Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Ivan Tkačenko.
Ruský hokejista, stříbrný z mistrovství světa, dvojnásobný šampion ruské superligy.
Vynikající útočník a hlavně skvělý člověk.
Když jsem v roce 2001 přiletěl do Jaroslavle, okamžitě jsme si padli do oka. Ukázal mi opravdové Rusko. Syrovou zemi a laskavé lidi, kteří měli pro ostatní své srdce otevřené.
Jako profesionální sportovec a vážený hokejista si v tehdejším Rusku mohl žít nad poměry, ale Váňa si na luxus moc nepotrpěl, peníze ho nijak nezměnily. Pocházel z chudého předměstí Jaroslavle, kde lidé neměli snadný život. Proto na své kamarády z dětství, sousedy a blízké nikdy nezapomněl. Jsem rád, že mi dovolil nahlédnout do jejich životů a mohl jsem s nimi strávit krásné chvíle, které si v paměti uchovám navždy.
V létě i v zimě jsme spolu takhle chodívali na ryby, a třeba v minus dvaceti grilovali šašliky. Dostal jsem na nohy valenky, beranici na hlavu, do ruky vodku a šlo se v metrovém sněhu k ohni. Grilovalo se samozřejmě i v létě, ale ta mrazivá ruská zima měla přece jen větší kouzlo.
Taky jsme jen tak sedávali na dačách jeho nejbližších. S lidmi, kteří doma často neměli ani kuchyňskou linku, ale jen starý plynový sporák, dřez a malou skříňku, jsme si často až do noci jen tak povídali a nic neřešili. Hokej nás v takových chvílích vůbec nezajímal.
Při vzpomínkách na tyhle okamžiky se mi dodnes derou slzy do očí.
Váňa zůstal do poslední chvíle tím, kým se narodil a aniž by o tom před ostatními mluvil, snažil se vždy potřebným v nelehké situaci pomáhat. Z peněz, které během své kariéry vydělal, odeslal v tehdejším kurzu zhruba deset miliónů korun na charitu.
Váňa si vybíral případy chudých a nemocných dětí, jejichž rodiče potřebovali peníze třeba na drahou léčbu nebo náročnější operace. Vždy měl obrovskou radost, když se léčba povedla.
Peníze na jednu takovou operaci odeslal příkazem z telefonu přímo z letadla JAK-42, které se o deset minut později při startu zřítilo a na jehož palubě spolu s ním zahynul celý tým Jaroslavli. Jako vždy anonymně, jen s vědomím své lásky Mariny. Matky jeho dvou dcer se synem na cestě.
7. září roku 2011.
Den, kdy se odehrála jedna z největších tragédií v historii světového sportu.
Den, kdy jsem přišel o svého nejlepšího kamaráda v Rusku.
V historii ruské ligy se bude mé jméno už navždy spojovat se jménem hokejisty, který do Ruska přišel jako první cizinec. Sám ale tenhle milník zas tak moc vážně neberu. V sezoně 2001/02 tam jen nás Čechů vyrazilo víc, akorát já měl to štěstí, že jsem smlouvu podepsal jako úplně první z nich.
Že do Ruska odejdu, jsem byl rozhodnutý dlouho dopředu.
Po nástupu Vladimíra Putina k moci začal tamní hokej vzkvétat, z naší extraligy se tam za penězi nejprve začali vracet ruští hokejisté, kteří do té doby chodili hokejem vydělávat k nám, a po nich začali různí agenti nabízet zajímavé kontrakty také nám Čechům. I mě jeden takový oslovil.
Ne všechny hráče samozřejmě dokázali přesvědčit. Co si tak matně vzpomínám, třeba takový Viktor Ujčík jejich nabídku odmítl. Na druhou stranu, on byl v té době člen národního mužstva, které na mezinárodních turnajích dominovalo světovému hokeji, a ani jako hráč Slavie se tenkrát asi neměl špatně.
To já byl v úplně jiné situaci.
Mé první zahraniční angažmá ve Finsku neskončilo úspěšně. Bylo mi přes třicet a hrál jsem za Havířov, tehdy nejslabší tým extraligy. Kurz dolaru odpovídal zhruba čtyřiceti korunám, a já tak v Rusku na sklonku kariéry mohl vydělat za jednu sezonu tolik, co bych v Česku dostal za pět let.
Nebylo co řešit.
Měl jsem rozjednanou Kazaň, když do toho přišel telefon od trenéra Vladimíra Vůjtka.
„Honzo, podepsal jsem smlouvu v Jaroslavli, můžu si sebou vzít i české hráče. Moc bych o tebe stál.“
V tu chvíli jsem si řekl, že když už do Ruska opravdu mám jít, půjdu tam i s českým koučem. Smlouvu jsem podepisoval v květnu v Turecku, už z toho jsem byl hodně mile překvapený. Zatímco doma jsme jezdívali na předsezonní soustředění v lepším případě do Tater, a v tom horším na kole do Rožnova, tady začal dril v areálu luxusního pětihvězdičkového hotelu.
O Rusku se toho tenkrát navykládalo v Česku dost, spousta lidí si tamní život na základě informací z českých médií nedokázala představit. A dost z nich se taky asi divilo, že jdu někam do Jaroslavle s celou rodinou zrovna v roce, kdy se mi narodil mladší syn Jonáš. Kdybych těmhle lidem vyprávěl, jak jsem na našem prvním bytě novinami nebo podrážkou boty potají vybíjel šváby, aby je žena neviděla, museli by si myslet, že jsem se zbláznil. Jenže mě se tenkrát v Rusku od první chvíle vážně líbilo.
Nebál jsem se.
A ani na vteřinu nepochyboval o tom, že jsem se rozhodl správně.
Dokonce ani ve chvíli, kdy jsem do Ruska v červenci odletěl a jako první uviděl pověstnou ruskou bázu, zázemí klubu za městem. Sportovní areál obehnaný zdmi s ostnatým drátem a obrovskou železnou bránou, kterou by neprorazil ani rozjetý náklaďák.
Tak tohle je to místo, kterého se všichni tak bojí?
Zvláštní.
Zatímco ruští spoluhráči měli z bázy po svých zkušenostech hrůzu, protože dřívější trenér - tak trošku despota - je tam v sezoně nutil pobývat devadesát procent času, mě se to místo líbilo. Jezdil jsem tam rád a myslím, že brzo si mě oblíbily i ty staré tety, které se tam o nás hokejisty staraly a vařily nám jídlo, na jaké jsme zrovna měli chuť.
Je ale fakt, že velkou zásluhu na tom měl právě Vladimír Vůjtek, který si z pozice prvního zahraničního trenéra v Rusku troufl poměrně rychle změnit zavedené pořádky. Žádné galeje v hokejovém vězení, jako za starých sovětských časů, se proto nekonaly. Kdo z nás na báze být nechtěl, nemusel.
Začali jsme tam nakonec jezdit jen před domácími zápasy, jinak jsme mohli být s rodinou. Myslím, že kluci zpočátku koukali, nebyli na takový přístup zvyklí, ale taky díky tomu si je trenér Vůjtek okamžitě získal na svou stranu. V uvolněné atmosféře jsme nakonec vytvořili partu, která v následujících dvou letech ruskou ligu dvakrát suverénně vyhrála.
Sezona 2013/14 byla moje poslední, zakončená v semifinále s „oblíbeným“ Zlínem.
Už to z mé strany nebylo ono.
Však mi bylo dvaačtyřicet let, tak co byste od takhle starého pardála mohli čekat?
Přesto vám o tom chci vyprávět. Chtěl bych, aby hlavně mladé sportovce tyhle řádky donutily k zamyšlení. Vychází z mých vlastních zkušeností i poznání, které jsem zažil jako hráč a především člověk v Rusku.
V mé poslední sezoně se ještě v extralize hráčům neměřil čas na ledě. Subjektivním pocitem jsem tenkrát jako centr čtvrté formace, a jakýsi mentor mladších hráčů, odehrál za zápas maximálně osm minut. Kdo ví, jestli to nebylo ještě míň.
Vzpomínám si, jak těžce jsem kousal především nastavení mladších spoluhráčů, se kterýma jsem tenkrát ve čtvrté lajně nastupoval. Každé zaváhání, každou svou chybu omlouvali tím, že jsou studení, že se nemohou dostat do zápasu, že nemají důvěru trenéra, a tak dále a tak dále.
Sorry, ale takhle to v životě ani kariéře sportovce vážně nefunguje.
Na podmínky, které člověk má, se nesmí vymlouvat. Musí si najít způsob, jak se jim přizpůsobit a využít moment, který dostane.
Otočil jsem se v průběhu jednoho zápasu směrem k mladým a ukázal na tribuny slušně zaplněného stadionu, které nás v tu chvíli svou atmosférou svíraly, hokejkou ukázal do sektoru našich fanoušků.
„Vidíte ty lidi, vidíte naše fanoušky?“
Přikývli.
„Myslíte, že je zajímá, jestli jste studení?“
Mlčeli.
„Ne.”
I kdybyste šli na led jen jednou za zápas, lidi vás budou hodnotit za to, jak hrajete v daný moment. Buď se jim budete líbit, nebo ne. Nikdo vám nepočítá, kolikrát jste byli na ledě. Nikdo vás nebude omlouvat a litovat, že jste chudáčci, když na led chodíte tak málo. Takhle jednoduché to je.
Odehraješ dobře střídání, budeš hrát i další.
Jelikož jsme chodili na led nepravidelně a zřídka, nutil jsem své spoluhráče na střídačce společně dřepovat a různě poskakovat, abychom se drželi v provozní teplotě a byli kdykoliv schopni na ledě pomoc týmu. No a samozřejmě šlo i o nás, abychom se ukázali.
O přestávce jsme zase povinně sundali brusle a jezdili jsme na chodbě na rotopedu. Sotva nám pak trenér předal nezbytné pokyny do další třetiny, vyrazili jsme na led jako první a udělali pár koleček navíc. Myslím, že mě měli plné zuby. Někdy jsem byl i nepříjemný. Hlavně, když jsem u mladých viděl nezájem nebo známky rezignace, tak to jsem byl vytočený a hned jsme byli v provozní teplotě.
Semifinálovou sérii se Zlínem jsme na konci sezony projeli, i když jsme ji měli po dvou domácích výhrách dobře rozjetou. Jako hráč jsem naposledy opouštěl led jako poražený a zklamání to bylo veliké. S odstupem času to ale krásně ilustruje i mou životní cestu. Poznání sportovce, který až v průběhu kariéry na základě vlastních chyb pochopil, jak důležité je plnit své povinnosti svědomitě.
Vlastně mě tohle poznání oklikou vrací zpátky do Ruska. K okamžikům, kdy jsme s Váňou a jeho kamarády sedávali za městem u ohně a jen tak si povídali o všem možném. Jim jsem totiž zase vyprávěl, jak jsem se v roce 1989 s trenérem Vůjtkem potkal poprvé.
Bylo mi sedmnáct let, když jsem kdysi z Havířova přestoupil do Vítkovic, ze starého zimáku malého klubu do Paláce kultury a sportu, zázemí jedné z největších hokejových organizací v zemi. Asi jsem z toho měl být paf, ale… No taky jsem jako mladý blbnul.
Pamatuju si, že jsem ten den hrál dopoledne proti Karviné, a večer mě trenéři Soukup a Vůjtek jako mladého vzali do zápasu v Třinci v roli náhradníka. Kdyby se něco náhodou stalo.
Jedna z hokejových pouček praví, že největší nepřítel náhradníka je hlad. A tak jsem si cestou na zápas koupil loupák, který jsem měl na kraji střídačky schovaný v rukavici. V povolených bruslích jsem si pak čas od času kousek ulomil a potají ho pojídal.
V tom se ke mně přes rameno pan Vůjtek naklonil.
„Jsi připravený?“
Já s plnou pusou jen souhlasně pokýval, že jo.
„Tak mazej na led, ale hned!“
Buly bylo v útočném pásmu, já měl v hubě kus rohlíku, který nešlo polknout. Jak byl suchý, rostl mi na jazyku. Žvýkal jsem ho celé střídání, které v povolených bruslích málem skončilo katastrofou.
Znovu už mě pan Vůjtek na led nepustil.
Jak jsem si to mohl v sedmnácti letech dovolit?
Vyprávěl jsem Rusům, že i takový je vývoj. Říkal jsem jim naše přísloví, že chybami se člověk učí.
Začali se smát.
„V Rusku máme jiné přísloví: Jenom hlupák se učí z vlastních chyb,“ prohlásil Váňa s úsměvem. „Proč, když už podobné chyby před tebou udělala spousta dalších?“ ptali se jeho kamarádi. A já o tom začal vážně přemýšlet.
Co myslíte vy, kde je pravda?
„Když se dívááááám na sebe, tak se musím pochválit!
Nevypadám já věru zle! Zkrátka chlapec, jak má být.
Před naší, za naší, cesta má ať nepráší.“
Dělal jsem, že v ruce držím zrcátko a plným nasazením před celým týmem Lokomotivu na začátku sezony sehrál scénku, kterou všichni dobře znáte. Myslím, že jsem byl docela slušný herec.
To víte, že i na mě zpočátku ruští hokejisté koukali, něco si o mně možná za zády povídali. Přinejmenším jsem byl za exota. Přece jen jsem byl prvním zahraničním hokejistou v lize, kde do té doby pro cizince - vyjma hráčů z postsovětských států - nebylo místo. Dostal jsem krásný plat a hlavně bylo už před sezonou jasné, že některému z nich v kabině zaberu místo.
Je vlastně ironií osudu, že ten, kdo redukci kádru odskákal, byl právě Váňa Tkačenko.
Pan Vůjtek o něm získal informace, na základě kterých se ho hned z kraje letní přípravy rozhodl vyhodit. Tkačenko mířil na hostování do Ufy a náš trenér nakonec velmi rychle uznal, jaká to byla chyba. Hned v jednom z prvních vzájemných zápasů na předsezónním turnaji nám totiž Váňa nasázel dvě branky a my s Ufou prohráli. No a bylo hotovo. Vladimír Vůjtek hostování nechal zrušit, a my se tak domů vraceli z turnaje i s Váňou na palubě.
I na něj jsem se pak, těsně před začátkem ostré sezony, jedním očkem koukal, když jsem před celým týmem na uvítanou sehrál scénku z Mrazíka, zatímco se ostatní chechtali na celé kolo.
Kouč Vůjtek nám tehdy doslova nařídil něco, co v Rusku do té doby nepřipadalo v úvahu. Na začátku sezony jsme odjeli do uzavřené společnosti jedné z restaurací, jak se dnes v Česku krásně říká, udělat partu.
Čekala tam na nás obrovská tabule plná jídla i dobrého pití, a taky jeden zásadní ruský zvyk: Přípitek a proslov každého z dvaceti členů našeho týmu. Seděl jsem zhruba v polovině toho obrovského stolu a čekal, až na mě přijde řada. Čekal jsem dost dlouho, protože Rusové se v proslovech při podobné příležitosti vyžívají. Musím říct, že mě nejednou jejich slova vzala za srdce nebo naopak neuvěřitelně pobavila.
„Jenže co jim mám říkat já?“
„Vždyť už se tady snad všechno řeklo, přece se nebudu opakovat, ne?“
„A ještě ta má ruština, umím sotva tři slova, budu akorát tak směšný.“
Přišla na mě řada asi po desátém panáku vodky. Improvizace už byla jednoduchá.
Řekl jsem spoluhráčům, že když se pije v Česku, tak se zpívá. A spustil jsem jednu ruskou písničku, kterou jsem tenkrát znal. No a z ní pak plynule přešel až k Mrazíkovi.
Kluci z toho byli hotoví.
A byl to zrovna Váňa, který tenkrát přišel za mnou, chytil mě kolem ramen a řekl: „Honzo, ty seš náš!“.
Když se dneska podívám do naší extraligy, vidím v ní spoustu kluků, kterým je pětatřicet a patří k nejlepším. V mých očích to jsou normálně gladiátoři. Silní chlapi, kteří dbají o svá těla a mladí hráči to dnes přes ně do sestavy ambiciózních týmů nemají vůbec snadné.
Je hezké vidět, jakým způsobem se sport posunuje.
Když jsem s hokejem v devětaosmdesátém začínal, už v sedmadvaceti letech hráči patřili mezi ty staré. Dneska hokejistům po třicítce říkáme, že jsou v nejlepším věku. Dokážou silově konkurovat mnohem mladším, být dokonce lepší jako oni. Většina z nich dospěla k tomu, co je to opravdová dřina na zahraničním angažmá. Pár let ve Švédsku, Finsku, Americe nebo Rusku hokejistům dokáže otevřít oči. Já na to přišel ještě tady v Česku, ale taky mi to trvalo.
Bylo mi těsně před třicítkou, věděl jsem, že se v extralize sotva zajistím na život po kariéře, a tak jsem začal podnikat. Nejprve jsem část svých úspor půjčil dvěma kamarádům, kteří zakládali penzion. Uběhlo pár měsíců, než se mezi sebou zhádali, a já se nakonec stal jedním z jeho majitelů.
Byla zrovna letní pauza a tak jsem hokej pustil z hlavy, mám přece svůj byznys, ne? Chodil jsem po svém lokále a s nadšením přemýšlel, co by se v něm dalo vylepšit. A tak jsem si jednoho dne usmyslel, že v kuchyni vedle dřezu vlastnoručně postavím nový stůl na odkládání nádobí. Sehnal jsem si starou školní lavici, tu jsem rozřezal. V hobby marketu nakoupil ocelové trubky s menším profilem, a nakonec se složil krásný odkládací stolek.
Jenže jak jsem tak měl tu dětinskou radost kutila, že se mi něco povedlo, došla mi jedna zásadní věc.
Stál jsem v kuchyni penzionu s rukama v bocích a začal mluvit sám pro sebe.
„A tohle, tohle co já tady dělám, mi jako zabralo půl dne?“
Z ničeho nic jsem si uvědomil, že mě přece živí hokej. Uvědomil jsem si, že hokej je to, co v životě umím ze všeho nejlépe a že má kariéra nebude trvat věčně. Že čas, během kterého se můžu zrealizovat a někam to z Vítkovic a Třince ještě dotáhnout, se mi setsakramentsky krátí.
Stál jsem tam a kroutil hlavou.
Zhruba v tu chvíli jsem na sobě začal neuvěřitelně dřít. Makal jsem pak takovým způsobem, že se mi z toho ještě dnes dělají mdloby. Táhlo mi na třicet a odměnou bylo krásné tříleté angažmá v Jaroslavli se dvěma tituly. A nakonec prodloužená kariéra v Třinci, kde jsem si na mistrovský pohár sáhl taky ještě jako hráč.
Jako sportovní ředitel Ocelářů dnes s mladými hráči čas od času vedu podobné debaty.
Oblíbil jsem si především tuhle otázku: Jak moc hokeji dáváš?
Z fleku vám každý řekne, že sto procent. Pochopitelně. Nikdo se před svým šéfem nechce shodit.
No jo, jenže, co je to těch sto procent?
Mám v tom poměrně jasno. Znamená to žít hokejem čtyřiadvacet hodin denně a veškerou činnost po dobu kariéry přizpůsobit tréninku a vlastní výkonnosti. S hokejem musí člověk vstávat. Odcházet od postele s jasně daným plánem, co bude snídat, obědvat i večeřet. Mít přesně promyšleno, kdy je vhodné si nad rámec tréninku přidat a kdy je zase lepší polevit.
S hokejem musí člověk taky usínat. V jednu chvíli jsem sám zašel dokonce tak daleko, že jsem před spaním v posteli trénoval pomocí vizualizace tak živě, že jsem téměř cítil vůni ledu a slyšel hlasy spoluhráčů. Normálně jsem si přehrával v hlavě, jak se zachovám, až další den během zápasu pojedu přečíslení dva na jednoho. Přemýšlel jsem o tom, jak bude vypadat naše přesilovka, která v té době ještě nebyla tak moc v režii trenérů, jako nás samotných hráčů. Po zápase jsem si zase zpětně přehrával momenty, které jsem nezvládl dobře, abych se příště zachoval lépe.
Jsou to možná úsměvné maličkosti, jen drobný dílek do skládanky hráče, který příště klíčovou situaci zvládne lépe. Ale tohle je pro mě zkrátka těch sto procent.
Dáváte sami hokeji tolik?
Při druhé otázce už spousta hráčů odpovídá jinak. Nemám jim to úplně za zlé.
Protože tohle není sranda. Je to dřina.
A bylo by nefér, kdybych vám tady tvrdil, že jsem to takhle já sám celou kariéru dělával. Ne. Do tohoto módu jsem se dostával jen ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že chci od sebe více. A pak většinou až v play off, když šlo v sezoně o všechno.
Ti, co v tomhle módu jedou celý život, mají můj obdiv.
Jsou to ti, co jsou v hokeji nejlepší.
„Hele trenére, nechci Vám nic říkat, ale támhle na tribuně podle mě sedí mladý Jurzinov.“
Ještě nám ani nezačal trénink, když jsem takhle na ledě přijel za Vladimírem Vůjtkem a upozornil ho na nečekanou návštěvu.
„No jo no, tak to mě asi chtějí zase vyhodit,“ odsekl kouč a normálně se u toho usmál.
Nic víc.
V naprostém klidu fouknul do píšťalky a zahájil trénink, jako by se nic nedělo.
Pod podobným tlakem byl pan Vůjtek v Jaroslavli nesčetněkrát, ostatně vám o tom ve svém příběhu už taky dost barvitě vyprávěl. Mladej Jurzinov tenkrát skutečně sledoval trénink, aby byl připraven naše mužstvo převzít v případě, že v dalším zápase prohrajeme. Já sám jsem z toho byl chvíli zaskočený, protože zrovna Jurzinov mě dva roky předtím vyhodil z finského Pori.
Tenkrát jsme ale udělali tak dlouhou šňůru výher, že pro vyhazov pana Vůjtka nebyla příležitost, a tak z Jurzinova vedení klubu po čase vysedávání na tribuně udělalo alespoň jeho asistenta.
Tu šňůru výher jsme udělali proto, že pan Vůjtek žádný z těchto tlaků k nám do kabiny nepustil.
Byl neuvěřitelný hromosvod všech starostí, díky kterému jsme my hráči mohli hrát hokej s čistou hlavou, třebaže vedení klubu občas mělo tendenci řešit problémy ruským stylem, rázně a okamžitě.
O všem, čemu pan Vůjtek čelil a kolikrát v sezoně za ním prezident klubu přišel, že ho vyhodí, jsem se vždycky dozvěděl až na konci sezony, když jsme měli čas si popovídat. V jejím průběhu jsme si, i když mi to možná nebudete věřit, zas tak blízcí nebyli. Sám jsem nechtěl, aby to před ostatními hráči vypadalo, že mě třeba protežuje. A proto ani on sám v jednu chvíli neměl ponětí o tom, co zase trápí mě.
„Jan, tvoje poslední šance. Zahrej dobře, nebo letíš.“
Asi hodinu před začátkem jednoho domácího zápasu, kdy jsem se rozběhával v koridoru mezi kabinami, za mnou přišel za zády trenéra generální manažer Jurij Viktorovič Lukin a naprosto suše a bez emocí mi do očí řekl, že je připraven mě na hodinu vyhodit.
Pravda, nebylo to zrovna v období, kdy by se mi nějak extrémně dařilo, ale tohle jsem fakt nečekal.
A byl jsem z toho totálně v …, v háji.
V hlavě se mi začalo honit, co teď jako se mnou bude, jak to asi bude za chvíli na ledě, kam jsem nastupoval svázaný, vypadat. Do toho přišlo druhé střídání a můj hráč, kterého jsem špatně pokryl, dal gól.
„No, tak to jsem to teda slušně posral.“
Seděl jsem na střídačce úplně hotový. A věřte mi, že je to jeden z nejhorších pocitů hokejisty. Vlastní vina na důležité brance, a pořád dokola se opakující výčitky, které trvají zhruba tři až čtyři minuty, než přijde další střídání a vy máte novou šanci zapomenout a nejlépe svou chybu napravit.
„Tak snad mě tady teď nezastřelí, ne?“
„Nejhůř mě vyhodí domů, se vrátím do Havířova. A co jako?“
Začal jsem sám sebe uklidňovat.
Ten večer jsem dal dva góly, k nim přidal asistenci a postaral se o obrat.
Zápas mi dodnes připomíná fotka mé radosti po první brance… Teda radosti. Spíš totálního zmaru emočně úplně vyždímaného hráče, který v tu chvíli ani neměl sílu se radovat. Na té fotce jsou čtyři rozjuchaní spoluhráči a já, který s hlavou dolů jede úplně zničený na střídačku.
Vtipné.
Byl to totiž jeden z nejkrásnějších gólů, jaké jsem kdy v kariéře dal.
Saša Guskov, náš stokilový obránce a ranař jako prase, jehož střely pomalu trhaly sítě, se při rozehrávce útočné akce na naši brankové čáře snad zbláznil. Napřáhl se za hlavu a přes celé hřiště poslal příklepem puk až ke mně na útočnou modrou.
V devadesáti devíti ze sta případů by to byl icing, já tehdy ten puk zpracoval. Ne lopatou, ale schaftem hole jsem si ho sklepl, na led i s tou razancí dopadl přesně do jízdy za obránce a já samostatný únik proměnil střelou do vinglu.
Nechápu. Prostě štěstí!
„Dneska jsi hrál dobře, můžeš zůstat,“ řekl mi Jurij Viktorovič po zápase.
V té sezoně jsme s Jaroslavlí získali druhý titul za sebou.
A já na Rusko od té doby nemůžu říct křivého slova. Když jste totiž součásti úspěšného klubu, máte se tam jako v pohádce.
Jenom hlupák se učí z vlastních chyb.
Přísloví, které mě nakonec provází celou kariéru.
Když jsem po konci té své sportovní kariéry místo plánované soukromé podnikatelské činnosti začal s kariérou manažerskou, k čemuž mě přesvědčil prezident klubu Ján Moder a viceprezident Jan Czudek, chtěl jsem, aby působil Třinec navenek úplně jinak než dlouhá léta předtím. Chtěl jsem organizaci zbavit nálepky klubu, který do každé sezony vstupuje s obrovským rozpočtem a povinnosti vyhrát titul.
Chtěl jsem do organizace začlenit hráče z vlastní líhně, naše odchovance, kteří mají ke klubu, regionu a nakonec i k lidem na tribuně vztah, jakousi osobní zodpovědnost. Nebavilo mě pořád dokola poslouchat řeči o bohatém klubu, který postupně skoupí to nejlepší, co na trhu je, a nezajímá ho nic jiného než Masarykův pohár.
A vybral jsem si pro to jako trenéra Vencu Varaďu, kterého mi šéfové odsouhlasili. Věděl jsem, že on šanci mladým hráčům dá. A že lidé nebudou chodit do Třince na hokej s tím, že jejich tým splní povinnost a vyhraje. Vždyť to by snad naše fanoušky časem ani nemohlo bavit, ne?
Přepočítal jsem se v jedné věci: Nečekal jsem, že touhle cestou dojdeme k úspěchu tak brzy.
V první naši společné sezoně jsme ještě ve finále extraligy na Kometu Brno nestačili, následující dva roky nás už nikdo porazit nedokázal. Kdo ví, jak by přitom dopadla sezona mezi tím, kterou předčasně ukončila pandemie koronaviru.
A tak jsme se teď paradoxně ocitli v situaci, kdy od nás lidé výsledky už zase očekávají. Už jsme zase ten klub, od kterého nikdo nic jiného než mistrovský titul a přesvědčivé vítězství nečeká.
Během každého zápasu tak stojím ve sky boxu s kolegou Markem Chmielem a při pohledu na tribuny si připadám úplně stejně jako tenkrát, když jsem s hokejem končil. Podívám se na tribuny a vím, že ty lidi nebude zajímat, proč jsme prohráli. Že nás budou hodnotit jen na základě dalších a dalších výher.
Moc bych si přál, aby všichni naši fanoušci kluky podporovali i v době, kdy se prohrává, nebo když hrajeme špatně. Pro představu jen příklad, kdy se můžete snažit, jak jen to jde a nic. Stačí přijet den před utkáním ve tři hodiny ráno někde z Litvínova po pěti zápasech v deseti dnech a jste úplně prázdní. Jsme jen lidé a občas může přijít období, při kterém přemlouváte sami sebe a stejně to prostě nejde. V tu dobu je podpora diváků k nezaplacení. Určitě nepomůžou nadávky a pískot, to mi věřte.
Zároveň chci ale pořád jen to, abychom koukali sami na sebe. Abychom se neohlíželi na názory zvenčí, ale abychom sami před sebou uměli obstát a říct si, že jsme pro daný cíl udělali maximum. Na základě toho taky vím, i když si spousta lidí napříč Českem myslí opak, že zas takhle svazující pracovat v Třinci není.
Vždy moc rád vzpomínám tři roky starou semifinálovou sérii proti Plzni. Jako favorit jsme doma vyloženě nezvládli úvodní dva zápasy a mysleli si, že z toho bude velký průšvih. Ten večer, jen pár minut po druhém zápase, jsem seděl u trenérů v kanceláři a jen bezmocně koukal do země. Nikdo ani nepípl.
Hrobové ticho přerušilo vyzvánění mého mobilního telefonu. Volal prezident klubu Ján Moder. S obavou jsem očekával kritický telefon. O to více mě pak překvapilo, co se ozvalo ze druhé strany sluchátka
„Už jste koukali, jak hrají junioři? Vyhrávají ve finále nad Spartou!!!“
„Šéfe, my prohráváme s Plzní 0:2 na zápasy….“
„No a co? Tak vyhrajeme dva zápasy příště zase my u nich. Bude to dobré, uvidíš.“
Jo. Vyhráli jsme tam. A už nás pak nikdo neporazil.
Z úcty a s pokorou k tomu, jak těžké vyhrát v Česku titul je, proto před sezonou nikdy nemluvím o tom, že ho jdeme vyhrát. Protože… Každý ho chce vyhrát. To je snad přirozené.
Je k tomu ale potřeba spousta věcí, které se musí sejít. Důležité je se vůbec dostat do play-off a když se tam dostanete, tak v tom měsíci a půl hrát v nejlepší možné formě bez zranění s dobrým trenérem v zádech, podporou celého klubu, podporou fanoušků i sponzorů a ještě k tomu přidám, že potřebujete velkou dávku štěstí. S tím vším máte šanci vyhrát titul. Proto ta pokora!
Že to tak není, a že jsme tak dobří, a že to bylo jasné, a že to zase vyhrajeme?
Kdyby například v loňském čtvrtém finále v Liberci v prodloužení nedal Matěj Stránský krásnou, ale přiznejme si, šťastnou tečí gól na 1:0, žádné oslavy se v Třinci nemusely konat. Měli jsme štěstí i jindy. V kontextu celé dlouhé sezony možná právě tento moment nakonec pomohl tomu, že jsme titul obhájili.
V roce 2011, když jsem byl sám ještě hráč, jsme se dozvěděli v semifinále za stavu 1:3 na zápasy, že už Slavia prodává lístky na finále. To nás neuvěřitelně na… a zároveň nakoplo! Bylo štěstí, že udělali takovou chybu a my se o ní dozvěděli. To byl ten impuls ke zvratu a samozřejmě i vyhraná rvačka Vency Varadi s Jiřím Vašíčkem. Byl z toho nakonec krásný první titul. Podobné momenty zná mistr v každé sezoně.
Každý rok v tomhle čase je to stejné.
Začátek září, start hokejové sezony.
Nadšení, že se celý ten blázinec kolem rozjede, lehká nervozita z toho, jak úsilí třiceti chlapů v kabině a dalších desítek zaměstnanců okolo na konci toho všeho lidi budou hodnotit.
Posledních deset let pro mě tohle období vyvolává také obrovské emoce.
Ten den, v roce 2011, jsem měl zrovna nějaké zařizování.
Pendloval jsem mezi úřady a vlastní firmou, za volantem auta jsem zrovna sjížděl v Ostravě z Frýdlantských mostů. Bylo pár dnů do začátku sezony, když mi zavolal kapitán Ocelářů Radek Bonk.
„Honzo, už jsi to slyšel? V Jaroslavli před chvíli spadlo letadlo s Lokomotivem, všichni jsou mrtví.“
Myslím, že jsem mu na to tenkrát ani nedokázal odpovědět.
Bezprostřední chvíle po tom, co jsem se tu hroznou zprávu dozvěděl, si vlastně vůbec nepamatuju.
Vybavuje se mi jen pocit absolutní bezmoci, totálního prázdna.
Musel jsem zastavit.
7. září 2011.
Den, kdy svět přišel o skvělé sportovce.
Den, kdy jsem přišel o velkého kamaráda.
Den, kdy v životech nás hokejistů zůstalo jen prázdno.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází