Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
„Káco, dneska chytáš…”
- Já? Vždyť je na tabuli napsanej Vejmelka.
„Však ne za nás. Sbal si věci, jedeš do Přerova.”
Zhruba nějak takhle mi v Kometě oznámili, že v Brně končím. V létě roku 2019 jsem s nimi podepsal smlouvu, abych zabojoval o pozici dvojky, ale ve finále jsem odchytal v přípravě jen dva zápasy, přičemž jsem z toho druhého šel z ledu v desáté minutě po třech inkasovaných gólech.
Uznávám, že jsem se moc nepředvedl. Ale že má kariéra nabere až takhle rychlý sešup?
Ten rok, jen pár měsíců předtím, jsem odmítl slušnou nabídku z Kladna, kde ze mě chtěl Jaromír Jágr udělat jedničku týmu, který se po sestupu porve o rychlý návrat do extraligy. Mě už ale nezajímala ani smlouva ze zahraničí, Innsbruck je sice asi krásné město v Alpách, ale chytat rakouskou ligu mi v mém věku a za nabízené peníze nedávalo žádný smysl.
Ve svých třiceti jsem byl zkrátka přesvědčený o tom, že za každou cenu musím získat smlouvu v extralize.
Čekal jsem a vybíral tak dlouho, až jsem nakonec stejně skončil v Přerově, kde mi trenér v kabině hned po přivítání řekl, že dneska chytám proti Vítkovicím, jedeme tam s juniory, takže asi dostanu gólů ještě více než posledně, ale že si z toho taky nemám nic dělat, protože i kdyby chtěl, stejně mě nemá za koho vystřídat.
Zasmál jsem se, spoluhráči taky. A teprve pak mi došlo, že to myslí úplně vážně.
O měsíc později už jsme málem neměli ani kde trénovat, na zimáku nám na začátku sezony rozpustili led. Kvůli pandemii město nemělo peníze na jeho provoz během přerušené sezony, a tak bylo efektivnější trénovat na pronajatém ledě v Kroměříži. Žil jsem tenkrát z vlastních úspor, protože s platem dvoucestné smlouvy jsem na konci každého měsíce zůstával po odečtení všech odvodů a splátek v mínusu.
„Chance liga, no jo… Vyplatí se mi vůbec takový hokej hrát? Jak dlouho to vydržím? Nebylo by lepší začít studovat?”
Od téhle chvíle uběhlo jen osm měsíců, než jsem v Třinci triumfálně zvedal ruce nad hlavu jako čerstvý extraligový mistr. Stál jsem v brance svého týmu, který vyhrál poslední zápas sezony.
Stál jsem s roztaženýma rukama v brance, hleděl do reflektorů pod stropem a sám sebe se pod maskou ptal, jestli si ze mě právě teď jen někdo nedělá prdel.
Častokrát mi přišlo, že nehrajeme o padáka, ale nahoře o čelo ligy. I když to tak asi nevypadalo, my měli v Pardubicích v kabině skvělou partu, celé ty roky tam navzdory našim výsledkům byla fakt docela sranda.
Kabina stála při sobě, v kolektivu žádný problém nebyl a skvělí byli i lidé, kteří se o náš tým starali, v životě bych proti Pardubicím neřekl křivého slova. Jenže jen co jsme obuli brusle a vyjeli na led, hokej nám prostě nešel a postupem času nás už, myslím, ani nebavil. Byla to totální bezradnost.
Nikoho z hokejistů nebaví prohrávat. A už vůbec ne, když prohráváte pořád, tak jako my tenkrát.
Přitom ještě v první sezoně jsme Dynamem proklouzli do play off. Přišel jsem do Pardubic po pár fajn sezonách z Hradce Králové, takže tlak i očekávání na mě jako posilu z týmu nenáviděného rivala byly o to větší. Navzdory tomu jsem měl slušná čísla a podílel se na tom, že jsme do posledního sedmého zápasu čtvrtfinále trápili tehdy favorizovaný Třinec. Postup dál nám unikl jen o kousek, a tím jako by se vše sesypalo.
Další dva roky už stály úplně za prd. S celým klubem to šlo to od desíti k pěti a výsledky extraligového týmu tomu přímo odpovídaly. Vždyť já si pamatuji i série, kdy jsme nebyli schopní vyhrát třeba desetkrát v řadě.
Místo abychom se těšili na další zápas, řešili jsme dva dny dopředu, že po něm v tabulce můžeme být poslední a že se nekontrolovatelně řítíme do obrovského průšvihu. Nikdo nevěděl, jak z toho ven. V klubu se střídali trenéři, do kabiny přicházeli noví hráči, ale výsledky byly pořád horší a horší.
Vždyť my tu jednu sezonu zachraňovali až v baráži. A tu druhou, kdy ten nejhorší z týmů sestupoval přímo, Dynamo zvládlo už beze mě až v posledních dvou kolech.
Já si kvůli tomu začal uvědomovat, že takové výsledky nejsou dobře ani z mého čistě osobního pohledu. Stačilo se podívat na tabulku, v ní na naše skóre a každého hned muselo napadnout, kdo to těm Pardubicím chytá?
Mé jméno postupně zapadalo ne do průměru, ale do podprůměru. Stával se ze mě na první pohled gólman, na kterého není spoleh. Tým neměl výsledky, já výkony a v konečném důsledku ani čísla.
Průměr třech inkasovaných branek na zápas a procenta zákroků hluboko pod devadesáti jsem nějaký čas bral jako úděl toho, kdo prostě jen dlouhodobě chytá v nejslabším extraligovém týmu. Čím víc se ale blížil konec mé smlouvy, tím víc jsem začal přemýšlet o tom, jestli mi s takovou vizitkou někdo novou vůbec nabídne.
Jak se později ukázalo, byly to obavy na místě. Navzdory tomu, že jsme v Dynamu hráli pod drtivým tlakem a hrozbou sestupu, pořád jsem doufal, že v Pardubicích zůstanu. Mně se ve městě i v samotném klubu líbilo, dokonce jsem věřil, že bychom se v dalších letech mohli v tabulce posunout výš.
Já sám pořád věřil i tomu, že přece můžu být přesně ten gólman, který umí mužstvo v důležitých zápasech podržet, protože dřív jsem přesně takový byl, jenže když jsme se o prodloužení kontraktu začali na přelomu roku zlehka bavit, překvapila mě otázka manažerů, které jako první zajímalo, jestli zůstanu, i když spadneme.
Byl jsem férový. Řekl jsem, že chci chytat extraligu, že v Pardubicích moc rád smlouvu prodloužím, ale chci vědět, jaký tady bude tým, jestli to má vůbec smysl. Úplně na rovinu jsem se zmínil o tom, že hrát pořád baráž už mě nebaví, že je to psychicky náročné, že chci víc. A tím naše diskuze skončila.
O pár dnů později přišel zápas v Liberci, po dvou třetinách jsme tam nepřekvapivě prohrávali 1:4, trenéři mě na tu poslední stáhli z branky a aniž bych se pak někdy dozvěděl proč, už nikdy jsem se do ní v Pardubicích nevrátil.
Takhle nějak měl nejspíš vypadat můj extraligový konec.
Častokrát jsem si vzpomněl na příběh Davida Ritticha, který podepsal smlouvu v Calgary svým způsobem úplnou náhodou.
Vždyť skauti Flames se tenkrát do Česka přijeli podívat na útočníka Daniela Přibyla ze Sparty, když je přímo na ledě zaujal svým parádním výkonem pro ně do té doby neznámý brankář soupeře. Rittich v jednom jediném extraligovém zápase zachytal tak, že je díky němu dodnes stabilním gólmanem v NHL. Alespoň takhle jsem to z několika stran slyšel.
Nikdo z nás nikdy neví, kdo nás sleduje a komu se můžeme zalíbit.
To jsem si potvrdil i já sám.
Jsou to rady, které nám na začátku kariéry dávali naši trenéři a rodiče, a my se jim možná jako děti v koutku smáli. Na základě příběhu tohodle konkrétního kluka, který to z Mladé Boleslavi dotáhl až do nejlepší ligy světa, ale musíte i vy sami uznat, že na tom doopravdy něco musí být.
Netvrdím, že to vždycky musí dopadnout až takhle pohádkově, ale i já sám jsem živým důkazem toho, že se podobné věci na světě doopravdy dějí.
Vždyť už jen ten samotný fakt, že jsem dnes brankářem Ocelářů, kteří jsou snad i díky mému přispění nejúspěšnějším hokejovým klubem uplynulé dekády, je do jisté míry úplně stejná shoda náhod a sledu událostí, které do sebe dokonale zapadly jen díky tomu, že jsem na ně byl připravený. Že jsem jim, byť nevědomky, šel naproti.
Ukázalo se mi, jak moc důležité je chytat a věřit, že ještě není konec. Jak moc je důležité dělat svou práci dobře, v mém případě chytat puky, bez ohledu na ligu, ve které zrovna nastupuju.
Po konci v Pardubicích mě doopravdy žádný jiný tým v Česku dlouho podepsat nechtěl. Opravdu vážný zájem měl jen Jaromír Jágr, který mi na Kladně nabízel hodně slušné - nebál bych se říct extraligové - peníze, ale stejně jako manažerům Pardubic, i jemu jsem řekl, že o angažmá v Chance lize ve své fázi kariéry nestojím.
Řekl jsem to i přesto, že jsem v té době nic jiného na stole neměl. A taky kvůli tomu jsem nakonec přes Kometu v Chance lize, akorát že v dresu Přerova, skutečně skončil. Nekousalo se mi to zpočátku dobře, s odstupem času ale vím, že i tenhle můj pád měl mít z hlediska vlastního osobnostního i sportovního rozvoje v mém životě své velmi důležité místo.
Přitom já v té době opravdu vážně přemýšlel o tom, jestli má cenu se ještě spoléhat na to, že se můžu hokejem živit. Pohrával jsem si s tím, že bude možná lepší začít rovnou studovat. Jenže ani při tom jsem neupustil nic ze svého životního přesvědčení, proto jsem i Přerově každý trénink dřel na doraz. Odmítal jsem cokoliv vypustit, protože jsem si do poslední chvíle někde uvnitř říkal, že se všechno může změnit.
Když už jsem se teda do té první ligy dostal, o to víc jsem v ní chtěl chytat, o to víc jsem v zápasech nechtěl dostat gól. A o to víc jsem chtěl všem ukázat, že jsem gólman, který si zaslouží víc.
Třinec se mi ozval až na konci prosince, Pepa Kořenář se vracel do Ameriky a Ocelářům chyběl gólman do dvojičky. Byl jsem tenkrát doma v garáži a hrál si se svářečkou, když jsem se to v telefonu dozvěděl. Vtipný je, že se mě nikdo na nic neptal. Přestup se upekl v zákulisí bez mého vědomí, Oceláři přebrali mou smlouvu a já tak dostal jen příkaz k tomu, abych se dostavil na trénink.
Jeden by dnes mohl říct, že kdyby se po koronavirové pandemii se zpožděním sezona NHL nerozjela vůbec, dodnes chytám v Přerově. Možná by to bývala i pravda, ale tohle je jen součást štěstí, které ve sportu musíte mít. Mnohem důležitější v mém případě bylo, proč si tenkrát Třinec vybral zrovna mě. A já to moc dobře vím.
Ještě v létě, v jednom z přípravných zápasů, jsem se proti nim vytáhl. Mých čtyřiačtyřicet zákroků znamenalo překvapivou výhru Přerova v prodloužení. Ten večer jsem poprvé upoutal pozornost třineckého vedení.
Nikdy nevíš, kdo tě sleduje. Kdy a komu se zrovna zalíbíš.
Ale to už bych se zase opakoval.
Víte, co je na mém příběhu nejkrásnější?
Že angažmá v Přerově, kde jsem se ocitl, aniž bych chtěl, bylo mou čistě osobní hokejovou pohádkou.
Zprvu brutální šok z nárazu do tvrdé reality a úvah o smyslu toho, co dělám, se v čase proměnil na ty nejvíc zábavné dny, jaké jsem v kariéře profesionálního hokejisty měl možnost zažít.
Systém v Přerově byl tehdy brankářům snad šitý na míru. Nejde si jinak vysvětlit, že dvě sezony předtím za sebou v jejich dresu ovládl statistiky soutěže Lukáš Klimeš, abych se následně tím nejlepším gólmanem Chance ligy stal i já. Tohle nebyla náhoda.
My brankáři tam měli v zápase sice obrovské množství zákroků, ale zároveň jsme díky dobrému systému nečelili v podstatě žádným těžkým střelám. Úplně nejpodstatnější ale byla ta pohoda, s jakou jsme tam tenhle hokej mohli hrát.
Vždyť já tam zažil i situaci, kdy si ti starší z nás přímo před zápasem dali frťánka domácí pálenky. Před odchodem na led si připili na to, ať to dobře dopadne, a vítězství pak slavili s pivíčkem v kabině u masérů, občas dokonce i s manažerem.
Naši trenéři prostě věřili svým hráčům. Věřili jim tak moc, že je ani jeden z hráčů ve výsledku nechtěl zklamat. Zejména ti starší si uměli zápasy i všechno okolo náležitě užít, ale i když byl na druhý den po vítězství trénink jen dobrovolný, byli první, co zaveleli k tomu, že na led nebo do posilovny půjdou i tak úplně všichni. A bez keců.
Nechtěli, ať dobrá a uvolněná atmosféra vyprchá. Nikdo, kdo si prošel tamní kabinou, už nechtěl o tenhle přerovský fun factor přijít. Dokonce ani já, kterému se úplně na začátku hrát za nějaký Přerov vůbec nechtělo. Taky jsem si to tam zamiloval.
Když mi manažeři zavolali, ať si sbalím věci a jdu, protože mi gratulují k přestupu do Třince, byl jsem v prvé řadě samozřejmě nadšený a překvapený. Ale byl jsem taky zklamaný. Mrzelo mě, že už večer nebudu moct chytat v Šumperku. Vždyť já je v tom telefonu prosil o to, jestli by to ještě nešlo nějak zařídit.
V Přerově jsem po letech zažil, jaké to je, když vám klub doopravdy věří. V domácké atmosféře, kde si nikdo na nic nehrál, a těžké pohodě jsme pravidelně vyhrávali a hráli na čele soutěže. Ještě větší radost mi ale dělal samotný fakt, že ve mně všichni mí spoluhráči, trenéři i další lidé z klubu viděli jednoduše dobrého gólmana. Toho, kým jsem vždycky chtěl být.
Z devíti zápasů jsem měl na kontě rázem tři vychytané nuly, ve všech dalších statistikách jsem mezi prvoligovými gólmany doslova dominoval. V tu chvíli jsem si sám uvědomil, že se karta začíná obracet.
Přesně tehdy jsem si v Přerově začal doopravdy věřit, hokej mě začal nepopsatelným způsobem bavit a tím mi všechnu dřinu vracet.
O střele Milana Jurčiny bych se radši ani nebavil. To jeho vyhození na zakázané uvolnění chytlo od ledu vítr, puk na poslední chvíli zaplaval a já na něj vůbec nestačil reagovat.
Jako bych tyhle situace přitahoval.
I když mi v tu chvíli moc do smíchu, na rozdíl od fanoušků u televize, nebylo, hned mě napadlo, jestli teď jen nejsem někde v kreslené pohádce. Vzpomněl jsem si na Káčata a jeden z dílů, ve kterém si tam frajer postavil puk na placku, opřel se do něj golfákem a ten pak plachtil, jako by ho někdo řídil na dálkové ovládání.
Ještě víc mě ale mrzel podobný gól od Petera Čerešňáka. Dvanáct vteřin před koncem, zase doma a do branky na stejné straně kluziště, mi dal gól přes celé hřiště díky tomu, že se puk těsně přede mnou tentokrát odrazil od ledu a aniž bych věděl, kudy mi ve výstroji propadl, najednou byl v síti. Prohráli jsme 2:3.
V obou případech jsem se cítil dost blbě.
Vždyť jsem v té brance musel vypadat jako úplný idiot.
Přitom v obou případech to byl gól vlastně jako každý jiný. I gól přes celé kluziště má na konečné skóre zápasu úplně stejný vliv jako gól, kdy si vás útočník vymíchá a zasune puk pohodlně do prázdné.
Otázkou je, jak takový gól zamává s tvým týmem. A ten můj si na to tenkrát ode mě asi i zvykl. Ne, to přeháním.
To už jsem totiž stával v brance Třince, kde jsem od první chvíle začínal poznávat, co je to skutečný tlak na výsledky. Tyhle dva laciné góly ještě trenér Václav Varaďa nechal v rámci možností být, když jsem ale v závěru jiného zápasu s Vítkovicemi chtěl při power play soupeře pomoct spoluhráčům s rozehrávkou, trefil hokejistu před sebou a málem z toho byl vyrovnávací gól v poslední vteřině, bál jsem se, že mě přetrhne.
Místo toho, aby mě v kabině před všemi po zápase dořval, s čímž jsem hned po vítězné děkovačce s lidmi na tribuně smířeně počítal, řekl jen něco o tom, že se nebude vyjadřovat, aby toho později nelitoval. Zprdnul mě před celým týmem až o den později, když už jsem si myslel, že se přes noc trošku uklidnil. A navrch mi za to, jak jsem hazardoval s vývojem zápasu, napálil taky pokutu.
Hokejovou pohádku z Přerova vystřídala hokejová vojna v Třinci.
Pohoda byla pryč výměnou za možnost oblékat dres těch nejlepších.
Nikde jinde jsem na gólmany nezažil takový tlak jako tady v Třinci.
Právě tenhle tlak mě ale zocelil tak, že si sám ze sebe umím udělat legraci a i těm hloupým gólům z druhé poloviny hřiště se zasmát. Ten tlak na nás totiž v jednu chvíli nebyl vyvíjen jen od trenérů. Vyvíjeli ho na nás také novináři, před kterými se nás ti stejní trenéři, když už šlo do tuhého, snažili všemožnými způsoby bránit.
Třinec měl jasný cíl vyhrát titul. Jenže ani po mém příchodu nebyla mezi novináři a fanoušky zodpovězena otázka, jestli na to má dost dobrého gólmana.
O jednom z nás psali, že je vyhaslý brankář na sklonku kariéry. Mě zase měli ve škatulce těch, co při svém posledním angažmá v extralize málem přivedli svůj tým k sestupu. Gólman z nějakého Přerova, jako backup do tréninku dobrý. Copak ale může chytat v play off?
Je ale pravda, že ani já, ani Kuba Štěpánek jsme po Novém roce v ocelářském dresu jako dvojice zrovna neexcelovali a těmhle spekulacím dali důvod. V brance jsme se točili a čísla měli hrozná oba. Já dost pod devadesát procent, on možná jen něco málo přes. Na celý tým, který do té doby tabulku suverénně vedl a od začátku sezony až do půlky prosince neprohrál zápas v základní hrací době, což je dodnes extraligový rekord, přišla kolem Vánoc deka a jak už to tak bývá, byly pod ní vidět hlavně výkony nás dvou.
Týden co týden tak vycházely další a další články se spekulacemi, kterým jsme se chtěli za každou cenu vyhnout, ale stejně se k nám oklikou dostaly. Pamatuju si i tu dvoustránku ve Sportu, naše dvě velké fotky s výstižným textem, že nechytneme vůbec nic.
Nakládali nám tenkrát fakt dost a i když jsme se tomu v rámci snahy o dobrou náladu na konci každého tréninku smáli, příjemné si tohle všechno o sobě číst rozhodně nebylo.
Když pak přišla jednatřicátého ledna uzávěrka přestupů, do poslední chvíle ani jeden z nás pod tíhou tohodle tlaku netušil, co s ním bude. Říkalo se, že Oceláři jednají s Hrachovinou, za chvíli už stejní novináři psali o tom, že přijde Rybár nebo Novotný. Jestli něco z toho tenkrát byla pravda, dodnes vůbec netuším. Až do půlnoci jsme si ale s Kubou psali mezi sebou na Whatsappu a řešili, kdo z nás dvou to odskáče.
Nakonec Třinec přivedl Davida Honzíka, podle všeho jako gólmana číslo tři.
Nebudu lhát: I nás dva s Koubou to překvapilo.
Štěstí a shodu náhod v kariéře potřebujete, mohl bych vám o tom vyprávět své. V tu klíčovou sezonu své kariéry jsem ho měl. Jeden z dalších důvodů, proč jsem na jejím konci skotačil na ledě s pohárem mistrů nad hlavou, se odehrál už v září v Litvínově. Dávno předtím, než někoho včetně mně samotného napadlo, že bych do Třince vůbec mohl jít.
Oceláři tam hráli zápas, ze kterého Kuba Štěpánek po nepříjemné srážce odstoupil. Pro podezření z otřesu mozku skončil v nemocnici. Ani nevím, jestli jsem to tenkrát v Přerově v novinách zaznamenal. Nejspíš ne, proč bych měl?
Přitom nebýt téhle události, nejspíš bych se v play off do branky vůbec nedostal. Venca Varaďa byl sice vždycky trenér, který měl brankáře hozené trošku jinak, než to mají ostatní v Česku. Nelpěl na tom, kdo je v týmu jedničkou a kdo dvojkou, vůbec tuhle hierarchii neřešil. Stavěl borce do branky podle toho, jak to zrovna cítil. V jednu chvíli ale nejspíš vycítil, že je potřeba fakt řvát a důvěru jednomu z nás dvou dát. Dvě kola před koncem základní části, kdy už bylo dávno jasné, že sezonu dokončíme s Kubou, jsme rupli v Mladé Boleslavi.
Kouč si nás brankáře ještě tam vzal stranou týmu, aby nám velmi důrazně vysvětlil, že chytáme hrozně a ať s tím koukáme něco dělat, protože takhle už to dál nejde. V tom svém monologu taky řekl, že poslední kolo v Budějkách jde do branky Kouba, který začne taky v play off. Já s rolí dvojky po příchodu z Přerova stejně počítal, byl jsem s tím úplně oukej.
Kouba navíc v posledním zápase sezony zaválel, na ledě neoblíbeného soupeře jsme vyhráli 4:0 a jeho čisté konto mělo být dost jasným vzkazem pro ostatní, že o gólmany se Třinec bát nemusí. Všechno vypadalo skvěle. Byl to suverénně nejlepší výkon sezony, ještě po tom zápase Kouba rozdával rozhovory novinářům, ale hned co se vrátil do kabiny, přiznal, že mu není vůbec dobře.
Už v zápase se mu prý blbě dýchalo, po něm byl slabý, přepadla ho zimnice. A najednou měl i pozitivní antigen. Ještě jsem si ani v kabině nesbalil bágl na cestu domů a už jsem věděl, o co tady jde.
Karanténa byla na čtrnáct dnů, čtvrtfinále začínalo o tři dny dřív.
Velmi rychle jsem se dopočítal k tomu, že mi na betony spadla asi docela slušná porce zodpovědnosti, zatímco všichni ostatní byli v šoku. Kabina si totiž onemocněním covidu v sezoně už jednou prošla. Celý tým skončil v karanténě poté, co se vrátil domů…
No jo… Z Litvínova.
Nákaza se tehdy nejspíš šířila mezi všemi hráči při cestě zpět týmovým autobusem, ve kterém Kouba vinou otřesu mozku jako jediný neseděl. Covid tak na něj udeřil až o pár měsíců později, kdy to už ani on sám nečekal.
Já se v tu chvíli jen rozhlédl po kabině, kouknul kolem sebe na ostatní, a už jsem byl nervózní. Byli tam borci, kteří předtím hráli v NHL a reprezentaci. Kluci, co se do Česka vrátili z ruské KHL jen proto, aby v Třinci vyhráli domácí titul.
A seděl jsem tam taky já, v Česku nechtěný gólman z Přerova, od kterého dost lidí na základě článků z novin tak nějak čekalo, že cestu za pohárem může pokazit.
„Hele, chystej se, hoď se do kupy. Kouba nebude moct, tak ať seš připravený,” říkali mi jeden po druhém, když se všichni mí spoluhráči vraceli jen v ručníku ze sprchy.
Ani oni asi tenkrát nebyli zrovna nadšení.
Hned v prvním zápase play off jsem vychytal čisté konto. Jenže... Nebyla to jen náhoda?
Jeden jediný zákrok dokázal mě i okolí přesvědčit o tom, že ne. Z druhého utkání uběhlo nějakých dvanáct minut, když si to kluci z Komety za stále ještě vyrovnaného stavu dávali z jedničky na hokejku. Klépa - Kuba Klepiš - to vrátil zpátky k tyčce a Zaťovič už pálil do prázdné branky... Tohle měl být jasný gól, jenže já jim ho z brankové čáry ukradl.
Životní zákrok. Natáhl jsem se tam, ani nevím jak, a puk zůstal v mé lapačce.
Uff, ty bláho!
Kluci za mnou jeden po druhém přijížděli a plácali mě po hlavě. V té chvíli jsem i já sám moc dobře věděl, že tohle bylo na Zlatou helmu. Ať už jsou emoce v zápase jakékoliv, dobrý zákrok každý gólman pozná. Mně osobně tenkrát tahle chvíle strašně pomohla.
Tisíckrát předtím jsem sice mohl sám sebe uklidňovat, že chytat umím. Že jsem to dřív několikrát ukázal. Že si mám věřit. Že to všechno nějak dopadne. Že přesně tohle je ta chvíle, na kterou jsem celý život čekal. Až tenhle zákrok mě ale dokázal uklidnit a myslím, že uklidnil celý tým, který i díky tomu, že se nám brankářům v sezoně moc nedařilo, hrál od začátku play off úplně jinak. Hodně zodpovědnou obranou mi obrovsky pomáhali a já si najednou uvědomil, že chytat za Třinec v základní části, kdy nejde v podstatě o nic, je mnohem náročnější, než za stejným týmem chytat v zápasech, ve kterých jde o všechno.
Co vám ale budu povídat, radost mi nakonec stejně dělal už jen ten prostý fakt, že se mi takhle dařilo zrovna proti Kometě.
Proti týmu, který mě na začátku sezony nechtěl. Proti týmu, pro který jsem nebyl dost dobrej ani na to, aby mě pořádně vyzkoušeli.
S tímhle vědomím jsem sám sebe dostával do větší a větší pohody.
Zápas od zápasu jsem si věřil víc a víc a na okolí cítil, že mě lidé najednou berou úplně jinak. Nikdo nekoukal, jestli lehkou střelu z dálky chytnu. Věřili mi stejně, jako tenkrát v Přerově. Věřili tomu, že je na mě spoleh.
I já sám už věděl, že jsem dobrý gólman.
Těch vychytaných nul bylo nakonec šest.
Žádný jiný brankář v extraligové historii tohle přede mnou v jedné sezoně a v jednom play off nedokázal. Ondru Kacetla najednou v tabulkách řadili mezi borce, jako byli Roman Málek nebo Roman Čechmánek.
No jo, bylo to moc pěkné.
Na konci posledního zápasu jsem ale cítil hlavně obrovské zadostiučinění. Když jsem roztáhl ruce a koukl hlavou vzhůru, cítil jsem těch pár vteřin, než na mě naskákali všichni mí spoluhráči, jen obrovskou úlevu.
Radost, jakou jsem nikdy předtím v životě nezažil.
Dnes mě ale ještě více hřeje fakt, že to celé, ani navzdory šťastnému sledu událostí, žádná náhoda nebyla.
Také o rok později na mě v Třinci před začátkem play off vsadili a zase z toho byla zlatá jízda. Za rok a půl jsem v tomhle klubu stihl víc, než předtím za celý svůj život. Přesně o tom jsem celé ty dlouhé roky předtím snil.
Tolikrát jsme si s manželkou říkali, jaké by to bylo, kdybych mohl chytat a mít před sebou takový tým. Jaké by to bylo v kariéře dosáhnout skutečných úspěchů. Najednou to přišlo a já si vzpomněl taky na Přerov. Na to, co jsem se tam naučil a co chci předat i vám.
Je totiž úplně jedno, jestli jste brankář, který má za sebou hromadu úspěchů, a nebo ten, jehož kariéra míří ke konci. Já to díky zkušenosti z branky Přerova moc dobře vím, klidně bych se do ní postavil i dnes večer.
Chci chytat a je mi úplně jedno kde.
Jsem dobrý gólman a chci chytit každý puk.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází