Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 1
e-shopA pak jim uteču
Nemám na to.
Co tady dělám?
O co se vůbec snažím?
Proč to vůbec podstupuju?
Když běžíte deset kilometrů, jste v cíli za půl hodiny. Prostoru na přemýšlení zase tolik není, pořád se kolem vás něco děje, neustále přemítáte, jak ostatním utéct nebo je aspoň dohnat.
Ale taková čtyřiadvacetihodinovka, pokud jste při ní v háji a někde vzadu, to je lahoda… Máte celý den na myšlenkové pochody o tom, co jste zkazili v tréninku, co všechno je špatně.
Dvacet hodin v kuse jen vy a vaše pochyby. Do toho statisíce kroků.
Přesně takhle tragicky jsem si přišel před dvěma lety na svém prvním Spartathlonu, nejprestižnějším světovém ultramaratonu, kdy se běží z Atén do Sparty. Bral jsem ho nejdřív jako výlet bez ambic. Jako něco, co si chci vyzkoušet, abych zjistil, jestli na to vůbec moje výdrž stačí. Průběh závodu mě pak naprosto vyřídil, byl jsem unavený, trápil jsem se a jen jsem tak podtrhnul tehdejší nepovedenou sezonu.
Stačilo ale tři sta metrů, abych si uvědomil, že tohle chci zažít znova.
Posledních tři sta metrů z 246 kilometrů dlouhé trati, kdy probíháte špalírem lidí k soše krále Leonidase, kdy brečíte, přijdete si jako king a i po té dálce skoro sprintujete, protože vás to neskutečně nabije. To je nejlepší zážitek, jaký jsem kdy absolvoval.
Sem se chci vrátit. Tohle chci ještě běžet, blesklo mi hlavou.
A musím být – a budu – lepší, o hodně lepší, proletělo jí vzápětí. Je jedno, v jakých jsem se během závodu cítil sračkách, já věděl, že umím být rychlejší, a po doběhu mě v podstatě zajímalo jen, jak to příští rok ukážu.
Běhám proto, že chci zkusit, kam až se můžu dostat. Kde leží limit, jaký jsem schopný ze svého těla vyždímat. Vždycky jdu úplně na hranu, spíš i za ni. Nestane se, že bych rozběhl závod na určitý čas, jaký mi při aktuální konkurenci bude stačit na dobré umístění. Ne, já chci vždycky nejvíc, chci se zkusit posunout dál. Dokud totiž něco nezkusíte, nikdy nepoznáte, jaké to skutečně je.
Často se tahle moje vlastnost projeví tak, že se ke konci tratě už trápím. Ale když to někdy klapne, jde o super pocit. Tehdy si říkám, že tohle je ono. Gratuluju si, že jsem se odvážil a vyšlo mi to.
A vychutnávám si, že po všem, čím jsem si prošel, vůbec ještě běhat můžu.
Pokud vám to šlape, odsýpá rychle klidně i čtyřiadvacetihodinový závod. Můžete se pořád soustředit jen na svůj výkon, pohání vás adrenalin a euforie, nedřete. Nepřemýšlíte, že potřebujete zrychlit, ale běžíte, jak to vyhovuje vašemu tělu. Letíte na autopilota.
Běh je v tu chvíli jen filmem, který se vám odehrává před očima, a vy jste jen jeho komparzista.
Potom před sebou uvidíte cíl.
Co by jiní dali za modrou knížku.
Já ji nechtěl ani za nic, hodlal jsem se stát profesionálním atletem v Dukle, abych mohl kvalitně trénovat a celé dny vlastně jen chodit do posilovny a mít leháro. Ti pitomci mi ji ale stejně dali. Prý nesmím podstupovat dlouhodobou zátěž.
Docela srandovní důvod, ne?
Dobře, jako malý jsem byl docela silný astmatik, kolikrát mě rodiče vezli z chaty rovnou do nemocnice a nemohl jsem ani na pionýrské tábory, které by mě přitom tak bavily, protože bych se jednoduše udusil z posekané trávy. Nekecám, jednou mě tam naši zkusili nechat a úplně to nedopadlo... Díky sportu se mi ale astma dost zlepšilo, postupně už se z něj vyvinula jen letní senná rýma a občas zhoršené dýchání, což ovšem spolehlivě spravilo foukátko pro astmatiky. Mám ho do dneška, ale když už se objeví problém, spíš si dám dvě tři kafe. Kofein mi roztáhne cévy a je klid.
Běhat jsem začal v Sokole a bavilo mě to i proto, že na technické sporty jsem byl jinak úplně levej. Fotbal mi nešel ani na tělocviku, nechtěl jsem, aby mi někdo přihrával. Při hokeji jsem zase jednou zjistil, že mám hokejku otočenou na druhou stranu. Vytrvalost se ale dala natrénovat a mně nikdy nedělalo potíže se kousnout. Kde už odpadali ti líní nebo ti, kteří přepálili začátek, tam jsem si držel své tempo.
Doufal jsem, že se postupně přes Duklu dostanu na olympiádu. Vysnil jsem si svoji účast v Atlantě a spočítal jsem si, jak se tam na patnáctistovce kvalifikuju. Z dnešní perspektivy mi to už připadá komické, ale pro mě se tehdy jednalo o zcela konkrétní cíl.
Na vojnu mě však nevzali a můj sen se najednou ztratil v nedohlednu. Otrávilo mě to. Běhání jsem opustil a ani mi to netrhalo žíly. Začal jsem pracovat a žil běžný život, než se po sedmi letech objevil v mých dveřích Ondra, kamarád z dětství. Kluk, kterého jsem poznal kdysi poslední den prázdnin na rozestavěném sídlišti, jak si hraje s autíčkem na pískovišti, a druhý den jsme na sebe narazili ve škole. Od té doby jsme kámoši.
Tehdy běžel kolem mého baráku a zastavil se s tím, že se hodlá přihlásit na maraton. Že je to super výzva a jestli nechci taky.
Jo, proč ne.
Třikrát týdně jsme si spolu chodili dát pár kilometrů do lesa.
I ten maraton jsme zmákli, ačkoliv já ho dokončil úplně K.O. a Ondra mi nandal snad půl hodiny. Stejně to ale byla bomba a já si uvědomil, že mi běhání vlastně chybělo a že jde o ideální způsob, jak poznávat své limity.
Proto jsem po třech letech postupného zlepšování zkusil první stovku.
Vybavuju si, jak jsem po ní měl oteklé kotníky a kolena a nemohl jsem se hýbat. Takovým způsobem, že jsem ani nebyl schopný v noci slézt z postele a dojít si na záchod. Budil jsem manželku, aby mě odkulila a pak zase položila. Bolel mě celý člověk.
Znamenalo to pro mě jen důvod k lepšímu trénování. Časem už jsem po sto kilometrech míval pocit, že bych mohl hned běžet znova.
Proč to vůbec děláš, když z toho nic nemáš, ptá se mě spousta lidí.
Je fakt, že jako ultramaratonec zůstáváte v podstatě totální amatér. Že bych si v Česku běháním něco vydělal, je vyloučené. Ultra, to je něco tak okrajového, že jediné, co jím získáváte, je respekt ostatních běžců. A zatímco i fotbalista z třetí ligy dostane od klubu k dispozici regeneraci a zázemí, vy každé zranění léčíte doma mastmi, chladíte, hřejete a protahujete, jak se kde dočtete. Nebo si najdete běžného doktora. Nemáte k ruce nikoho, o jehož odborný názor se můžete opřít. Naposledy jsem se takhle trápil s kolenem, jež jsem amatérsky léčil půl roku, než se zjistilo, že jsem měl loni urvané svalové vlákno v lýtku, aniž by to kdokoliv tušil. Odsud vycházely všechny problémy. Momentálně se zase morduju s bolavou patou, táhne se to pár měsíců. Zdraví mi neustále obstarává pěknou zábavu.
Oni ostatně lidi ani pořádně nechápou, co na tom nekonečném běhání vůbec vidíme.
Vybavuju si jedno mistrovství Slovenska v Nitře. Stovka se běžela v parku na úplně příšerném okruhu, který měřil šestnáct set metrů. Tušit to dopředu, vůbec bych tam nejezdil. Jedna zatáčka měla sto osmdesát stupňů, další čtyři devadesát na úzkých parkových cestičkách, trať vedla po rozmláceném asfaltu a každou chvíli jsme přeskakovali kořeny, které jím prorůstaly.
Sedm hodin furt dokola.
Celou tu dobu u vedlejšího rybníka seděli rybáři u svých prutů a čučeli do vody.
V duchu jsem si říkal, co je na tom baví, jak to můžou vydržet. Pak mi došlo, že si to samé musejí říkat oni o mně. Co toho magora baví na neustálém běhání dokola parkem.
Vysvětlujte to někomu…
Jediné, u čeho jsem si i já nejdřív říkal, že je to bláznovství, byly čtyřiadvacetihodinové tratě. Přišlo mi, že stovka představuje hranici běhání, dál už to ztrácí smysluplnost. Jednou mi ale luplo v hlavě, že to vlastně chci zkusit a před dvěma lety jsem se pustil i do téhle oblasti.
Mohl jsem, protože už mi perfektně zabírala léčba na Bechtěreva.
Dodnes přesně vím, v jakém okamžiku všechno začalo.
Chystal jsem se na stovku do Belgie, balil si věci do tašky a starší z mých synů, tehdy ještě malinký, seděl vedle mě na zemi. Hrál jsem si s ním, načež jsem ho vzal do náruče a hodil s ním na stranu. V tu chvíli mě píchlo v esíčku zad.
Mít svého doktora, zašel bych za ním se poradit, ale takhle jsem si jen vzal prášek na bolest, namazal to místo mastí a odjel na závody. Bolelo to jako čert, druhou polovinu jsem v podstatě odpajdal na jedné noze, ale doběhl jsem. Na ortopedii mi řekli, že mám v zádech rozjetý zánět a píchli mi tam kortikoidy na uklidnění.
Na chviličku pomohly, ale celé léto jsem pak stejně přemáhal bolest. Přece jen jsem naučený, že pokud běháte, furt vás něco bolí. Kdybych čekal, až budu úplně v pohodě, nezaběhám si vůbec. Jenže já si během toho léta uvědomil, že si dávám třeba i sedm brufenů denně. To už je přece jen dost.
Po dvou měsících navíc přestaly účinkovat i ony. Jednoho dne jsem vyběhl z domova do lesa, kde mi vypnula noha tak, že jsem sebou málem seknul.
Zůstal jsem stát, dál to nešlo. Zpátky jsem se sotva dopajdal. Už s vysokou teplotou.
Na Bulovce se do mě pustili. Nejdřív mi brali vzorky injekcemi, následně mi rozřízli SI kloub a odfrézovali vzorky z kosti. Řekli mi, že jsem prototyp člověka, který si běháním zničil tělo, profesor Dungl, největší kapacita, která dávala do kupy prezidenty, mě ukazoval medikům jako zářný příklad idiota, který si dobrovolně huntuje zdraví.
Vzal jsem to jako fakt a skončil jsem. Nebylo o čem debatovat, vždyť já nemohl ani pořádně chodit. Od auta do kanceláře, což je pár schodů, jsem se šoural třeba pět minut.
Představte si takovou tu velkou krvavou modřinu a tupou, hnusnou bolest, když o ní zavadíte. Přesně v takovém stavu jsem měl celý spodek těla. Namáhal mě každý krok. Občas to přes den z ničeho nic přestalo, jako by někdo lusknul prsty, ale večer už jsem se zase ani nehnul. Stalo se mi, že jsem se na koncertě ani nezvedl z barové stoličky. K autu jsem se pak sunul podél stěny, jinak bych se skácel.
Ve třiceti ze mě byl absolutní chcípák a říkal jsem si, co dál. Protože sedět se založenýma rukama neumím.
Sotva polevily bolesti, začal jsem aspoň jezdit na kole, jenže to je pro mě oproti běhu nuda. Taky jsem stavěl modely letadýlek a chodil s nimi na pole, dokonce jsem se dostal k modelářským combatům. Letadla v nich na sobě mají dlouhé krepové stuhy, které si navzájem sekají vrtulí, je to docela adrenalin. Polystyrenové kopie strojů z druhé světové, startovní čára, sedmiminutový souboj, všichni na sobě helmy, vyběhnou ke startu, hodí letadla do vzduchu a ovládají je. Za každou useknutou stuhu máte sto bodů, a když vám letadýlko spadne, můžete ho rychle slepit a znova poslat do boje.
Nebudu lhát, obvykle jsem většinu svých modelů rozmlátil, ale byla to sranda.
Se zády jsem se po roce vydal na magnetickou rezonanci a doktorka, která koukala na mé výsledky, se ptala, co prý se mnou předtím dělali. Že tohle je jasně revmatologického rázu, žádná ortopedie, ať zaskočím tam.
Stačila půlhodina, než mi z krevních testů zjistili, že mám Bechtěreva.
Proč zrovna tak hnusnej název, napadlo mě. To se ta nemoc nemůže jmenovat aspoň nějak atraktivně…
Občas jsem se sám sebe ptal, jestli se mi to předtím jen nezdálo, jestli mě jen chybně nediagnostikovali.
Jinak se mi spíš ulevilo, že konečně vím, na čem jsem. Nezhrozil jsem se. Ano, jde o onemocnění, při němž postupně srůstají klouby k sobě, vaše kostra vápenatí a vy se tak postupně přestáváte hýbat, zní to děsivě, ale já už s bolestí nějakou dobu žil. Teď jsem měl alespoň potvrzené, z čeho pramení. Navíc mi nasadili prášky, které zabíraly.
Co myslíte? Jistě, vyrazil jsem běhat.
Jenže za tři týdny jsem měl zánět zpátky, jen na druhé straně zad. U Bechtěreva je hlavní potíž v páteři, ale přidávají se k němu právě i záněty v lokálních kloubech.
Opakující se problémy mě však dostaly ke skvělé doktorce, která mě zařadila do skupiny testující biologickou léčbu.
Nebylo to jen tak. V podmínkách se psalo, že se vám může rozjet tuberkulóza a nádorová onemocnění, že ženská už nesmí mít děti, a přestože o chlapech tam nebyla zmínka, předpokládám, že to bude podobné. Zkrátka vám to něco mění v těle a vše tehdy ještě stále bylo ve fázi experimentu. Ale pro mě to znamenalo možnost vyřešit můj problém.
Možnost zase se normálně hýbat.
Možnost běhat.
Neváhal jsem.
Rok jsem lítal po rentgenech a měřeních a vypisoval dotazníky, než mi jednou zavolali, že jestli zrovna nemám chřipku, ať přijdu. Že jim ve výzkumu zbyla tři volná místa. Nejdřív jednou za čtrnáct dní, teď už po dvou měsících, dostávám bakteriální kapačky, které utlumují příznaky choroby.
Po půl roce jsem začal zase pomalu běhat. Bez známky bolesti.
Svou nemoc proto vůbec neberu jako hendikep. Tahle léčba ji zastavila. Občas jsem se sám sebe dokonce ptal, jestli se mi to předtím vlastně jen nezdálo, jestli mě jen chybně nediagnostikovali a tohle všechno je zbytečné. Jakmile jsem ale musel infuzi odložit třeba kvůli nachlazení, rychle se mi připomnělo, co jsem zažíval. Dunění hlavy, horečka, obtíže vůbec chodit.
Sotva mě zase napíchli na kapačku, za tři dny už jsem normálně trénoval.
Právě z tohohle důvodu je pro mě každý další absolvovaný závod něco senzačního. Existují totiž případy, kdy i tato léčba přestane fungovat, tělo ji najednou odmítne.
Třeba se zítra probudím a běhat už nebudu moct.
Pajdal jsem a byl jsem vyřízený. Zoufalou náladu střídala ještě zoufalejší. Trať Silva Nortica Run v Nových Hradech na 106 kilometrů byla prvním velkým závodem po mém návratu k běhání a já dostal strašný klepec.
Ve chvíli, kdy jsem doklopýtal do cíle, jsem si ale řekl, že tady příště vyhraju.
Rok jsem na to den po dni trénoval, a především jsem si v hlavě zafixoval, že zkrátka budu první. O ničem jiném jsem vůbec neuvažoval.
Cestou z Prahy jsem v autě ostatním vykládal, jak to provedu. Měl jsem všechno přesně nalajnované. Přijedu, na startu se pozdravíme, poběžíme spolu v první skupině a já si za polovinou nasadím sluchátka a všem uteču. Fakt jsem s sebou měl iPod, který jinak nepoužívám, a v něm Rammsteiny. Hráli při jednom dřívějším závodě a mně se to tak zalíbilo, že jsem si z nich udělal svou motivační hudbu. Plánoval jsem, že na šedesátce ostatním řeknu: „Čau kluci, uvidíme se v cíli“ a frnknu.
Nakonec to probíhalo jinak.
Po deseti kilometrech jsem zůstal v čele sám a na padesátém mi ještě přišlo, jako bych vůbec neběžel. Sluchátka zůstala celou dobu v ledvince.
Vyhrál jsem.
Další závod, na který jsem se takhle dopředu upnul a vysnil si jeho průběh, byl můj druhý Spartathlon. Nikdo mi nevěřil, ale já si v hlavě nastavil, že budu na bedně. Bez debat, prostě přivezu medaili. Není jiná varianta.
„Jsi magor? Vždyť tam běhá naprostá elita, s ní se nedá soutěžit. Jo, můžeš dopadnout dobře, nějak se vylepšíš, ale neblázni s medailí,“ říkali mi. I manželka Jana tvrdila, že to je nesmysl a nemám to všude rozhlašovat, že si na mě pak budou ukazovat, jak jsem byl namachrovaný, když se mi to nepovede.
Ale co jsem měl dělat, jestliže jsem věděl, že to tak bude.
Celé léto jsem přitom předtím řešil problém s kolenem, ráno jsem kulhal a na noc si dával priznic.
„Jak s tímhle poběžíš dvě stě padesát kiláků?“ ptala se Jana.
Nevím, asi to holt bude bolet víc. Vím jen, jak to dopadne.
Tenhle způsob uvažování mi při závodě pomohl. I když mě někdo doběhl, nebo se pořadí přelévalo, o výsledku jsem vůbec nepochyboval. Celých čtyřiadvacet hodin jsem si byl jistý.
Ono jakmile nevěříte, prohráli jste sami v sobě. Nastavení mysli hraje větší roli než fyzično. Ať si tělo vymrskáte do jakého chcete výkonu, ale v hlavě si nebudete věřit, jste v háji. Přiběhne někdo, kdo vám zamává a uteče.
Platí to i naopak.
Na první Spartathlon jsem se dostal náhodou. Chtěl jsem do Kalifornie na sto mil Western States, což je slavný závod, o němž jsem viděl film, a nadchnul mě. Ať jste ale klidně mistr světa, musíte nejdřív zaběhnout kvalifikaci a následně projít losováním. Z tisíců zájemců vyberou jen 390 těch, kteří mohou startovat.
Mě nevylosovali, čímž padnul můj hlavní cíl sezony. Dostala se mi ale do ruky knížka Dana Orálka v níž se zmiňoval právě i o Spartathlonu. Začal jsem proto přemýšlet i o něm, načež mi měsíc nato shodou okolností přistála zpráva od manažera závodu, že by o mě stáli a bylo by fajn, abych se přihlásil.
Zalichotilo mi to, co vám budu povídat. Spartathlon je fenomén.
Samotná trať přitom není nijak hezká. Vyběhnete z Akropole, fajn, ale pokračujete prostředím jako někde v odstavném pruhu na pražském okruhu. Silnice, kužely oddělující vás od aut, sídliště, chemičky na periferii Atén… Příjemná je pasáž kolem moře ke Korintu, ale že by vás vnitrozemím provázela nějak zvlášť krásná příroda? Vážně ne.
Při svém prvním startu jsem byl tak odrovnaný, že jsem si ani na osmdesátém kiláku nevšiml, že běžím přímo přes zmíněný korintský průplav. Rok nato už jsem si ale celou trať vyloženě užil. Spoustu míst jsem poznával a vzpomínal jsem, jak jsem na nich byl před rokem vyřízený a běžel jimi už za světla, kdežto teď jsou třeba teprve tři v noci.
Vybíhá se totiž v sedm ráno.
Kdo dokončí trať za svítání, je ultramaratonský bůh, zvládlo to asi jen dvacet lidí v historii. Já poprvé doběhl po obědě, podruhé už v sedm.
Právě začalo svítat.
Při své premiéře jsem trávil na občerstvovačkách klidně i deset minut a znavený se modlil, ať tam mají volné lehátko, abych se chviličku natáhnul. Dvě noci předtím jsem nedokázal spát a při běhu se mi tak i zavíraly oči, v jednom momentu jsem se dokonce musel profackovat, abych neusnul.
„Na příštím checkpointu si na deset minut lehnu,“ to byl můj odpustek, který mě hnal dál. Lehátka ale byla vždycky plná.
Aspoň jsem se takhle vždycky posunul o pár míst.
Napodruhé už jsem se na občerstvovačkách zdržoval třeba jen minutu. Jen abych pobral věci.
Po stém kilometru jsem si tehdy řekl, že si proskenuju tělo.
Nohy dobrý.
Paty mě nebolí.
To bolavý koleno ani necítím.
Kotníky dobrý.
Žaludek dobrej. Jsem vlastně v pohodě, happy a můžu běžet dál.
Rok předtím jsem se prvních padesát kiláků držel vepředu, ale později jsem skapal. Tentokrát jsem to tedy od začátku tak nehrotil. Věděl jsem, že třeba spousta Řeků to doma v Aténách kopne jako hrom, aby se ukázali před známými, ale už po prvních pěti kilácích se to začne rozpadat. Ještě na prvním checkpointu jsem zůstával okolo stého místa a pořád se to hýbalo. Někoho předběhnete vy, pak někdo vás.
Potom už jsem ale předbíhal jen já.
Hlodalo ve mně, jestli do toho šlápnout a jít na první místo, nebo se zařadit tam, kam bych měl patřit.
Zhruba na osmatřicátém kiláku jsem doběhl človíčka, před nímž se držel další a vedle něj motorka s majáčkem.
To už jsem tak vepředu?
„Támhleten je první?“ zeptal jsem se ho. Řekl, že ano. „Oh, shit,“ procedil jsem.
Tak, a je to tady. Tohle jsem si přece tak dlouho představoval. Tohle je ten okamžik, kdy můžu být ve vedení, a všichni mě budou nahánět. Bylo by přede mnou dvě stě kilometrů strachu, že mě někdo dohoní.
Ty bláho. Mám?
Hlodalo ve mně, jestli do toho šlápnout a jít na první místo, nebo se zařadit tam, kam bych měl patřit. Do chumlu. Mezi ty „ostatní“.
Přidal jsem.
Potkali jsme se na občerstvovačce, kde se na mě jen smutně podíval. Popřál jsem mu hodně štěstí, sebral jsem mu motorku a vyběhl jsem. Uvědomil jsem si totiž, že tohle jsem přece chtěl. Chtěl jsem být první.
Teď se ukaž!
Běželo se mi hezky, tak jsem to pustil. I kdyby nic jiného, dělalo mi radost dobíhat jako první na checkpointy a vidět, jak jsou ti lidi natěšení, že už konečně někoho vidí. Až do sto šedesátého kilometru jsem vedl, než mě předběhl Polák.
Hodiny utíkáte tmou a najednou za sebou uslyšíte kroky…
Brzy nato následoval Ital, v tu chvíli mi to ale v podstatě bylo pořád jedno, protože jsem zůstával třetí a říkal jsem si, že čtvrtý už prostě nebudu. Třetí místo jsem si přece vysnil, a tak to bude. Běžel jsem, co jsem běžet chtěl, a plnil jsem plán mezičasů v podstatě na minutu přesně, takže jsem viděl, že to ode mě není kopnuté ani připo… podělané. A že když to takhle udržím, výsledek bude dobrý.
Stejně jsem se ale furt otáčel a říkal si, aby nepřiběhl někdo další.
Chvilku se dokonce okolo motala Američanka Katalin Nagy – ano, celkově čtvrtá byla ženská, hrozná vražedkyně – a dohnala mě pod největším kopcem trati, abych jí při stoupání zase utekl. Později mi řekli, že na ni mám třicet minut náskok, ale že ona už chodí. Viděli jsme se až v cíli.
Za ní měl Japonec ztrátu ještě asi dalších deset minut.
Fajn, tohle vás trochu uklidní, stejně si ale furt říkáte, aby se někdo z příští zatáčky nevyřítil. Posledních padesát kiláků jsem se proto ani nezastavoval na občerstvovačkách, bylo mi jasné, že tohle mi nikdo nesmí sebrat. Hnal jsem to, přestože na mě třeba volali z checkpointu, že tam mám věci.
S těmi, kteří se drží vepředu, během poslední fáze závodu jede policejní auto. Ohlížel jsem se, ale přes jeho blikačku jsem neviděl, jestli se zdálky neblíží nějaká další čelovka. V dálce před sebou jsem zároveň viděl blikající auto jedoucí s Italem. Poznal jsem tak svůj odstup od druhého místa, ale taky jsem si říkal, že to je v pytli, protože přesně takhle zase někdo vidí moji blikačku. Třeba mě dobíhá a já o něm nevím.
„Ty vole, vypni to aspoň,“ mluvil jsem na toho policajta v duchu.
Otáčet jsem se přestal až posledních sto metrů před sochou Leonidase.
Pak jsem se jí dotknul, což značí cíl závodu.
A byl konec.
Možná se budete divit, ale necloumaly mnou takové emoce jako napoprvé. Jednak ráno ještě v cíli nečekalo tolik diváků, ale hlavně, já přece dávno dopředu věděl, jak to dopadne.
Maraton je relativně krátký a rychlý, v cíli vám je třeba špatně, ale udržíte to. Při stovce jedete na ionťák a energetické gely a ve druhé části už vám je proto často dost špatně, bojujete se žaludkem.
Na čtyřiadvacetihodinovce už ale potřebujete regulérně jíst.
Sušenka, toast, trocha rýže. Od začátku po malých dávkách, ale neustále. Od pátého kilometru je třeba do sebe něco pomaličku dostat, ať něco máte v žaludku. Dřív jsem dělal tu chybu, že jsem si myslel, že zhruba do třicátého kilometru nic nepotřebuju. Jenže jakmile najednou začnete jíst až později, je to špatně. Čím víc energie do sebe dostanete v první části, tím víc jí budete mít na tu druhou. A pít je třeba neustále.
Pokud ale něco do těla vpravíte, občas to taky musí ven.
Čůrám za běhu, to jsem se už naučil. Cáká to kolem mě a já běžím. Ženské to mají horší.
Úplně náhodou jsem na tohle přišel kdysi na stovce v Plzni, kdy byla zima a mně se furt chtělo na malou. Po pěti kilometrech jsem zastavil, dvacet vteřin v háji. Po dalších pár kilometrech znova. Když jsem takhle stavěl počtvrté, říkal jsem si, že tímhle stylem přiběhnu do cíle o deset minut pomaleji, že musím přijít na jinou metodu. Tak jsem začal experimentovat.
Už jsem se tak zdokonalil, že jsem v tomhle naprosto nedostižný, nebojím se říct. Už se u toho ani nepočůrám a jsem neustále v pohybu i při vykonávání potřeby.
Na Slovensku, v tom šíleném parku, o němž jsem se už zmiňoval, jsem se naučil za běhu i zvracet. Tak jsem se mordoval do cíle, protože jsem měl šanci konečně dát stovku pod sedm hodin, že ač se mi zvednul žaludek, dál jsem u toho běžel, abych neztrácel čas. Probíhal jsem startem a zrovna začínal nějaký kratší veřejný běh. Zamotala se mi hlava, tak jsem to vzal okolo za stromy a zpomalil. Když jsem dav po chvíli zase míjel, zaslechl jsem takové holčiny v růžovém, jak se divily.
„On zase běží, to není možné.“
Jen na velkou holt musíte zastavit, s tou nic nevymyslíte. Na asi dvoustém desátém kilometru svého prvního Spartathlonu jsem zjistil, že zkrátka musím. Běžně si dávám před startem imodium, které zastaví střeva, ale při takhle dlouhém běhu, kdy do sebe pořád něco cpete, to někdy vydržet nejde. Tehdy jsem byl úplně rozhašený a bylo mi jasné, že už to nevydržím. Zrovna se ale přede mnou rozevřela dlouhá rovná silnice, nikde ani keříček. Tak jsem holt musel aspoň do pole. Ještěže byla tma.
Představte si člověka, který skoro nemůže ani chodit, jak přelézá rigol a sedá si do podřepu… No, síla. Ale zvládl jsem to. A dobře, že běhám s toaletním papírem. Na to jsem naučený, každé ráno si při tréninku pravidelně po dvou kilometrech někam odskočím.
Co je na běhání skvělé obecně, slouží jako katalyzátor myšlenek. Alespoň mě při něm každý den napadají nejrůznější věci. Problém ovšem je, že je zase hrozně rychle zapomínám. Opakuju si, co si musím zapamatovat a dělám si záchytné body. Třeba: „Když jsem probíhal kolem téhle cedule, napadlo mě tohle a tohle.“ Nebo: „Napadly mě čtyři věci.“ Po doběhnutí jsem však rád, když si vzpomenu na dvě. Hned se je aspoň snažím zapsat, protože než se vysprchuju, ze dvou už vím jen jednu.
Při důležitém závodě jdou tyhle věci stranou, tam si spíš cíleně dělám hezké představy o tom, jak to dobře dopadne. Při nějakém menším se mi ale občas stane, že si uvědomím: „Ty jo, na tohle jsem v práci zapomněl…“
Pokud běžíte ve skupině, která vás vleče, je to fajn, ale nesoustředit se na běh, když jste na trati osamocení, není dobře. I proto mi nevyhovuje běhat se sluchátky, potřebuju kontakt s vlastním tělem, abych slyšel, jak dýchám a plácají mi nohy o zem.
Nevadí mi ani s někým prohodit pár slov, bylo by mi spíš trapné s ním běžet a nebavit se. Přece jen jsme v danou chvíli dvě osoby, které spolu zrovna tráví čas na světě, tak proč nepokecat. Ne s každým to ale jde. Někdo rád zůstává ve své v bublině, odsekne vám a radši přeběhne na druhou stranu silnice.
Lehnul jsem si na lavičku, vypnula mi hlava a já si říkal, že je mi úplně jedno, jestli tam zkolabuju. Hlavně ať už nikam nemusím běžet.
Byl asi šedesátý kilometr stovky ve Španělsku, dva měsíce po mém úspěchu na Spartathlonu. Najednou jako kdybych narazil do zdi. Motala se mi hlava, polil mě studený pot a já si uvědomil, že jsem dopředu přesně tušil, že to bude průšvih.
Je zajímavé, že ať se něco povede, nebo úplně podělá, moje duševní atmosféra zůstává totožná. Po tomhle závodě jsem seděl a koukal na moře úplně stejně jako předtím v Řecku. Najednou je zkrátka něco u konce. Jako když se dítě těší na Vánoce, na hračky, rozbalí dárek s mašinkou, kterou chce a… A je to. Mašinka je tady, můžete s ní jezdit, ale tím to hasne. Za dva dny je mašinka už jen jedna z hraček.
Nezkolaboval jsem, tak jsem se zvednul a běžel dál. Závod jsem dokončil, ale byl to propadák.
S odstupem už přesně vím, proč nastal. Špatně jsem si spočítal dávkování energie. Detaily vás nebudu zatěžovat, jen je důležité, že to sám vím. Chybami se člověk učí.
Velkým poučením pro mě byla i spolupráce s trenérem.
Vždycky jsem se připravoval sám metodou pokus omyl, pak jsem ale dostal naočkováno, že by bylo dobré trenéra mít. Doporučili mi jednoho Maďara, který mimochodem trénuje zmíněnou Katalin.
Vydržel jsem s ním tři měsíce.
Překopal mi totiž úplně všechno. Kdy mám běhat, v jaké dny, v jaké časy, jakým způsobem. Chvíli jsem měl pocit, že to k něčemu povede, ale spíš jsem získával dojem, že běhám pod své možnosti. Nepřišel jsem si vůbec unavený, co ale bylo nejhorší, opustila mě samotná radost z běhání. Najednou bylo všechno nalajnované, předem rozhodnuté.
A ještě rozhodnuté někým jiným.
Co jsme se rozloučili, zase jsem dostal ohromnou chuť. Najednou o to víc věřím své přípravě.
Rád se v trénincích šťourám. Zjišťuju, jak trénují top běžci, obeslal jsem dokonce s tímhle dotazem tři nejlepší z mého prvního Spartathlonu a od každého z nich se mi vrátila úplně jiná odpověď. Ale diametrálně. Všichni dokážou zaběhnout super výsledek, na každého však zabírá něco jiného.
Fascinuje mě, že různými cestami se dá dojít k jednomu cíli.
Sám se držím té, která mi funguje. Nepotřebuju si hlídat tepy a laktátové křivky a běhat kopce, které mě nebaví. Kamarádi se mě taky třeba ptali, jak se má při běhu dýchat.
Já nevím.
Nepřemýšlím o tom, nepočítám, kolik nádechů a výdechů mám mít na jeden krok. Dýchám, jak mi je přirozené, stejně jako běžím nohama. Vím, že mám špatnou kadenci, mám ji jako začátečník, dělám hrozně dlouhé kroky, ale mně to tak vyhovuje. Neřeším, jak jsem nakloněný, jestli správně hýbu rukama, jestli správně došlapuju.
Moje cesta je jednodušší. Mít z běhání dobrý pocit a radost.
Ráno a večer prostě vyběhnu a běžím. Když se mi chce, běžím rychle, když ne, zpomalím.
Ultra je spravedlivá disciplína, jedna z nejspravedlivějších ve sportu vůbec. Nerozhodují v ní až tolik fyzické dispozice, ale spíš pečlivost v přípravě.
Na fotbal musíte mít dovednosti, na atletiku obratnost a postavu. Ale běhat 24 hodin? To může v podstatě každý. Jistě, pod sedm hodin zvládne sto kilometrů jen těch pár nejlepších, ale pořád mi to nepřipadá takové, jako když má někdo nadání zmáknout stometrový sprint pod deset vteřin. K tomu v sobě musíte objevit daleko víc přednastavených vlastností a schopností.
U nás je to jen o tom, jestli běhání někdo dává maximum. V ultra se podle mě vrozené rozdíly více smývají, víc jde jen o to, jak se připravíte. Kdo neinvestuje tolik času, ať už z jakéhokoliv důvodu, kdo dostatečně nepřemýšlí o tréninku, může zůstat za vámi. Ultra se dá vydřít.
Sám naběhám někdy i dvě stě kilometrů týdně. Vstávám v pět nebo v půl šesté, odběhám, posnídám s rodinou a jdu do práce. Věnuju tomu patnáct hodin za týden, což si na svou zálibu přece musí najít každý. Neuznávám výmluvu, že někdo nemá čas. Místo aby seděl dvě hodiny denně na Facebooku, si přece tu půlhodinu denně může jít zaběhat. I za tak krátkou dobu se totiž zvládne neskutečně zrichtovat. Dá si čtyřikrát schody, tři kopce, na konci rychlý kilák a má odtrénováno, něco pro sebe udělal.
Vezmete si kecky a běžíte, nepotřebujete nic víc. Sám nosím klidně věci z Lidlu a Tchiba, je mi to šumák. Tričko neběhá.
V mé hlavě má škatulka „běhání“ velikánský prostor. Je to něco, co mě naplňuje. Dávám tomu srdce, peníze i volný čas. Potřebuju jediné. Pocit, že běhání dávám všechno. Jestliže to tak necítím, jestliže ho podle svého dojmu flinkám, beru, že si následně nezasloužím výsledek. Až když odvedu sto procent v tréninku, můžu doufat, že se závod povede. A pokud se nepovede, aspoň vím, že jsem pro něj udělal maximum.
Nakonec bych ani nepotřeboval závody, mě baví jen samotné trénování. Chci běhat a kochat se, klidně čtyři hodiny v kuse, jestli zrovna můžu. Mám rád, pokud usínám večer s tím, že mě bolí nohy. Když jsem se vracel po období, kdy jsem běhat nemohl, a seděl jsem u nedělního oběda zničený z dopoledního dlouhého tréninku, říkal jsem si, že to je přesně to, co mi chybělo. To byl tak hezký pocit.
Člověk nastavený jinak tohle nepochopí. Ten se zeptá, co je hezkého na tom, že vás bolí nohy?
Běžec ví.
Vždyť nejhezčí je se hýbat, zlikvidovat se sportem. Jen se k tomuhle poznání musíte dopracovat přes prvotní bolest. Začátky bývají opruz, pak to za to ale stojí.
Já si po svém návratu k běhání někdy na třicátém kilometru prvního maratonu uvědomil, že, ty jo, já zase závodím! Přišlo mi to najednou nepochopitelné. Na každé stovce, ať už se vyvíjí jakkoliv, si od té doby před cílem říkám, že je vlastně skvělé, že jsem to zase uběhnul. Že je úplně jedno, kolikátý jsem. Měl jsem roky, kdy jsem byl rád, že chodím, a najednou jsem tady.
Neberu to jako samozřejmost. Beru, že tenhle čas jsem dostal navíc jako odměnu za svou vášeň.
Pořád mám i konkrétní cíle. Vždyť já si všechny osobáky udělal ve čtyřiceti, před dvěma lety. Teď hodlám dát stovku pod sedm hodin, což už je něco. V Česku to zvládlo dosud jen deset lidí a mně zbývá kousíček, pár minut. Nerozbíhám ji ale na 6:59, to je moc riskantní. Rozbíhám ji rychleji, ambiciózněji a držím to, co to jde, chci zase běžet na hraně. Tak se holt koncem protrápím, to je fuk.
Konec stejně bolí vždycky.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází