Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Prý mě ta událost změnila. Míň jsem věřil lidem, byl jsem uzavřenější, nic mě tolik nebavilo a projevoval jsem se vyloženě tiše.
Tak to aspoň říká máma, já to přece jen nedokážu správně posoudit. Byly mi jen tři roky, když táta umřel.
Pamatuju si neurčité obrysy různých všedních situací. Pocity. Tátu, jak je s námi doma, jak na mě mluví. Víc nic. Jednoho dne zkrátka nebyl. Máma mi dlouho neřekla, co se přesně stalo, stejně bych z toho jako dítě asi neměl rozum. Praskla mu slinivka. Nějakou dobu mu prý bylo špatně, ale nechtěl jít do nemocnice. Když ho našli v posteli, už mu nikdo nedokázal pomoct.
Já nebyl ani na pohřbu.
„Chceš jít někam, kde budou všichni smutní, nebo do školky?“ zeptala se mě tehdy máma.
Vybral jsem si školku.
Později jsme se přestěhovali k babičce, která se o mě nejvíc starala. Alespoň do doby, než se po roce a půl mamka dala dohromady se svým současným manželem. Po třech dnech, co byl s námi, jsem mu řekl „táto“. Vůbec jsem nechápal, že to je někdo jiný. Byl to chlap po mámině boku, takže táta.
To on mě přivedl k hokeji. Ke sportu, který v mém životě všechno vrátil do normálu.
Vlastně ne, otočil všechno k lepšímu.
Děti na tenise mi přišly zvláštní. Namyšlené, jely si jen na sebe. Chvíli jsem ho hrál, ale že bych při něm cítil nějakou vášeň? Ne, vážně ne. To lyžování mě i vcelku chytilo a prý sotva mě postavili na kopec, nebojácně jsem ho sjel. Bral jsem to ale vždycky tak, že táta řekl, že jedeme na lyže, tak jsme jeli. Nic, kvůli čemu bych nemohl dospat, ač jsem na horách býval rád.
Naši se mě takhle jako malého snažili zabavit, jak to jen šlo. Dnes už vím, že i z toho důvodu, aby mě rozptýlili, abych jen nebloumal ve vlastním světě. Kroužků a sportů jsem alespoň na chvíli zkusil vcelku dost. Ani jeden ale nebyl ten pravý, projevoval jsem se pořád stejně netečně. Potom jsme zašli na hokej. Táta fandíval Vítkovicím, tak mě jednou vzal s sebou.
Od toho dne je všechno jinak.
Na tribuně jsem nezavřel pusu. To tiché dítě, co se nikde necítilo moc dobře a ve školce ani pořádně nezlobilo, najednou sypalo jednu otázku za druhou. Proč tohle. Proč támhleto. Proč tam támhleten pán stojí? Proč teď nehrají? Proč támhleti sedí? Proč támhleten nemá hokejku? Proč píská do píšťalky?
Zajímalo mě úplně všechno. Už si nepamatuju, s kým to Vítkovice hrály, ale dodnes si vybavuju nadšení, jaké jsem cítil a jaké jsem taky navzdory svému běžnému chování dával dost hlasitě najevo. Až tak, že se v průběhu utkání k tátovi naklonil jeden z vedle sedících diváků a prohodil něco v tom smyslu, jak obdivuje, že mu ještě neprdla hlava.
Moje otázky neustaly ani cestou domů. Ani doma. Ani další dny. Žil jsem tím zápasem ještě dlouho, táta mi musel vytisknout fotky hráčů, které jsem předtím viděl naživo. Tuším, že to mohli být Irgl, Burger, Hubáček, Šimíček. Někdo takový.
Po jednom z bruslení, kam jsme zrovna chodili, se na led chystala místní přípravka. Zůstal jsem na jejich trénink koukat a ohromně se mi líbil. Děti jako já měly hokejky, helmy, rukavice… Byli to hokejisti!
„Tati, já to chci taky zkusit.“
Ač se to nezdá, naši nesouhlasili hned. Překážku představovala mamka. Coby doktorka pro mě měla vysněnou jinou cestu než honění za pukem. Škola, vzdělání, něco, kde si nemůžu ublížit a čemu se nebudu muset tak intenzivně věnovat. Hokej mi proto hned v počátku zatrhla. Vím, že z přesvědčení, zároveň možná tak trochu i z toho důvodu, aby se přesvědčila o mém skutečném zájmu.
Ten neutichal.
Mamku jsem neustále přemlouval. Mám na mysli NEUSTÁLE. Při večeři, při koupání, při nákupech. Samozřejmě jsem i brečel. To děti dělají, když něco nejde podle jejich představ.
Chodil jsem za ní a opakoval stále to stejné dokola: „Mami, můžu chodit na hokej? Já moc chci.“
Jsem znamením beran, a když si něco vezmu do hlavy, jdu za tím. Hokej byl to první, co mě v životě takhle nadchlo, navíc jsem získal věrného spojence v tátovi. Do mého přemlouvání se vložil a na mamku jsme z obou stran tlačili tolik, že nakonec povolila. Vzala si mě do pokoje, zavřeli jsme dveře a dlouho, dlouho jsme si povídali. Musel jsem jí slíbit, že nebudu flákat školu a že se k hokeji nebudu nijak extrémně zavazovat, že ho budu brát jen jako zábavu. Že škola je to hlavní.
Ten den bych jí slíbil cokoliv na světě.
Šusťáky, brusle, stará helma a rukavice z bazaru. A samozřejmě hokejka. Takhle vybavený jsem vyrazil na svůj první trénink. Jak mi jiné věci z raného dětství zůstávají v paměti zamlžené, tenhle zážitek si pamatuju úplně přesně. Neustále jsem se tlačil dopředu, abych slyšel trenéry, abych pochytil každé jejich slovo. Bavilo mě to přesně tak, jak jsem očekával.
Hned jsem si taky našel kamarády. Kluky jako já. Chtěl jsem na hokej chodit za nimi, dělat s nimi blbosti. Ve školce nebo ve škole se mi nikdy nestalo, že bych si takhle s někým rozuměl. Poznal jsem pravé kámoše až tady. A že jsme si opravdu sedli, o tom svědčí, že se s partou ze žáčků dodnes stýkáme, i když už každý hrajeme v jiném klubu a někteří dokonce s hokejem i přestali. Třeba ze základky nemám nikoho, s kým bych se vídal. Později na gymplu mezi dětmi, které se bavily o počítačových hrách, jsem si přišel vyloženě ztracený.
Okamžitě během prvních tréninků bylo evidentní, že mě hokejové nadšení jen tak nepustí, tématem se tedy doma stala první výstroj. Abych si ji zasloužil, musel jsem toho hodně sníst.
Ano, sníst.
Prý jsem jako malý nebyl moc velký jedlík, do všeho mě museli nutit, takže jednou na lyžích přede mě číšník postavil velikánskou dospělou porci a táta řekl, že když to celé spořádám, koupí mi všechno, co k hokeji potřebuju.
Co myslíte? Tlačil jsem to do sebe tak, že jsem se málem pozvracel. Ale dal jsem to a táta dodržel slovo. V obchodě jsem si potom připadal jako v ráji, pobíhal jsem mezi regály a zíral, co se vlastně všechno nosí na led. Sotva se za námi zaklaply vstupní dveře zpátky na ulici, cítil jsem se jako plnohodnotný hokejista. Vždyť už jsem měl svoje chrániče!
Teď už zbývalo jen dočkat se nějakého zápasu. Když už se po čase přece jen spustil kolotoč turnajů v minihokeji, tedy na šířku pásma, své natěšení jsem dost pádně demonstroval tou nejlepší formou. Vzal jsem za to a byl jsem vidět.
Pamatuju si, jak na mě v jednom zápase spoluhráč vyhrál buly a já s pukem hned projel k brance a dal gól. Šup. Další buly a znovu to samé.
A ještě jednou.
A počtvrté.
Kluci i rodiče, skandovali, ať dám ještě jeden. Už v ten okamžik jsem zjistil, jak se mi líbí být tím, na koho ostatní spoléhají.
Tehdy kdo uměl dloubáka, byl největší frajer. Často jsme soutěžili, kdo zvedne puk nad spodní hranu mantinelu. Jestli jsem nebyl první z našeho týmu já, brzy jsem alespoň toho prvního dohnal. To samé za pár let s golfákem, který taky představoval předěl v dovednostech.
Nikdy jsem si nepřipadal extra dobrý, výjimečný. Nepřipadalo mi, že ze mě má být hvězda NHL. Mě bavilo učit se něco, co vidím u jiných hráčů okolo sebe. Přirozeně jsem se inspiroval u ostatních a chtěl je v konkrétních věcech dohnat a překonat.
Bruslit rychleji, střílet přesněji, dělat lépe kličku.
Jak byl někdo v něčem lepší nebo měl něco nového, chtěl jsem to taky. Zrovna tak i co se týká vybavení. Tátovi jsem škemral o jinou lepší hokejku nebo brusle, jaké jsem viděl okolo sebe.
Ohromně mi pomohlo, když jsme se z paneláku přestěhovali do řadovky na kraji města. Tam jsem se najednou dostal mezi spoustu dětí stejné nátury, s nimiž jsme každý den hráli před barákem fotbal nebo hokej na kolečkových bruslích. Máma na mě často z okna volala, ať jdu domů, a já nechtěl. Vždyť jsme zrovna prohrávali! Musel jsem dát ještě gól… Někdy jsem brečel, že ještě nechci.
Jo, zase jsem bulel. Kvůli hokeji se to ale může, ne?
Než jsem po páté třídě odešel na víceletý gympl, trávil jsem venku s novými sousedy opravdu skoro každý den. Pořád jsme něco hráli. Často mě bolely nohy tak, že jsem ani nemohl chodit, ale koho by to trápilo. Přihraj!
Asi je pravda, že děti mé generace už si tolik venku nehrají, neběhají a samy od sebe si nevezmou míč.
Neplatí to pro naši ulici.
Tam byli samí sportovci, většinou fotbalisti. Já je učil zacházet s hokejkou, oni mě s balonem. Komu dřív skončila škola, ten sednul ke skypu nebo obešel zvonky ostatních a vždycky našel někoho, kdo se přidal. Když nás bylo málo, aspoň jsme si šli kopat o zeď, když víc, rozjeli jsme další z řady zápasů.
Hokej na kolečkových bruslích jsme hráli s tenisákem, aby se nic nestalo, pokud trefíme okolo stojící auto nebo okno. Ale jak já ty tenisáky nesnášel! Nešly s nimi dělat kličky jako s pukem, drhnuly o zem.
Zároveň nepochybuju, že mi zrovna tohle pomohlo v hokejové technice, protože jsem se s nimi finty i tak naučil. Rozhodně jsem nebyl jako malý šikovnější než ostatní, zlepšovaly mě až tyhle nekonečné a přirozené tréninky. Uvědomuju si až dneska, jak moc rozhodující byly, přestože tehdy jsem nebral, že nějak trénuju. Hrál jsem s kamarády a basta.
Ač jsem jako starší jezdíval na různé hokejové kempy, kde jsem rozvíjel své dovednosti, základ, tedy sílu a rychlost, jsem pochytil tady. Před barákem.
Pryč už touto dobou byla moje zakřiknutost, stalo se ze mě hyperaktivní děcko. Až jsem tím rodiče štval, protože jsem pořád běhal. Jednou jsem třeba nevybral zatáčku v bytě a o futra si sedřel celý bok. Všechno tohle ve mně probudil hokej, nic jiného mě nikdy tak nebavilo. Díky hokeji jsem začal být šťastný. Hokejem žiju.
Nesedím sice u televize u každého přenosu, ale často si třeba pouštím highlighty z NHL i jiných lig. To abych viděl, co kdo vymyslel a co by se dalo zkusit na tréninku. Než ale koukat na Crosbyho a Laineho a chtít být jako oni, to se radši dál jako v přípravce rozhlížím okolo sebe. Na kluky, co nejsou o tolik lepší než já. To od nich můžu něco vzít a zlepšit se už za krátkou chvíli, kdežto lepší ránu než Ovečkin asi jen tak mít nebudu. Dívám se na spoluhráče v mládežnickém nároďáku, ve Frýdku, teď v Třinci. Všude tam je spousta lepších hokejistů, než jsem já, a každý mi může něčím pomoct. Třeba takový Rosťa Martynek ve Frýdku, který má za sebou velkou kariéru, mě toho za poslední sezonu herně hodně naučil. Už jen tím, že mi radil, jak se mám v různých situacích postavit, abych si je ulehčil.
První liga, v níž jsem strávil většinu roku, sice není tolik o bruslení jako juniorská extraliga, hraje se tu víc systémově, ale to je vlastně i moje výhoda. Učím se něco, co budu tak jako tak potřebovat. Když jdete z juniorské soutěže rovnou do velkého hokeje, musíte tyhle návyky získávat rychle za pochodu. Já už je vstřebávám, ačkoliv věkem patřím teprve do dorostu.
Střílej.
Odmala si to říkám. Už od dětství jsem cítil, že mám střelu rychlou a vcelku přesnou, takže když jsem se dostal do šance, nic jsem nevymýšlel. Vystřelil jsem. Často to mělo úspěch.
Jako malý jsem pobíhal po bytě v paneláku a do všeho práskal tenisákem. Na zahradě, a když bylo hnusně tak v garáži, mi navíc táta udělal branku s plastovou podlahou, kde jsem mohl střílet pukem. I to mi pomohlo. I díky tomu si dnes na střelu věřím. Tisíce hodin před barákem mi zase posílily nohy, takže si připadám i rychlý. Díky velké postavě si zase i mezi dospělými dokážu u mantinelu udělat prostor a zbavit se protihráče.
Ti mají zatím samozřejmě daleko větší sílu než kluci v juniorce. Nedokážu posoudit, jestli jsou všichni tak nabušení, nebo jednoduše jen váží víc než já, ale skoro v každém souboji cítím, jak ještě budu muset na svalech hodně nabrat. Když do mě někdo v první lize nebo extralize vletí, málokdy srážku ustojím. A to nemluvím o hitech, jako byl třeba ten v derby proti Havířovu, kdy jsem od našeho beka dostal přihrávku o něco déle, než by bylo třeba. Schytal jsem ukázkový strom, z něhož mám doteď ohnutý košík na helmě.
Bylo mi sedmnáct, když jsem začal v první lize a pak i v extralize. Patnáct, když jsem hrál poprvé za juniory. Jsem proto asi zvyklý umět si poradit mezi silnějšími a zkušenějšími.
Od prvního zápasu ve Frýdku se snažím svoji roli brát tak, že chci dát gól a něco ukázat. Neříkám si, že tu jsem ten mladý, tak se můžu vézt a nic se po mně nechce. Budu si blokovat střely, aby mi nikdo nic nemohl říct, a hrát jen tak, abych to nekazil.
Ne. Já se chci prosazovat. Chci udělat něco navíc pro tým, i když jsem zpočátku tolik nehrál a až postupně jsem se dostal do druhé, nebo dokonce první lajny, kde už se ode mě i čekalo, že mám něco vymyslet. Chci něčím přispět, i když naskočím jen na pár minut v našlapané třinecké sestavě.
První zápas sezony za Frýdek jsme přitom hráli v Karlových Varech a já kvůli soustředění nároďáku nestihl žádné přípravné utkání. Šel jsem tedy rovnou do dospělácké ligy a ještě proti týmu s postupovými ambicemi. Viděl jsem na opačné straně ostřílené chlapy jako Venca Skuhravý a další bývalé reprezentanty, přesto jsem si po prvních pár střídáních uvědomil, že to půjde. Že bych si měl a mohl něco dovolit. Podržel jsem puk, nahrál jsem. Hned mi bylo jasné, že to půjde.
Zřejmě i proto si mě už koncem října Třinec poprvé vytáhl do extraligy.
Ráno na dobrovolném rozbruslení jsme se sešli jen tři, kluky z týmu jsem tedy poznal až přímo před zápasem. Upřímně, měl jsem respekt. Sice jsem věděl, že nemám nikomu vykat, ale přece jen, když kolem sebe vidíte hráče, co prošli NHL, KHL, mají medaile z mistrovství světa a vyděláno na celý život, je to pro vás něco nového, když sami ještě nemáte ani řidičák.
Na ledě se mi ale dařilo nevnímat, že se mnou hrají Irgl, Krajíček nebo Růžička, bral jsem je jako spoluhráče. Jako kluky, pro něž chci udělat maximum, abych jim pomohl. Stejně jako oni to dělají pro mě. Martin Adamský s Jirkou Polanským mi všechno ukázali a cestou na led jsem slyšel kolem sebe „Buď v pohodě.“ Ať to beru jako normální zápas. A tak to přesně bylo, a tak to mám i dál, já si před takovými událostmi snažím nepřipouštět stres. Vždyť o co jde? Navíc z Frýdku jsem zvyklý na hodně fanoušků.
Možná se teď ptáte, proč hraju za Třinec, když jsem začínal ve Vítkovicích.
Tam mi to holt nebylo souzené. Ještě v žácích jsem v den zápasu v Karviné musel kvůli pololetním známkám zůstat ve škole. Hrálo se v takový čas, že jsem jednoduše odejít dřív nemohl. Kluci tehdy vyhráli hodně výrazně, byl bych tam stejně zbytečný. Před dalším utkáním jsem se ale i tak ještě šel trenérovi sám omluvit. Řekl mi, že ho moje důvody nezajímají, že jsem ho zklamal. A že nebudu hrát ani tentokrát.
Nerozuměl jsem té situaci, ale tátovi v tu chvíli bylo jasné, že ve Vítkovicích je něco špatně. Že bychom měli najít cestu, jak se posunout dál. Jelikož mě z výběrů na různé turnaje znal pan Hadamczik, rychle se vše domluvilo s ním. Koupil mě k sobě do Opavy.
Tenhle přestup mi ohromně pomohl. Sice když jsem v Ostravě řekl, že hraju za Opavu, lidi to brali tak, že jsem špatný, protože jsem se nedostal do Vítkovic, ale pro mě to bylo to nejlepší, co se mi mohlo přihodit.
Měli jsme výborného kouče a jezdili jsme na turnaje třeba i do Německa v době, kdy se jinde v klubech hrálo často jen mezi týmy z okolí. Mohl jsem chodit na led, kdykoliv byl volný, měl jsem tréninky navíc a poznal jsem skvělého kondičního trenéra Pavla Horyla, který mi dodnes pomáhá s přípravou. A hlavně jsem dostával spoustu prostoru ve hře. Už coby osmák jsem hrál za starší dorost první ligu. Byl to velký skok, ale sem tam jsem už i dal gól, vyhrál jsem se tam.
Díky panu Horylovi jsem se taky naučil pracovat s vlastním tělem, ukázal mi různé kompenzační cviky, které mi pomáhají. Žádné činky a nakládání těžkých vah, spíš jedeme věci proti zraněním, co se obecně moc nedělají. Pan Hadamczik tohle všude hodně prosazoval.
S touto zkušeností vidím, jak se v klubu často řekne: „Jděte se protáhnout“ a kdekdo se na to vykašle. Z toho jsou pak poničená kolena, ramena. Já mám naopak od časů v Opavě tyhle cviky tak zažité, že jak skoční trénink, vím, že bych měl jít ještě udělat něco pro své tělo.
Do patnácti jsem si vedle toho na ledě jen hrál. Dával jsem góly, byl hodně dlouho ve hře. Nepotřeboval jsem se učit žádný systém. Až později jsem poznal, že je na čase se posunout. Měl jsem nabídky i ze Švédska a Finska, což mě hodně lákalo. Přece jen, kdo hraje ve Švédsku, je borec, že ano? Jenže já tu mám školu. Pamatujete, proč mi tehdy mamka hokej dovolila?
Ale vážně, přešel jsem na střední odbornou, kde mě to díky propojení se sportem baví, a chci si tam maturitu dodělat. Navíc o mě projevil zájem právě Třinec, kde se podmínky pro rozvoj od Švédska zase tolik neliší. Má skvělé zázemí i trenéry. Místní šéf pan Peterek mi slíbil věci, díky nimž jsem neměl důvod kamkoliv odcházet.
Tedy, slíbil je tátovi. Přece jen, sám bych pořád ještě nerozhodl nic.
Přestoupil jsem s tím, že budu hrát za starší dorost. Zatímco v Opavě jsme měli pár dobrých kluků, tady už byli takoví všichni. Čekala mě velká konkurence, spousta hráčů z mládežnických reprezentací. Viděl jsem, že zase budu muset makat, abych se jim vyrovnal.
Přesně tak, jako když jsem byl malý a chtěl se rovnat spoluhráčům z přípravky.
V Opavě jsem patřil k nejlepším, neměl jsem už moc co od koho odkoukat. Tady jsem se mohl učit každý den. Navíc mě vedl trenér, který mě znal už z předchozího mistrovství republiky krajů, a věděl, že ve mně něco je, tak mě rozvíjel.
Ostatně, na tom turnaji jsme tehdy vyhráli a já byl kapitán týmu i nejlepší střelec. Tam si mě začali všímat i agenti, což pro mě představovalo další výrazný předěl směrem k budoucí kariéře, signál, že má smysl pomýšlet na nejvyšší úroveň. Vybíral jsem si, kdo mě má zastupovat, a zvolil Global Management Group pana Hamala. Zatím si je nemůžu vynachválit, vycházejí mi vstříc ve všem možném, abych se mohl soustředit jen na hokej. To je přesně stav, jaký mi vyhovuje.
Táta se jmenuje Tyl, přesto mu ve Vítkovicích kluci říkávali „pane Kvasnica.“ Vůbec jim nedocházelo, že není můj vlastní otec. Tomu, kdo se ptal, jsem to vysvětil. Není zrovna příjemné bavit se o smrti blízkého, ale lepší než si něco vymýšlet. Vždyť jde o realitu. Můj biologický táta zkrátka umřel.
Naši se po čase vzali, ale já si od začátku říkal, že mě všichni na hokeji i ve škole už znají jako Kvasnicu a že o to víc by se mě pak ptali, proč jsem se přejmenoval. Nechal jsem si tedy původní jméno.
Fotku prvního táty bych doma našel. Vím, jak vypadal, ačkoliv nikde ji vystavenou nemáme. Když ovšem dnes říkám „táta“, myslím toho, který mě vychoval. Občas si vzpomenu, že život mi dal někdo jiný, ale to je tak všechno. Kam až sahá moje paměť, nikdy mi nic nechybělo, nikdy jsem neměl pocit, že se mi přihodilo něco, kvůli čemuž bych strádal. Nemusel jsem rozlišovat jednoho a druhého tátu vzhledem k tomu, že by se ke mně ten druhý choval nějak špatně. Jeden zkrátka odešel, přišel druhý.
Ten první nebyl sportovec. Kdyby žil dál, nemyslím si, že bych začal s hokejem. To druhý táta mě nasměroval na cestu, která mě naplňuje a baví a která přede mnou otevírá nadějnou budoucnost.
To on mě naučil všechny věci, které umím. Staral se o mě tak, že jsem nikdy neměl pocit, že jsem jeho nevlastní.
To on mi ukázal hokej, který mi od prvního okamžiku učaroval.
To táta v mém příběhu hraje nenahraditelnou roli.
Vlastně oba.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází