Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Z paměti dokážu vytáhnout jen záblesky.
Ono taky pamatujte si něco přesně, když vám jsou sotva tři roky.
Plzeňský zimák byl každopádně místem, které jsem pravidelně navštěvovala už v časech, kdy jsem si to ještě ani nedokázala uvědomit. Pobíhala jsem kolem mantinelu, zatímco o pět let starší brácha, čerstvě okouzlený olympijským zlatem nároďáku z Nagana, absolvoval své první hokejové krůčky. Vůně ledu a mrazivý chlad mi ve vzpomínkách utkvěly jako jedny z prvních vjemů, které si z dětství vybavuju.
Mamka mě ale nebrala na každý bráchův trénink. Pokud začínal někdy o šesté ráno, raději mě nechávala dospat u Kubalíků, kteří bydleli v paneláku hned na druhé straně ulice, kousek od tramvajové zastávky u nás na Škvrňanech, a měli dva syny stejně staré jako my dva. Tomáš s mým bráchou odsud jeli na stadion a mě s Dominikem, s nímž jsme narození jen půl roku od sebe, pak teta Martina odvedla do školky.
Ano, mluvím přesně o tom Dominikovi, co dneska válí v NHL. Hrál ji i Tomáš, i můj bratr Jakub.
Známe se všichni odmalička, úplně od toho nejranějšího dětství. S našimi mamkami jsme byli neustále společně venku, v létě na hřišti, v zimě na kopci na bobech. Parta dětí ze sídliště, ale hlavně my čtyři. Vždy a všude pohromadě. Kubalíci, Jeřáb a jeho ségra. Martina s mamkou navíc dělaly na zimáku v bufetu, takže jsme i při extraligových zápasech pobíhali po tribunách, stadion byl jedním z nejčastějších míst, kde jsme sbírali zážitky.
Že se mi tamní prostředí dostalo pod kůži, potvrzuje i naše oblíbená rodinná historka. Prý jsem teprve sotva uměla mluvit, když jsem se houpala na chatě na houpačce a kolem šli strejda s dědou. Já na ně rozesmátá: „Kampa dete, vy dva čuácí?“
Co by ne. Tak se to odjakživa řvalo na rozhodčí, přišlo mi to úplně normální.
Děda prý špitl ke strejdovi, co budou dělat. A on jen: „Nic, nereaguj.“ Sotva pak zašli za roh, vybuchli smíchy.
Vyrůstala jsem prostě trochu jinak, než je asi u holčiček běžné. Všechno umocněné tím, že jsem byla všude s bráchou a Kubalíkama. S holkama byla nuda, tak jsem dolejzala za klukama, jejich hry mě bavily daleko víc. Sice jsem samozřejmě byla fuj, malá Jeřábovo ségra, takže mě často odkopli, ale já to brala. Tak to prostě chodí.
Stejně jsem příště přišla zase. Co kdyby potřebovali někoho do brány… Tam jsem totiž skončila, když už mě vzali mezi sebe. Vždycky to bylo jen proto, abych si stoupla do kasy a oni měli někoho, komu můžou dávat góly.
„Ségra, pojď chytat, budu na tebe střílet,“ byla asi i nejčastější Jakubova výzva doma v našem pokojíčku, kde jsme měli malou branku. Co jsem mohla dělat? Chtěla jsem si s ním hrát a tohle byl jediný možný způsob.
Ve školce jsme zase byli stále spolu s Dominikem, což on jako rádoby velkej hokejista těžce nesl. Zvlášť když mě vyfasoval do dvojice na procházku.
„S kým jste šli za ruku?“ ptávala se ho mamka.
„No s kým asi, zase jsem musel s Markétou…“
Až do druhé třídy jsme spolu i seděli v lavici na základce a furt jsme do sebe šili takovým tím dětským způsobem. Mamky třeba, aby neutrácely, nám koupily společně jednu knížku, z níž se o hodině četlo. A my se o ni přetahovali, kdo ji bude mít u sebe na své straně lavice. Umíte si to asi představit.
Největší potupa pak pro Dominika byla, když mu i naši bráchové řekli, ať se nevtírá, že, hele, támhle máš Markétu, běžte si hrát spolu… Na to vyřvával, že si nechce hrát s barbínkama.
Přitom já snad ani žádnou nikdy neměla! Moje hračky byly míče. Odjakživa.
Možná i proto, že jsem vyrůstala mezi klukama hokejistama, jsem byla strašně akční, neposeděla jsem. A protože mamka dělala vrcholově atletiku, taťka byl ligový fotbalista, babička krasobruslařka a náš biologický děda hokejista Škodovky, byl i u mě sport logickou volbou.
Akorát jsme se nejdřív netrefili s gymnastikou, obruče a stuhy lítaly všude možně, jen ne tam, kam měly. S házenou už to napodruhé byla lepší volba, přestože první roky taky nenasvědčovaly, že bych byla kdovíjak nadaná.
Tak jako tak, jít do školy a na trénink, to bylo pro nás s bráchou obojí stejně samozřejmé. Obojí naprosto přirozená součást dětství, o níž se nedebatuje. Neexistovalo, že by se nám nechtělo. Ani já jako holka jsem si nemohla vymýšlet kdejaké bolístky. Ne. Na trénink se prostě šlo.
Za to, že mě naši takhle vedli a vychovávali k respektu k povinnostem a k lásce ke sportu a jeho důležitosti pro život, jsem jim vděčná. Zrovna tohle bych chtěla přenést i na svoje děti. A ne, to není přání do větru mladé házenkářky, která má před sebou ještě spousty let kariéry, než začne řešit vlastní rodinu.
I na mě už totiž doma čeká někdo, pro koho jsem vzorem a komu můžu dát do života správný základ.
Dodnes mám na bradě jizvu.
„Ségra, já tě už neunesu,“ říká Kuba, zatímco mu sedím na ramenou cestou od Kubalíků domů. Než stačím vytáhnout ruce z kapes, které tam – já frajerka – mám, začíná se předklánět.
Letím po hlavě rovnou na beton…
Nerozbrečela jsem se tehdy ani tak z té bolesti, jako z pohledu na zakrvácenou bundu, ruce a vůbec všechno.
„Ségra, řeknem, že jsi zakopla, jo?“ bál se Kuba reakce rodičů. A tak jsme se dohodli, že jim pravý původ mého hororového vzezření zatajíme. Sotva se tak otevřely dveře do bytu, brácha už volal: „Mami, ona zakopla a teče jí krev!“ Jeli jsme rovnou na šití. Našim jsme pověděli, co se skutečně stalo, až o nějaké dva roky později.
I tahle drobnost ukazuje, jak jsme spolu s Kubou vždycky drželi. Navzdory věkovému rozdílu jsme byli parťáci. Vyrůstali jsme spolu ve společném pokoji v nevelkém 2+1, a než abychom se rasili, vytvořili jsme si nádherné pouto, které trvá dodnes. Upřímně můžu říct, že jsem se před bráchou nikdy nestyděla, což u jiných sourozenců rozdílného pohlaví a ještě s takovým věkovým odstupem může být. Ne. My měli soukromí společné.
Na hokeji jsem bráchovi vždycky fandila, nevynechala jsem snad jediný jeho zápas, na který jsem mohla jít, a bylo to tak i opačně. Celá rodina jsme vždycky sedli do auta a jeli buď na zimák, nebo na halu. Nestalo se, že by někdo z nás zůstal doma koukat na televizi. Jeřábkovic byli vždycky spolu. Dokud táta hrál fotbal, tak hlavně my děti s mamkou, ale potom už vždycky komplet.
Mě to neštvalo, ani během dospívání. Nevybavuju si moment, kdy bych raději dělala něco jiného než se jít dívat na bráchu. Bylo to pro mě automatické i tím, že jsem se i ve škole pohybovala neustále mezi sportovci. Na základce jsem sice měla dobrou kamarádku, která nesportovala – a snažila jsem se ji urvat aspoň na házenou, která ji ale nebavila – ale jinak jsem byla výhradně mezi sporťákama. Později na sportovním gymplu už úplně. Přesto i mezi nimi jsem občas působila jako podivín, co tráví víkendy na hokeji a házené, místo aby vyrazila s partou někam jinam.
Jenže fandit bráchovi byla moje zábava. Tajit dech, když se s někým postrkával a schylovalo se ke rvačce, jásat po jeho gólech, být za něj smutná, když se mu něco nepovedlo, a hrdá, když zazářil.
To on byl mým sportovním vzorem. Ani nevím, jestli jsem tehdy žrala nějakou házenkářku. Věděla jsem o Jíchovi, jasně, ale ten hlavní, ke komu jsem vzhlížela, se mnou sdílel pokojíček a radil mi a podporoval mě, když se mi třeba zrovna nedařilo. Měla jsem ho denně na očích a díky němu viděla, že když se člověk něčemu věnuje s potřebným úsilím a radostí, dá se dostat vysoko.
Vždyť on byl už od sedmnácti v áčku. Co víc jsem si já, tehdy ani ne třináctiletá, mohla přát za idol?
Zároveň i z toho důvodu, že byl brácha tak úspěšný, jsem dlouho byla tou ségrou od toho hokejisty. Přestože se mi v házené postupně začalo dařit a ve svém ročníku jsem se napříč republikou stala výraznou, ještě když jsem v sedmnácti odcházela do Mostu, našeho elitního klubu, mluvilo se o mně stále především jako o sestře hokejového reprezentanta. Začínaly tím všechny rozhovory do novin, byla jsem tak představovaná.
Až později s přestupem do Maďarska, kde o hokeji lidi přece jen moc nevědí, se tohle změnilo.
Nikdy jsem si ale nepřipadala, že jdu v bráchově stínu. Vážně ne. Přece nebudu naštvaná, že mám známějšího sourozence, když v jednom z nejsledovanějších sportů u nás hraje za národní tým na mistrovství světa. Kdepak. Vždycky jsem byla ráda, že ho mám. Pro mě byl motorem.
Přece když se na tuhle úroveň zvládl dostat brácha, tak já to dokážu taky.
Jasně že mě spoluhráči od Kuby z týmu zajímali. Sice se v těch helmách a výstrojích těžko něco hledá, to mi asi všechny holky potvrdí, ale co jsem začala řešit kluky, neuměla jsem si představit, že bych měla jiného než hokejistu.
Zrovna na tohle měl ale brácha poněkud odlišný názor.
Od svých kamarádů se mě snažil držet dál, nad svojí mladší sestřičkou držel ochranná křídla, nikoho ke mně nepouštěl. Na Markétku mu nikdo sahat nebude.
Jenže co zmohl, já logicky tíhla ke starším. Mezi staršíma klukama jsem díky Kubovi vyrůstala, mezi staršíma holkama jsem odmala hrála házenou. A protože jsem se furt pohybovala někde, kde se sportuje, neměla jsem ani kde jinde se rozhlížet. Na to, abych vyrazila na diskotéku a dotáhla si domů nějakého prince, jsem nikdy nebyla. Navíc i táta během mého dospívání razil teorii, že mám na kluky čas, takže jsem mu nikoho ani nevodila představovat. A vlastně ani nebylo pořádně koho, zjišťovala jsem, že kluci stejně staří jako já mi přijdou nevyspělí, dětinští.
Je fakt, že když se dneska podívám na věk svých kamarádek, přemýšlím, jestli ze mě za deset let nebude stará mladá, ale takhle to holt mám… Nikdy jsem nepotřebovala party život, nelila do sebe alkohol. I teď, když už někde jsem a piju, tak spíš jen tak ze slušnosti ucucávám skleničku, abych nebyla za divnou. Jasně, jako teenager jsem taky chodila do města, jak se u nás říká, ale spíš jen proto, že chodili všichni, tak abych to viděla.
Abych si potvrdila, že tohle mě fakt neláká.
Vždycky jsem spíš pozorovala lidi okolo a říkala si: Proč? Co přesně jim chybí, že mají potřebu na sebe navlíknout upnutou podprdu, přilejhavý gatě a jdou se vlnit na parket, kde je kdekdo ohrabává?
Tuto mě nebaví. Sorry.
Asi vás proto nepřekvapí, že můj Tomáš je o patnáct let starší než já, a přestože když jsme se poznali, už nebyl aktivní sportovec, celé mládí hrál fotbal, dotáhl to na hranu ligového týmu v Teplicích. Měla jsem před sebou vzorec chlapa, jakého jsem hledala, a nakonec ho skutečně našla.
A jo: Kuba I taťka mají Tomáše rádi.
Ta tvrdá, přísná byla u nás doma během našeho dětství mamka. Na výchovu jako takovou rozhodně.
To ona křičela z vedlejšího pokoje „zavřete ty huby a připravte si prdele“, když jsme s bráchou dělali nepořádek, zatímco táta stál ve dveřích s úsměvem a dělal na nás kiš kiš… Co skončil s fotbalem, nastoupil hned do práce a většinu času s námi trávila mamina, která nás tepala.
Ohledně sportu to bylo rozdělené.
Mně za zadkem na házené stála vždycky mamka. O paní Jeřábkový spolehlivě věděl každej v hale. Ať už křičela na rozhodčí, nebo častěji na mě. Kolikrát jsem měla chuť se i na hřišti rozbrečet, když povykovala, ať už se proberu a začnu fungovat. Naproti tomu táta mě spíš rozmazloval, často si se mnou házel nebo kopal s balonem, a když jsem byla s ním, mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Na bráchu byl přitom hlavně v souvislosti s hokejem vyloženě ras.
Pamatuju, že se u nás doma klidně pár dnů nikdo s nikým nebavil, protože se naši v autě cestou z Kubova zápasu pohádali. Mamka ho bránila před tátovými ráznými výtkami, že to nebylo tak špatný, načež on na to: „Já byl teda asi na jiným hokeji než ty…“ A už to jelo.
Brácha vedle mě seděl jako zařezaný, neodvažoval se vůbec mluvit. A já už vůbec ne.
Tehdy mi z toho dusna bývalo smutno, ale brala jsem, že tak to má být. Že tak to mají i další děti, co dělají nějaký sport. Čím víc se ale dneska bavím s lidmi okolo sebe, tím víc zjišťuju, že to tak úplně není pravda. U nás se holt naše výkony řešily a hrotily hodně.
Zároveň jen tím směrem, abychom ze sebe vydali maximum. Nikdy do nás naši nehustili, že musíme být reprezentanti a hrát na olympiádě a kdovíco ještě. V tomhle ohledu byli rozumní, na rozdíl od jiných rodičů, co ve svých dětech už odmalička vidí hráče pro nároďák.
Přitom nám neumetali cestičku. Neomlouvali nás, když jsme hráli špatně. Neslyšeli jsme od nich řeči typu: „Maličkej, ty seš nejlepší, za to můžou ty druhý. Za to může trenér…“ Ne. U nás to vždycky bylo: „Zamysli se ty, co můžeš udělat líp.“ Stejně tak to bylo s různými bolístkami. Naši nás nelitovali. Záchranka se volala, až když čouhaly kosti z těla – a že to se fakt jednou bráchovi stalo.
Stejný přístup se u nás razil i se školou, v obou případech jsme nedostali nic zadarmo, žádné úlevy. Obojí bylo stavěno na stejnou rovinu, ale na stejném principu. „Udělejte si maturitu a pak se třeba zblázněte,“ říkávala třeba mamka. To byl základ, o kterém se nediskutovalo. Ale že by kvůli špatným známkám přicházely nějaké zákazy? Že bychom kvůli pětce nesměli na trénink nebo ven? Vůbec. To spíš v takovém případě táta nastoupil s tím, že si jdeme víc zatrénovat. Zaběhat nebo zaposilovat.
Myslím, že v tomhle nás drželi ve správných mantinelech. A je fajn, že dneska už si s Kubou můžeme i z táty udělat srandu, když se pokouší nás zase poučovat, co děláme špatně. „Tati, podívej se, kam jsi to dotáhl ty…“ je naše oblíbená reakce. Všichni se tomu umíme zasmát.
Valince bude brzy jedenáct. Tomášovi vztah s její mámou nedopadnul, když byla ještě malá. Spolu jsme se poznali v jejích čtyřech letech.
Takovou situaci nenaplánujete.
Nechala jsem to celé jít přirozeně. Člověk, s kterým jsme si padli do oka, prostě měl dítě. A já přece děti miluju, tak co… I Valinka mě od počátku brala, to jsem hned vycítila. Máme k sobě blízko. Jsem pro ni Maky, ale už se i stalo, že Tomášovi říkala, že „Maky je taky moje maminka…“ Co je hlavní, k Tomášovi je úžasně přilnutá a on se o ni nádherně stará. Navíc jsme schopní vycházet a komunikovat i s její mámou, která se znovu vdala, a Valinka, která je týden s ní a týden u Tomáše, tak má dvě fungující rodiny, dva domovy. Každá z domácností ji rozvíjí svým směrem a podporuje ji.
Zpočátku jsem měla období, kdy jsem se Valince snažila mámu nahrazovat. Potom jsem ale sama sobě řekla: „Prober se. Od toho tu nejsi.“ Jsem tak spíš její starší kámoška, starší sestra. Ta druhá mamka. V téhle roli chci být, v té jí chci pomoct provést ji životem. Nejvíc se děti stejně naučí podle toho, co vidí u nás dospělých. Tím, že sama dodržuju nějaké zásady, jí je můžu předat nejlíp. Ne tím, že jí budu rozkazovat.
Když přinese čtyřku a omlouvá to, že nebyla nejhorší ze třídy, odpovídám jí, že mi to nevadí a že mi je jedno, co měli ostatní. Nesnáším porovnávání. I tohle mám od našich rodičů, kteří nás vždycky učili soustředit se jen sami na sebe.
Dostalas čtyřku? Fajn. Jestli zítra budeš vědět, jaké chyby jsi udělala, a začneš pracovat na tom, abys je příště neopakovala, tak je to pro mě víc, než jestli jsi zrovna nejlepší ze třídy. Ty sama musíš vědět, jestli jsi udělala maximum a v čem se můžeš zlepšit. Ne se porovnávat s někým jiným, co kdo má.
Tohle mě baví. Pomáhat Valinku formovat.
Nejintenzivněji spolu jsme samozřejmě po sezoně, hodně času jsme všichni pohromadě trávili taky, když jsem byla šest měsíců zraněná, nebo při nástupu covidu, kdy se sport nehrál. V takové chvíli si vždycky vyloženě užívám, že nejsem házenkářka, ale spíš ženská v domácnosti. Vyvařuju, dělám Valince svačiny, pomůžu Tomášovi s barákem. Mám ráda pořádek a režim, což máme společné, ale když jsem doma a funguju, Tomáš si umí udělat správnou chlapskou pohodu a prostě si lehnout. Mě to tak baví.
Valinku nehlídám, jestli se jde koupat přesně na čas, ale zajímá mě akorát, aby byla najedená, odpočatá, měla uklizeno v pokoji a v pořádku věci do školy. A pak, jak se jí vede v házené…
I díky tomu, že ve mně má vzor, ji jako malá začala hrát a je v ní šikovná. Já zároveň nedělám to, co nesnáším u jiných rodičů, kteří si jen sednou na tribunu a své děti peskují. Mě těší, že Valinka sama chodí a ptá se na různé detaily, odkoukává je, zkouší. V takové chvíli jí ráda poradím, co jsem se sama naučila. Miluju chodit se dívat na její tréninky a vidět u malých holčiček radost, že jsou někde s kámoškama a neřeší, jestli je někdo dobrej nebo špatnej. Jsou tam proto, že je to baví.
S Tomášem jsme spolu začali chodit v mých devatenácti.
Jo, někdy, hlavně zpočátku, mě taky napadlo, že moje vrstevnice mají přítele stejného věku a nemusejí řešit povinnosti okolo dětí. Žijí bezstarostně, svého kluka mají jen pro sebe. Nemusely se ve vztahu od počátku podřizovat někomu třetímu. Kromě jedné spoluhráčky ve svém okolí ani nemám holky, které by měly děti tak velké, jako je Valinka. Prakticky nemám své zážitky s kým porovnávat.
Je to ale zase stejný princip: Než se ptát, co je správně a co by se mělo, je potřeba, aby člověk vnímal, co vyhovuje jemu samotnému.
Mně je takhle dobře. Pořád si nedovedu představit chodit se stejně starým klukem. Jednak s Tomášem na první pohled vedle sebe nevypadáme, že je mezi námi takový rozdíl, ale co je hlavní, cítím v něm oporu. Mám v něm chlapa, který se dokáže postarat o rodinu i o malou. I když ji má týden u sebe sám a já přijedu, doma je uklizeno a Valinka spokojená, šťastná. Vím, že tohle zdaleka není samozřejmost.
Jen kvůli tomu, že bych si někdy mohla připadat, že nemám tolik pozornosti, kterou zákonitě dostává Valinka, přece nebudu hledat něco jiného. Bylo by lepší mít vedle sebe kluka, který kouří a chodí do hospody? Děkuju, nechci. Nebo jiného, který bude mít bandu kamarádů, co mi nebudou sedět? Kdepak. Vždycky bude něco. Úžasná mladá slečna je ve finále to nejlepší, co může moje soužití s druhým člověkem v určitém slova smyslu omezovat.
Sama jsem jen potřebovala chvíli, abych v tom zkusila žít, přemýšlela o tom a dospěla k poznání, že takhle to je v pořádku.
Na Tomášovi se mi líbí ještě i věc, jakou jsem neznala z domova a která je pro můj život taky důležitá: Rozhovory o sportu se nevedou na smrtelně vážné úrovni, všechno nevychází z urputného drilu. Tomáš má životní nadhled, nic pro něj není problém.
Nebyl problém, že jsem šla do Maďarska, nebyl problém, že jsem šla do Německa, a nebyl problém ani teď Norsko, přestože jsme v průběhu sezony skutečně daleko od sebe. Chce se mnou žít, chce se mnou další děti, ale zároveň chce, abych hrála, dokud to sama budu tak cítit. S takhle uvažujícím člověkem vedle sebe se cítím úžasně svobodná. Tomáš sám byl blízko profesionální kariéře a dneska ho mrzí, že místo rozhodujícího kroku tehdy hodil zpátečku a raději si našel práci, i proto mě nechce brzdit.
Pak je tu ještě jedna věc. Co si budeme povídat, Tomáš nevypadá na jednačtyřicet. Sice je to zodpovědný otec, co sedmnáct let maká ve stejné firmě, ale umí to být i klučík, který přijde domů a zapne si PlayStation. Od svých povinností si umí odfrknout, být na chvíli pořád dítětem. Propojení dospělosti s dětskou hravostí je něco, co nám je blízké oběma, potkali jsme se ve svém věkovém rozdílu někde mezi. Já jsem asi v osobním životě vyspělejší než jiné holky, ale hravost si zase udržuju díky házené.
I když mě svět profesionálního sportu někdy vytáčí – jako asi každého, kdo se v něm pohybuje – být na hřišti pro mě znamená, že jsem pořád tou malou Maky, co chodila ke Škvařilům v Plzni blbnout s kámoškama.
Buďme upřímní, našeho tátu ve fotbalovém prostředí lidi neměli úplně v lásce. Byl to rapl, co lámal kosti. Na hřišti ryzí řezník.
Jeho povahu jsem zdědila víc já než brácha. Navíc určitě i díky tomu, že jsem vyrůstala mezi klukama, jsem si nikdy nenechala nic líbit. Mě jak někdo na hřišti naštval, byla jsem schopná dát mu to znát. Vypěnila jsem. Házená je na tohle dobrý sport, existuje spousta způsobů, jak dát holce na druhé straně najevo, že se vám nepozdává, jak se projevuje. Volejbal bych fakt hrát nemohla.
Dnes už to tak intenzivně nevnímám.
Svoji kariéru směřuju tak, že beru, co přijde. Dělám maximum, abych byla co nejlepší, ale kdybych třeba zítra zjistila, že jsem těhotná, nebudu mít problém skončit. Jsem ráda za to, kam jsem se dosud dostala, že aktuálně hraju v jednom z nejlepších klubů na světě, ale zároveň nejsem typ sportovce, který by své profesi podřídil všechno včetně svého soukromí. Když jdu ze zápasu, který se mi nepodařil, nejsem z toho už zkroušená. Vždyť to dělám pro sebe, pro radost, a ne abych si tím zasírala hlavu a přenášela blbou náladu na svoje okolí.
V tom jsem si z výchovy našich rodičů vzala tu část, která se mi líbí: Dělej to tak nejlíp, jak umíš. Buď nejlepší možnou verzí sebe sama.
Ještě v Mostě jsem se přitom nervovala tím, co na mě křičeli naši z hlediště. I když jsem pak už nastupovala v rachotu plných tribun, jako bych je ještě nějaký čas slyšela aspoň ve své hlavě. Postupně jsem se ale naučila dát hlavně na svůj vlastní pocit, férově ohodnotit sama sebe. Od toho se odvíjí moje rozpoložení, ne od toho, jak mě vidí kdokoliv zvenčí. A to včetně Tomáše, který taky když už mě pochválí, tak to je něco.
Neflákat se, nehledat výmluvy. A jít přes bolest, i když se ti nechce, i když to není příjemné. Toho se držím. Ale že by se kolem házené točil celý svět? To mi není blízké.
Ti nejlepší v každém sportu svým výkonům podřizují všechno. Já ne. Ano, obětuju své kariéře hodně, jsem sama v zahraničí bez rodiny, což není nic snadného. Nejdu pohodlnější cestou, kdy bych někde brala hezké peníze, ale nenutilo by mě to se zlepšovat. Ale zároveň se nestresuju tím, kde musím být za pět let.
Existují holky, co měly život nalajnovaný striktně v kulisách házenkářské haly. Jely po jediné kolejnici, neexistovalo, že by se jim mělo něco podělat. Měly jasný plán, kde na sebe přesně navazovaly jednotlivé kroky. Ovšem v momentu, kdy na jednom z bodů té cesty něco z různých důvodů selhalo, se jim to celé rozsypalo.
Já oproti tomu beru, co mi která situace přinese, a posouvám se, kam jen můžu. Když otěhotním? Fajn, bude to nová situace a já se s ní vypořádám. Když se zraním tak, že už nebudu moct hrát? Fajn, zařídím se podle toho. Díky tomu, čím jsem už v kariéře prošla, se o sobě dozvídám, že dokážu vystoupit z komfortní zóny, a pokud jakákoliv změna nastane, zvládnu se s ní popasovat.
Nevím, co budu dělat za rok. Nevím, kde budu a v jaké situaci, ať už co se týká házené, nebo života jako takového. Vím ale, že k čemukoliv, co přijde, se dokážu postavit čelem a nebudu se z toho hroutit.
Doteď jsem se vždycky přesně takhle zachovala.
Pokud se mi naskytla příležitost posunout se, vzala jsem ji, abych zjistila, jestli to zvládnu. Jestli na to mám. Takhle přišlo Maďarsko, potom Thüringer a proto jsem teď v Kristiansandu. Vždycky proto, abych se něco dozvěděla sama o sobě. A vedle toho můžu poznávat i život v jiných zemích, mentalitu dalších národností a tím se obohacovat.
Už před odchodem do Maďarska, kde když na to přišlo, dalo se sednout do auta a dojet domů, jsem slyšela, že to nezvládnu, protože jsem domácí typ. A je fakt, že když ode mě napoprvé celá rodina odjížděla, chytila jsem hysterák jako prase. Mamka na to nadhodila: „A nechceš se na to vykašlat a jet domů?“
Nechci.
To je právě ten moment, kdy tě to nakopne a ty chceš dokázat, že zvládneš i nějaké to nepohodlí a odloučení. I v Maďarsku, kde upřímně není moc o co stát, v malém bytě a mezi lidmi, jejichž řeč neumíš, a poprvé jsi vylezla do ciziny ukázat, jestli něco ve svém sportu opravdu umíš.
Není to sranda, ale vnitřně bych si pak vyčítala, kdybych ten zásadní krok neudělala anebo to potom nevydržela. Sama sebe bych zklamala, že jsem to nedala.
V Thüringeru, kvalitním klubu, jsem mohla zůstat dál, ale já zase chtěla jít za něčím vyšším. Když se naskytla možnost přestoupit do Norska do týmu, co právě vyhrál Ligu mistryň, neváhala jsem tenhle krok nahoru udělat. Trenér mi tehdy říkal: „V Norsku třeba nebudeš tolik hrát, je tam tma, pořád tam prší…“ A já na to: „Mně to je jedno. Mám možnost jít do top klubu na světě. Vyčítala bych si, kdybych toho nevyužila.“
Vždyť o něčem takovém jsem snila, když jsem kdysi začínala v Mostě. Jen jsem si nenamalovala konkrétní cíl a jemu všechno nepodřídila. Šla jsem krok po kroku.
A i když je Norsko skutečně po všech stránkách zatím ta největší výzva, sportovně i z hlediska toho, že jsem opravdu nejdál od domova, co jsem kdy byla, nevím, čeho bych při pohledu zpátky měla litovat.
Litovala bych, kdybych tohle nezkusila. Kdybych odmítla možnost dostat se co nejvýš i za cenu určitého osobního nekomfortu.
Není od věci podívat se zpětně i sama na sebe jako na hráčku. Když jsem odcházela z Mostu, mohlo se v Česku zdát, že jméno Jeřábková je v házené známé. Maďarsko mě pak v tomhle ohledu pěkně a včas sejmulo. A každý další přestup byl v tomhle ohledu jiný.
Nejdřív jsem poznala pocit cizince, který musí přesvědčit, že na to má.
Do Německa jsem přišla, protože mě brali jako střelce, jako klíčovou hráčku.
A teď jsem dorazila mezi nejlepší holky ve svém oboru. Přijít tam ve stylu tak jsem tady, podělejte se ze mě by nebylo to pravé, zároveň taky vím, že by bylo špatně přijít zaprdlá a sednout si do kouta s tím, že vy všichni okolo jste boží a já jsem tu jen do počtu a vlastně sem nepatřím.
Ne. Naučila jsem se stát vždycky nohama na zemi a vyčíhnout situaci a pozici, do jaké jsem vstoupila. Co si kde a před kým můžu dovolit. Jsme v tomhle s Kubou stejní. Nemám pocit, že kdokoliv, kdo se s námi ve sportu potkal, může říct, že by s námi byl nějaký problém. Vždycky známe svoji roli. I když je třeba i v rámci týmu výrazná, respektujeme, že jsme součástí kolektivního sportu.
Ctít hierarchii, ale zároveň si být vědoma svých kvalit jsem se asi naučila už na Škvrňanech při hrách s bráchou a klukama Kubalíkovejma, zkušenosti z kariéry to ve mně ještě víc umocnily.
A všechno navíc vychází z toho, co jsem dostala od našich do života. To je to, co mi táta říká dodneška…
„Ser na okolí, ty seš tam od toho, abys hrála co nejlíp.“
Když se nad tím zamyslíte, je v tom schované všechno, čím se můj život řídí.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází