Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 5
e-shopNová výzva
Chtěl jsem se zeptat, co tím myslí.
Problém byl, že mi z krku vedla hadice, která mi umožňovala dýchat a zároveň znemožňovala mluvit. Mohl jsem tak maximálně chrčet. A tak mluvily jenom zdravotní sestřičky, které chodily okolo mé postele.
„To bude dobrý, všechno bude v pořádku! To nevadí, že ji nemáš, všechno zvládneš,“ říkaly.
Šrotovalo mi hlavou, o čem to mluví. Co přesně bude dobrý? Co konkrétně nemám? Byly to otázky, které jsem nemohl položit a které mě vyčerpaly natolik, že jsem po chvíli zase podlehl tišícím prostředkům a usnul.
Zpětně vím, že tohle byly okamžiky, kdy jsem se probíral ze čtyřtýdenního umělého spánku. Zamlžené chvíle, kdy mě všechny ty dámy konejšily a já neměl tušení, co se přesně děje. Ležel jsem v nemocnici, ale pořádně nevěděl proč.
Nezapomenu na moment, kdy jsem to zjistil.
Muselo uběhnout pěkných pár dní, musel jsem si ty laskavé věty vyslechnout ještě několikrát, než jsem získal trochu síly a taky odvahy se pohnout. Spíše náhodou než cíleně se mi podařilo odhrnout peřinu a najednou jsem viděl, o čem to všichni mluví.
Na místě, kde měla být levá noha, nebylo nic. Prostě jsem ji neměl.
Chvíli jsem to nechápal, možná nevěřil. Ale velmi rychle mi došlo, že tohle není žádný ze zlých snů, které mě provázely noc co noc. Tohle je realita. Nemám nohu. V sedmadvaceti letech nemám nohu a vůbec nevím proč. Co se stalo?
Hadice v krku mě začala dusit, mozek dusila pro změnu panika a všechny přístroje hlídající mé životní funkce se rozpípaly a začaly vysílat poplašné signály. Přiběhly sestry a já už věděl, co říkají. O čem mluví.
Snažil jsem se ukazovat na místo, kde měla být má levačka, a neschopen přes hadici vyřknout byť jediné slovo jsem zase jenom poslouchal.
„To bude dobrý, všechno bude v pořádku. To nevadí, že ji nemáš, všechno zvládneš.“
Tramvaj nám ujela přímo před nosem.
A já jsem byl ten, kdo navrhl, že do centra Plzně dojdeme pěšky. Byl listopad, docela zima a nechtělo se mi čekat na zastávce na další spoj. Rozešli jsme se Klatovskou třídou zpátky k domovu. Já, moje přítelkyně a partner její sestry.
Měl to být fajn večer.
Chtěli jsme zajít společně na večeři, trochu se odreagovat. V neděli jsem pak měl za Kadaň odehrát florbalový zápas, kam mi všichni přijdou fandit a pojede se zpátky domů. V pondělí klasicky do práce.
Večeři jsme zvládli, přesun zpátky do centra k bytu přátel už nikoliv.
Pamatuji si to do momentu, kdy jsme na zmíněné Klatovské třídě potkali tři kluky a jeden z nich spadl.
Od té chvíle už mám jen záblesky.
Prý jsem se zbylých dvou zeptal, proč mu nepomohou. Pak jsme se minuli, oni začali něco pořvávat a najednou jsme stáli proti sobě.
Jo, tušil jsem, že se může něco semlít, že bude nějaká slovní přestřelka. Ale něco víc? Vždyť já se nikdy s nikým nerval. Nikdy. V hospodách, na diskotékách… Nic. Nikdy to ani nikoho moc nenapadlo na mě něco zkoušet, vždyť jsem měl přes 190 centimetrů a 90 kilogramů.
Proč se tahle scénka odehrála? Proč? Myslel jsem na to tolikrát… Jednu dobu vlastně pořád. A pořád nevím. Proč zrovna já? Nikdy jsem nic takového nevyhledával, nebyl jsem na to nijak připravený.
Tehdy, 3. listopadu 2018 večer, jsem si proti útočníkovi jenom instinktivně stoupl před svoji přítelkyni a slyšel její hlas: „Pozor, má nůž!“ Tehdy, 3. listopadu 2018 večer, se mi po téhle větě definitivně změnil život.
Mockrát jsem se ptal sám sebe, co jsem mohl udělat jinak. Proč se to všechno stalo, proč jsem si jich vůbec všímal. Zakázal jsem si to řešit, protože bych nad tím musel hloubat do konce života.
To víte, že jsem jako kluk chtěl být slavný a profesionální hokejista. Do šestnácti jsem hokej taky hrál za Klášterec nad Ohří, dokud mě nevyhodili. Přešel jsem na florbal. Logicky. S hokejkou jsem to uměl a sportovní kolektiv by mi chyběl.
Chytlo mě to.
Ne že bych si nikdy nezašel na jedno orosený, to jsme s klukama z týmu vždycky zvládli a je to součást amatérského sportu. Parta je tím, proč ho děláte. A my ji měli dobrou, právě kvůli ní jsme se scházeli a hráli.
Zároveň jsem v sobě vždycky měl, že nechci prohrávat. Nechci hrát florbal jenom proto, abych si zpotil triko a udělal žízeň. Ne, přistupoval jsem ke sportu zodpovědně a na výsledcích mi záleželo. I to jsme měli všichni společné.
V tomhle pro mě totiž bylo a je kouzlo sportu. Potkal jsem lidi, se kterými jsem získal pouto do zbytku života. Naše tvrdé jádro se znalo už od juniorů, navštěvujeme se i mimo florbal a kamarády snad zůstaneme navždycky. Kdykoliv něco potřebuji, můžu se na ně obrátit.
Moc dobře to vím. Protože jsou to kluci, kteří mi vedle rodiny a přítelkyně pomohli vrátit se do života. Díky nim chodím, díky nim jsem to nezabalil. Pokud je v týmu silný kolektiv, neodrazí se to jenom na hřišti. Odrazí se to především v životě.
Jo, ten můj byl do sedmadvaceti fajn. Přes týden práce na šachtě, kde jsem dělal svářeče, což mě bavilo a v pohodě živilo. Do toho florbalové tréninky a o víkendu zápasy.
Jako ten, co jsem měl odehrát v Plzni.
Nevím, co se na té plzeňské ulici přesně semlelo. Znám to jenom z vyprávění, a i to jsou jenom kusé informace, protože o tom nikdo ani nechce moc mluvit.
Strhla se rvačka, což se asi může stát. Jenže nečekáte, že na vás někdo vytáhne nůž. Jak se asi bránit proti noži? Každý jsme to viděli ve filmu milionkrát, vypadá to náramně jednoduše. Jenže v ten moment je to šok. Jakékoli scénáře zmizí, nejsem žádný bojovník, asi jsem neměl šanci.
I přesto, že kluk proti mně měl 170 centimetrů. Nechápu, co ho to napadlo. Asi se posilněn alkoholem cítil být nesmrtelný, asi mu dodávali odvahu dva kumpáni v zádech.
Anebo mu ji dodával ten nůž, co měl v ruce.
Prý mě přimáčkli na stěnu domu, nějak jsme se váleli po zemi. Nevím, nevím skoro nic. Ani nevím, jak mě vlastně bodl. Jestli zepředu, zboku, zezadu. Vůbec netuším. Každopádně na mé zimní bundě se našlo pět vpichů a k mému štěstí mě jen dva z nich zasáhly do těla, zbylé se svezly mimo.
I tak mi propíchl žaludek a zboku zadní stěnu aorty.
Nejdřív prý ani nebylo vidět, že mám nějaké rány. Všechna krev mi totiž tekla do vnitřností, ne na chodník.
Přítelkyně a ten druhý kluk, co tam byl s námi, mi zavolali záchranku.
Ani pro ně to nebylo lehké. Nechci za ně mluvit, jenom bych si přál, aby si nikdo z nich nic nevyčítal. Nic z toho, co se stalo, nebyla ani v nejmenším jejich chyba. Vím, že to asi měli nějakou dobu v hlavě.
Stejně jako já se museli prát s myšlenkami na to, co by bylo, kdyby… Hlavně partner od přítelkyně sestry z toho byl špatný, mluvili jsme spolu o tom později v nemocnici a tenhle rozhovor zůstane mezi námi. Jediný závěr je, že si nesmí nic vyčítat.
Není k tomu důvod, nikdo z nich nemůže za to, co se stalo.
V plzeňské nemocnici v Lochotíně mě okamžitě operovali. Dostal jsem tolik krve, že by tam už prý pro dalšího podobného pacienta ten večer neměli dostatek.
Té krve mi vyměnili dvakrát tolik, než kolik jí máte normálně v žilách. Na dálku to se mnou prožívala i známá, která měla vždy obavu z odběrů. Když ale viděla, co se se mnou stalo a jak mi dárci krve pomohli přežít, sama se rozhodla k dárcovství přihlásit. A od té doby chodí pravidelně. Musím říct, že mě to úplně dojalo. Viděla, že může někomu zachránit život, a překonala vlastní strach.
Má můj obdiv.
Mně krev od dárců zachránila život stoprocentně. A nejen ta. Šlo to se mnou všechno dost špatně. Selhala mi játra, selhaly mi ledviny. Celé tělo postihla nějaká infekce, museli mě převézt do Prahy a napojit na dialýzu. Dokonce to chvíli vypadalo, že mi budou muset udělat transplantaci.
Rodiče už se mezi sebou dokonce bavili, kdo by mi mohl darovat ledvinu. Nedošlo to nakonec až tak daleko, že by šli na testy potřebné pro transplantaci, ale řeč na to přišla a nebylo to nic příjemného.
V důsledku toho všeho se mi přestaly prokrvovat nohy. Levou mi museli uříznout ve stehně, v pravé nemám přitahovače v bérci a kus lýtkového svalu. Ani na ní nemůžu pohybovat prsty a nepřitáhnu kotník. Pokud nechci zakopávat o špičku, musím nosit speciální ortézu v botě.
Tohle všechno se dělo, ale já o tom neměl ani tušení.
Čtyři týdny jsem totiž strávil v umělém spánku.
Není to spánek, kdy usnete a zase se probudíte. Je to spánek naplněný nekonečně dlouhými živými sny. Dost děsivými sny. Mozek funguje na plné obrátky, hodně dobře. Měl jsem vize, které mi připadaly naprosto skutečné. Myslel jsem si, že se to všechno vážně děje.
Navíc do mě neustále pumpovali opiáty, to asi představivosti taky něco přidá.
Zajímavé je, že se všechno pořád motalo kolem nemocnice. Hlava zřejmě dokázala zpracovávat část informací i v tom stavu spánku, protože se mi třeba zdálo, že mě převážejí na nějakou operaci vrtulníkem.
Což se nikdy nestalo. Ale byl jsem v Plzni na ARO, které je umístěno blízko heliportu. Hlava si to nějak přebrala a už jsem cestoval. Dokonce se mi zdálo, že mám něco s břichem a s nohou. Snažil jsem se v těch snech fungovat, nějak se rozhodovat.
Snažil jsem se pochopitelně i vzbudit. Uniknout z nich. Jenže to nešlo. Nebyly to normální sny a nebyl to normální spánek.
Dvakrát jsem se v tom stavu loučil se životem. Cítil jsem, že opouštím tenhle svět a všechno končí. Neotevřel se mi žádný tunel, neviděl jsem bílé světlo. Byl to jenom pocit, který jsem velmi dobře chápal, a tušil jsem, že dál už nic nebude. Jen konec. Nemohl jsem s tím nic dělat.
Na rozdíl od doktorů, kteří mě z toho stavu dvakrát vytáhli. Dvakrát provedli úspěšnou resuscitaci.
Když mě po těch čtyřech týdnech probrali, bál jsem se znovu usnout. Nechtěl jsem se do těch snů vrátit, nemohl jsem v noci spát. Na stěně visely červené digitální hodiny a já je neustále přemlouval, ať se přetočí o další minutu blíže k ránu. Ke svítání. Upřeně jsem je sledoval a znal každou vteřinu, která uběhla, než se číslice konečně zase změnily.
Noci jsou zlé. Noci jsou vždycky horší než den.
Když už jsem zabral, budil jsem se často naprostým šokem. Znovu jsem nevěděl, kde jsem, co se děje, a způsobil jsem tím poplach na sesterně, protože přístroje monitorující moje životní funkce se samozřejmě splašily.
Na noci jsem se prostě netěšil. Ne, že bych se bál, že už se neprobudím. Ale všechno je klidné, všechno na vás víc dolehne.
O to častěji jsem pak odpadl přes den, kdy jsem měl fungovat.
Když se po čtyřech týdnech vzbudíte, tak nic netušíte. Kde jste, jak dlouho jste spali, co se stalo…
Obzvlášť když za vás dýchají přístroje, to totiž neřešíte nic moc jiného. Viděl jsem fotky, kdy jsem měl hadici s kyslíkem v puse, jenže z toho mi časem popraskaly rty tak, že mi ji museli vyndat a udělat díru přímo do krku. Probudil jsem se a okamžitě jsem se začal dusit.
Chtěl jsem mluvit, ale nemohl. Nic. Nejdřív jsem si tu hadici chtěl vytrhnout, takže okamžitě přiběhly sestry a zpacifikovaly mě. Dokonce si myslím, že mě jednou musely i spoutat, abych se ji neustále nesnažil vytáhnout.
Nikdy na ni nezapomenu, ta hadice mi sice umožnila žít, ale zároveň to byla strašná věc.
Hlavně čištění. Vyndali mi ji, začali proplachovat krk, navalila se mi do něj voda, sliny… „Zakašlete!“ říkali mi. Chhhhhhh, chhhhhhhhhhhhhhh. Nezmohl jsem se vůbec na nic, žádné kašlání.
Místo toho jsem se dusil, topil.
To byl pořád stav, kdy jsem ležel a nic netušil. Protože jsem každou chvíli zase odpadl.
„Všechno bude dobrý, to zvládnete… To nevadí, že ji nemáš.“
Jasně, jsem v nemocnici, asi to bude dobrý. Ale co nemám? A zase jsem spal.
Necítil jsem popravdě ani jednu nohu a ani podstatnou část zbytku těla. Takže mě ani nenapadlo, že bych byl po amputaci. Vůbec jsem na to nepomyslel. Vždyť jsem jenom ležel na zádech a nemohl se ani pohnout. Ne, vážně jsem neuvažoval nad tím, že bych mohl nemít nohu.
Do chvíle, než jsem se o tom přesvědčil na vlastní oči.
Jestli jsem do té doby panikařil z hadice, tak teď jsem poznal skutečnou paniku. Naprostou paniku. Odkryješ se a ty vole. Noha v prdeli. Viděl jsem jenom zafačovaný pahýl, netušil jsem, proč mi ji museli vzít. Tohle hlava moc nedávala.
Poslední vzpomínka je, že jsem v Plzni na ulici se svojí holkou, a teď najednou nemám nohu.
Dobře, někdo mě pobodal. Ale kvůli tomu přijdu o nohu? Vždyť do ní mě ani nebodl!
Ten prvotní šok byl obrovský. Začal jsem brečet, nemohl jsem mluvit, protože jsem měl tu hadici v krku, vydával jsem asi nějaké skřeky a v hlavě se mi motal koktejl negativních emocí. Přiběhla sestra, ukazoval jsem na nohu, která tam nebyla, a brečel. Mimochodem na levou nohu jsem prý třeba před rodiči bezděčně ukazoval už před tím, než jsem zjistil, jak to s ní dopadlo.
Jakmile jsem to začal vnímat, tak se vším všudy. Sedmadvacet let, co teď? To jsem ještě nevěděl, jak je na tom ta druhá… Tu jsem aspoň fyzicky viděl, tak jsem si říkal, že asi dobrý. Tu tam mám.
Divný pocit, fakt divný.
Výrazný zlom byl, když mi konečně definitivně vyndali onu hadici z krku. Byla pořádně dlouhá, taky báječný pocit. Ale aspoň jsem mohl začít zase mluvit. A vyptávat se.
Kde mám nohu?!
Doktoři mi to začali vysvětlovat, každý den jsem měl u sebe rodinu a kamarády. Musím říct, že tohle mi pomohlo ze všeho nejvíc, a jsem za to neuvěřitelně vděčný. Každý den jsem viděl, že na mně někomu záleží.
Pro návštěvy to asi taky nebylo nic moc, když mě tam ti lidé viděli. Spousta opravdových tvrďáků u mě na pokoji nevydržela, radši šli na chodbu. Nedivím se jim. Nebyl to pohled pro každého, ale stejně se za mnou vrátili.
A já si z toho bral sílu.
Najednou jsem si začal říkat, že to zvládnu. Začal jsem věřit, že si to v té nemocnici nějak odležím, všechno se dá do kupy a já se vrátím do života. Nějakým způsobem i bez nohy. Věděl jsem totiž, že se mám kam vrátit. K rodičům, k přítelkyni, ke klukům z týmu. Všichni mi to opakovali, všichni mě uklidňovali.
Odležel jsem si to doslova. Dlouhé týdny, skoro tři měsíce, jsem byl opravdu paralyzovaný a ležel jenom na zádech. Nemohl jsem se otočit, pohnout, nic. Po čase přišly otlačeniny, začínající proleženiny. Když jsem chtěl na bok, musely mě sestry otočit na bok.
Jenže jsem byl na boku pět minut, začala nesnesitelná bolest a já zase křičel na sestry, ať mě vrátí zpátky. Haló, haló, prosím! Pak mě zkusily jednoho dne posadit. Zvedly mě a já dostal totální moták a už jsem zase ležel.
Bezmoc.
Všechny ty sestry jsou moje největší hrdinky. Nemohl bych nikdy prosit o lepší péči, než se mi dostalo. Všechno, všechno pro mě udělaly. Každou kravinu. Pokaždé mi podaly pití, pokaždé mi vyšly vstříc. S úsměvem.
Strašně moc jim za to děkuji. Ve všech nemocnicích to bylo stejné, všichni byli strašně fajn. Každý den tam vidí hrozné věci a stejně to zvládají. Nechápu to a jsem za to naprosto upřímně vděčný a budu už navždycky.
Kolikrát jsem se já cítil trapně. Bohužel se vám v těch stavech stanou věci, které jsou velmi nepříjemné. Třeba se poděláte. Omlouval jsem se, ale sestry hned, že to je v pořádku, že se nemám omlouvat, že se nic nestalo.
Mám k nim jenom obdiv.
Nikdy v životě jsem nechtěl zatěžovat svými problémy ostatní a najednou jsem bez pomoci nemohl vůbec nic. Třeba takové koupání. Že mě posadí na židli a pojedeme do sprchy. Posadí. Takže zase motáky, do toho jsem se v tom sedu celý povolil a bylo naděláno. Doslova. Jak já se cítil hloupě. A sestry zase jenom konejšení a „všechno bude v pořádku“.
Na koupání jsem se tedy taky netěšil. Zaprvé to bylo spojené s motáky a zadruhé s převazy. Byl jsem zalepený od krku až dolů. Všechno se muselo strhnout a přelepit. Strašná bolest. A to jsem ještě podstatnou část hojení prospal v tom umělém spánku a leccos se mi zhojilo, aniž jsem o tom věděl.
Nezapomenu na chvíle, kdy jsem mohl maximálně tak kývat hlavou na znamení souhlasu nebo nesouhlasu. Nic víc. Nemohl jsem se ani poškrábat pod kolenem pravé nohy. I na to jsem tu sestru musel zavolat, protože to nešlo vydržet.
V tomhle stavu mě upřímně ani nenapadlo, že mám být šťastný, že jsem přežil. Měl jsem úplně jiné starosti.
Třeba když mi začala téct krev z nosu. Začne a teče další čtyři hodiny. Zase ta noc. Všude klid, ticho a já polykal doušky vlastní krve. V jednu to začalo, v pět ráno pořád teklo. Doktoři vyhlásili poplach, já se dávil, protože mi to všechno padalo do krku a já nebyl schopný ani zvracet.
Krušná noc, hodně krušná. I tuhle si ze špitálu jasně pamatuji.
První dny po probuzení jsem neměl ani mobilní telefon, žádné spojení se světem. Chtěli to tak doktoři a chtěli to tak i naši. Věděli, že by mě to akorát rozrušilo, že by to byl další nápor na moji psychiku.
A měli pravdu.
Nakonec mi telefon z nemocnice v Plzni do Prahy dovezli a já měl po zapnutí plus minus milion zpráv. Od celého florbalového hnutí, od kluků a holek ze všech možných dalších sportů, z kultury. Od absolutních hvězd, vždyť vzkazy mi namluvili třeba tenista Tomáš Berdych nebo komentátor Jaromír Bosák.
Všechno to dali dohromady kluci z florbalu, kteří na celý případ upozornili a založili i veřejnou sbírku.
Položilo mě to. V první chvíli mě to úplně dostalo a znovu nešly zastavit slzy. Tolik lidí se zajímá o mě? Tolik lidí mi přeje brzké uzdravení? Byl jsem totálně dojatý, čerpal jsem z těch vzkazů obrovskou sílu. Ze vzkazů a návštěv.
Myslím si, že tohle bylo zásadní pro všechno další. Otevřel jsem se pomoci, chtěl jsem ji přijmout a čerpat energii od ostatních. Není to vždycky úplně jednoduché, není vám úplně dobře. Ale uzavřít se sám do sebe se svými myšlenkami by byl konec.
Ze všech těch zpráv si vybavím několik konkrétních a jedna pro mě byla vážně inspirativní. Poslal mi ji Ondřej Novotný, promotér Oktagonu. „Když zůstane hlava v pořádku, tělo se se vším popere,“ napsal mi. Vzal jsem to za své.
Motivaci jsem potřeboval pořád. V životě to není jako ve filmu, kde se něco stane a následně směřujete k happyendu. V životě je daleko komplikovanější se ke šťastnému konci dobrat. Musíte mít i štěstí. A já ho ve všem tom neštěstí měl.
V jednu chvíli to totiž vypadalo, že mi budou muset vzít i pravou nohu. Nedokrvovala se, pořád jsem chodil na další a další zákroky. Až jednoho dne přišel doktor na finální zkoušku.
„Zavřete oči.“
Tak jsem je zavřel.
„Který prst vám držím?“
Neměl jsem nejmenší tušení, nic jsem necítil. Musel jsem si tipnout. Ten vedle malíčku, vypálil jsem.
„Jo, dobrý.“
Možná mi i tohle zachránilo nohu. Doktorům jsem každopádně bezmezně věřil, nic jiného mi ostatně ani nezbývalo. Každé ráno v pět budíček, nabrat tři ampule krve a čekat na výsledky. Jednou byly lepší, jednou horší.
Pořád jenom čekání, jestli se organismus chytí. Jestli začne zase fungovat.
„Když zůstane hlava v pořádku, tělo se s tím popere.“ Donekonečna jsem si to opakoval.
Nikdy jsem si neřekl, že na to seru. Nikdy bych to nezabalil. Už kvůli rodině, klukům z týmu a všem, kdo mi poslali svůj vzkaz. Věděl jsem, že rehabilitace půjde pomalu, ale nesmířil bych se s tím, že se vzdám a zůstanu ležák.
Boj o můj život trval dva měsíce. Dopadl dobře. Po dvou měsících jsem se vrátil z nemocnice v Praze do Plzně jako stále ležící, nicméně celkem stabilizovaný pacient.
Už jsem během návštěvy vydržel sedět třeba tři minuty, pak pět a byl relativně v pohodě. Bez motáků. I tohle jsem bral jako obrovský pokrok. Vždyť v tu dobu jsem měl šedesát kilo na své dva metry výšky. Třicet kilo minus. Všechny svaly byly pryč, všechna síla také odešla.
Rehabilitace jsem začínal v opravdu zuboženém stavu. Zubožený fyzicky, ale odhodlaný psychicky.
První úkol byl přesunout se z postele do vozíku. Sednout, popostrčit se zadkem, podržet si vozík a hodit zadek do sedáku. Jednoduchý sled úkonů, které zvládnete a změní vám život. Vážně. Vrátí vám totiž alespoň minimální svobodu.
Svobodu dojet si na záchod.
Doteď když vidím mísu podobnou té, kterou mi dávali pod lehátko, abych mohl vykonat potřebu, tak odcházím. Zkuste si dojít na velkou vleže. A teď si představte, že jsou kolem vás další lidé. Omlouvám se, ale asi budete muset přerušit návštěvu…
Takže když jsem se posadil na normální záchod, cítil jsem se být vítězem. Fakt jo. I tohle mi vehnalo slzy do očí, slzy radosti. Z toho, že si sám utřu zadek. Prkotina a zároveň chvílemi něco nemyslitelného.
Další zlomovou událostí bylo, když mi protetik přivezl první protézu. Najednou jsem zase měl i druhou nohu. „Zkusíme se postavit.“ Zkusili jsme to… Taková bolest v kříži, že jsem zase rychle seděl.
První kroky byly ťapání za chodítkem. Dva metry ke dveřím a zpátky byl výkon, který nejde s žádným předchozím sportovním srovnat. Byl to výkon naprosto maximální. Narovnat se, zvednout hlavu, nekoukat pořád pod nohy…
Ale je to posun. Přišla noha, bude se chodit. Nová výzva. Tak jsem to vždycky bral.
Nejdřív jsem došel ke dveřím, příště už jsem se podíval na chodbu. Nejdřív s chodítkem na kolečkách, pak s chodítkem bez koleček. Následně přijdou hole. Další velký milník. Měl jsem strach z obyčejné chůze, jedna sestra šla vedle mě, druhá za mnou s vozíkem. Obě připravené na záchyt mého padajícího těla.
No a pak přijdou na řadu schody.
Najednou jsem si uvědomil, že celý život už budu překonávat překážky. Že se budu neustále bát, abych nespadl na držku. Což se mi mimochodem taky podařilo, asi jsem si už moc věřil. Lekl jsem se strašně, vždyť v prostoru jsem se neuměl postavit. Mohl jsem se maximálně tak plazit, volat o pomoc. I vstávání bez opory je potřeba natrénovat. Pořád nové výzvy…
Později jsem každou cestu plánoval. Jsou tam schody? Je tam zábradlí? Je tam výtah? Co eskalátory? Dobrý, dobrý – a pak třeba napadne sníh. Neustále mi šrotovalo v hlavě, jak se v té či oné situaci zachovat, jak ji překonat.
Nikdy jsem nebyl smířený s tím, že bych chodit nemohl. V jednu konkrétní chvíli jsem si ale uvědomil, že to půjde a vrátím se do relativně normálního života. Ve chvíli, kdy jsem udělal první krok bez holí.
Byl červen a na pražských Malvazinkách mi končily rehabilitace. Byl čas vrátit se do reálného světa.
„Půjdeme se projít?“ přesně s touhle větou na mě vyrukoval kamarád z florbalu Lukáš hned poté, co jsem se vrátil domů. Nevím, projít, můžeme no…
Hned na té první procházce, jak on tomu říkal, mi postavil překážku z cihel. „Přejdi to!“ Odpověděl jsem mu poměrně jednoznačně, že se asi zbláznil. Vždyť spadnu! „Nespadneš, dělej!“ Neměl se mnou žádné slitování. A nemá pořád.
S tímhle přístupem obrazně i fakticky nejdál dojdeš. Právě on má zásluhu na tom, že se o sebe dokážu postarat. Den co den mi věnoval hodinu, dvě a stavěl různé překážkové dráhy, na nichž jsem trénoval.
Nikdy předtím s nikým žádné rehabilitace nedělal, ale našel si cviky pro amputáře na internetu a už jsme jeli. Všechno dělal poctivě se mnou, kruhové tréninky, posilování. Hole mi zahodil a vrazil mi do ruky tu florbalovou.
Zdravotnický systém rehabilitací vás dostane do určitého stavu, pomůže vám. Zbytek už je na každém, jak se snaží. Na začátku bych si nedovedl představit, že si přinesu od plotny ke stolu horkou kávu. Trvalo to, trvalo to dlouho, ale už to zvládnu.
Největší motivace byla, abych byl samostatný.
K tomu ale potřebujete vyřešit i jiné věci. Ty, které neovlivníte vlastní vůlí. Domáhat se podpory úřadů občas bylo jako chodit po žebrotě. Vážně. Musel jsem dokazovat, že nohu vážně nemám. Že mi nedorostla…
Zároveň jsem musel dokazovat, že jsem schopen chodit a sportovat. Pojišťovna se totiž podívala do mých papírů a měla jasno: „Na bionickou protézu zvoleného typu nemáte nárok, nevyužil byste ji, nezvládl byste ji.“ Ani si mě nepozvali, nikdy mě neviděli. Jak to mohli vědět, jak to mohli rozhodnout? Od stolu si prostě někdo řekl: „Zelinka nezájem. Zamítnuto. Noha nebude."
Můžu jen znovu a znovu děkovat lektorce chůze pro „amputáře“ Hance Kohoutové, která se mě ujala a natočila se mnou video s požadovaným typem vypůjčené protézy. Chodila se mnou venku, předvedli jsme, že ten kloub umím ovládat a využívat.
Odeslala to na pojišťovnu a najednou kloub přišel. Nemít paní Kohoutovou, tak co bych dělal? Zaplatil bych půl milionu? To bych dával dohromady těžko. Všechno je v ten první moment drahé, potřebujete docela dost věcí. Auto, předělat bydlení… I v tomhle mi pomohl – kdo? Kluci z florbalu. Založili transparentní účet, kam mi lidé posílali pomoc, a začátek mi tím hodně ulehčili. Nicméně s tím kloubem mě to zasáhlo. V sedmadvaceti vám někdo sebere šanci na lepší život na základě své interpretace zdravotní zprávy.
Nepochopil jsem to.
Že se budu chtít nějakou formou vrátit ke sportu, to jsem věděl hned. Byl jsem zároveň přesvědčený, že všechno musí jít popořadě. Nejprve si musím dát dohromady bydlení, auto a další věci pro moje fungování nezbytné.
Pak zbude čas i na zábavu.
Hodně mi v tomhle pomohla organizace Cesta za snem, díky níž jsem se už v létě 2019 podíval na Tour de France. Vzali mě tam, ukázali mi, že se musím postarat sám o sebe a všechno zvládnu. Hodně jsem se toho výletu bál, ještě jsem si nebyl v chůzi tak jistý, ještě jsem si nebyl vůbec jistý v koupelně. Bál jsem se a zároveň zjistil, že to dokáži překonat, a především jsem se seznámil s dalšími lidmi, kteří mi věřili a chtěli zase pomoci. Právě tahle akce moje vnímání celé situace taky dost změnila, začal jsem se dívat i do budoucnosti.
A tou byl právě sport.
Díky bionickému kloubu můžu jezdit třeba na kole, což je naprosto super. Přes aplikaci zapnu mód cyklistika a noha v něm funguje. Slezu z kola, zapnu mód chůze a můžu zase pokračovat. Jenom si musím dát pozor, aby se noha nevybila. Už se mi to taky stalo, je to nepříjemné, protože pak zůstane ve vzpřímené poloze a je těžké se někam dostat.
Zaujalo mě i lyžování na monoski, ale od začátku mě to nejvíc táhlo k para hokeji. Pamatuji si to jako dneska, ležel jsem na pokoji na Malvazinkách a v televizi koukal na reprezentaci, která před vyprodanou vítkovickou arénou hrála mistrovství světa 2019.
Koukal jsem na kluky, se kterými jsem dneska v kabině.
Chtěl jsem začít opatrně. Jenom se kouknu, jak to chodí. Jenom se chci informovat, jak to funguje. Ne, nepolezu na plochu. Ne, určitě ne.
A už jsem v tom seděl a plácal se na ledě.
Čekal jsem, že para hokej nebude úplně sranda. Jenže ona to nebyla vůbec sranda. Řekli mi: „Odrážej se rukama.“ Tak jsem se odrážel rukama, jenže ono je potřeba zapojit celé tělo. Když už jsem se rozjel, tak na mě najednou letěl puk a už jsem zase ležel.
Začal jsem trénovat v Karlových Varech a po pár měsících přišla pozvánka na soustředění reprezentace do Nymburka. Jestli to prý nechci zkusit. Už jsem si trochu věřil, umím doleva, doprava, rovně… Rychle mě kluci vyvedli z omylu, neuměl jsem nic.
Byla to pro mě velká škola. Ve všech směrech. Chtěl jsem zapadnout do nového kolektivu, který je tedy opravdu skvělý. Všichni všechny respektují. Pokud ti zkušení borci vidí, že se nováček snaží, pomůžou mu. I mně pomohli.
Nekoukal jsem na ně ale jenom na ledě. Zajímalo mě, jak se pohybují na svých protézách, okoukával jsem jejich triky a fígle. Postupně jsem se vyptával, otevřeli se mi a já jim. Nečekal jsem, že mě takhle přijmou, a jsem za to obrovsky vděčný. Vidím tam kolem sebe lidi, kteří mají rodinu, práci. I s handicapem. Dokážou s tím žít a nemají s tím už stres, problémy.
Zároveň tady už nejde o nějaký koníček, o hraní na žízeň. Reprezentace se bere vážně se vším všudy. Pravidelně jezdíme od pondělí do středy do Nymburka, kde máme jak led, tak tréninky v posilovně, v bazénu.
Ve čtvrtek bych za normální situace měl klubovou přípravu v Karlových Varech, o víkendu jsou zápasy. Všichni se tomu věnujeme na maximum s tím cílem, že se posuneme zase o kus dopředu a budeme vyhrávat i proti absolutní světové špičce.
Teď je to můj sen, můj cíl. Chci nastoupit před plnou halou v národním dresu. Jestli jsem bral vážně florbal v Kadani, tak tady cítím úplně jinou zodpovědnost. Je to národní tým. Jsem profesionální sportovec.
Kluci mi vypráví, jaké to bylo v Ostravě, jaké to je na paralympiádách, a já udělám všechno pro to, abych tam byl příště s nimi a mohl pomoci. Pracuji na tom a chovám se jako profesionál, protože o tuhle šanci nechci přijít.
Nebudu tvrdit, že je všechno nádherné a báječné. Protože není. Není to jenom to veselé a úžasné, že chodím a nepotřebuji k tomu berle. Mám radost, že se mi podařilo dostat se tam, kde jsem. Zároveň na tom nic moc hezkého není.
Otázka, proč se to všechno stalo, se vrací. V jednu chvíli jsem se jí doslova užíral. Seděl jsem a přemýšlel, co jsem mohl udělat jinak. Navenek jsem se snažil být vždycky pozitivní, ale pravda je, že ne vždycky je mi veselo i uvnitř.
Lidi řeknou: „Nemysli na to, stalo se.“ Ale jak vytěsníte fakt, že nemáte nohu? Nikdy na to nezapomenu. Nikdy na to nepřestanu myslet. Před třicítkou jsem přišel o super život, který jsem měl fakt rád.
Už navždycky pro mě bude těžké sednout si do auta, fungovat v koupelně. Za vším hezkým, za každým pokrokem je spousta problémů, které nezmizí. Budu stárnout. Pravá noha se už třeba nikdy nezlepší a opřít se o ni může být s věkem horší a horší. Vím to.
Těžko se můžu spoléhat na to, že někdo vymyslí protézu, která bude jako vlastní noha. Třeba jo, třeba se za třicet let dočkáme. Ale spíš počítám, že i v šedesáti se budu muset rvát se svým handicapem.
Neřeknu si: „Super, nemám sice nohu, ale jsem naživu.“ Super by bylo mít obě nohy v pořádku.
Zároveň se v tom samozřejmě nebudu utápět. To už jsem zastavil. Dělá mi radost, když si vezmu dlouhé kalhoty a lidi už skoro nic nepoznají. Ptají se, proč kulhám, co mě bolí. Jsou překvapení, když zjistí, že nemám levačku.
Jsem nadšený, že mi kamarádi z kadaňského florbalového týmu pomohli zařídit si vlastní bydlení. S jejich přispěním jsem si upravil byt tak, abych se tu případně jednou mohl pohybovat i na vozíku. Musím být připraven i na tuhle variantu.
I tady se projevila ta sportovní parta. Jeden kluk měl dodávku, další uměl udělat elektriku… Všichni byli ochotní se mnou strávit kus svého času a pomoci. Za to jim budu navždycky vděčný, protože bez téhle pomoci bych to nezvládl.
Úplně nejvíc mi ale pomohla přítelkyně, která všechno prožila se mnou. Už spolu nejsme, ale přáteli zůstaneme navždy, a i naše rodiny pořád mají skvělý vztah. Vím, že jí vděčím za svůj život, bez ní by mi vše výše jmenované nebylo k ničemu. Nezvládl bych to.
Byly pro mě důležité všechny vzkazy od slavných i anonymních lidí, kteří mě v nemocnici podporovali a posílali peníze na transparentní účet. Nejdůležitější ale stejně byla ona, protože tam byla se mnou. Byla se mnou, když mi bylo nejhůř.
Seděli jsme u soudu a já viděl, že ten člověk je na tom ještě hůř. Nezapomenu na pohled na zlomenou osobnost kluka, který mi to všechno způsobil.
Necítím k němu zášť, necítím k němu vůbec nic. Vůbec nic.
Ukrajinec, devatenáct let. Seděl tam v lavici obžalovaných, úplně seschlý, zničený. Ani nepípnul. Neomluvil se, nic neřekl. Žádná lítost. Seděl za mnou, když jsem mluvil a popisoval celý ten večer. Útržky z Klatovské třídy. Seděl za mnou a viděl, že mi z kraťasů kouká protéza.
Schválně jsem si vzal krátké nohavice. Ať se podívá, ať vidí, jak jsem dopadl. Zároveň jsem chtěl, aby viděl, že já jsem se už postavil. Chodím, žiju.
Nevyjel jsem po něm, nekřičel jsem na něj. Asi to hoch ve vězení nemá snadné. Nevím, neřeším to. Dostal šest let, odvolal se a přidali mu ještě čtyři.
Soud pro mě byl meta, kdy jsem to chtěl celé ukončit. Nemám nohu, budu se s tím potýkat po zbytek života, ale zároveň ten zbytek života budu žít. Můžu si zajít s klukama na pivo, jen si musím dávat pozor, abych se úplně nezrušil. Můžu hrát hokej, můžu být sportovec. Jsem samostatný, dovedu se o sebe postarat.
Sestry v nemocnici měly pravdu. „Bude to dobrý,“ říkaly. „Všechno zvládneš,“ říkaly.
Mám to v hlavě.
Protože dokud funguje hlava, tělo se s tím popere.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází