Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Bylo, nebylo... Takhle začíná každá česká pohádka. Dokonce i ta naše. Ta o černožluté Popelce, co měla svůj happy end.
Na jaře roku 2015 jsme se i v Litvínově dočkali mistrovského titulu. A já vám dnes můžu klidně vyprávět o tom, že jsem byl klíčovým hráčem mistrovského týmu. V památné sezoně jsem se stal nejproduktivnějším hráčem celé ligy a i v play off jsem byl na ledě u většiny rozhodujících momentů.
Je zvláštní s odstupem let o tom takhle, navíc touhle cestou, vyprávět. Víte… Mně to totiž vlastně nikdy moc vlastní nebylo. Někde uvnitř mě sice vědomí, že jsem pro svůj tým nepostradatelný, celá ta léta hřálo, ale sklízet velkou slávu za své postavení v kabině na úkor celého mančaftu, to nikdy nebylo pro mě. Ani v sezoně, na jejímž konci nás v Litvínově nad ránem s pohárem nad hlavou vítalo celé město.
Ani tehdy jsem nestál o velké rozhovory v médiích, netoužil jsem po tom, aby jméno Hübl plnilo titulní stránky novin.
Já měl rád ten svůj klid. Vždycky jsem byl takový. Na ledě jsem toužil dominovat, mimo něj jsem rád stál stranou.
Vtipné.
Když totiž nad tím teď tak nahlas přemýšlím, neznám kluka, který by na začátku své kariéry nesnil o tom, že sám rozhodne velký zápas a stane se důležitou součástí okamžiku, o kterém si ve městě budou jednou vyprávět i další generace, tak jako se to povedlo mně. Neznám hokejistu, který by netoužil po tom stát se ve svém klubu a ve své lize legendou.
I já takový byl. Zpočátku jsem se honil za body, počítal si góly, které na konci smlouvy zaručily její navýšení, o nic jiného nešlo. Řídil jsem se tím, že když budu sbírat body a ještě lépe dávat góly, klub mě bude chtít. Nastřílel jsem takových v extralize mraky, v Litvínově vydržel devatenáct sezon, ale ten nejdůležitější gól jsem v tu nejkrásnější chvíli nakonec sám dát odmítl.
Sedmé finále v Třinci, do konce zbývá jen pár vteřin…
Kuba Petružálek ve středním pásmu zastavuje už trochu zoufalý útok soupeře a já s pukem na hokejce jedu sám na opuštěnou branku. Vím i teď stoprocentně, že bych ji trefil a navždy se stal tím, kdo zpečetil historickou sezonu malého, pro český hokej ale i tak dost významného klubu. Jenže já místo toho zvedl hlavu, puk posunul kousek dál na Frantu Lukeše, no… a dál už to asi znáte.
Puk po jeho střele skončil v síti a Litvínov na ledě favorita rozjel velkolepé oslavy.
Vyprávím vám to dnes z pozice nejlepšího střelce historie extraligy, který se ze mě stal i přesto, že jsem - stejně jako tenkrát v Třinci - vždycky radši nahrával.
Ťuk, ťuk, ťuk a.. góóól!
Puky létaly napříč útočným pásmem, pěkně z jedničky a v rychlosti, na kterou po dvě dekády obrana žádného extraligového mužstva nebyla schopna reagovat. Naše přihrávky přistávaly hezky na čepele holí a my měli čas se rozhodnout, co bude dál.
Vystřelím z první do volného rohu, nebo zkusím ještě jednu přihrávku do prázdné?
Často jsem si mohl dovolit cokoliv.
S Ferym - Frantou Lukešem - jsme si takhle hokej vyloženě užívali. Budu na to vzpomínat celej život. Kápli jsme si do noty jako málokdo. Co my takhle vymysleli gólů a akcí, které nejednou s obdivem museli ocenit i fanoušci soupeře. Myslím si, že nás dva lidé na stadionech měli rádi, přestože fandili jinému týmu, a že jednou na souhru Hübla s Lukešem budou všichni v hezkém vzpomínat. Ani jeden z nás sice neprorazil v zahraničí, nedokázali jsme se trvale prokousat do reprezentace, ale v extralize jsme dlouhé roky byli jedni z nejlepších.
Pořád věřím tomu, že za tím byla hlavně naše šikovnost.
Že jsme prostě hrát hokej uměli.
Snad jen na pár výjimek jsme to spolu v jedné lajně a na přesilovce táhli více než šestnáct let. Dokázali jsme si vyhovět a oba uměli předvídat, co druhý z nás na ledě udělá. Díky své chytrosti jsme byli před soupeři vždycky o krok napřed, a to i v pozdějším věku, kdy jsme začali na rychlosti ztrácet.
Nebyli jsme přitom žádní bombarďáci, co puk dorvali do sítě ránou z jedničky, jakou mají dneska v lize Milan Gulaš nebo Martin Růžička. My naše kombinace zakončovali až ve vyložených šancích.
Že jsme ale tak dobří, to jsem si začal uvědomovat postupně. Nepopírám, že se s jistou herní inteligencí člověk taky musí narodit, zrovna tak ale věřím tomu, že ji člověk musí umět taky rozvíjet. Jako kluk jsem hrával snad všechny sporty, miloval jsem jen tak vypadnout z baráku a utíkat nejkratší cestou směrem na hřiště. Fotbal, basket, tenis... Hrál jsem něco pořád a i díky tomu získal další sportovní dovednosti, přehled, předvídavost a z nich pak těžil i v hokeji.
Odmala jsem miloval Pavla Pateru s Martinem Procházkou, to byli strašně šikovní hráči. Vždycky jsem chtěl hrát jako oni. Patýs přitom jako centr nebyl silnej, nevynikal ani rychlostí, on byl jenom šíleně chytrej. Kde měl stát, tam byl. Koukal jsem na jeho zápasy a snažil si z něj něco vzít, stejně jako z Albiho Reichela, kterého jsem v Litvínově zažil ve vrcholné formě před tím, než se ještě na dva roky vracel do Toronta. Ten byl tak dobrej, že dokázal celou lajnu táhnout sám.
Myslím, že jsem nakonec i já uměl vytvořit krásnou přihrávku nebo si najet do míst, kde by puk nikdo nečekal a odtama vystřelit. Uměl jsem se vyhýbat soupeři, takže mě za celá ta léta nikdo ošklivě netrefil. Věřil jsem si a dokázal to na ledě prodat. Ale museli mi věřit i trenéři.
Pepa Jandač, který nás tři roky vedl v Českých Budějovicích, byl hrozně přísnej kouč a myslím, že takovým pořád je. Po svých mužstvech vyžaduje dost precizní plnění úkolů, jeho hra vyloženě stojí na detailech. Proto dnes s úsměvem vzpomínám, jak kdysi na týmové poradě rýsoval, jak máme hrát, a po ní si mě bokem zavolal do své kanceláře.
Já si tehdy myslel, že mám nějakej průser.
Co tak asi po mně může chtít?
Nic.
Mezi čtyřma očima, tak aby to žádný z mých spoluhráčů neslyšel, mi jen potřeboval sdělit, ať se na všechna ta jeho schémata vyprdnu, že to tak bude lepší.
"Hele, do obrany se vracet musíš a hrát budeš tak, jak ti řeknu, ale vepředu si dělej, co chceš. Chytrej seš na to dost."
Fungovalo to.
S Budějovicemi jsme tehdy docela suverénně vyhráli základní část a v sezoně, kdy si celé město myslelo na pohár, vypadli smolně až v sedmém semifinále s Karlovými Vary. A já ve svých třiceti letech poprvé prolomil hranici dvaceti nastřílených gólů. Hlavně díky tomu, že jsem od trenéra dostal volnost.
Takhle já to v kariéře potřeboval. To nejlepší jsem ze sebe dokázal dostat pod trenéry, kteří můj hokej nesvázali taktikou.
S Frantou Lukešem jsme totiž byli vyloženě vyčůraní hokejisté, v tom nejlepším slova smyslu. V těch nejlepších letech jsme občas na ledě dokázali překvapit i sami sebe. Těšily nás hezké akce i uznání soupeřů, kteří nám nejednou na ledě po zápase řekli, že se na naši přesilovku chystali u videa hodiny a stejně nás nešlo ubránit.
Jenže jak by to tak asi mohlo jít, když často ani my sami nevěděli, co budeme hrát?
Pořád se mě lidi ptaj, proč jsem to nikdy nešel zkusit do zahraničí.
A já sám jim na to moc přesvědčivě odpovědět nedokážu.
Prostě to tak asi mělo být.
Hokejově jsem měl na to v dobrých evropských ligách hrát, ale mé životní priority po narození dvou dcer byly postavené jinak, než to měli ostatní dobří hráči.
Když jsem v roce 2008 končil v Budějovicích a vracel se zpátky do Litvínova, zájem z Ruska byl nejvážnější. Na stole ležela konkrétní nabídka z Čerepovce a Pepa Straka, který tam sám už hrál, mi každou chvíli volal, ať už to konečně podepíšu.
Vyprávěl mi, jak je to tam dobrý, jenže když přišla řeč na rodinu, doporučoval mi, abych ji nechal doma. Že hokej se tam hraje super, ale pro rodinnej život je Rusko nic moc. A my měli tenkrát roční dcerku.
Na rovinu, ono to tenkrát nebylo ani za nějaký super peníze. Rozhodně to nebyla taková raketa, aby se mi vyplatilo malou třeba na rok na dva opouštět, protože ani v tom Litvínově jsem se neměl špatně.
Odložil jsem proto svůj odchod do Ruska o rok s tím, že odejdu, až bude malá větší.
Pak jsem ho odložil ještě jednou.
Znovu.
A nakonec už jsem byl tak starej, že už žádná další nabídka z venku nepřišla.
Moc toho nelituju. Snad jen z toho hlediska, že jsem se odmítnutím života v zahraničí připravil o možnost naučit se a reálně procvičovat i jiné jazyky, nijak víc se v tom nerejpu.
Jestli mě ale něco mrzí a vždycky mrzet bude, je to fakt, že jsem si nezahrál na mistrovství světa.
Jsem z generace chlapů, pro které šampionát znamenal nejvíc. Odmala jsem koukal na všechny zápasy a fandil klukům i jako dospělej hráč, dál jak na Euro Hockey Tour jsem se ale, pravda v asi trošku větší konkurenci, než je dnes, nedostal.
Ale třeba i to nakonec souvisí s tím, že jsem nikdy ven neodešel: ruská, švýcarská nebo švédská liga byly svou kvalitou asi přece jen o kus dál a kluci, kteří tam hráli, měli ve finále u trenérů vždycky přednost.
"Hele Vanta, buď taky trošku svině!"
Takhle nějak mi Miloš Hořava, v tom svým roláčku pod dresem, na konci své hráčské kariéry promlouval na střídačce během jednoho zápasu do duše.
Neuměl skousnout, jak moc slušně s Ferym hrajeme.
"Nemusíš nikoho řezat, prostě někoho píchni, udělej tam trošku bordel, on se pak za tebe popere někdo jinej."
Abych byl na ledě trošku větší grázlík, se mě kdysi snažil naučit i Petr Rosol.
Vyprávěl mi, co se dříve naučil ve Švýcarsku:
"Počkej, až frajer shodí rukavice, a teprve pak ho vem hokejkou přes ty holé ruce."
Prý to platilo hlavně na Kanaďany.
"U nich nikdy nevíš, co je to za blbce. S nima je lepší se do ničeho nepouštět, dostaneš přes držku, ani nevíš jak."
Všechno bylo marný.
Nikdy jsem se podle těhle rad chlapů ze staré hokejové školy neřídil.
Uměl jsem se o sebe na brankovišti postarat, ale zásadně jsem soupeře odmítal prašit jako první. Nebyl jsem ten kryplík, co vleze soupeři pod kůži. Hráč, co někoho trefí, aby se nastartoval, když mu to zrovna nelepí.
Myslím, že by mi to v zápase naopak spíše ještě více uškodilo.
Zatímco třeba Fery potřeboval pořád mluvit a něco probírat, mě byste si během zápasů v kabině nebo na střídačce nevšimli. Nikdy jsem nemluvil, já šel na led a hrál. Nebyl jsem ani žádný pořádný hecíř. Během kariéry jsem vytekl jen párkrát, ale to mi museli kluci připomínat, protože já si to už za chvíli ani nepamatoval.
Naposledy tři roky zpátky, když jsme v posledním kole v přímém zápase s Kladnem zachraňovali extraligu. Na konci první třetiny jsme dostali šatnáka, kvůli kterému jsem prý v kabině nadával úplně všem.
Marek Baránek říkal, že jen seděl a zíral.
Lukáš Válek prý nevěděl, jestli má držet hubu, nebo se tomu, co vidí, začít smát.
Takže asi tak.
Přitom raději ani nechci pomyslet, co by se dělo, kdybychom ten zápas prohráli. Sestupem bychom zahodili všechny naše kariéry, bohatou historii klubu a hlavně jeho budoucnost. Bral jsem si to tenkrát hodně osobně.
I když nám vedení klubu i na začátku téhle sezony připomínalo, jak jsme s Ferym a Trávou staří a že už by tým měli táhnout jiní, při prvním průseru jsme na koberečku seděli my s tím, ať tým koukáme strhnout.
Kladno jsme tenkrát porazili 6:2 a naše lajna se postarala o všechny naše góly.
Zase jsme byli pro tým nepostradatelní.
Byla to úleva jako blázen, ale bohužel nic víc.
Skončila sezona a já zase cítil prázdno.
Od chvíle, co jsme v roce 2015 vyhráli náš jediný titul, jsem moc toužil něco podobného zažít znovu. Jenže už nikdy jsem se dalšímu úspěchu ani nepříblížil, naopak jsem pořád a pořád odvracel nějaké průšvihy.
Bodově jsme spolu s Ferym za sebou měli další a další dobré sezony, ale ke spokojenosti bylo daleko. I když jsme byli staří a hráli pořád dobře, k ničemu to nebylo.
Alespoň takhle jsem to cítil já.
Vyčítal jsem si, že jsme neuměli tým strhnout, aby se k našim výkonům přidali i další.
Věděl jsem, jak bude nejbližší zápas vypadat.
Stačilo zavřít oči a má představivost jela na plné obrátky.
Hodně jsem si vizualizoval zápasy a v představách dopředu přemýšlel o tom, jak se na ledě zachovat v konkrétních situacích. Přečíslení dva na jednoho, přesilová hra, samostatný únik. Věděl jsem, kdo bude v bráně, kdy proti mně vystartuje obránce. Tušil, kdy mám přihrávat a kdy bude pro změnu lepší to vzít na sebe a vypálit. Při dlouhých cestách ze zápasů domů jsem si zase takhle zpětně přehrával situace, které jsem ten večer nezvládl.
Pomáhalo mi to k tomu, abych je příště vyřešil lépe.
Bavilo mě takhle o hokeji přemýšlet. Myslím, že i to ze mě dělalo hráče, který v lize vynikal.
Když zavřu oči dnes, vidím sedmý zápas v Třinci.
Nepotřebuju po večerech vysedávat u televize a z internetu si na ní pouštět highligty. Konkrétní situace z finále se mi vryly do paměti tak živě, že si je dokážu vybavit do těch nejmenších detailů. Jako bych v tom zápase znovu byl.
V televizi jsem ho viděl naposledy před třemi lety.
Kamarád mě na dovolené v Lucembursku vzal do hospody, kterou tam vlastní Francíkovo manželky nevlastní táta. Pamatuju si, že tam byl na pivo i nějaký florbalový tým, a když už jsme měli trošku upito, někdo záznam sedmého finále pustil na projektoru.
Lidi u stolu začali fandit a já měl zase husinu.
Zavřel jsem oči a jel s Ferym za doprovodu komentáře Roberta Záruby na prázdnou branku. Věděl jsem, že musím přihrát.
"Teď je kotouč před prázdnou bránou a Hübl ho s Lukešem dovezou do sítě. Litvínov vede 2:0 patnáct sekund před koncem a hráči už vyhazují hokejky nad hlavu!"
"Obrovská radost a naprosto nekontrolovatelné nadšení v černožlutém!"
"Padesát šest sezon čekání je u konce, pohádka o černožluté Popelce má svůj happy end!"
Jo, to bylo pěkný.
Zase se mi připomněla sezona, na jakou nikdo z nás nezapomene.
Vzpomněl jsem si, jak jsme se tenkrát s Růčou přetahovali na čele tabulky produktivity, která se s tabulkou ligy prolínala v televizi na teletextu u vstupu do haly.
Vybavila se mi naše beznaděj, když rozhodčí kvůli buřtíku v brance neuznali Růčovi v Třinci mistrovský gól, i ledový klid trenérů, kteří nás k titulu nakonec stejně dovedli.
Vybavil se mi nejsilnější tým, v jakém jsem kdy hrál.
I tíha poháru, který jsem tenkrát poprvé a naposled neúnavně a pořád dokola na náměstí zvedal nad hlavu.
Přijde mi, že v posledních letech se neřešilo nic jiného než extraligové rekordy, které jsem postupně překonával.
Nejvíce gólů, nejvíce zápasů, nejvíce bodů...
Bylo toho fakt dost.
Upřímně, sám všechna ta čísla z hlavy neznám, museli byste mi je připomenout.
Snažil jsem se jimi moc nezabývat, protože jinak bych se z toho asi zbláznil.
"Hele Vanta, chybí ti už jen pět gólů, to je za měsíc hotovo..."
Spoluhráči i kustodi si mě dobírali, kdykoliv historické tabulky vytiskli někde v novinách. Maséři mi na helmu dokonce nalepili takové malé samolepky, že je budou po každém gólu sundávat.
Najednou bum a já byl i po měsíci na nule.
A když už jsem se pak konečně trefil, místo radosti jsem si spíš jen oddechl, že se všechny ty mé milníky budou řešit zase o něco míň. Třeba mi to nebudete chtít věřit, ale já si to své překonávání rekordů vůbec neužíval. Nejednou jsem si na ledě kvůli nim připadal vyloženě hloupě.
Poslední naše sezony už nestály za nic. Nehrál jsem dobře já, už to tolik nešlo ani Ferymu, a co víc: nedařilo se celému Litvínovu. Vždyť my posledních pár let neznáme nic jiného než boj o záchranu.
Kamkoliv jsme přijeli, tam jsme dostávali nařezáno.
A zatímco mí spoluhráči stáli po projetém zápase s hlavou dole na modré čáře, já tam přebíral různé dárkové koše, lidé mě plácali po ramenou a tahali na rozhovory.
"Sice jste prohráli, ale z vašeho pohledu dobrý, ne?“
Nesnáším tuhle otázku, dostával jsem ji v kariéře snad nejčastěji.
"Bohužel jsme prohráli, své úspěchy bych radši vyměnil za tři body pro tým."
Jasně, že jsem pyšný na to, co jsem dokázal. A uvědomuju si, že většinu mých statistik už jen tak někdo nepřekoná. V době, kdy ti nejšikovnější hráči odcházejí do zahraničí a vrací se zpátky zase až po třicítce, si to ani neumím představit. Nevím, jestli se tady ještě někdy najde podobný blázen, který v extralize vydrží čtyřiadvacet sezon jako já, protože i díky tomu rekordy mám.
Jen jsem si holt to jejich lámání představoval přece jen trošku jinak...
Rekord v kanadských bodech jsem díky asistenci zaznamenal v O2 areně proti Spartě, ten zápas jsme tenkrát dokonce překvapivě vyhráli a vedení soutěže během něj připravilo krásnej ceremoniál. Zápas se přerušil a já během něj přebíral dres s číslem 809 přímo na ledě.
Novináři se mě pak ptali, jaký to bylo a jestli jsem si nepřipadal jako v NHL...
"Ale jo, pěkný. Jen je teda škoda, že kvůli covidu nebyli na tribunách žádní lidi."
Martin Ručinský, Robert Reichel, Robert Lang, Jiří Šlégr a Ivan Hlinka.
Co jméno, to legenda.
Strop pod střechou haly v Litvínově zdobí portréty a vyřazená čísla hvězd z NHL, mistrů světa a olympijských vítězů. Zanedlouho mezi ně zařadí i mě a Frantu Lukeše.
Když jsem začal na zápasy do Litvínova jezdit ještě jako malé dítě, Ivan Hlinka byl v největší slávě. Když jsem přišel do kabiny Litvínova poprvé jako hráč, ti ostatní v ní seděli.
Nepočítal jsem s tím, že si s nimi někdy zahraju. A už vůbec by mě nenapadlo, že mě jednou budou lidé v Litvínově řadit mezi ně.
Nedovolil bych se s nimi srovnávat, ale stejně teď budeme s Frantou viset vedle nich. Většina z nich se jen kvůli nám o víkendu znovu nasouká do výstroje, aby pro nás sehrála zápas, při kterém se s extraligou i Litvínovem rozloučíme.
Nevím, jak tenhle zápas dopadne, ale jestli s Ferym pojedeme na prázdnou branku, vím že budu znovu přihrávat.
A až se mě po zápase novináři budou ptát zase na to samé, asi jim poprvé řeknu to, co slyšet celou dobu chtěli.
"Jo, z mého pohledu dobrý."
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází