centry, byl jsem příšerný. Na pohovor s trenérem Kytkou jsem šel se sklopenou hlavou, připravený sbalit se a odjet. Řekl mi, že kdyby měl soudit podle tohohle utkání, nevzali by mě, že mě ale půl roku sledovali, tak vědí, co ve mně je. Že jsem mladý, perspektivní a chtějí mě. Dostal jsem smlouvu na krásné peníze s tím, že začnu jako trojka.
Představovali mě na setkání s fanoušky ve velké zasedačce, kam dorazilo snad čtyři sta lidí. Sedělo tam vedení klubu, já a kapitán. Na konci všichni vstali a začali zpívat slovanistickou hymnu.
V tu chvíli jsem si uvědomil, kam jsem se to dostal. Stal jsem se belasím.
Před derby na Petržalce jsem jako dvojka rozcvičoval gólmana, dával jsem mu z rohu centry do rukou. Asi tisícovka slovanistů, všichni v modrém, se zrovna naskládala na tribunu kousek za mě. „Bratinger, Bratinger,“ ozvalo se z megafonu. Dodnes nevím, proč mi tak začali říkat. Asi jsem byl jejich brat.
Z Bohemky jsem byl zvyklý se s diváky zdravit, tak jsem se otočil a zamával. V tu chvíli málem spadl stadion, jaký to vzbudilo rachot. Ostatní kluci byli chladnější, s fanoušky moc nekomunikovali, ti tak ve mně rázem našli svého oblíbence, ačkoliv mě ani pořádně neviděli chytat. Svůj první zápas za béčko jsem totiž ukončil tak, že jsem vyběhl za vápno proti frajerovi a trefil ho kolíkama na hrudník. Dostal jsem stopku a pokutu.
Až dvě kola před koncem soutěže jsem se dočkal i premiéry v prvním týmu. Na Tehelném poli jsem udržel nulu proti Senci.
Fajn. Na poslední kolo se jelo do Trnavy.
Zápas Trnava - Slovan je na Slovensku něco jako derby Sparta - Slavia. Celou cestu tam jsme měli policejní doprovod. Přišlo osmnáct tisíc lidí a během prvního poločasu dokonce kromě policejních helikoptér proletělo nad stadionem i letadlo, které táhlo plachtu s nápisem „Jebať Trnavu“ objednané slovanisty. Byl tam takový řev, že jsme se se spoluhráči neslyšeli na tři metry.
Nastartoval jsem se dobrým zákrokem a začal si věřit. Za stavu 0:0 potom sudí písknul Trnavě penaltu, jíž se chystal kopat Čech Martin Hruška. Levák. Přistoupil jsem k němu a říkám: „Marťas, vím, kam ji kopeš.“
„Nemluv na mě.“
„Ne, Marťas, nekopej jí tam, já tam skočím.“
„Jdi do prdele.“
Rozhodčí mě odtáhl pryč.
Samozřejmě jsem absolutně netušil, kam kope. Ale tak co, zkusím pravou stranu… Rozběhl se, já skočil doprava, míč mi přistál v rukavicích a většina stadionu ztichla. Jen slovanisti spustili: „Bratinger! Bratinger!“
Hruška za mnou po zápase přišel s tím, že celý život kope penalty po levé ruce gólmana a tentokrát ji poprvé kopnul doprava. Doteď, když se potkáme, se tomu zasmějeme.
Našetřil jsem si na káru.
Co si fotbalista koupí? Samozřejmě nadupaného Golfa GTčko. Škoda, že jsem ho měl jen dva měsíce, jednou jsem přišel do garáže a on nikde. Nejdřív přemýšlíte, kde jinde jste zaparkovali, než si přiznáte, že vám ho ukradli.
Brzy mi volalo skryté číslo. Že mám osmačtyřicet hodin na rozmyšlení, jestli chci auto zpátky. Za sto tisíc korun mi ho prý vrátí. Nedovedl jsem si představit, že pojedu někam do lesa s takovou částkou.
Slovenští policajti, kteří nás jinak jako fotbalisty spíš chránili, zrovna tohle moc neřešili. Když mi tedy ti mafiáni volali znova, jestli to tedy beru, zeptal jsem se, co se stane, pokud zaplatím a auto mi pak ukradne někdo jiný.
„Nie, nie, to sa nebojte, to dostanete takú nálepku, že už bolo raz ukradnuté a nikto vám naňho už nesiahne.“
Řekl jsem, že ani tak to neberu.
Kdykoliv uslyším jméno David Bičík, rozzářím se. Co my dva spolu zažili…
Neznal jsem ho, když ho v létě po mé první sezoně koupili ze Sparty. Bylo mi jasné, že by měl chytat víc než já, což ale nijak neovlivnilo kamarádství, které mezi námi hned vzniklo. Předchozí dva gólmani v klubu spolu nevycházeli, kdežto my s Davidem si obdivuhodně sedli. Bydleli jsme kousek od sebe, jezdili spolu na tréninky, spali spolu na pokoji při venkovních zápasech a… no, uměli jsme si to udělat hezký.
Všechno zapadlo do party, jakou jsme tehdy ve Slovanu měli. Celý tým jezdil ke kapitánovi Míšovi Hanekovi na zahradu, kde jsme grilovali a hráli na kytaru, obráželi jsme společně studentské akce. Nikde jinde jsem nic podobného nepoznal. Život byl najednou takový, jaký ti nejlepší ve větším měřítku zažívají třeba v Itálii. Nic nebylo problém. Mohli jsme si chodit po Bratislavě a dělat si, co jsme chtěli. Scházeli jsme se s hokejisty, nemuseli jsme platit v restauracích, nebyla nouze o holky, neustále bylo, čím se bavit. Kalil s námi i trenér Laco Pecko.
Do toho všeho jsme hráli dobrý fotbal, měli jsme skvělé návštěvy a se Žilinou jsme se přetahovali o první místo tabulky.
Pak se to podělalo.
Slovan koupil Kmotrík, majitel konkurenční Artmedie. V zimní přestávce, kdy jsme byli druzí, odsud pak přitáhl osm svých hráčů. Mezi nimi i Radka Dosoudila, bývalého slávistu. Kluka, jemuž jsem kdysi jako šestnáctileté ucho dělal do holky a od té doby mě nesnášel. Nakládali jsme si, kdykoliv jsme se potkali, a najednou jsme spolu seděli v kabině.
Nečekejte žádné zázračné narovnání starých křivd. Byl to očistec. Radek mi nadával i na trénincích a když došlo ke konfliktu, vyhodili mě, ne jeho. I to ukazovalo, jak měli kluci z Artmedie lepší postavení než původní slovanisti, jichž se klub postupně zbavoval.
Přesto jsme získali titul. První po deseti letech.
Akorát s ním dodnes nemám jedinou fotku… Sraz na focení byl ve dvanáct, jen majitel nikde. Čekalo se na něj celé odpoledne, než se ozval randál. Přiletěl helikoptérou. O čtyři hodiny později, než měl.
Fotograf jednou cvakl a chtěl se na něco Kmotríka zeptat. Ten ho okřikl, ať drží hubu a fotí.
„Ale vy sa vôbec nesmejete.“
„Prečo sa mám smiať, veď tu nie sú žiadne kurvy.“ Sebral se a odešel.
Když jsme pak měli mít před další sezonou ceremoniál s trofejí při zápase s Neapolí, vběhli na hřiště fanoušci a začali se bít. Čekali jsme hodinu a půl zavření ve VIPce, než to policajti uklidní a alespoň jsme zamávali lidem, kteří vydrželi.
Tehdy i přes zlato odvolali trenéra Pecka a nastoupil pan Uhrin starší. David byl jasná jednička, já mu kryl záda a všechno v tomhle ohledu fungovalo parádně. Jenže jsme se v novinách dočetli, že má přijít další gólman.
Proč?
Na soustředění se za námi pan Uhrin stavil na pokoji, ať se nebojíme, že nikoho nového do brány nechce. Že to jsou spekulace.
Jen co jsme se vrátili, stál před stadionem s taškou Matúš Putnocký. Gólman z Košic.
Uhrin určil, že chytat bude David a na lavičce budu já, po prvním zápase však přišli lidé z vedení do kabiny, že takhle ne. Do brány musí Putnocký a na lavičku ať si dá trenér, koho chce, že je to jedno. Uhrin za nás bojoval, ale neměl na vybranou. Situace dospěla do fáze, kdy se rozhodovalo, kdo z nás půjde na hostování. Stáli jsme před šatnou a jeden ze šéfů pronesl, ať si tedy střihneme.
Dívali jsme se na sebe, jestli je to vtip.
Nestříhali jsme, odnesl jsem to já. Poslali mě na Střížkov. Zase. Ten ale přebral můj plat, hrál první ligu a znamenalo to vrátit se domů do Prahy. Aspoň něco pozitivního.
Před každým zápasem mi majitel pan Kapr říkal, že příště už budu chytat, ale nakonec jsem se do brány dostal jednou. Mým jediným startem v české nejvyšší lize tak zůstává porážka 1:4 s Kladnem. Bezva.
Měli jsme asi devět bodů, tragické skóre a byli jsme úplně trapní. Tým byl v rozkladu. Trenér třeba něco řekl, zavřely se za ním dveře a starší kluci si vzali slovo, že to budeme hrát úplně jinak. Od standardek až po celkové pojetí hry. Tohle nemělo s profesionálním fotbalem nic společného. Pamatuju si taky, jak pan Kapr přišel do šatny před zápasem s Boleslaví a ukázal nám tiket, že na nás byl velký kurs a on si vsadil. Že věří, že vyhrajeme.
Dostali jsme, tuším, bůra.
Hráli jsme na Strahově a chodili na nás jen trumpetáři, které platilo vedení. Z divočiny se čtrnácti tisíci fanoušků na Slovanu jsem najednou hrál za klub, jehož návštěvy se počítaly ve stovkách.
Přežil jsem šest měsíců, během nichž jsem dostal přesně dvě výplaty. Už předtím na Slovanu mi nevypláceli příspěvky na ubytování a podobné bonusy, které do té doby fungovaly, z krásného života, kdy jsem si přišel jako král, se to zase začalo lámat tam, kde to bylo předtím.
Do sraček.
Zase jsem byl v klubu, kde jsem být nechtěl, neplatili mě, sportovně to stálo za houby a vyžil jsem jen díky tomu, že jsem byl doma u mamky.
Na Slovanu se mnou po návratu už nepočítali, ale zároveň mě nechtěli pustit do Švýcarska do Bellinzony, kde jsem se na testech trenérům líbil, zkoušku na Slovácku jsem zase prošvihl, protože jsem furt myslel, že mám na víc, a když jsem se rozhoupal, z komického důvodu jsem se nestihl dostat na přípravný zápas. Neměl jsem jak. David Bičík mi rychle půjčil svoje auto, ale stejně jsem přijel pozdě.
Zůstal jsem jako trojka. Když se zranil Putnocký, jel jsem jako Davidův záskok do Prešova a cestou jsme se na salaši stavili na halušky.
Na hotelu mi pak začalo být zvláštně. Asi nějaká střevní chřipka.
Trvalo to týden.
Čtrnáct dní.
Dostal jsem se do fáze, kdy jsem třeba dvacetkrát za den chodil na záchod a postupně ze mě tekla už jen krev.
Nikdo moc nedokáže říct, proč chronický zánět střev, odborně ulcerózní kolitida, vzniká. Jen se ví, že vám rozhodně neprospívá dlouhodobý stres a psychické vyčerpání.
Mně přesto, jak bezstarostně na lidi působím, neustále vrtala hlavou spousta pochybností… Vsadil jsem všechno jen na jednu kartu. Nedostával jsem peníze. Neměl jsem pořádně kde chytat. A co bude, když skončím?
Myslím, že podmínky pro rozjezd téhle nemoci jsem splňoval.
Skoro čtvrt roku jsem běhal po doktorech, kteří nevěděli, co se mnou. Léčba nezabírala a na vyšetřeních se ani nic neukazovalo. Zároveň jsem měl po dvou týdnech dole osm kilo. Nemohl jsem trénovat a skoro ani chodit.
Bylo potřeba ukončit smlouvu se Slovanem. Zbýval mi rok, navíc mi ještě nevyplatili prémie za titul. Dohromady nějakých padesát tisíc euro. Volal jsem agentce, jestli mi pomůže, abych aspoň něco dostal. Ona, že nemůže přijet, ale že dorazí kolega.
Tak já odevzdal bydlení, nasedl do auta a jel jsem na Slovan, kde jsme měli v jedenáct domluvenou schůzku. V kapse jsem měl asi sedmdesát euro, své poslední peníze.
Nechali mě tam sedět na parkovišti do pěti. Agentka nezvedala telefon, její kolega taky ne. Ve třiadvaceti, totálně zdeptaný a unavený z toho nekonečného čekání jsem šel sám na jednání s vedením. S vědomím, že kluci, kteří ukončovali smlouvu přede mnou, dostali zhruba tři čtvrtě domluvených peněz.
Položili přede mě na stůl dva tisíce euro.
„Keď si chceš ešte niekedy zahrať futbal, podpíš,“ řekl mi majitel. Šéf klubu se sebral a odešel, stejně tak sportovní manažer. Oponoval jsem, že jsme přece přes agentku domluveni na něčem jiném. Vysmáli se mi.
S dvěma tisíci euro jsem se vrátil do Prahy. S agentkou jsem rozvázal spolupráci.
Trénovat jsem začal až po dalších třech měsících, kdy jsem se konečně dal zdravotně trochu do kupy. Na návrat jsem se začal připravovat s kondičním trenérem Lukášem Stránským a v zimě mě pak oslovila Plzeň, která tehdy ještě za pana Vrby vedla tabulku, abych se přijel ukázat na dvoutýdenní zkoušku. Sháněli náhradního gólmana.
Od Lukáše jsem byl totálně nabušený, nikdy jsem si fyzicky nepřipadal líp. Po deseti dnech si mě zavolal pan Vrba s tím, že mě chce.
Do toho se ale ozvala má bývalá agentka, jestli z tohohle přestupu bude mít nějaká procenta. Odpověděl jsem, že nevím, proč by měla, ale ať se zeptá člověka, s nímž jsem Plzeň řešil.
„Rozmysli si to dobře. Zavolám ti zítra.“
Druhý den jsem jel do Plzně s tím, že se jedeme bavit o smlouvě. Do auta mi volala zase agentka, jestli se něco změnilo. Říkám, že ne. Že to nepůjde.
„Dobře, jak chceš.“ Položila telefon.
Trénink se mi podařil. Hráli jsme na dvě a já pochytal tolik věcí, že Pavel Horváth vystavil v kabině seznam těch, kteří na mně spálili šance. Že si mají dojít na přeoperování kloubů. Připadalo mi, že už mě kluci berou mezi sebe…
„Bohužel, přestup nejde udělat. Mrzí mě to. Nakonec potřebuju víc stopera než brankáře,“ slyšel jsem odpoledne od pana Vrby. Jen jsem na něj zíral. Přál mi hodně štěstí dál, ale že prý se mám od týmu odpojit.
V kabině už mezitím čekal Aleš Neuwirth. Stoper. Klient mé bývalé agentky.
V Budějovicích vzali raději než mě brankáře na hostování, jehož nemuseli platit. Do toho se mi znova rozjela nemoc. Jakmile se ale naskytla možnost vyrazit na testy do španělského Getafe, totálně zesláblý, s bolavými klouby, jsem na sobě zase začal makat. Tohle jsem si nemohl nechat utéct. To by bylo z nuly do vesmíru.
Po týdnu mi řekli, že vlastně zatím nemají zájem, ale že chtějí, abych se šel rozchytat do třetí ligy. Místo mě koupili gólmana z Valencie za 240 milionů. Docela sranda.
Zařídili mi Deportivo Badajoz, klub ve městě u portugalských hranic. Na letišti v Seville stál chlapík s mým jménem na cedulce, čekala nás hoďka dvacet jízdy. Akorát frajerovi po čtyřiceti kilometrech kleklo auto. Neuměl anglicky, ale pochopil jsem, že se mě ptá, jestli nemám peníze. Sice zavolal odtahovku, ale neměl ji čím zaplatit.
Nebýt toho, že podobně na tom byla ekonomická situace celého klubu, bylo by mi tam báječně.
Všichni ti místní kluci byli fotbalisti jako kráva, do toho jsme měli každý čtvrtek týmovou grilovačku přímo na tribuně, vzali mě i na corridu, kde jsem si po boku profíka zkusil souboj s malým býčkem. Jenže zároveň jsem zase nedostával zaplaceno. A nejen já. Klub zkrachoval.
Že mě to vůbec ještě překvapilo…
Díky tomu jsem se vrátil domů a poznal svoji přítelkyni, matku mého dítěte, ale fotbalově už to nestálo za nic. Skončil jsem v přeboru, v FC Libuš, kde sem začínal jako malý. Bez peněz. Byl jsem úplně na dně.
Abych se uživil, začal jsem rozvážet sushi. Přes den jsem jezdil po Praze ode dveří ke dveřím za osmdesát korun na hodinu a večer trénoval.
Jedna objednávka pak přišla na jméno Černák.
„Ďakujem, o chvíľu som dole,“ ozvalo se ze zvonku. Sešel kluk a já ho hned poznal. Syn majitele, který mě koupil do Slovanu. Byla zima, já měl na hlavě čepici a kapucu, tak mu říkám: „Tys mě nepoznal, viď?“
„Bratinger! To si zo mňa robíš kozy! Čo ty tu robíš?“
Odvyprávěl jsem mu svůj příběh a on, že to takhle nenechá. Ať makám, že se ozve.
Dodržel, co slíbil. Dostal mě na testy do Bánské Bystrice ve slovenské lize. Uspěl jsem a z osmdesáti korun na hodinu jsem zase podepsal smlouvu na osmdesát tisíc měsíčně.
Jenže i kdyby byla na milion, bylo to fuk. Co myslíte? Klubu došly prachy. Nastávaly situace, kdy kluci neměli ani na rohlík se šunkou. Já ze sedmi výplat dostal dvě.
Tohle byla poslední kapka. Končím. Už jsem neměl sílu ani náladu řešit to samé zase znova.
Své problémy jsem popsal Markétě Haindlové, která se mi ozvala s tím, že vzniká hráčská asociace. Ta ženská je jediná v mém fotbalovém životě, kdo se za mě postavil, dokázala mi z Bánské Bystrice vysoudit peníze. Ještě jsem pak chvíli chytal třetí ligu v Zápech, ale už mě to absolutně nenaplňovalo, navíc jsem od Markéty dostal nabídku pracovat pro asociaci. V sedmadvaceti jsem tedy seknul s fotbalem alespoň s výhledem, že mám co dělat.
Dnes už mám rodinu a najel jsem do životních kolejí, ale ne každý bude mít takové štěstí. Skok do reálného života je hrozně těžký. Od šesti let vám někdo organizuje čas, nemusíte vymýšlet, co dělat na tréninku ani kdy na něj máte přijít. Najednou vás pak hodí do oceánu.
A plav.
Proto chci využít zkušeností, které jsem během těch let plných sraček pobral. Snažím se pomáhat dalším klukům, aby nedopadli jako já. V sedmnácti si totiž člověk neuvědomuje, že můžou nastat nějaké problémy. Hraje, dostane první peníze, představuje si ligu, nároďák… Taky jsem to tak měl. Dva měsíce může být fotbal to nejkrásnější na světě, ale najednou jste totálně na dně a ani nevíte, jak se to seběhlo.
Jsou chvilky, kdy mi život fotbalisty strašně chybí a vzpomínám na každou drobnost. Ale pak si říkám, co bych dělal v pětatřiceti. Možná bych někde chytal druhou ligu. A co s tím? To je přežívání. Tím se nikdo nezajistí, nevydělá si. To je normální práce, navíc v bublině. Deset let berete od dvaceti do čtyřiceti tisíc a pak zátaras, konečná. Vytáhnou vás z klece a vyženou do džungle.
Snažím se kluky v tomhle směru vzdělávat. Ať nekašlou na studium. Ať si zakládají fondy, z nichž můžou čerpat po kariéře.
Když mi dneska někdo z nich řekne, že nemá peníze, vím, že je to možné i s jejich platy. Ale vždycky se ptám sám sebe, jestli si uvědomují, co to skutečně znamená. Protože já zažil, že jsem fakt ani na ten rohlík neměl. Doslova. Na účtu mi nezbývala ani dvacka. A samozřejmě, že to byla moje chyba. Vždyť já dostal ranec za podpis smlouvy ve Slovanu a nakoupil si za to hadry. Že bych si schoval něco bokem a přemýšlel, co bude za dva roky? Vůbec. Žil jsem jako bohém, a přitom jsem neměl jistou práci ani na další sezonu. Dneska můžu říct, že jsem se choval jako blázen, ale bez těchto zkušeností bych nebyl teď schopný vyprávět jiným to, co jim vyprávím. Říkat jim, ať nejsou blbí jako já.
Bratingerem jsem byl totiž jenom na chvilku.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází