Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 2
e-shopKrálovství nebeské
Někdy zvolíš tu nejjednodušší cestu. Přijímáš a naplno využíváš všechno, co se ti nabízí, protože máš dojem, že můžeš. Až do chvíle, kdy zpětně poznáš, že to bylo překážkou, že ti to mnohem víc bralo, než dávalo, aby byl život v rovnováze. Naštěstí to platí i obráceně. Čím víc jsi očištěn od strastí, tím častěji přichází to dobré. Nějak žiješ, něčemu věříš, za něčím jdeš a razíš si cestu.
Ať se stane cokoliv, všechno je správně.
Karma. O tomhle koloběhu jsem se přesvědčil tolikrát.
Není to tak dávno, kdy jsem byl úplný blázen, rváč, pumpička z posilovny, obletovaný talent českého MMA. Kámoš mi tuhle ukazoval pět let staré video, kde jedu z fitka, mám stažená okna u auta, v krvi mi ještě dobíhá nakopávač a sprostě za jízdy řvu.
Stříkal ze mě testosteron, byl jsem nabuzenej mladej frajer a fungoval v tomhle módu každý den. Dělal jsem věci impulzivně a bez zamyšlení, což mě provázelo odmala. Na základce i na střední jsem vyváděl blbosti a nebral nic vážně. Viděl jsem třeba na chodbě ležet poloprázdnou PET lahev a hned do ní kopnul. Už mi nedošlo, že trefím spolužačku a vyrazím jí zub. Házeli jsme po sobě balónky nebo židle, já to vždycky přehnal a někoho zranil nebo aspoň rozbil okno.
Vůbec jsem nepozoroval, jak žiju. Zajímalo mě pouze to, kde vybiju energii. Pocházím z Hostěradic u Znojma a chytnul jsem se party, která jen posilovala a řádila, takže jsem se dostal k tréninku thajského boxu u Martina Karaivanova. S ním jsem postupně našel disciplínu a následně se dostal i ke komplexnímu MMA, ale ještě předtím jsem se rval, co to šlo. Všude, na každé diskotéce. Naschvál jsem čekal, kdo půjde kolem, a pak jsem dotyčného jakoby náhodou trefil ramenem. Vždycky se někdo chytil a šlo se ven. Sundal jsem triko a naběhnul na něj.
Byl jsem nespoutaný. Někde uvnitř jsem cítil, že nejednám správně, zároveň jsem se rád ukazoval, protože mi chyběl vzor.
Mamka je slušná ženská, ale v šesti letech mi umřel otec. Pracoval u policie v zásahové jednotce a v sedmadvaceti dostal mrtvici. Byl jen o dva roky starší, než jsem teď já. Člověk si řekne, že je to hrůza, protože de facto neměl žádný život. Já zase neměl tátu, který by mě usměrnil.
Občas si říkám, kdyby tady byl… Tuším, že bych byl úplně jiný člověk, stýkal bych se s jinými lidmi, dostal bych se někam úplně jinam. Od jisté doby ale vím, že je všechno tak, jak má být. Každý večer si vzpomenu na příbuzné, co odešli a zasáhli mi do života. Věnuju jim pár chvil a řeknu si, že se tam snad mají dobře.
Sám pak pokračuju ve své cestě, která začala nabírat správný směr v květnu 2014.
Kodex Bušido je založený na nesobeckém bytí. Jsi jen ty a čin, pak se sám stáváš činem. Je to soulad s existencí.
Tu chvíli si pamatuju přesně. Ležel jsem v masérně společně s Petrem Beránkem, parťákem z brněnského Jetsaam Gymu, a přišel za námi trenér Jarda Hovězák. Oběma nám věnoval Knihu pěti kruhů, životní dílo nejslavnějšího samuraje Mijamota Musašiho.
Začetl jsem se do myšlenek člověka, který se dostal v umění boje tak daleko, že dokázal kohokoli porazit jen s dřevěným mečem.
Bylo to zrovna v době, kdy mě každý plácal po zádech, protože jsem pár měsíců předtím porazil v boji o český titul veterána Martina Šolce. Knockoutoval jsem ho naskočeným kolenem a byla to šílená přestřelka. Užíval jsem si slávu. Pak jsem začal držet dietu před jedenáctým profesionálním zápasem kariéry s Němcem Viktorem Bogutzkim. Měl jsem tehdy sto pět kilo ve svalech a hubnul na třiadevadesát. Vyřadil jsem cukry a jedl jen zeleninu a maso. V kombinaci s tréninkem jsem se často klepal a cítil velkou slabost, zároveň se mi pročistilo vnímání a líp jsem se soustředil na své smysly.
Na to, co říkám. Na to, co dělám.
Najednou jsem začal řádky, které mi do té doby nedávaly moc velkou logiku, vnímat jinak. Cítil jsem hloubku textu a četl si o cestě válečníka, o kodexu samuraje zvaném Bušido, který je založený na nesobeckém bytí bez myšlenky na cíl. Jsi jen ty a čin, pak se sám stáváš činem. Je to soulad s existencí.
Do života mi vstoupilo něco, co přesahovalo veškeré předchozí zkušenosti i představy. Uviděl jsem, že se lze oddat něčemu, co jsem do té doby viděl jen ve filmech o hrdinech, kteří byli naprosto věrni své věci. Začal jsem studovat každé slovo a postupně přijímal myšlenky za své.
Zápas trval dvě minuty, nakonec jsem soupeře uškrtil, ale nedával jsem radost najevo jako dřív. Nebyl jsem nespoutaný, neřval jsem. Místo toho jsem se poklonil a šel dál.
Možná si teď myslíš, že je to póza, že jsem jen dostal bombu do hlavy a začal blábolit.
Ale jestli chceš, povím ti, proč mi dala Kniha pěti kruhů smysl a řád, abych každou chvíli prožíval nejen naplno, ale také vědomě.
UFC.
Nejznámější, nejbohatší a také nejlepší liga MMA, prý má být metou každého zápasníka.
Tuhle myšlenku už nesdílím.
Když UFC poslalo mým manažerům nabídku v průběhu přípravy na jiný zápas, podle nejlepšího mínění jsem je odmítnul. Bylo to těsně po roční rekonvalescenci kolene a neřešil jsem, jak moc o mě stáli. Rozhodl jsem se jít jinudy.
Už čtvrtým rokem zápasím v Japonsku, v organizaci Rizin, která navazuje na slavné turnaje Pride, kde se před dvaceti lety začala psát historie moderního MMA. Pod vlivem Knihy pěti kruhů a učení samurajů jsem snil o tom, že mi nabídnou smlouvu. Najednou mi od nich přišel mail s tím, že mají zájem, ale já několik týdnů neodpovídal, protože jsem myslel, že jde o vtip.
Dnes mám v Rizinu na kontě šest výher ze sedmi zápasů.
Japonci jsou MMA oddaní, obdivují zápasníky a dokáží ocenit detaily, dobře nasazenou páku, pěkné pohyby, bojovné srdce, ale i vystupování a lidský projev. Berou to jinak než v USA, kde je na prvním místě show a jste buď Bůh, nebo nula. Respektuju UFC a dřív jsem tam chtěl za každou cenu, ale jakmile jsem odjel trénovat do Ameriky a viděl, jak jsou všichni nasáknutí krutým byznysem, zprotivilo se mi to.
Jsem teď ve fázi, kdy pro ně nechci zápasit. Místo toho mi jde o to posunout se na co nejvyšší úroveň boje, abych případně mohl za pár let přijít do UFC jako válečník s určitou reputací a měl šanci ukázat svou cestu.
Podobně jako můj vzor, Brazilec Lyoto Machida. Je původně karatista a v UFC ho několikrát vypískali, protože často kolem soupeřů jen chodil a čekal na vhodnou chvíli pro útok. Diváky i promotéry nudil. Nejdřív ho kritizovali, ale nakonec se prosadil, protože dokázal soupeře mnohokrát knockoutovat. Nečekaně a drtivě, jednou precizní ranou, bum a konec.
I mým hlavním záměrem je neustále se posouvat a přibližovat se mistrovskému provedení technik. Jde zároveň o můj nejvyšší cíl.
Chci mít nekompromisní tvrdý styl, s nímž budu naprosto vládnout, protože základem boje je vítězství, ale následně jde i o něco víc. O to, jak své chvíle v kleci a v ringu prožijete, ne pouze o to, jak to vypadá navenek a jak vás ohodnotí ostatní. V těchto věcech jsem na sebe zapomenul, nic nedělám kvůli představám okolí. Je to o napojení se do nitra přítomné chvíle, o odstranění tlaku zvenčí, kdy s naprostou lehkostí konám. Beze strachu, úplně snadno.
MMA beru jako bojový sport i jako bojové umění. Zápas je zkouška, jde mi o ověření toho, co jsem se naučil. O potvrzení, že jsem nabral správný směr a že se můžu dál vyvíjet.
V tomhle ohledu mě nejvíc poučil turnaj Rizin 2015, má premiéra v Japonsku, kdy jsem během týdne absolvoval tři zápasy v osmičlenné pyramidě.
Nejdřív jsem knockoutoval bývalého olympijského vítěze v judu a tamní legendu Satošiho Išiho. Šel k zemi a já najednou cítil, že to celé vyhraju. Vyburcoval jsem sám sebe, abych pro to udělal úplně všechno.
Jako druhý mě čekal Rus Vadim Němkov a způsob, jakým jsem ho porazil, pro mě znamenal takové zadostiučinění, že už jsem neměl potřebu dál bojovat. To, co jsme oba předvedli, byla naprostá fyzická hrana. Zatímco běžné kolo má v MMA pět minut, v Rizinu trvá deset a my se celou dobu rvali. Střídavě jsme se jeden druhého snažili ukončit, do míry, kdy nás to totálně vyčerpalo. Zbýval kousek, abych přestal dýchat a odpadnul. Na konci kola jsme se oba chvíli jen váleli na zemi, ale já pak vstal. Šíleně jsem se na soupeře usmál a řekl mu, že jedeme dál. Ležel na zádech, díval se na mě a v tu chvíli všechno pochopil. Šel jsem do svého rohu a on už nevstal.
Po tomhle duelu jsem cítil, že jsem dosáhl jednoho ze svých životních cílů.
Od té doby už žádný zápas nebyl stejný. Dosáhl jsem stropu fyzické námahy a byl jsem si jistý, že v tomto ohledu překonám cokoliv, co si před sebe postavím. Nyní se snažím testovat se jinak, chci ukázat mistrovství a precizní techniky, což se mi nedaří ideálně a potvrdilo se to hned v dalším souboji.
Ve finále mě Američan King Mo Lawal knockoutoval, protože jsem nebojoval vědomě, ale zběsile. Souboj byl zhruba v páté minutě, jeli jsme zase nadoraz. Fyzicky mě nestíhal, protože mě předtím dostal na zem a držel mě tam takovou silou, až se vyčerpal. Trefil jsem ho, vstal a nachytal jsem sám sebe, protože jsem nahodil bezmyšlenkový režim.
Rozdával jsem údery jako stroj.
Bum, bum, bum.
Lítalo to na něj a byl chvíli ztracený, pod tlakem. Přestal jsem si ho úplně všímat, což mě dostalo. Ucuknul dozadu, já šel dopředu a naběhnul jsem si do protipohybu na hroznou bombu do hlavy, kterou mě sundal.
Bylo to potřeba, abych si uvědomil, o čem je boj. Následující čtyři zápasy jsem vyhrál a od té doby je mým záměrem být celou dobu koncentrovaný a uvolněný. Tak, aby odešlo pryč všechno, co mě odvádí myšlenkami jinam.
Ještě to není úplně ono, ale až to přijde, poznám to.
Mým cílem je stav, jemuž samurajové říkají Munen musó. Stav, kdy je slovo, myšlenka a čin totéž. Žádný rozvrh, žádná představa, nemyšlení. Nic není v rozporu, dosahuješ harmonie a na nic dalšího nezbývá prostor.
Tvoříš jen to, co chceš, nacházíš vlastní ráj, vlastní království nebeské.
Může ho mít každý člověk. Je to podstata, dřímá v tobě od samého počátku a tvoří ji tělo, mysl a duch. Tělo je jen schránka. Mysl něco, co se za tebe vydává. Duch opravdové já, které se na svět dívá čistě. Je na tobě, co si vybereš, co v tobě převáží. Tohle je vnitřní boj každého z nás.
Nechci říkat, že si něco myslím, protože mysl je jen příběh, ego, totožnost a minulost v hlavě. Dá se to pojmenovat mnoha způsoby. Jde o součástku, která se pořád bojí zániku, proto způsobuje zmatek a lpění na zbytečnostech. Mysl formuje podobu těla a snaží se oblouznit ducha, tedy nejpřirozenější podobu. Věřím, že jsem to pochopil. Začal jsem se díky tomu soustředit hlavně na přítomný okamžik, v němž se odehrává podstata života. Je to o tom, jak dýchám, jak se pohybuju, jak ležím na gauči, jak sedím na záchodě, jak vstupuju před zápasem do klece nebo do ringu.
Pořád stejná rovina vnímání.
Nejsem mimo realitu, vidím, že je současná společnost pod vlivem myšlení. Obklopuje mě věcmi a událostmi a přináší situace, jejichž cílem je rozhodit rovnováhu. Snažím se dosáhnout toho, abych byl prostřednictvím ducha nezaujatým pozorovatelem svého těla i mysli. Není to snadné. Pracuju na tom a neříkám, že mi to pořád jde. Jsou situace, kdy bych chtěl dát stejně jako dřív na odiv vše, co umím, udělat show, zablbnout si jako dřív.
V těchhle chvílích si připomínám nejdůležitější pravidlo – nikdy neopouštěj cestu válečníka. Zachovej si svou čest a chovej se, jak nejlépe umíš, ať se stane cokoliv.
Tak chci žít, takže i do hovoru s kamarády z dědiny vkládám serióznost a zodpovědnost. Když mi začnou vykládat o svých problémech, plácají páté přes deváté a soustředí se jen na to, aby mi všechno řekli, poprosím je, ať se zastaví a začnou používat jen slova, která opravdu chtějí. Jde o to, aby i v debatě s přítelem nedocházelo k nedorozuměním, ale aby se mířilo slovy přesně. K podstatě věci.
Co říkám, za tím si stojím. Vyhovuje mi stručné jednání. Z mladého borce se měním v muže, který zodpovědně chápe svůj život. Vím, že vše, co vypustím z pusy, má nějaký dopad. Ať chválím, kritizuju, nebo jsem upřímný, jsem to já.
Knihu pěti kruhů mám pořád u sebe.
Je to dílo, které se dá číst zas a znova, pořád dokola, protože se s tebou vyvíjí. Pokaždé ho pochopíš jinak, jednou jako návod, jak vést válku, podruhé jako průvodce mezilidskými vztahy. Musaši vše sepsal v padesáti letech, kdy cítil, že je nemocný, odebral se do jeskyně a dal dohromady svá moudra. Pokaždé si řeknu, jak daleko na své cestě asi musel být, když všechnu podstatu vystihnul v několika slovech.
Někdy mi stačí, když knížka jen leží přede mnou, ani ji nemusím číst.
Připomíná mi, že jakmile jednou zakusíš, že žiješ naplno, už nechceš nic jiného. Je to čistá radost, intenzivní příval energie, kterou můžeš věnovat do čehokoli. Vidím kolem sebe spoustu věcí. Někdo si zakládá na kvalitě auta, další na velikosti baráku nebo kráse holky a odvozuje od toho svou identitu. Ale to je jen projev naoko a soustředění se na povrch věcí.
Já chci vést svůj život do hloubky a dokázat se radovat i z maličkostí, z obyčejných věcí, z vnitřního pocitu, který je pro mě nejdůležitější. Na oplátku jsem schopen žít na ulici. Čtyři roky jsem přespával v pokojíčku, kde byla jen lednička, postel a stůl, než jsem se přestěhoval do garsonky, která mi přijde jako obří barák. U okna jsem si postavil kamizu, oltář s pravou katanou, dárkem od sponzora. Často před ním sedím, zapálím svíčky, medituju nebo čtu Knihu pěti kruhů.
Kdybych se zaměřil na jiné cíle, mohl bych si nahrabat. Mít víc peněz, víc sponzorů. Nejspíš bych vypadal krutě a stýkal se s úplně jinou sortou lidí, ale odvádělo by mě to od podstaty.
Důležitější je pro mě cesta.
Možná si myslíš, že je to přetvářka, ale já to jinak neumím, nepoužívám lež a kal, abych zapůsobil na druhé. Věřím, že člověk je tu od toho, aby sloužil svému vyššímu cíli. Snažím se jít podle svého pocitu tak, abych ho neustále viděl, aby mě nic nerozhodilo.
Každý, s kým se utkám, je mým hostem, nikoliv nepřítelem.
Největší motivaci a zadostiučinění nacházím v tom, že můžu dosahovat neustálého rozvoje. MMA je divácky atraktivní sport a já mám možnost své záměry ukázat v maximální míře. Nyní je to o boji a technice, ale až dosáhnu úrovně, jaké opravdu chci, pak vím, že nastane čas vše předat dál, pomáhat druhým, aby z toho měli užitek.
Proto pro mě přestali existovat cizí lidé a vidím to i na vývoji vztahu k soupeřům. Každý, s kým se utkám, je mým hostem, nikoliv nepřítelem. Oni mě třeba vidí jinak, ale já tyhle obaly, kdy se jeden druhého snaží shazovat a nenávidět, odhodil. Ano, musím pak sice ve finále udělat techniku, po které třeba protivníka knockoutuju a vypadá to tvrdě, ale je to směr, který jsem si vybral, abych mohl ostatní inspirovat svými činy.
V tomhle směru byl zlomový můj souboj s Polákem Michalem Fijalkou v Brně. Před zápasem chodil po chodbě, rozcvičoval se a řval. Jeho nabuzenost mě vyvedla z míry, probudil se ve mně strach a hlavou mi začala létat věta: „Jirko, třeba nejsi tak dobrý.“ Tou dobou už jsem žil v domnění, že jsem jinde, ale cesta mě vrátila zpátky, aby otestovala, jestli to myslím vážně.
Byla to klíčová chvíle a najednou jsem přepnul do jiné úrovně. Přestal jsem se bát, šel do klece a jednal úplně přirozeně. Nic mnou nemohlo pohnout, měl jsem tělo skály, nebe mohlo padat, zem se mohla třást, ale já stál pevně proti soupeři. Byl jsem ochoten zajít kamkoli, abych to ukázal.
Strach mě donutil k odvaze. Fijalku jsem hrozně zbil, vzdal se a nenastoupil do druhého kola.
Rozhodčí mi zvednul ruku. Svět je teď takový, že rozlišuje lidi na vítěze a poražené.
Sport, a tím pádem i zápas MMA, v současné podobě ještě nedošel do tak pokročilé fáze, jaká je vidět třeba v tradičním karate u vyspělých mistrů. Tam proti sobě stojí dva lidé, udělají úder, zastaví ho vzájemně centimetr od hlavy, a aniž by si ublížili, poznají, kdo zvítězil. Nemusí spolu ani mluvit, oba ví, jak to dopadlo.
Tohle můžeme vidět jen na nejvyšší úrovni boje, skvěle se to ukázalo už i v UFC během souboje hvězd Conora McGregora s José Aldem, který trval jen patnáct vteřin, než první jmenovaný vyhrál KO. Z jeho strany tam nebyly zbytečné pohyby. Jen přímá technika, jež udělala, co měla.
Tohle je pravý princip.
Na začátku kariéry jsem myslel, že šampionem je jen ten, kdo pořád dře a maká. Dokola, za hranice. Dnes, devět let po prvním zápase, je mi teprve pětadvacet a už vím, že jsem si kvůli tomuhle přístupu způsobil problémy a dysbalance, které musím napravovat.
Nejvíc to odneslo pravé koleno, to, kterým naskakuju do soupeřů a posílám je k zemi. Nejdřív jsem měl natržený vaz, nakonec jsem si ho urval úplně a musel mít rok zápasovou pauzu.
Uvědomil jsem si, že jsem si dřinou celou dobu dodával sebevědomí, protože jsem se bál proher. Ty nakonec stejně přišly, ale s nimi se navíc kvůli přepínání dostavilo vyčerpání. Chodil jsem na hranu třeba několikrát týdně. Po konci tréninku jsem zůstal v tělocvičně a dal si navíc brutální desetiminutovku v tempu, kdy jsem se dostával do maxima, překonával se a vyhrával sám nad sebou.
V reálu jsem však ztrácel dravost, na svou váhu jsem se hýbal strašně rychle a plýtval tak energií, svým způsobem se mi všechno znechutilo. Začal jsem pochybovat a ptát se sám sebe, jestli je MMA skutečně to pravé.
Uvědomil jsem si, že sice dělám jeden z nejtvrdších sportů na světě, ale z jiného úhlu může vypadat jen jako hra. I tady mi pomohli samurajové, protože ti příliš netrénovali, místo toho vyhledávali souboje. Buď vyhráli, nebo zemřeli. Tyhle silné zážitky, kdy protivníka zasáhli mečem do těla a viděli, jak z něj stříká krev, se jim vryly pod kůži. Měli pak plnou víru ve své schopnosti a vyzařovali jistotu, takže se nemuseli připravovat tak intenzivně.
Od návratu trénuju jinak, sebejistě, abych se cítil dobře, abych cítil uvolnění a dech, abych plně rozvíjel životní energii. Jdu na trénink prožít v každé chvíli to, pro co jsem byl stvořený. Můj pohyb je úspornější, jsem přesnější, mám lepší úhyby i údery, v zápase kopíruju soupeře, nereaguju na něj jako na nehybný pytel, ale jako na přítomnou chvíli.
Jsou to další aspekty toho, kam se můžu posouvat. Prociťovat své tělo, být pánem situace, vidět dopředu.
Samozřejmě, i teď se někdy programově úplně vyčerpám, abych si vyvolal stavy, jaké prožívám v zápase. Je to hec, kterému říkám BJP – „bomby jak piča“. Tahle věc mi zůstala od mládí, z toho nechci ustoupit, ale už nevyšiluju jako dřív a dokážu to mít pod kontrolou.
I pokud se rozhodnu pro sparing, což je nácvik boje, provádím ho buď úplně lehce, nebo úplně naplno. Nic mezi tím, protože o tom je i souboj. V něm se nesmí polemizovat o pojmech jako život a smrt, jinak čin nebude mistrně provedený. Musíš věřit, že zvítězíš a přežiješ, ale musíš být připraven i na smrt a přijmout ji, pokud přijde. Nesmíš být zmatený a říkat si „Kurva, já umírám“, nesmíš nechat mysl, aby začala pracovat, ale musíš si udržet disciplínu, kázeň a říct si „Je to tady“ a přijmout přítomný okamžik.
Možná ti to připadá bezcitné, ale musí to tak být. Pokud přijde moment rozhodnutí, ukáže se, co je síla a co slabost.
Jak píše pan Musaši ve své knize: Muž a žena spí ve stejné posteli, ale nezdají se jim stejné sny.
Muž jde sám.
Pokud říkáš, že funguješ v souladu se svou existencí, ale zároveň se vymlouváš, že nemůžeš dělat to, co miluješ, protože se musíš postarat o něco nebo někoho jiného, ukazuješ jen nezralost. Když budeš opravdu chtít, uspořádáš si život tak, abys mohl vykonávat svůj úřad.
Pak se z tebe stane pravý bojovník, který je mnohdy odsouzen k tomu být sám.
Často o tom přemýšlím. Má slečna bydlí v Chomutově, já v Brně. Vídáme se jen o víkendu. Probírám s ní vše, byla se mnou na každém zápase v Japonsku. Musí ale chápat, že nebudu plnit její představy o životě, protože jsem se rozhodl, že udělám všechno pro to, abych splnil svůj nejvyšší cíl.
Přichází s tím nutnost dělat častá rozhodnutí a vzdorovat tomu, že se to ostatním nemusí líbit.
Občas to není radost, musíš čelit zkouškám a svodům, ale to je prostě cesta. Pokud se na ni vydáš, nebude lehká, občas budeš muset žít úplně jinak, než chceš. Může se stát, že tě okolnosti donutí opustit to, pro co jsi byl stvořen, abys poznal, jak moc to máš rád.
Jsem ve fázi, kdy si sám vyvolávám chvíle nepohodlí a stavím si překážky. Někdy kvůli tomu úplně mizím ze společnosti.
Paradoxně jsem si kvůli tomu nedávno koupil na můj vkus velmi drahé hodinky, protože jsem se chvíli předtím vrátil z treku z Matterhornu. Pak najednou jdu centrem Brna, ve výloze vidím hodinky a za nimi plakát s tou samou horou. Nadchlo mě to, a i přesto, že mi kvůli ceně spadla brada, vzal jsem si je. Každý den mi nyní připomínají, s čím jsem tam jel. Jako symbol mi evokují vše, co jsem prožil.
Naplánoval jsem si osmidenní chození po horách spojené s půstem, abych si vyčistil tělo i mysl, jenže jsem si zapomněl vzít spacák a karimatku. Kvůli tomu se plán změnil, byl jsem v přírodě jen tři dny, ale v noci byla taková zima, že jsem nezamhouřil oka. Jen jsem ležel ve stanu, třásl se a prožíval nečekané stavy, které mě nakonec obohatily.
Jednu noc se kolem mého tábořiště motalo nějaké zvíře a zkoumalo mě opravdu dlouho. Vytáhnul jsem nůž a položil si ho s rukama na prsa. Byl jsem připravený jednat, pokud mě bude chtít poznat skutečně zblízka. Zkrátka jsem se s tím smířil a překonal to.
Na výletech, v kontaktu s přírodou, se snažím porozumět své podstatě i okolním živlům, od kterých se dá mnoho naučit. Nejvíc mi dalo potápění v oceánu na Maledivách, protože jsem byl bezbranný, jen jsem plaval a viděl vodní tvory, včetně žraloků, jak si kolem plují a jsou absolutně neteční, ačkoliv by jim stačil jeden rychlý pohyb a měli by mě.
Byl jsem pro ně bezvýznamný, stejně jako pro hlubinu.
Potápěl jsem se bez přístroje, jen na nádech, a v pětimetrové hloubce jsem narazil na propast. Zakleknul jsem na útes a díval se do prázdnoty, přepnul jsem a najednou se mi nechtělo nahoru. Bylo mi dobře, jen já a přede mnou tmavá hlubina, v té chvíli jsem ztratil veškerý strach. Bylo to jen na pár vteřin, ale cítil jsem to.
Šel jsem nahoru, nadechnul se a pak mi došlo, že pocit, který jsem zažil, byl život. Byl jsem na tom na okamžik stejně jako ryby, nechal jsem všechno plynout a zároveň si byl jistý, že můžu kdykoli udělat cokoli.
Žádný cíl není nemožný.
Někdy mě mrzí, když si uvědomím, že se tohle vnímání z lidí vytratilo. Společnost je založena na tom, že se ztotožní s určitým názorem a je pak schopna se za něj bít do krve. Jinak než v MMA, protože za žádnou cenu, ani po mnoha bolestivých prohrách, neustoupí ze svého stanoviska. Kvůli tomu mnoho lidí nežije v souladu, ale jsou věčně zamotaní. Je to zbytečné a je to škoda.
Přál bych každému, i tobě, abys objevil, že esence celého života je založena na dvou dnech. První je ten, kdy se narodíš, a druhý ten, kdy přijdeš na to, proč.
Teď žiju tímto způsobem, a s tím, jak plyne čas, nacházím milion cest, jimiž se lze vydat. Cítím, že tohle je to, co chci.
Za tím půjdu, přese všechno.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází