Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Podělat se.
Mezi bobisty se tomuhle termínu nevyhnete, má hned několik významů.
V první řadě jde o hlavu. Roztlačíte bob, co váží se čtyřma naloženýma chlapama šest set třicet kilo, a letíte dolů ledovým korytem, které má metr na šířku. Celou dobu lze řídit pouze v zatáčkách při přetížení, které se vyšplhá až na 5G, to znamená, že na vás tlačí pětinásobek hmotnosti. Standardní rychlost je přes sto třicet a maximální se blíží ke sto padesáti.
Ve druhém případě jde o výkon. Buď to sjedete, nebo to poděláte, to znamená, že se převrátíte. Je fajn to zažít aspoň jednou, protože jen ten, kdo jde na hubu, se může nazývat bobistou. Tak se to aspoň říká a opravdu nevím o nikom, kdo by se nikdy nerozsekal.
A třetí význam platí doslova. Přetížení zkrátka už pár lidí překvapilo. Poprvé jsem to viděl v první sezoně, rok 2005, kdy jeden Srb vylezl s hnědými trenkami. Měl na krajíčku a jednou z věcí, které v rychlosti a pod tlakem povolí, bývají svěrače. V roce 2012 to odnesl i můj brzdař. Na svěťáku v kanadském Whistleru nešel na velkou, i když se mu chtělo. Myslel si, že to vydrží, a asi by to fakt zvládl, jenže jsem mu nechtěně asistoval. Nevyšel mi výjezd ze zatáčky, celému bobu spadla prdel, předkem jsme se odrazili od ochranného kšiltu dráhy a prásklo to s námi o protilehlý mantinel. Bob se úplně zkroutil, všichni jsme nadskočili a náraz to z brzdaře jednoduše vyklepnul.
Hned v cíli říkal, že se mu něco nezdá. Utíkal na záchod a zahlásil, že je to tam. Osobně jsem tohle nezažil, ale jemnější varianta je celkem běžnou součástí. Bereme doplňky stravy a v jídelníčku máme vedle masa a příloh velký objem zeleniny. Nehlídáme se, takže ucházíme.
Když na nás během jízdy působí přetížení, rozprostře se v bobu smrad klidně už ve druhé zatáčce. Sednete a hned víte, že to někdo pustil. Musíte to vydržet celou jízdu, protože odstředivá síla působí na všechno, takže jen tak nevyvětráte. V cíli všichni rychle vyskáčou, teda kromě toho, kdo to vypustil, protože obvykle zůstane sedět a směje se.
Jestli se nepoděláte a přežijete i prdíky, dostanou vás aspoň nudle, které velký tlak vytahuje z nosu. Pokud po brzdaři uklízím helmu, nikdy ji nechytám za integrál, protože na něm pravidelně bývá nálož hlenů. Párkrát už se někdo nachytal a je to o to horší, že pilot kvůli lepšímu citu nenosí rukavice.
Jednou měl brzdař Honza Stokláska dost silnou rýmu a vypadla z něj obří dávka. Náhodou se nezachytila v helmě a vykápla přímo pod něj na brzdu. Byla zrovna hrozná zima a než po jízdě převezli bob na další start, všechny soply přimrzly a musel je odsekávat šroubovákem.
Dělám krásný sport.
Dobře, patří k němu i hnusárny, ale ať se stane cokoliv, máme ho rádi. Každý to potvrdí, stačí se jednou svézt a zjistíte, že tohle na horské dráze opravdu nezažijete.
Jedu na třetí olympiádu. V šestatřiceti dokončuji třináctou sezonu a jsem nejstarším pilotem ve Světovém poháru.
Mám radost, že poprvé v historii budou na olympiádě dva české čtyřboby i dva dvojboby. Tím spíš, že žijeme a závodíme s tím, co máme. Svaz má rozpočet tři miliony na sezonu a letos jsme si nemohli dovolit odjet na šňůru do USA a Kanady. Materiál, ve kterém jezdíme, je zastaralý. Vypadá to, že si stěžuju, už jsem slyšel i názor, že bobisté pořád brečí. Nepřipadám si tak. Kdo se chce dozvědět něco o našem sportu, obvykle se ptá, kolik stojí to a to, proč nemáme lepší materiál, proč nejezdíme na všechny závody, proč neabsolvujeme kvalitnější přípravu. Odpovídám popravdě, nemáme na to peníze.
Někdy si můžu myslet, že jsme lepší než ostatní, o to víc se nám líbí, když v omezených podmínkách občas předjedeme špičku. Pak valí oči.
Náš čtyřbob skončil v letošní sezoně třetí v Evropském poháru v La Plagne a všichni čuměli. I komisař, který ho kontroloval, jestli je podle pravidel. Jakmile zjistil, že máme osm let starý Singer, což bylo jeho optikou to samé, co plechovka, prošli jsme. Věděl, že na něm nemohla být žádná technická vychytávka, s níž bychom měli nepovolenou výhodu. Dvojnásobný olympijský vítěz Christoph Langen, který trénuje Švýcary, nám dokonce po tomhle výsledku podal ruku. Porazili jsme jeho posádku a předjeli nás jen Němci, kteří měli čtyřbob, na němž před dvěma lety vyhráli titul mistrů světa. Když s tímhle jezdí v druhé lize, ani nemyslím na to, co používají ve svěťáku.
Můj dvojbob je přitom ještě větší extrém, byl už na olympiádě v Turíně 2006. Osobně jsem nepočítal s tím, že se dostane do Pchjongčchangu, ale dokázal jsem s ním být pokaždé dvacátý. V závěrečném závodě jsme postoupili z posledního kvalifikačního místa. Pomohlo nám, že se vysekali Brazilci, ale nerozhodlo to, byli jsme lepší celou sezonu. V porovnání s nimi jsme jeli v hrozné piksle, která ani nevypadá dobře, má starý lak.
Klíčovou roli u bobu hraje aerodynamika, seřízení a vyvážení, nejvíc ale nože, na kterých jede. Každý pilot obvykle používá dvoje kudly a závodí na nich celou sezonu. Rozdíl je v tom, že nejlepší týmy koupí deset sad, testují je v korytech a nakonec vyberou ty nejrychlejší. Nám musí dvě sady vydržet několik let. Jediný výrobce materiálu určený mezinárodní federací je v Curychu, nabízí i hotové kusy v originálním obalu, všechny vypadají stejně, ale každé jedou jinak a je to o náhodě. Radši kupujeme nože, které si můžeme vyzkoušet hned na dráze a popřípadě je vrátit. Je několik trenérů a bývalých závodníků, již nože ze zakoupených polotovarů vyrábějí a nedovolí si prodat nic, co by aspoň trochu nejelo. Otestujeme je v tréninku před závodem, a když se nám zdají o pár desetin rychlejší, uvažujeme o koupi. To nejlepší se dá pořídit od lotyšského výrobce BTC.
Upřímně, všechno je dost drahé a vždy koukáme na cenu. Polotovar stojí zhruba čtyřicet tisíc korun, nové hotové sady z krámu sto třicet tisíc. Nejlepší týmy - Němci, Švýcaři, Američani, Rusové - to mají ještě dražší. Na závodech se jich ptáme, jestli se něčeho nechtějí zbavit, a smlouváme o ceně. Chtějí za nože sto osmdesát tisíc, nabídneme sto třicet a nakonec nakoupíme za sto šedesát. Jako na arabském trhu. Pro ně je to super byznys, vydělají a zbaví se materiálu, který nepotřebují.
U bobů je to podobné. Kvalitu stejně jako u nožů pořídíte u BTC, na tomhle dvojbobu teď jezdí můj kolega z reprezentace Dominik Dvořák. Jinou značku v obchodě neseženete. Pro Amíky vyrábí speciálně značka BMW a každá velmoc má svoji firmu. U Italů to mají na starosti konstruktéři Ferrari.
Nejlepší čtyřbob stojí skoro tři a půl milionu korun. Vím, že jeden takový nabízeli Němci, chtěli za něj peníze v hotovosti, na ruku, bez faktury a bez zkoušení. Dá se říct, že je to lichva, my si to naštěstí nemohli dovolit.
Čtyřku, se kterou jsem zajel nejlepší výsledek kariéry, jsme koupili po olympiádě ve Vancouveru od Slováků. Za půl milionu. Byla to průměrná ojetina s kvalitním základem, my ji celou rozebrali, vyházeli rezavé šrouby, vyladili nastavení a na začátku jsme patřili k nejrychlejším.
Projevilo se to skoro hned.
V roce 2013 jsme skončili pátí ve Světovém poháru v Altenbergu, ale před dalším čtyřletým cyklem skoro všichni investovali do nového materiálu a zase nám ujeli. Po Soči jsme koupili opět jetý čtyřbob, tentokrát od Poláků, novější, už ne sklolaminát, ale kombinaci karbonu a kevlaru. Posun však nebyl tak výrazný, spíš jsme stagnovali.
Zachraňuje nás, že se o vybavení stará bývalý výborný pilot Václav Vrchovský. Rozumí tomu, díky němu už nemusíme trávit tolik času v garáži a ladit vše metodou pokus - omyl. S tátou jsem takhle zkoušel na několika dvojbobech upravit rám a změnit zachycení zadní osy. Nepovedlo se to, nezrychlil jsem. Na poslední sezonu do toho sáhnul Venda, dal zpět originální nápravy a vše se podařilo vyladit tak, že jsem v Evropském poháru frčel podobnou rychlostí jako Němci. Když se mi povedla stopa. Možná to byla náhoda, ale stála za ní spousta práce.
Je vidět, že když se do toho na startu pořádně strčí a pak se to dobře sjede, dá se udělat dobrý výsledek.
Asi můžu říct, že dělám extrémní sport.
Jízda v bobu vypadá nebezpečně, ale spíš pro toho, kdo se na nás dívá. Osobně už strach nemám, protože jsem zjistil, že mě omezuje. Spíš se snažím neztratit respekt. Roztlačím stroj a můžu zastavit až v cíli. V tom je to těžké, pokaždé se s tím musím poprat. Nemám šanci si to v půlce rozmyslet a zabrzdit.
Pokud to někdo na trati udělá, je u všech za blbečka, navíc musí zaplatit pokutu patnáct tisíc za zničenou dráhu.
Extrémní mi spíš přijde zařizování okolo, o hodně věcí se musí starat posádka. Vše si přivezeme v dodávce, vybalíme, zabalíme, připravíme kudly, pak si obvykle uvaříme na hotelu jídlo a nakonec to odřídíme zpátky. Samotný závod je spíš za odměnu, navíc miluju rychlost a pokaždé si to užívám. Jakmile svištíte z kopce stotřicítkou v metr širokém korytě, kde je to samá zatáčka, je to úplně jiný stav, než když tutéž rychlost cítíte na dálnici. Po těch letech se už těším i na přetížení, které stlačí hrudník a snaží se v zatáčce odhodit hlavu na druhou stranu krku. Je to vlastně celkem příjemné a vím, že podobně to cítí celá posádka.
Jsem sice pilot a mám největší zodpovědnost, ale mrzí mě, že ostatní nebývají tolik vidět. Je to dáno historicky, kdy se lidi na mé pozici starali úplně o všechno, ostatní pak jen přišli, roztlačili stroj, svezli se, pak naskákali do auta a jeli domů. U nás se chováme jako tým a jsme sehraní. Máme i skvělý postup při otáčení bobu. Ten vepředu ho musí čapnout za ču.áky, což jsou vysouvací držáky, pak ho další chytnou za péra, tomu se fakt jinak říct nedá, protože to péra jsou, a nakonec to hodíme na kozu, neboli ocelový podstavec. Takhle se u toho bavíme, abychom si nemysleli, že je to otrava.
My přitom zas tak sprostě nemluvíme, spíš dodržujeme názvosloví a tradici.
Patří k tomu i pokřik na startu, protože platí už třicet let. Říkáme, že křičíme „Mrkev“. Ve skutečnosti je to něco vulgárnějšího, má to stejný počet písmen, ale platí jen první dvě. Holt ještě nikdo nic lepšího nevymyslel a „Hurá“ nás moc nevyhecuje. Po tomhle už jde vyloženě o sport.
V bobu záleží na třech věcech. Na materiálu, což je o penězích. Na startu, což je o práci celého týmu. A na jízdě, což je starost pilota. Je fajn, když jsou aspoň dva ze tří faktorů na úrovni, pak z toho má člověk radost.
Po startu skáču do bobu jako první a na zbytek nemám vliv, věřím posádce. Kluci na křídlech jsou nejsilnější a nejvýbušnější, musí do toho umět pořádně strčit. Brzdař zase bývá menší a nejrychlejší. Čím líp se rozběhneme, tím víc kroků můžeme na čtyřicetimetrovém startu udělat a nabrat rychlost. Kluci se za mnou skládají a sedají si vzájemně na nohy, jinak by se tam nevešli. Brzdař se musí odrazit od ledu jako poslední a dávat pozor, aby se při naskakování nepřitáhnul o roztlačováky, protože by nás zpomalil. U dobrého doskoku je naopak cítit, jak to bob nakopne a ten získá energii.
Kvůli souhře musí být každý bobista silný a rychlý.
Běhal jsem stovku za 10,82 a čtvrtku za 47,36, v mládežnických kategoriích jsem vyhrával.
Z toho těžím, i když to bylo před patnácti lety i kily. Dnes vážím dvaadevadesát a je to pořád hodně málo. Měl bych mít přes metrák, abych zatížil bob a nemusel ho tolik dovažovat. Hlavně ve dvojkách je znát každé kilo. Bohužel jsem nikdy nepřišel na to, jak kvalitně přibrat. Souvisí to i s tím, že stejně jako ostatní v české reprezentaci pracuju. Dělám ve firmě, která se zabývá kotvením střech, dojíždím denně hodinu a půl z Jablonce nad Nisou do Hradce Králové, večer chodím trénovat do posilovny a je to vyčerpávající. Stejně jako přesuny během sezony.
Nevymlouvám se, výdej je holt moc velký, sice všichni v týmu strašně žereme, ale tím, že si někdy vaříme sami, to není ideální. Přijdeme mrtví z tréninku a pak hodinu stojíme u plotny, připravujeme maso, brambory, těstoviny, ale někdy i konzervy. Do toho jíme doplňky, po kterých se chodí dost na záchod.
Proto je pro mě těžké určit, co je to forma. Všichni trénujeme na vlastní pěst a až v létě se potkáváme každý týden na trenažéru v Liberci, kde se ladí detaily. Jsme většinou atleti, sprinteři, dálkaři, vícebojaři, kteří nabrali kila a sílu. Někdo sice zvedne na dřep s činkou dvě stě kilo, měli bychom skočit žabákem z místa přes tři metry, ale na startu to nemusí nic znamenat. Nezáleží jen na tom, jakou máte páru a jak rychle běžíte, protože vše musíte zvládnout na ledu, a navíc tlačit čtyřbob, který váží bez posádky přes dvě stě deset kilo. Jako bývalý sprinter pracuju spíš na síle a dynamice. Osobně se snažím být maximálně zpevněný, aby tělo drželo od října do února.
Jako pilot musím mít super zrak.
V poslední době jsem cítil, že to nebylo ono. Jsem ženatý, máme dvě dcery, teď jsme dostavěli barák a v kombinaci se sportem a prací to bylo na hraně. Mluvím o tom proto, že se vše projevilo na periferním vidění. Párkrát se mi v rychlosti stalo, že jsem neviděl úplně ideálně. Na vyšetření mi naštěstí řekli, že mám oči naprosto v pořádku. Byl jsem jen vyčerpaný. Na tohle musí být spoleh, závisí na tom osud celé posádky. V korytu sice existuje něco jako ideální stopa, ale víc záleží na citu a odhadu vzdálenosti. Bob se řídí v zatáčce během přetížení, na ledu to ve velké rychlosti jinak nejde.
Představte si, že se s vámi z nejvyššího patra mrakodrapu urve výtah a padáte do šachty.
Po naskočení chytnu řídicí lanka, kterým říkáme rajčáky. Upřímně nevím, z čeho to vzniklo. Položím se v bobu, zapřu záda o opěrku a roztáhnu nohy, jako když sedím s vyloženýma nohama na gauči. Ruce mám uvolněné a lokty na stehnech, jako bych držel ovladač od Playstationu. Některé dráhy zvádnu jen s pomocí konečků prstů, brnkám do lanek a jedu.
Každý závod však vyžaduje absolutní koncentraci. Dvě soutěžní jízdy mě vyčerpají podobně jako šestihodinová jízda autem. Bez přestávky.
Nevím, jestli se to dá přenést tak, abyste si to představili. Nejdřív tlačíte na ledu čtyřicet metrů těžkou káru, po naskočení musíte přestat rychle dýchat a začít řídit, nakonec se minutu vyrovnáváte s přetížením a rychlostí. Možná si představte pocit, kdy se s vámi z nejvyššího patra mrakodrapu urve výtah a padáte do šachty. Bývám z toho pokaždé zničený, ale zároveň totálně naspídovaný. Obvykle pak nemám problém odřídit ze závodů celou cestu domů, skoro nemůžu zavřít oči, jak mi září.
A víte co? Je to bomba.
Všechny dráhy znám zpaměti. I všechny jejich zatáčky. Zavřu oči a vidím.
Využívám ideomotorický trénink, kdy si v hlavě přehrávám celou trasu. Někdy si pomůžu nakláněním celého těla, abych si trasu co nejlíp zafixoval. Tohle musí být pro každého pilota samozřejmost, a jelikož je ve světě momentálně patnáct bobových koryt, není to tak těžké.
Tím, že řídím ve Světovém poháru nejdéle, mám oproti ostatním výhodu. Některé dráhy dávám vyloženě po paměti a můžu se soustředit na jiné detaily. Týmy se běžně špehují tím, že se natáčejí na kameru. Nastupující generace německých pilotů mi na Evropském poháru říkala, že jim trenéři ukazují moje průjezdy zatáček.
Sám se někdy přistihnu, jak si užívám, když vím, že můžu projet korytem o pár centimetrů jinak než ostatní. Baví mě volit ladnou stopu a největší radost je samozřejmě z čisté jízdy. Je ale fakt, že to nezaručuje nejlepší výsledek. Divák často nepozná, kdo skvěle projel zatáčku a získal vyšší rychlost. Soupeři s top materiálem jsou navíc mnohdy dole rychleji, i když mají horší start a celou dráhu to otloukají o mantinel.
Osobně mám dva extrémy.
Igls v Rakousku, vyloženě nuda. Už mě to tam nebaví. Všechny zatáčky jsou delší, otevřené. Dlouho trvá, než se bob rozjede, a když se to konečně stane, jste už v cíli. Kluci mi tam dokonce během jízdy zpívali Okolo Hradce, připadal jsem si jak na cestě autem do práce.
A pak Altenberg, Německo. Pokaždé se mi tam trochu svírá žaludek. Od začátku máte pocit, že jste vlítli do komína, hned letíte, na devítce už frčíte stovkou a sled zatáček je tak rychlý, že se v každé můžete podělat ve všech třech významech. Musí se jet úplně přesně, pokud jste někde pozdě, hodně to bolí. Sevře vás tlak a v kombinaci se změnou vám lítá hlava jak na pérku. Brzdař si klidně políbí koule.
Mám za sebou jako pilot přes čtyři sta závodních jízd.
Nejvíc si ale stejně pamatuju na první trénink, protože jsem šel na držku.
V bobové škole v Innsbrucku mě pustili z páté zatáčky a říkali, ať moc netahám za rajčáky. Vzal jsem to doslova, skoro neřídil, a jelikož mi chyběl cit, rozhoupal jsem se a těšně před cílem to otočil, naštěstí se jelo jen stovkou. Zatím poslední pád mě potkal loni v Koreji, v olympijském korytě. Je to nová dráha, nikdo ji nemá moc vyzkoušenou a myslím, že se na ní líp ukáže, jak kdo řídí. Záludný je výjezd z druhé zatáčky. Takový prvek jinde nenajdete, jedete doleva, ale řídíte doprava, aby bob nabral výšku a rychlost. Další chyták je devítka, kde jsem se vyklopil. Je dlouhá a s řízením se čeká do poslední chvíle. Pokud zaváháte, převrátíte se.
Vím, že v televizi všechny pády vypadají blbě, ale divili byste se, někdy to nemusí ani bolet a z bobu vylezeme vysmátí. Jindy si ale brzdaři sedřou na rameni kůži do masa a udělá se jim tam kolo, kterému říkáme razítko. Sám jsem měl jako nejhorší zranění otřes mozku po pádu v Königssee. Čtyřbob mi přirazil dvakrát hlavu na mantinel, vylezl jsem zelený, helma byla na sračky, ale stejně jsem sjel i další jízdu a za dva dny byl v pohodě.
Mnohem horší můžou být starty, protože dřete na maximum a hrozí svalová zranění. Jednou mi takhle prdnul u rozběhu zadní stehenní sval na levé noze a já se z ní musel ještě odrazit a naskočit. Ještě víc ale bolí nárazy o mantinel. Horolezec Radek Jaroš si s námi chtěl vyzkoušet trénink, přišla rána, a protože váží šedesát kilo, tak to odnesl. Bob je dělaný na metrákové chlapy, Radek měl všude hodně místa, mrsklo to s ním na stranu a zlomil si žebro.
No a nejvíc umí ničit špatně zvládnuté zatáčky. Jdete ostře doleva, ale bob se po pozdním nájezdu zvrátí doprava, hlavami přímo do zatáčky. S člověkem to děsně škubne. Stalo se, že si u toho lidi urvali rameno.
Přesto si myslím, že to není nebezpečné.
Nepamatuju smrťák v závodě ani v tréninku. Jen vím, že se zabilo pár ožralů na dráze ve Winterbergu. Chtěli sjet koryto na sáňkách. A to fakt nejde. Samozřejmě se rozflákali a už je nikdo nedal dohromady. Tohle prostě nepochopím. Na to, abyste sjeli čistý led, potřebujete materiál. I s ním navíc máte co dělat, abyste to uřídili.
Když se musím jít nechat tetovat kvůli tomu, že jezdím na bobech, chci končit. Mám respekt z jehel, dělá se mi blbě při každém odběru krve, zatmí se mi před očima a nic nevidím. Ale stejně to udělám, tuhle olympijskou tradici zavedli v roce 1994 Pavel Puškár a Honza Kobián.
Nedávno jsem si nechal udělat třetí kérku a vím, že další už nepřidám. Slíbil jsem manželce, že to bude moje poslední sezona.
Zároveň vím, že jakmile sednu do bobu, nechce se mi končit. Je to specifický a jedinečný zážitek, po první jízdě se do toho zažerete. Líbí se mi atmosféra v reprezentaci, kdy si držíme i přes omezené podmínky dobrou úroveň. Nezávidíme, když zajedeme ideálně, ostatní to zkazí a stejně nás předjedou. Pokud mám dojem, že udělám všechno dobře, a skončím šestnáctý, nezlobím se.
To, co předvádíme, je důstojné. Víme, co máme, víme, na co máme, a s tím pracujeme.
Náš sport dělá dvě stě lidí v republice, ale do bobu se nás dostane jen deset. Hodně šikovných kluků má sice parametry, ale chybí jim morálka podstupovat velkou dřinu v ještě větší zimě a dávat tomu všechno. Vždyť jediné, čím by se mohli proslavit, třeba je, že přimrznou k bobu, protože může být i čtyřicet pod nulou. Fakt se to několika lidem stalo. V našem případě nejde o slávu. Stupně vítězů patří jen zemím, kde mají ledové koryto. Ani na olympiádě to nebude jinak. Film Kokosy na sněhu jsou pohádka, i když moc hezká. Přál bych si, abychom skončili v top ten, jenže vnitřně vím, že když to půjde ideálně, zajede moje posádka čas mezi dvanáctým a patnáctým místem.
Ano, asi pak odejdu. Nebudu mít výčitky, protože je tu další dobrý pilot. Dominik Dvořák je mladý, má dobré starty, fyzické parametry a už byl šestý ve svěťáku s dvojbobem. Mám stejný pocit jako můj předchůdce Ivo Danilevič, mistr Evropy, který odcházel s tím, že to po něm někdo převezme. Že to neskončí.
Mrkev.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází