Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
„Za deset let ve Vinařicích jsem se nebála o život tak, jako za dva roky tady.“
Těmihle slovy mě na pohovoru vítala ředitelka dětského domova ve Slaném, která dřív pracovala na vedoucí pozici ve známé věznici u Kladna.
Myslel jsem si, že přehání. Jsem přece chlap, bude to v pohodě.
Na místo tělocvikáře jsem nastoupil v září 2016.
Nevím, jak to chodí v jiných podobných zařízeních v republice, ale já se ocitl v prostoru, který na první pohled nebyl úplně standardní. Byly v něm umístěny děti, jež se potýkaly s nevyhovujícím nebo neexistujícím domácím zázemím, s poruchami chování, s psychickými a jinými zdravotními potížemi od ADHD po mentální postižení.
Všechny diagnózy na jednom společném místě.
V tomhle prostředí jsem zvládnul setrvat do ledna 2018. Tři pololetí, která se mi nikdy nevymažou z hlavy.
Když vidím svoji o dva a půl roku starší ségru, která tam pracuje už šest let, a některé její kolegy, kteří drží třeba dvě desetiletí, nepobírám to a jako sportovec si vždy uvědomím jednu věc. Věnuju se dlouhému triatlonu, jsem český rekordman v disciplíně Ironman s osobákem 7:54:05. Dělám něco, co si skoro každý člověk spojí s velkou náročností. Jenže po své zkušenosti z děcáku vím, že existuje i úplně jiná úroveň vnímání slov jako jsou utrpení, bolest a vyčerpání.
V rámci tohohle povolání jsem poznal realitu, kterou jsem si neuměl představit.
Začalo to přitom úplně obyčejně. Našel jsem si holku, s níž jsem dodnes a chci s ní být po zbytek života.
Pronajali jsme si s Aničkou byt ve Slaném, kde jsme vyrostli, a zjistil jsem, že nás jako sportovec rozhodně neuživím. Tou dobou, v pětadvaceti, jsem už patřil k české špičce v dlouhém triatlonu. Dostával jsem za výsledky nějaké peníze, byl jsem členem reprezentace, zároveň bylo jasné, že se můj život neobejde bez civilního zaměstnání na plný úvazek.
Ségra mi hned nabídla, ať jdu zkusit dělat tělocvikáře do zařízení, kde sama učí. Prý bych se na to hodil. Vystudoval jsem bakaláře na FTVS, pokračoval na magistra a v Ústí nad Labem jsem si mohl dodělat pedagogické vzdělání.
Upřímně se mi do toho od první chvíle moc nechtělo. Už v rámci školní praxe jsem zjistil, že je mi proti srsti, když musím někoho do něčeho nutit. Tím spíš do sportu, který mě vždycky bavil.
Pohyb beru jako přirozenou součást života a v rámci hospitací na základce i na gymplu ve Slaném jsem poznal, že generace, kterou jsem dostal na starost, to už má obvykle jinak, bez ohledu na to, jak atraktivní formu jim coby kantor nabídnete. Hlavně holky nic moc dělat nechtěly, třeba deset se jich vždycky dalo dohromady a spíš jen koukaly na ostatní. Kluci rádi sprintovali a hráli florbal, ale systematičtější průprava – atletická abeceda, člunkový běh nebo strečink – je nebavila.
Chvíli jsem to zkoušel jinde. U hasičů, u celní správy. Vždy tak, abych měl práci, která má blízko ke sportu a dá se kloubit s tréninkem.
Na pohovorech o mě měli zájem, po fyzických testech ze mě všude byli nadšení, ale dávali mi najevo i to, že budu pár let jako nováček dostávat čoud. Ze všech složek záchranného integrovaného systému jsem cítil, že dávají velký důraz na hierarchii, na hodnosti, na nadřízenost a podřízenost. Chápu, že to tak to prostě mají, ale atmosféra se mi nezamlouvala. Celní správa navíc chtěla, abych jel na dva měsíce na cvičení do Vyškova, což bylo v rámci přípravy vrcholového sportovce nepřijatelné.
Právě v té době mi ségra zase připomněla, že z dětského domova odešel tělocvikář. Nabízeli slušný plat a pracovní dobu od osmi do dvou, takže se všechno dalo ladit i s časem pro rodinu a pro trénink.
Viděl jsem v tom šanci, jak mít v rámci aktuální situace co největší svobodu.
Šel jsem do toho a rychle zjistil, že ředitelka nepřeháněla.
Rodičům, kvůli kterým musí děti do dětského domova, bych nafackoval.
Nechápu, proč si někdo pořídí potomky, když se o ně neumí, nebo dokonce nechce postarat.
Já byl navíc tam, kde končily děti feťáků, alkoholiků, trestanců a delikventů nebo jinak vyšinutých lidí, kteří měli často velké dluhy a v nejhorších případech dokonce umřeli. Stát tohle stojí hodně peněz, přibližně čtyřicet tisíc měsíčně za osobu, a nemá velké možnosti, jak situaci změnit. Prostě musí pečovat o ty, kteří zůstali opuštění.
Bytosti, které vyrůstají v těchhle zařízeních, ve finále za nic nemůžou a je to smutné. Většinou se nemají k čemu upnout a jsou to právě rodiče, kteří nesou hlavní zodpovědnost za všechno, co se za zdmi děcáků děje.
V tomhle mám naprosto jasno a je potřeba říct to na plnou pusu, aby si to každý uvědomil.
Problém je vždy na prvním místě u mámy a u táty, kteří nefungují. Zdůrazňuju to proto, aby byl jasný kontext, v němž mluvím. A abych nikomu, s kým jsem během své práce přišel do kontaktu, neublížil.
Dětský domov se snaží dělat to nejlepší, co v rámci možností a předpisů umí. Dává dětem střechu nad hlavou, dává jim základní potřeby, snaží je jim dát i vzdělání a pravidelný režim.
Na jedné straně jsou děti bez rodičovské lásky, bez vidiny něčeho lepšího a často i bez zábran.
Na druhé straně jsou vychovatelé a učitelé s velkou zodpovědností a s omezenými možnostmi.
Na psychiku je to každý den záhul, nikdo ze zúčastněných to nemá lehké.
Hlavní emoce, které jsem cítil, byly stres a strach.
Zaměstnanci zařízení, kde jsem pracoval, jsou hozeni do situace, kdy se snaží zpříjemnit život dětem, o kterých si většinová společnost myslí, že vůbec neexistují. Málokdo si to umí představit. Všechny berou léky, někdy dost silné tlumící prášky. Jejich složitá diagnóza spojená s tím, že necítí podporu od nejbližších, způsobuje ve finále agresivitu, kterou neumí kontrolovat a která se s rostoucím věkem zvyšuje.
Žádné z asi pětadvaceti dětí – kluků – v domově, jejichž věk byl v rozmezí šest až patnáct let, nebylo bez medikace.
Tohle způsobovalo klid, nebo výbuch – atmosféra se vystřídala třeba desetkrát za den.
Když si mám vybavit hlavní emoce, které jsem cítil, byly to stres a strach, odkud přijde problém.
„Vydržíš první měsíc, který je psychicky nejnáročnější, a pak vydržíš cokoliv.“
Kolegové mě upozorňovali, že sice jsem učitel, ale že to budu především já, koho čeká pořádná škola.
První den si pamatuju přesně.
Atmosféru uvozovalo prostředí bývalých kasáren, ne zrovna pěkné a útulné budovy. V pokojích byly jen postele a skříně, prostě co nejmíň věcí, aby se nedaly zničit. Děti přešly chodbu a ocitly se ve škole. Třídy měly asi pět krát pět metrů, v nich byly lavice, židle a zamčené úložné prostory, aby nezmizelo nic, s čím by si někdo mohl ublížit – myslím tím nůžky a další podobné pomůcky.
Přišel jsem na úvodní hodinu, vzal děti ven do lesa v rámci tělocviku a pár jedinců si mě hned otestovalo. Začali vytahovat cigarety a házet po sobě klacky.
Dal jsem jim najevo, že si to se mnou jako se sportovcem nemůžou dovolit. Když někdo zkusil utéct, což se při vycházkách venku ukázalo jako úplně běžná praxe, předvedl jsem všem, že rychleji než já nikdo určitě neběhá a ať to rozhodně nezkouší.
Byl jsem přitom přesvědčený, že můžeme mít dobré vztahy.
Do domova jsem asi jako každý přišel s odhodláním a touhou něco změnit. Děti to rychle vycítily a nejdřív mě braly jako autoritu. Našly se takové, které byly nadšené z toho, že mají nablízku sportovce, a chtěly umět to co já.
Vedl jsem jako třídní osmáky a deváťáky, do toho jsem kromě tělocviku učil i další předměty s výjimkou hudebky, kterou opravdu neovládám. Mohl jsem mít i dějepis a biologii, protože úroveň znalostí byla nižší, patnáctiletí měli vědomosti asi jako děti na prvním stupni, takže hlavním úkolem bylo ve všech probouzet aktivitu. V každé skupince bylo čtyři až osm dětí a měl jsem k ruce i asistenta pedagoga.
Možnosti byly takové, jaké jsem si udělal.
Opravil jsem šest starých kol, abychom mohli jezdit po okolí. V zimě, kterou jsem měl nejradši, jsme chodili bruslit na zamrzlý rybník nebo sáňkovat. Všichni se vyblbnuli a byli nadšení. S pár dětmi jsem se dokonce připravil na běžecký závod a na duatlon ve Slaném, které pořádal atletický oddíl. Bylo vidět, že se jim líbilo, když měly cíl, a z akce pak měly dobrý pocit na několik dalších dní.
Můj stav se přizpůsoboval místu, kde jsem trávil tolik času.
Mojí taktikou bylo chodit co nejvíc ven. I díky svým vlastním zážitkům z triatlonu jsem cítil, že právě tam, za zdmi domova a na čerstvém vzduchu, děti pohyb nejvíc uvolní.
Postupně jsem ale začal v rámci režimu celého ústavu víc a víc narážet na komplikace.
Vedoucí domova poukazovala na důvody, kvůli kterým jsem měl být s dětmi zavřený co nejvíc v areálu. Hlavním argumentem byly obavy z útěků. Sport venku byl rozhodně lepší než pobyt v malé tělocvičně, která měla pár metrů a člověk se v ní nemohl ani rozběhnout. V malém uzavřeném prostoru se navíc zvyšoval stres a pravděpodobnost, že se něco stane. Jenže předpisy měly vždycky přednost.
Úvodní snaha dělat věci po svém vymizela a já jsem si místo toho začal zvykat na tamní atmosféru.
Po chvíli jsem si nepřipadal, že všechno zvládnu, ale spíš naopak. Začal jsem být v napětí, můj stav se přizpůsoboval místu, kde jsem trávil tolik času. Viděl jsem, že tak na tom jsou i kolegové, což mi pak někteří z nich potvrdili. Ihned mi došlo, že ještě intenzivněji to musí cítit děti.
A zatímco já mohl každý den odejít domů za rodinou a na trénink, ony tuhle možnost neměly.
Proto se pořád něco dělo, bylo to pokaždé jako přes kopírák.
Probíhalo vyučování a pak se pravidelně někomu něco nelíbilo. Bylo běžné, že někdo po učiteli hodil tužku nebo pravítko. K sobě se děti chovaly i hůř. Jeden vystartoval po druhém, vzal na něj židli nebo převrhnul lavici. Stalo se i to, že kluk rozbil okno a začal po ostatních házet střepy.
Takhle to prostě bylo.
Obvykle vyvolávali konflikty silnější jedinci, kteří šikanovali ostatní. Vychovatelé například dětem pořídili křečky, ti citlivější se o ně starali, pak přišel „alfa samec“, hodil zvířata proti zdi a zabil je. Vznikla mela a mně nezbývalo nic jiného než všechno přetlačit silou, aby ostatní zůstali aspoň trochu v pohodě.
Poznal jsem relativně brzy, že v některých situacích jinudy cesta nevede.
Nedlouho po mně do domova přišel kluk, který si na mě hodně věřil. V patnácti byl vysoký jako já a vážil sto dvacet kilo.
Vyhrožoval mi ve třídě i přes sociální sítě, měl hodně energie a velkou sílu. Pořád vyvolával konflikty, dostával záchvaty vzteku a já je musel řešit tím, že jsem ho zalehával, aby neublížil sobě ani nikomu jinému. Když jsem ho chytnul, skoro jsem ho neudržel. Někdy bylo potřeba zklidňovat ho třeba půl hodiny, měl jsem z toho pak křeče v celém těle.
Normálně jsem se ho bál a často jsem přemýšlel o tom, co by mi mohl udělat.
Dokonce jsem kvůli tomu začal chodit na judo, abych uměl člověka pomocí základních chvatů dostat bezpečně na zem a udržet ho tam, než dorazí další vychovatelé. Párkrát musela přijet i policie. Stalo se třeba, že zůstala otevřená kuchyňka, kde se mohly hodnější děti učit vařit. Jeden agresivnější kluk do ní proklouznul, vzal si nůž a přinesl ho do třídy ke kolegovi. Byla to otázka vteřin. Kudlu jsme mu sebrali jen chvíli předtím, než dostal záchvat.
Kvůli téhle atmosféře dávaly asistentky dětem pravidelně tlumící a zklidňující léky na předpis, aby držely pozornost. Jedinci, kteří dostávali amoky, což byli skoro všichni, chodili k psychologovi, ale často se vraceli v ještě horším stavu. Jedinou možností pak bylo vyřadit je z kolektivu, protože ostatní vycítili jejich nálady a provokovali je.
Úplně nezvladatelné případy nakonec odjížděly do Bohnic, odkud přicházely jako úplně jiné bytosti. Třeba dva měsíce o sobě moc nevěděly a člověk mohl jen hádat, co se tam s nimi dělo.
Vím, že si teď může kdekdo říct, že za všechno můžou léky. Je snadné poukázat na to, aby se nepoužívaly, ale v praxi je velmi složité to provést. Lítáte každý den od jednoho problému ke druhému a jde hlavně o to, aby se nestalo nic tragického.
Každý den jsem byl uprostřed konfliktu. Už jsem skoro neučil, jen jsem se pral s dětmi a uklidňoval je silou.
Učitel ani vychovatel nemá praktické páky, jak to změnit.
Dítě začne ohrožovat ostatní, sprostě nadává, jde z něj hrůza a nikdo s tím neumí nic udělat. Pak musí přijet sanitka a doktor použije látky, po kterých je dotyčný dva dny v útlumu. Následně se jede nanovo.
V tomhle režimu je těžké budovat cokoliv s nějakou vizí.
Dlouho jsem se snažil pojímat svou práci tak, abych dětem zpříjemnil život, který jim někdo bůhvíproč pokazil. Chtěl jsem jim ukázat, že každý den má nějaký smysl. Jenže ve finále se mi to nedařilo a ubíjelo mě to.
Měl jsem třeba připravenou hezkou hodinu na výtvarce, výrobu draka, kterého jsme pak měli jít pouštět ven. Jenže jeden kluk vzal nůžky blbě do ruky, druhý se mu začal smát, pohádali se, byla z toho bitka a zbytek výuky se řešilo jen to, jak je uklidnit. Šli jsme hrát fotbal a ti samí kluci za chvíli přestali kopat do míče a začali kopat do sebe. Pak přelezli plot a utekli, já musel za nimi a zbytek třídy zůstal bez dozoru. V tu chvíli jsem řešil jen to, co bude menší průšvih.
Svoje pocity jsem hodně sdílel doma i s kamarády, potřeboval jsem to ze sebe dostat, ale nic nezabíralo. Ani debaty se ségrou, která je v tomhle úplně jiná než já. Dokázala si striktně oddělit, co je práce a co soukromí, nic z toho si netahá domů. Prostě to každý den odfiltruje. Má fungující rodinu, které se věnuje, a práce ji nepoznamenává jako tehdy mě. Ráda pracuje s dětmi, navíc měla na starosti ty nejmladší, kde problémové chování nebylo tak hrozné.
Já to měl jinak asi i proto, že jsem chlap a očekávalo se, že budu po ruce.
Umocnilo se to ve chvíli, kdy z domova odešel jeden asistent pedagoga, bývalý policajt a člověk, který měl respekt a nebál se jednat. Najednou na celý barák zbyli jen dva muži, já a starší vychovatel, jinak samé ženy. Bylo jasné, že na mě padne řešení většiny krizových situací.
Potvrdilo se to absolutně.
Každý den jsem byl uprostřed konfliktu. Už jsem skoro neučil, jen jsem se pral s dětmi a uklidňoval je silou. Logicky mě měly za toho zlého a dostalo se to do roviny, kterou jsem si nepřál.
To, že takhle nemůžu fungovat dlouhodobě, mi došlo, když mě přestával bavit sport.
V roce 2017 jsem přitom vyhrál svůj první Ironman, mistrovství Rakouska v Podersdorfu. Pár dětí z mé třídy mi pak dokonce vyrobilo diplom a byl to jeden z okamžiků, kdy jsem si říkal, že přesně tohle je chvíle, kdy moje práce a působení na žáky někam vedou. Jenže mnohem víc bylo zážitků na opačném pólu a nejsem typ, který by se od toho dokázal oprostit. Užíralo mě to. Místo toho, abych byl nastavený jako triatlonista, který má ambice a chce se zlepšovat, jsem chvílemi trénoval jen kvůli tomu, abych si vyčistil hlavu a zvládnul jít druhý den do práce.
Neuměl jsem se uvolnit. Fyzická únava nebyla nic proti tomu, co mě deptalo psychicky. Začal jsem se chovat stejně jako další kolegové, kteří měli svůj ventil. Někdo cigarety, další alkohol.
Já měl logicky sport, ale i to byl problém. Chtěl jsem v něm vždycky hledat něco jiného, především radost. Když se začala vytrácet, bylo potřeba, abych to vyřešil.
V dětském domově rostou děti, pro které je složité najít pevný životní směr.
Nemají jasné vedení a tápou, protože každý, kdo vypadá jako autorita, na ně působí jinak. Chvíli se fixují na učitele, chvíli na vychovatele, chvíli na youtubera. Ve finále z toho mají zmatek v hlavě a hledají se. Celý život je pro ně těžký, mají pořád někoho jiného a zároveň nikoho pořádně.
Do toho se některým občas ozvou rodiče.
Rodiče, kteří sami nezvládají svůj život. Někteří mají záblesky normálnosti, začnou se snažit fungovat, ale pak je obvykle zase sejmou problémy a je z toho ještě větší průšvih. Další jsou vypočítaví. Vědí, že když udržují aspoň základní kontakt, dostanou od státu peníze. Tohle se dělo obvykle na Vánoce, některé děti chodily na pár dní domů a pak z toho bývaly rozhozené. Hodně zlobily, nechtěly do školy, válely se vztekle po zemi.
Jen to zhoršovalo jejich situaci.
Musí to být hrozné. Představte si, že žijete s pocitem, že jste nechtění. Některé děti si časem vytvoří pouto se svými vychovateli, ale i to může být negativní. Jakmile to ostatní vycítí, začnou je šikanovat. Jako učitel jsem ocenil, že jsem měl v rámci studia čtyři semestry psychologie. Dost mi to pomáhalo, ale i tak bylo v praxi složité orientovat se ve fungování kolektivu. Každopádně jsem věděl, že nikdy nesmím dát ve třídě najevo, že je mi někdo sympatičtější, i když to tak samozřejmě bylo.
Ve finále je osud každého dítěte poznamenán samotou, a to ovlivňuje jejich nastavení.
Jsou v zařízení, kde musí dodržovat pravidla. Pokud něco poruší a dostanou trest, vyloží si to tak, že jsou špatné. Na psychiku je to brutální nápor, takže je to spojené s projevy agrese, kterou navíc ostatní okolo podporují. Tím padají zábrany a mantinely.
Často jsem slyšel větu: „Já jsem z děcáku, můžu krást, žebrat a neposlouchat. Co mi asi tak uděláte?“
Bohužel jsem na to neměl co říct. Když po mně někdo hodil lavici, co s tím? Dostane zákaz vycházení? Zabaví se mu počítač? Tohle nikam nevede, naopak se tím zadělává na ještě větší problém a výbuch.
Pokud se všechno vyhrotilo do míry, která neměla obdoby, děti šly na pár měsíců do Bohnic nebo do jiného ústavu. Tohle střídání prostředí připomínalo režim ve vězení. Dodržuješ řád, jsi v pohodě. Přestaneš, přeloží tě a musíš si zvykat na nové prostředí. To umocňuje problémy a je to kolotoč.
Většina takových lidí pak nemá šanci zapadnout do normální společnosti.
Dětský domov se o své chráněnce stará do patnácti. Pak každému nabízí možnost jít k rodičům, pokud to jde, nebo nastoupit do učiliště v Dobřichovicích, kde jsou obory jako zahradník, zedník nebo truhlář. V osmnácti mají možnost najít si práci, a pokud se s nimi dá spolupracovat, mají k dispozici do jednadvaceti bydlení, které si už ale musí platit.
Pak přijde zlom. Dostanou pět tisíc korun jako základ a zamíří do světa.
Dál už je jen na nich, jak naloží se životem.
Bohužel, po odchodu ze zařízení, kde jsem pracoval, se o sebe dokáže postarat zhruba pět procent kluků. Jeden z dvaceti. Většina z nich skončí na ulici, peníze hned utratí za alkohol, za drogy a místo toho, aby šli do práce, začnou krást, fetovat a skončí jako jejich rodiče. Přežívají, nebo se ani nedožijí vysokého věku, někteří třeba jen dvaceti let.
Je to hrozné, ale když máte výchozí pozici jako šestileté dítě mámy feťačky a otce sadisty, který o vás típá cigarety, zkuste s tím sami něco udělat. Stalo se mi, že jsem jednoho kluka z ústavu potkal po nějaké době na ulici. Utekl z učiliště, protože ho tam ostatní šikanovali, neměl peníze na jídlo ani na bydlení, přespával u kamaráda na Kladně a do Slaného přišel pěšky, aby mě pozdravil.
Právě on patřil k žákům, ke kterým jsem měl blíž, uměl ocenit, že se mu někdo věnuje, a jeho situace mě dost zasáhla. Pak už jsem o něm neslyšel.
Vím naštěstí i o několika případech, které se uchytily. Jeden kluk si hned po odchodu z děcáku našel normální holku, díky tomu to nevzdal. Přestal brát léky, začal dělat skladníka v obchodě, a nakonec s přítelkyní založili rodinu.
Právě tyhle případy občas chodily do domova navštěvovat vychovatele a obcházely třídy, aby ostatním ukázaly, že existuje naděje. Jenže když je vám deset nebo patnáct a žijete ze dne na den, úplně tyhle promluvy do duše nepoberete. Dětem to bylo většinou jedno. Neřešily budoucnost, protože neměly žádné vzory. Vybavím si několik v jádru slušných kluků, kteří si nakonec svoje nastavení neudrželi, protože je dav táhnul s sebou a jejich odlišnost byla důvodem k šikaně.
Výjimečně se povedlo, že si rodiče srovnali svůj život a pro potomka se vrátili. Variantou bylo i to, že si někdo vzal malé kluky do pěstounské péče nebo k adopci. O některé se nakonec rozhodli postarat prarodiče nebo tetičky.
Já měl ale na starosti hlavně mladé kluky s náběhem puberty a agresivními sklony. To už byli malí dospělí, kteří ani rodiče nechtěli.
Proto většina, co prožila v zařízení celé dětství, neskončila dobře. Z těch, kteří vyšli základku během mého působení, se, pokud vím, neuchytil ani jeden.
Tohle je bohužel tvrdá realita.
„Moc bych stál o to, abys šel k nám do obchodu.“
Když mě Maty Matoušek, majitel cykloprodejny eM SPORT ve Slaném, přemlouval, abych u něj začal pracovat, bylo to něco jako pozvánka do jiného světa. Je velký nadšenec do sportu, běhá orienťáky, nabízel mi skvělé podmínky, a navíc bylo jasné, že u něj najdu ideální prostředí pro trénink.
Klíčová ale byla jiná věc. Anička byla těhotná. Byli jsme soběstační, dítě jsme plánovali, přestěhovali jsme se do baráku a bylo potřeba tomu přizpůsobit situaci. Přesně takhle jsem vysvětlil dětem v domově, proč dávám výpověď. Vzaly to, protože jsem řekl, že musím živit rodinu. Bylo důležité zdůraznit jim, že neodcházím kvůli nim a kvůli tomu, že se mi v práci nelíbí. Jakkoliv těžké chvíle jsem zažil, tohle by bylo špatně.
Syn se nám narodil na Valentýna, dva týdny poté, co jsem změnil práci.
Najednou se mi vrátil život, na který jsem trochu pozapomněl. Teď už jsem zase od rána do večera nastavením sportovec, zároveň si držím klasické zaměstnání. V létě servisuju kola, v zimě lyže. Ideál nejdřív narušovalo jen to, že jsou ve městě dvě cykloprodejny a druhou vlastní moji rodiče. Bylo těžké oznámit jim, že mířím ke konkurenci. Tím spíš, že si můj nový šéf kdysi u táty kupoval své první kolo. Srovnali se s tím až ve chvíli, kdy jsem poukázal na to, že už musím řešit s větší zodpovědností finance. Prodejna, kde dělám, je velká a je v ní práce celoročně. Táta je naopak povoláním elektrikář na letišti a obchod vede odjakživa jako koníček jen během sezony.
Změnil jsem svůj režim a najednou jsem jako sportovec vyletěl.
Půl roku po odchodu z dětského domova jsem získal první domácí titul v Ironmanu a v další sezoně, kdy se nám s Aničkou narodilo druhé dítě – dcera, jsem zajel český rekord.
Získal jsem klid. Najednou jsem byl ve fázi, kdy byla rodina, sport a práce na stejné koleji. Tohle mi do té doby chybělo. Když jsem se zkoušel prosadit v olympijském triatlonu, pořád jsem se něco snažil přeprat. Do čtrnácti jsem hrál hokej, až pak jsem objevil atletiku a taky cyklistiku, protože táta jezdil na kole opravdu hodně. I plavat jsem začal až v pubertě a nebylo snadné prosadit se.
Nakonec se ukázalo, že do sebe všechno zapadlo.
Sport mi všechno vrátil, protože ho nemám jako většina triatlonistů coby středobod světa. Vím, že někteří moji soupeři jsou hodně zaslepení vlastními výkony, pro mě je to ale spíš bonus a součást života. Hlavní podíl na všem má můj trenér Luboš Bílek. Je zastáncem toho, že si jeho svěřenec musí vypěstovat k disciplíně lásku a vybudovat vše postupně. Řekl mi, že k vrcholu můžu dospívat třeba pět let a důležitá je trpělivost.
Tak je to správně.
Když chce někdo zvládnout po roce přípravy Ironman – tedy 3,8 km plavání, 180 km na kole a běžecký maraton – je to hlavně záležitost ega, které pak ohrožuje zdraví.
Mě osobně tahle distance nikdy nelákala. Já k ní vyloženě dospěl.
Olympijský triatlon mi moc nešel, ale nechtěl jsem končit, protože se mi multisport líbil. Jde o tři disciplíny, které se krásně doplňují a dají se provozovat v přírodě. Navíc na závodech poznám velký kus světa.
Díky tomu, jaký jsem zvolil přístup, postupně přišly i výsledky. Zároveň nebývám zraněný a nemám problém zvládat dohromady sport na velmi vysoké úrovni i osobní život. Přenáším to i na své svěřence, kteří se mi začali sami hlásit. Dnes vedu asi dvacet hobíků a u nikoho nechci nic hnát do extrému. Ani u jednoho bych si nedovolil říct, ať místo výletu s rodinou jede sto kilometrů na kole. Soukromí má vždycky přednost. Teprve ve chvíli, kdy to máš dobře doma, můžeš mít dobré výkony a věnovat se naplno sportu. Když někomu manželka říká, že je furt pryč, skončí to vždycky špatně. Často přijde rozvod a odnesou to všichni, včetně dětí. Dotyčný pak stejně skončí, protože zjistí, že se bez zázemí nezvládá připravit tak, jak potřebuje.
Mým cílem je v tomhle ohledu zlepšovat lidem život.
Před třemi lety za mnou přišel vedoucí stavební firmy, měl práce nad hlavu a chodil na jeden běžecký trénink týdně. Začalo ho to bavit, zhubnul třicet pět kilo, nakonec přivedl i manželku a začali sportovat spolu. Po čase mi přiznal, že mu to obnovilo vztah, včetně milostného života, což se potvrdilo, když se jim narodilo třetí dítě.
Tohle je ono, a tak to mám i já sám. Středobodem je rodina. Se ženou jsem se poznal tak, že ségra studovala s její mámou. Napsali jsme si, sešli se, porozuměli si a dopadlo nám to.
Vzdáleně jsme se znali dlouho, dokonce jsem nějaký čas chodil s její kamarádkou, ale nikdy předtím jsme se nebavili. Najít holku, která mě bude podporovat a chápat, bylo složité. Většinou mi partnerky záviděly, že dělám triatlon, cestuju po světě a ony čekají doma, až na ně budu mít čas. Vůbec to nezvládaly, žárlily na sport a pro mě to byl problém a stres.
Anička byla první, která o všechno projevila zájem. Není to sice úplně její srdcovka, nechodí se mnou běhat, ale lepší ženu jsem najít nemohl. Ráno se jí vždycky zeptám, jaký má program, tomu pak přizpůsobím tréninky a práci. Pro mě je základ, abychom byli šťastní, mám pak pro sebe volný čas a vyplním ho sportem. Jakmile má člověk rodinu na druhé koleji a odsune ji tam třeba kvůli Ironmanovi, je to špatně a nevede to k ničemu pořádnému.
Sport se má dělat s radostí, protože chci, nikoliv se stresem, protože musím.
Tohle říkám jako český rekordman v Ironmanu i jako člověk, který se rozhodně nepovažuje za nějakou hvězdu, natož za nejlepšího Čecha v téhle disciplíně. Filip Ospalý a Petr Vabroušek jsou určitě kvalitnější závodníci, i když mají horší čas než já, kluk ze Slaného, který to nehrotí. Oba uznávám i jako inteligentní chlapy, kteří posunuli náš sport. První byl famózní v olympijské distanci a hned úvodní dlouhý triatlon dal pod osm hodin, což je úžasné. Druhý zvládne za rok porci nejtěžších závodů, jakou jiní nedají za celou kariéru. Má úžasnou vytrvalost a je schopný podat top výkon každý víkend.
Jen prostě neměli kliku na podmínky jako já.
Času 7:54:04 jsem dosáhl ve švédském Kalmaru, kde všechno vyšlo.
Skončil jsem celkově třetí a vítěz překonal rekord závodu o půl hodiny. Na kole nám celých sto osmdesát kilometrů foukalo do zad. Plavání jsem zvládnul v tempu 1:12 na sto metrů, cyklistiku v průměru 44 km za hodinu a maraton v čase 2:45. Neberu to přitom jako metu, ze které si mají všichni sednout na prdel. Víc si spíš vážím druhého místa na mistrovství Evropy v Almere 2019. Měl jsem čas těsně nad osm hodin a podal jsem mnohem lepší výkon než ve Švédsku.
Samozřejmě chci jedním dechem dodat, že jsem za nejrychlejší čas rád. Lidí, kteří zvládnou Ironman pod osm hodin, moc není. Nejlepší výkon historie drží trojnásobný mistr světa Jan Frodeno z Německa a má hodnotu 7:35:39.
Hlavním měřítkem je ale to, jestli startujete mezi profíky na šampionátu na Havaji, kam se dostane jen šedesát nejlepších. Je to i můj hlavní cíl a k jeho splnění je potřeba vyhrát některý z nominačních závodů, což se mi zatím nepodařilo. Vím, že pořád hledám ideální nastavení. Jsem těžký, vážím pětaosmdesát kilo a neumím jet na kole tak dobře do kopce, mám zábrany i ve sjezdech. Proto si vybírám spíš rovinaté a málo technické závody, kde stačí výkon.
Potenciál na Havaj ale rozhodně mám. Motivuje mě, že už teď porážím profíky, co trénují dvakrát tolik. Já většinu času trávím doma ve Slaném, vyjedu maximálně jednou ročně na čtrnáctidenní soustředění a můj objem se blíží dvaceti hodinám týdně, což jsou zhruba tři hodiny denně.
Rozhodně věřím, že se ještě mám kam posouvat.
Po zkušenosti v dětském domově si uvědomuju víc než dřív, jak zásadní je rodina. Všichni tátové a mámy by si měli zapsat za uši, že i když jejich aktuální podmínky nebo vztahy nejsou zrovna ideální, nebo třeba stojí úplně za nic, jsou pro jejich potomky vždycky lepší než žádné.
Bez zázemí totiž člověku chybí smysl všeho a přichází beznaděj. Důležitost rodiny je v tom, že se v ní věci dějí mimoděk.
V zaměstnání, které mi dost otevřelo oči, jsem viděl každý den, že většina osamocených cest nikam nevedla. Přišel jsem tam jako mladý sportovec plný energie. O to větší bylo mé vystřízlivění. O to intenzivněji jsem ten rok a půl všechno vnímal. O to víc jsem se motal v situacích, kdy se mi nedařilo předat dětem disciplínu, kterou jsem získal díky triatlonu.
Ve finále se moje snažení míjelo účinkem. Zjistil jsem, že tuhle práci vydrží dlouhodobě jen ten, kdo ji bere jako poslání. Třeba jako moje ségra.
Je to velký rozdíl v porovnání s tím, jak teď trénuju hobíky. Neříkám, že jsou lepší, přesně tohle srovnávání dělat nechci. Jen mají to, co dětem v dětském domově tak citelně chybělo. Předávám jim nadšení a oni ho jsou schopni přijímat, protože mají základ z výchovy v rodině. Moji svěřenci dostali šanci vybudovat si určitý žebříček hodnot a jako dospělí se v něčem našli.
Tohle jde obvykle ruku v ruce a je potřeba to ctít.
Pokud někdo přivede na svět dítě, má za něj mít zodpovědnost, má se mu věnovat a má mu jít co nejlepším příkladem. Cit a péče nejbližších se totiž nedá ničím nahradit. Poznal jsem, že to dokážou jen výjimky.
Jeden z dvaceti.
Takový člověk je v mých očích vítězem mnohem těžšího závodu, než jakým je Ironman.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází