Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Jako malý kluk jsem samozřejmě i já měl své sny. Snil jsem o reprezentačním dresu, o gólech, které rozhodnou velký zápas. O tom, že roztáhnu ruce a poběžím směrem k rohovému praporku oslavit svůj gól. Že budu ze hřiště odcházet ke konci zápasu, zatímco lidé na tribunách budou vyvolávat mé jméno.
Ne všechny se splnily tak, jak jsem si je maloval. Ale to už teď říkám jako sportovec, který ví, že i bez velkých gólů za sebou může zanechat dobrý dojem. Za Českou republiku jsem odehrál devětašedesát utkání, byl jsem i kapitánem našeho týmu. Stál jsem na hřišti ve většině důležitých zápasů, které si pamatujete. Říkali o mně, že jsem byl stavebním kamenem možná nejsilnějšího týmu naší historie.
Je ale pravda, že těch gólů jsem moc nedal...
Za celé ty roky jsem se v dresu nároďáku trefil jen jednou. A klidně bych se teď vsadil, že si tenhle můj gól už nikdo nepamatuje. Že ho takhle přesně a živě v hlavě nosím už jen já sám.
Stadion U Nisy v Liberci, levá brána z pohledu televizní kamery.
Hráli jsme zrovna kvalifikační utkání o mistrovství světa proti Andoře a krátce po přestávce vedli už 3:1, ten zápas byl ale rozhodnutý daleko dřív. Od úvodního hvizdu nikdo nepochyboval o tom, jestli vyhrajeme. Řešilo se spíš jen o kolik.
Když za tohoto stavu rozhodčí nařídil penaltu, na kterou by mě trenér Karel Brückner normálně jako defenzivního hráče asi nikdy neposlal, Karel Poborský na mě houkl a balón mi na puntíku s chutí přenechal. Z hráčů, kteří byli v tu chvíli na hřišti, jsem byl snad jediný, který do té doby za nároďák gól nedal. Před samotným zápasem, od kterého se vysoký rozdíl ve skóre očekával, mi tuhle mou bilanci připomínali dokonce i novináři. Myslím, že mě mým spoluhráčům v tu chvíli bylo trošku líto.
Navíc, ale to mi nikdo z nich ani později nepřiznal, je sám trošku podezírám, že mě nechali penaltu kopat jen proto, aby mě konečně měli důvod zkasírovat. Vždyť za nás se do týmové kasy platilo za první gól deset tisíc, které pak byly v rámci týmu náležitě využity. Vtipný byl fakt, že jsem tuhle cenu jako kapitán dřív sám určil. Proto si pamatuju, jak moc jsem byl nervózní. Hlavou mi prolétlo, že jestli ani teď gól nedám, zaplatím večer dvakrát tolik. A co hůř, ještě budu muset poslouchat ty kecy…
Zavřel jsem oči a doslova narval míč do sítě.
Ten večer jsme vyhráli 8:1. Já i tým jsme jen splnili svou povinnost.
Pořád čekám na dobu, kdy se na nás zapomene.
A pořád ta doba nepřichází.
Vždyť i dnes, když někdo řekne slovo Euro, vybaví si každý TO Euro. Rok 2004 a nádherný turnaj v Portugalsku, kde jsme bez ohledu na konečný výsledek hráli s míčem ROTEIRO ten nejlepší fotbal. Je hezké, že se na nás takhle vzpomíná i po těch letech. Že je to naše generace, která stále tvoří jeden z nejslavnějších českých výběrů. Nebudu lhát, užívám si, že jsem byl toho všeho pevnou součástí a těší mě, že mi to lidé občas připomenou.
Ze všeho nejraději ale stejně vzpomínám na večer, kdy to celé začalo…
Už je to skoro dvacet let. Byl chladný únorový den a my na stadionu Parc des Princes v Paříži čelili snad nejlepšímu týmu té doby: Reprezentaci Francie se Zinedine Zidanem, Thiery Henrym nebo Sylvainem Wiltordem v sestavě. Je vtipné, že Karlu Brücknerovi - myslím - ta jména na druhé straně vůbec nic neříkala. Jemu bylo úplně jedno, jestli proti nám nastoupí bývalí mistři světa nebo jen jejich lavička. Od začátku srazu se soustředil výhradně na nás. Od prvního tréninku budoval plán, jak Francouze stůj co stůj porazit. Neřešil hvězdy soupeře, zajímalo ho, jak bude hrát Galásek, Nedvěd, nebo Baroš… Naučil nás zajímat se jen o naši hru, koukat hlavně na sebe. Měl jsem ten den během zápasu dokonce pocit, že i Francii naše chování na trávníku zaskočilo. Asi by kdekdo čekal, že se tehdy jako defenzivní záložník pověsím Zidanovi na záda a nedám mu centimetr prostoru, budu ho okopávat, držet, pokusím se mu co nejvíce zápas znepříjemnit. Jenže já mu tolik pozornosti nevěnoval ani zdaleka.
Ten večer reprezentace České republiky položila základ taktiky i přístupu, který z ní o pár měsíců později udělal, alespoň na základě žebříčku FIFA, druhý nejlepší tým planety. Jen o pár bodů těsně za Brazílií. Myslím, že i té bychom dokázali s naším fotbalem čelit. Fakt bych tomu věřil.
Prý jen obyčejný přátelák… Ne, ani náhodou. Jenže přesně tohle bylo kouzlo trenéra. Karel Brückner slovo přátelák neznal.
V tom nejlepším slova smyslu byl Brückner úplný šílenec. Blázen, který si ve vlastním bloku vedl všechny své statistiky a strávil nesčetně hodin u videa, aby něčím svého příštího soupeře dokázal překvapit. Mám pocit, že si počítal i všechny své výhry a tenkrát v Paříži toužil po tom zapsat i další čárku. Pamatuju si, jak jsme si jednotlivé hráče na hřišti přebírali. Snad ani jednou jsme soupeře nepustili do možnosti jít jeden na jednoho. Hráli jsme tak zodpovědně, že jsme za jakékoliv situace na hřišti proti soupeři s míčem stáli dva. Díky tomu jsme se dokázali po celých devadesát minut vyrovnat fotbalistům, kteří měli být papírově o tolik lepší než my. A viděli, jak jsou stále nervóznější.
My jsme v Paříži fakt vyhráli!
Zdeněk Grygera hned na začátku vstřelil z dvaadvaceti metrů asi nejkrásnější gól své kariéry, Milan Baroš po změně stran zvýšil na konečných dva nula. Proměnit všechny šance, mohlo být naše vítězství možná ještě o něco vyšší.
Byl to zápas, před jehož výkopem jsme sami nevěřili tomu, jakým způsobem dokážeme takovému soupeři vzdorovat.
Na jeho konci zase nikdo z nás nevěřil tomu, že nás ještě někdo dokáže porazit.
Nizozemský trenér Louis van Gaal kdysi do novin řekl, že Tomáš Galásek hraje stylem, díky kterému dělá na hřišti své spoluhráče lepšími fotbalisty. Kouč Karel Brückner zase s oblibou říkal, že jsem počítačem jeho týmu. Jedním z jeho nejdůležitějších hráčů. Přestože tyhle věty obou legendárních trenérů vnímám dodnes jako největší docenění mé celoživotní práce, vlastně jsem jim jako hráč nikdy nevěnoval pozornost. Nikdy jsem neřešil, jak přesně a konkrétně si je vyložit, co přesně tím vlastně chtějí říct. Já měl totiž za to, že lepšími hráči na hřišti jsou ti, se kterými jsem mohl na trávník nastupovat. A vůbec jsem se o tom s nikým neměl potřebu přít.
Ať už to byl Rafael van der Vaart nebo Wesley Sneijder v Ajaxu, případně Pavel Nedvěd, Karel Poborský, Vladimír Šmicer nebo ještě o něco později Tomáš Rosický v české reprezentaci. Vždycky jsem stál v záloze s hráči, kteří neustále chtěli míč a už dopředu věděli, co s ním budou dělat. Pokaždé jsem měl díky nim více možností, komu ho nahrát. Nemusel jsem se míče nikdy odkopem lacině zbavovat, vždycky jsem měl možnost ho někomu přihrávkou předat a nekazit. A i tím ve výsledku vynikat.
Myslím, že z toho nakonec pramení i ta slova o nedoceněném hráči, která jsem o sobě v Česku hodněkrát slyšel.
Nedoceněný hráč… Byl jsem jim? A proč? Jen proto, že jsem nedával góly?
Ale jděte…
Vím, že fanoušci milují hráče, kteří rozhodují zápasy, ale já prostě takový nebyl. Jako defenzivní štít jsem musel na hřišti odvádět spíše černou práci. Mou hru tak z logiky věci zkrátka vždycky musela ocenit spíše odborná veřejnost.
Kdybych měl slova trenéra Brücknera o počítači jeho týmu překládat dnes, rozuměl bych jim asi o něco víc: Byl jsem hráč, který věděl, jací hráči hrají ještě lépe a uměl toho využít. Takhle mi to dnes, s odstupem času, docela dává smysl.
Zatímco ostatní spoluhráči z reprezentace sbírali velké trofeje v lepších ligách a někteří z nich vyhráli i Ligu mistrů, já nakonec zůstal jen u dvou ligových titulů s Ajaxem, proto se o mně tolik nemluvilo. Kdykoliv se vyjmenovávali nejlepší hráči českého týmu, Galásek v tomhle výčtu chyběl. Nebudu tvrdit, že mě to zpočátku nemrzelo. Když mě totiž někdo z novinářů požádal o rozhovor, hlavním tématem jsem většinou nebyl jen já. Často je zajímalo více to, jaké to je hrát s hvězdnými fotbalisty. S Pavlem Nedvědem nebo Zlatanem Ibrahimovičem. Jednu dobu jsem dokonce podobné rozhovory odmítal, dnes už tenhle zájem pochopit dokážu. Sám si už totiž jako nedoceněný nepřipadám, třebaže se na mě v jiných rozhovorech, myslím, nikdo ptát nebude.
V Ajaxu jsem pár gólů v kariéře dal i díky tomu, že jsem jako fotbalista uměl hrát a střílet oběma nohama. V reprezentaci jen ten jeden jediný. Popravdě si sám zpětně ani nevybavuju moment, který by mě mrzel. Nějakou spálenou tutovku, možnost některý ze zápasů rozhodnout a být jeho hrdinou. Já se totiž do takových situací v nároďáku skoro vůbec nedostával, s nadsázkou řečeno jsem v nich hrál jen po vápno soupeře. Dokonce ani při standardních situacích nebo rohových kopech jsem se k bráně nepřiblížil. Buďto jsem před šestnáctkou čekal na odražený míč, nebo jsem tým jistil v roli posledního hráče na půlící čáře. Taková byla má role. Role, kterou jsem se naučil akceptovat, protože si všichni uvědomovali, jak důležitý tím pro tým jsem.
Nejspíš nikdy jsem na hřiště nešel s tím, že musím být vidět tolik jako ti druzí, nesnažil jsem se jim vyrovnat. A přesto na mě trenéři postupem let sázeli víc a víc. Ať už to bylo v reprezentaci, v Ajaxu nebo později v německé Bundeslize. I tam jsem měl jako cizinec nakonec tu čest nosit kapitánskou pásku svých týmů, často na úkor jiných a zdánlivě lepších hráčů.
A to i přesto, že jsem v drtivé většině případů nestál na konci gólové akce. Můj úděl byl být u jejich začátků. Ve středu pole jsem soupeři ukradl míč a rozehrál ho dál. Tohle byl fotbal, jaký jsem hrál. Často jsem ale díky tomu míval během zápasu nejvíce doteků s míčem i nejvíce přihrávek.
Přál bych vám někdy zažít atmosféru fotbalové reprezentace naší éry.
Sraz hráčů, kteří přijeli z největších evropských klubů v roli stěžejních hráčů s touhou dovést k úspěchu taky svůj národní tým.
Pavel Nedvěd byl oporou Juventusu, Milan Baroš s Vladimírem Šmicerem zase s Liverpoolem vyhráli Champions League. Tomáš Rosický měl jako talent našlápnuto stát se nejlepším fotbalistou v Evropě a Jan Koller zase góly táhl za úspěchy Dortmund. V brance stál Petr Čech a v obraně před nim Marek Jankulovski nebo Tomáš Ujfaluši.
Síla našeho týmu ale nespočívala jen v tom, jaká jsme měli jména na soupisce. Naše síla pramenila především ze sebevědomí, které jsme si do reprezentace z vlastních klubů přiváželi.
Pořád se musím smát vzpomínce na předzápasové přípravy. Trenér Brückner přečetl základní jedenáctku, která byla stejně dopředu jasná, a pak se jen pousmál: „Víc vám snad ani říkat nemusím, stejně to každý z vás znáte…“ Měli jsme pečlivě natrénováno jen pár šablon, jinak jsme si díky chytrosti a naší kreativitě dokázali poradit sami. Výhodou byli křídelní hráči, kteří spolu hráli v neměnném složení dlouho a věděli tak o sobě i poslepu. No a taky Dino Koller na hrotu útoku. Právě na něm byl postavený celý náš plán: dostat na něj balón a tím přečíslit soupeře. Honza totiž na sebe svou výškou vázal dva, někdy i tři hráče soupeře. A když souboj s nimi zvládl, startovali naši hráči do otevřené obrany. Byly to smrtící útoky.
Zajímalo by mě, jak by naše hra vypadala dnes. V době, kdy mají trenéři k dispozici statistické analýzy a různé Instat indexy. Kouč Brückner by tyhle věci miloval a věřím, že by s nimi dokázal vymýšlet hodně zajímavé věci. Tehdy si ale podobné analýzy musel vést a evidovat sám. Myslím, že i Jarda Šilhavý, jeho tehdejší asistent, by vám dnes rád vyprávěl, kolikrát s nim viděl každý zápas Nizozemců, se kterými jsme vedli ty nejkrásnější bitvy, a které jsme vždycky uměli něčím zaskočit.
Trenér si takhle doma přehrával zápasy na VHS kazetách a stejně si v nich vždycky něco našel. Dělal si v průběhu večera do notýsku poznámky a z nich pak vyčetl úplné detaily. Třeba, že by bylo dobré, aby hrál Dino Koller na Franka de Boera a tím nutil rozehrávat Jaapa Stama. Byly to skutečně drobnosti, ale daly se na nich postavit velké věci. Tyhle poznatky jsme navíc hltali i my hráči. Tvořili jsme výjimečnou partu úplně normálních chlapů.
Na začátku srazu jsme se samozřejmě chvíli koukali po Pavlu Nedvědovi, jaká nejnovější móda a sluneční brýle zrovna v Itálii letí, ale večer u piva už za jeden provaz táhlo celé mužstvo. Neblábolili jsme tam o hloupostech. Řešil se jen fotbal. Fotbal, fotbal a fotbal, pořád dokola. My jim byli doslova pohlceni a ještě před prvním tréninkem byli do noci schopni řešit, kdo hraje za našeho příštího soupeře, kdo je jak nepříjemný a jak to asi na hřišti může vypadat. Nejednou jsme se také dokázali přesně trefit.
Na hřišti to myslím bylo znát.
Nedávno jsem přišel domů. Už vlastně ani sám nevím, s kým a u jaké příležitosti jsem se ten večer potkal. Manželce jsem ale nadšeně vyprávěl, že tady s těmi lidmi já si budu rozumět.
„Copak ty sis někdy s někým nerozuměl?,“ začala se smát.
Tahle historka, která se během let při různých situacích u nás opakuje pořád dokola, vlastně asi ze všeho nejvíce vykresluje, jaký doopravdy jsem.
Člověk, který nikdy neměl potřebu si na fotbalovou hvězdu hrát, i když tou hvězdou ve své době nejspíš doopravdy byl. Alespoň v Nizozemsku mě za ni lidé určitě považovali a myslím, že dodnes považují.
Mám totiž za to, že v našich životech nakonec není tak podstatný úspěch, kterého člověk dosáhne, jako dojem, jaký za sebou každý z nás zanechá. A snažím se toho držet.
Jo, dojem je pro mě to nejdůležitější a nejlépe vystihující slovo, které mě mým životem i kariérou pořád provází. Je to pocit, který v konečném výsledku přebíjí fakt, že jsme ani s takhle silnou reprezentací velký turnaj vyhrát nedokázali. A je to i vlastnost, která mi otevírá dveře všude tam, kde jsem působil. Tilburg, Ajax, Norimberk, Gladbach… Všude tam mě po letech vidí rádi. Dokonce i v Baníku, mateřském klubu, ze kterého jsem do světa neodešel v dobrém, ale už dvakrát jsem se do něj mohl vrátit. A nijak jinak, než dojmem, jakým jsem na lidi léta na hřišti i mimo něj působil, si neumím vysvětlit, že mě tam fanoušci tak vřele vítali. Ať už to v roce 2009 v roli hráče na sklonku kariéry, tak nyní coby jednoho z trenérů.
V roce 1996 jsem totiž z Baníku normálně utekl. Udělal věc, kterou jiným zdejší fanoušci později odpustit nedokázali. Podepsal jsem smlouvu v Tilburgu, přestože ta původní v Ostravě normálně běžela dál.
Vyloženě jsem si tenhle přestup vytrucoval. A myslím, že lidé, kteří u toho byli, ještě pořád nepobrali, že jsem i já - ten věčně usměvavý kluk - byl schopný něco takového udělat. I já sám se tomu divím. S oblibou a samozřejmě také s velkou porcí nadsázky dnes ale tvrdím, že jsem tím pomohl stvořit fenomén nesmlouvavého agenta Mino Raioly, který si podílem na mém přestupu vůbec poprvé odzkoušel dlouhá jednání mezi kluby a tuhle svou zkušenost později proměnil v ohromné transfery Zlatana Ibrahimoviče, Pavla Nedvěda, Paula Pogby nebo trenéra José Mourinha.
Přitom já na agenty v kariéře nikdy moc nedal, většinou jsem žádné ani nechtěl. Nikdy pro mě nebylo podstatné, co mi radí jiní. Důležitý byl vždy zase jen ten dojem. Dojem, který na mě lidé z konkrétního klubu udělali. Při všech svých přestupech jsem vždy chtěl vidět nejprve zázemí organizace, poznat lidi, kteří v ní pracují, promluvit si s trenéry a až na základě vlastního pocitu se rozhodnout, jestli jejich nabídku příjmu. V Tilburgu jsem tehdy potají strávil i s rodinou celý víkend, na jehož konci byla bez dalšího přemýšlení podepsaná smlouva a vzkaz do Ostravy, že už se zpátky do Baníku nevrátím.
Baník a jeho tehdejší vedení si mě jako jako fotbalistu cenilo, jako hráče ale nedokázalo taky patřičně DOcenit.
Nechci lhát, svou roli vedle možnosti hrát v lize proti Ajaxu nebo PSV na všech těch krásných stadionech asi hrály taky peníze. Jako odchovanec jsem v Ostravě vydělával zhruba deset tisíc korun a každým dalším rokem tuhle částku jen nepatrně navyšoval, zatímco jiní se měli mnohem lépe. Už tehdy jsem cítil, že jednou můžu za reprezentaci hrát, ale taky někde uvnitř tušil, že z české ligy se do ní za takových okolností nemám šanci dostat.
Byly z toho dva měsíce totální nejistoty, asi nejhorší období mé kariéry. Dny plné tréninků, kdy na vedení tlačili nejen trenéři, ale i mí spoluhráči. Ptali se, kdy konečně budu moct nastoupit, zatímco já z Ostravy od svých kamarádů dostával zprávy, abych se vrátil domů a neničil si kariéru. Byl to i Mino Raiola, který se na jednom z posledních jednání obou klubů na dohodě podílel. Můj přestup, který na sebe výměnou za podíl při dalším prodeji vzal jeden z hlavních sponzorů klubu, Baníku vynesl na tehdejší poměry krásné peníze.
A mně se dokořán otevřely dveře do světa toho nejlepšího fotbalu.
Jsem přesvědčený o tom, že v zápasech proti Nizozemcům hraje hlavní roli jejich syndrom strachu.
Báli se nás tehdy a bojí se nás i dnes. Třebaže na soupisce dávno nemáme hráče, kteří hrají klíčové role v největších klubech a i kvůli tomu nejezdíme na turnaje v roli hlavních favoritů.
V Budapešti, těsně před zápasem vítězného osmifinále loňského šampionátu, mi to kluci z jejich realizačního týmu dali jasně najevo. Jeden z fyzioterapeutů, kterého dobře znám z Ajaxu, mi ještě před výkopem řekl, že je úplně v pohodě. Že když nepostoupí oni, bude mít radost z toho, že půjde dál alespoň jejich kamarád. Já se jen usmál: „Ty už teď pochybuješ, že?“ Jiní mi tam zase připomínali, že proti nám snad žádný zápas Nizozemci nedohráli bez vyloučeného hráče.
Faktem je, že pro mě byly a i teď v roli trenéra vždycky budou tyhle zápasy speciální. Rozumím jejich řeči, čtu nizozemský tisk a pořád jsem v kontaktu s těmi, kteří dříve za Nizozemsko hráli a dnes v tamním fotbale pořád působí. Johny Heitinga, Wesley Sneijder, Nigel de Jong… I s těmi, když se potkáme, si po letech mám co říct. Dokonce i má manželka myslím pořád tajně doufá, že se do Holandska jednou vrátíme.
Jen na ten nejslavnější zápas osobně nevzpomínám úplně nejradši, i když si i já občas highligty toho večera doma na počítači přehrávám a nemůžu se jich nabažit.
„Koller dává na 2:1! A ono to půjde, ne že ne!!
„Jaba-daba-důůů. Baroš využil perfektního sklepnutí Kollera a srovnává na 2:2!
„Marek Heinz přinutil Van der Saara k výbornému zákroku, jenže Karel Poborský využil odraženého míče a naservíroval ho před prázdnou branku. No to je večer!“
Taky vám slova komentátora Jaromíra Bosáka pořád zní v hlavě? Cítíte to mrazení?
Byl to úžasný večer. Fenomenální zápas, který fanoušci napříč celou Evropou pořád řadí mezi ty nejkrásnější v historii.
Pravdou ale je, že já si ho zas tak moc neužil. Ne tak jako mi spoluhráči, kteří se o fantastický obrat na hřišti postarali. Já totiž závěr sledoval jen ze střídačky. Byl to jeden z mála velkých zápasů reprezentance, který jsem jako hráč s jinak pevným místem v základní sestavě z taktických důvodů nedohrál až do konce. Zápas, ve kterém jsem jako defenzivní hráč musel ani ne po hodině hry dolů, aby trenér Brückner vytvořil místo pro ofenzivně výraznějšího Marka Heinze.
Potřebovali jsme hru otevřít a mě nezbývalo nic jiného, než rozhodnutí trenéra akceptovat.
Jako už mnohokrát předtím bylo správné.
Aby byl člověk vůdčí osobností na hřišti, kapitánskou pásku nepotřebuje.
Takhle jsem to vždycky bral. A nikdo mi tenhle názor nemůže vzít.
Za vůdčí osobnost i dnes považuju hráče, kteří i bez ní dokáží číst hru a hlasitě dirigovat ostatní kolem sebe.
I já se takhle ještě jako stoper Baníku k vysněnému angažmá v Nizozemsku taky dostal. Během normálního ligového zápasu v Olomouci se skauti Tilburgu přijeli podívat na Míru Baránka, místo toho jsem je ale zaujal já, o kterém předtím nevěděli možná vůbec nic. Ne gólem, ne povedenou přihrávkou, ne dobrým obranným zákrokem. Zaujal jsem je prý v okamžiku, kdy jsem na hřišti dost hlasitě okřikl pár mých spoluhráčů. Situaci, která pro mě byla tak přirozená, že jsem si ji po zápase ani nedokázal vybavit. Říkali, že přesně takový typ hráče jejich týmu chybí, jestli bych to s nimi nechtěl zkusit.
No, proč ne?
Přestože později mí kamarádi byli unešení z toho, že jsem kapitánskou pásku dostal nejen v reprezentaci, ale také v Ajaxu nebo Norimberku, já nikdy její výjimečnost nevnímal. Říkal jsem si: A co má být?
Nevnímal jsem ji totiž jako zodpovědnost vůči týmu, kterou jsem vždy jako defenzivní hráč a dirigent záložní hry cítil i bez ní. Vnímal jsem ji především jako zodpovědnost k sobě samému.
Vnímal jsem, že když mám být kapitánem týmu, musím hrát. Musím hrát tak, aby trenér nikdy neměl pochybnosti mě do zápasu postavit. Posadit kapitána totiž nikdy navenek není dobrým signálem.
Do Ajaxu jsem přestupoval spolu s trenérem Co Adriaansenem, který si mě tam přivedl ze společného tříletého působení v Tilburgu a dal mi v sezoně dost zásadní roli. Odehrál jsem přes třicet zápasů, dal sedm branek, ale ani to nestačilo k tomu, abych si získal přízeň fanoušků. Hrál jsem na úkor dosluhujících legend klubu a lidé to nesli nelibě. Měli za to, že jsem protekční hráč a pískali na mě i při domácích zápasech. Nic se nezměnilo ani poté, co tým v další sezoně přebral Ronald Koeman. Tribuny mi pořád dávaly najevo, že bych si měl sbalit věci a odejít s trenérem zpátky, odkud jsem přišel. Vše zašlo dokonce tak daleko, že za mnou kouč přišel a řekl, že v dalších zápasech nebudu hrát. Že kvůli atmosféře okolo týmu bude lepší, když mě posadí na střídačku a já si na novou šanci počkám.
Ta šance přišla v důležitém zápase na hřišti PSV, kde jsem nastoupil od začátku vinou karetních trestů mých spoluhráčů. A nakonec zachránil remízu gólem levačkou, trefil jsem se přesně k tyči. Fanoušci mě najednou začali brát.
O pár let později mi dokonce stejný kouč sám kapitánskou pásku na ruku navlíkl a nikdo proti tomu neměl námitek. V týmu jsem byl pro tuhle pozici určen až jako čtvrtý v pořadí, tři hráči přede mnou vypadli. Jako poslední Van der Vaart, který do jednoho ze zápasů odmítl nastoupit, protože se mu nelíbilo rozhodnutí trenéra postavit ho na kraj hřiště. Hrál jsem od té doby tak, že jsem už nikomu nedal důvod mi ji zase vzít.
Pořád jsem přesvědčený o tom, že existovala jen jedna možnost, jak nám to prokleté Řecko mohlo gól dát.
Z rohového kopu centrem na bližší tyč. Tam byla snad jediná naše slabina. Prostor, kudy nás šlo překonat. A to navíc jen v případě, že standardku sehrají tak precizně, jak se jim to nakonec bohužel povedlo. Už nikdy tenhle rohový kop z paměti nevymažu.
V bránění standardních situací jsme přitom až do tohoto okamžiku byli výjimeční. Nejen díky vysokým stoperům, Petru Čechovi ale taky díky Honzovi Kollerovi, který byl ochotný na rozdíl od jiných hvězdných útočníků, které jsem v kariéře ve svých týmech potkal, plnit také defenzivní povinnosti. I díky němu jsme prostor ve vlastní šestnáctce ve vzduchu ovládali takřka dokonale.
V Portugalsku jsme celý turnaj cestou na tréninky autobusem projížděli kolem stadionu v Lisabonu, kde se mělo finále hrát. Nepamatuju si den, kdy by někdo v něm neutrousil poznámku, že by bylo krásné si tam na konci turnaje doopravdy zahrát. Upřímně jsme věřili, že na postup a možná i vítězství na celém turnaji máme. Ale možná jsme to taky trošku zakřikli. Kolem celého utkání s Řeckem bylo i vzhledem k vývoji turnaje až příliš mnoho pozornosti.
Byli jsme jasným favoritem zápasu, který měl pískat sudí Pierluigi Collina. Křivda a zášť, kterou českému fotbalu způsobil svým rozhodnutím na předchozím velkém turnaji, v nás pořád byla. V rozhovorech před zápasem s námi novináři nemluvili snad o ničem jiném, a možná i tím ho vyprovokovali k tomu, že nám ani tentokrát moc nepomohl. Myslím, že příležitost odpískat penaltu, kterou bychom semifinále rozhodli, i v tomhle zápase měl. Ale vymlouvat se na to dnes fakt nemůžeme.
Nevím, jestli to postřehl někdo jiný, ale já si moc dobře vybavuju i úplně jinou situaci. Na poslední taktické poradě před zápasem trenér Brückner nevinně řekl, že standardky budeme bránit jako vždycky. Že jsme z nich přece třiatřicet zápasů v řadě žádný gól neinkasovali…
No… A vidíte, jak to dopadlo.
Vybavuju si celou situaci do nejmenšího detailu. Stál jsem u tyče a viděl, že Šmíca stojí o něco víc vpředu. Chvíli to totiž vypadalo, že Řekové zkusí roh rozehrát nakrátko. Prudký centr pak přelétl těsně nad jeho hlavou, líp tenhle roh zahrát nešlo. Výborně kopnutý míč mířil přímo na čelo Dellase, který do něj v souboji s Bolfem jen lehounce trknul. A přesto z toho byla rána jako hrom.
Ten míč prolétl do sítě jen těsně kolem mě… jen takhle malý kousíček!
Pokaždé, když ten gól v televizi vidím, přemýšlím, jestli jsem se mohl zachovat jinak.
Mohl jsem míč zastavit rukou? Dostat červenou kartu a dát týmu alespoň malou naději, že Petr Čech penaltu chytne?
Možná jo. Jenže já tenhle reflex v sobě neměl. Tak rychle se to celé v závěru prodloužení odehrálo a my vůbec nedostali šanci jakkoliv zareagovat.
Ťuk, ťuk a … konec.
Hráli jsme nejlepší fotbal v Evropě, Řekové zase ten nejdefenzivnější.
Měli jsme v nejdůležitějším zápase tohoto století herně jasně navrch, ale spoustu svých šancí jsme proměnit nedokázali. Oni tu jednu jedinou ano.
Zajímá to dnes někoho?
Z pohledu výsledku ne. Řekové se nakonec stali mistry Evropy, třebaže si dodnes mnozí myslí, že zasloužit bychom si titul měli my. Jenže tohle je zase jen ten dobrý dojem. Pocit dobře odvedené práce, díky které i po letech na tenhle turnaj, naše vystoupení, na celý fotbalový rok 2004 všichni tak rádi vzpomínáme.
Nestali jsme se šampiony, ale i tak na nás byla hrdá celá republika. Lidé tleskali výkonům, na které se dodnes nezapomnělo.
Naší generaci chybělo jediné: Prožít si na konci téhle éry vlastní Nagano, s medailí na krku a pohárem přijet z velkého turnaje do Prahy před zaplněné náměstí, jako se to dlouhá léta opakovaně dařilo naším hokejistům. Užít si oslavy, které by nebraly konce. Narovinu, i díky dojmu, který si sám z těhle vzpomínek odnáším, mě to nakonec tolik nemrzí. A věřím, že v dobrém a stejně hrdě na naši partu vzpomínají i všichni mí spoluhráči, kteří si mohutné oslavy užili alespoň při postupech na velké turnaje nebo díky vyhraným trofejím ve vlastních klubech.
V roce 2009 jsem v Baníku strávil jen jeden podzim, po něm jsem odešel dohrát sezonu do Gladbachu a tam kariéru ukončil.
Kdybych zůstal v Česku, vydržel bych ještě pár let hrát stejně, jako to dnes zvládá třeba Marek Matějovský, Bundesliga už ale na mě byla fyzicky náročná. Přestože jsem smlouvu ještě o jeden rok tehdy díky počtu odehraných zápasů mohl prodloužit automaticky, já cítil, že je čas skončit. Různí manažeři mi ještě předhazovali i nabídky odněkud z Kataru a Turecka, jenže já už v sedmatřiceti letech po tom všem, co jsem měl za sebou, o svém rozhodnutí ani vteřinku nepochyboval.
V mém posledním zápase kariéry jsem pomohl Gladbachu k remíze 1:1 proti Dortmundu. Získaný bod pro nás znamenal záchranu, zatímco soupeř vedený Jurgenem Klöppem přišel o postup do evropských pohárů. V euforii jsem tehdy na ramenech před zraky manželky a dcery nosil svého syna, nechal si naposledy zatleskat a už nikdy se na trávník před zaplněné tribuny nevrátil.
Skončil jsem ve správný čas. Skončil jsem jako důležitý hráč na hřišti.
Vím, že takhle to mělo být.
Vím, že dojem, který jsem i díky tomuhle rozhodnutí za sebou zanechal, dnes znamená mnohem víc než úspěchy, které jsem v kariéře jako fotbalista dokázal.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází