Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Je to absurdní.
Loni touhle dobou jsem měl ohromnou chuť do hokeje. Událo se něco, co jsem vyhlížel celou kariéru: Můj návrat domů do Plzně. Těšil jsem se, až zase nastoupím na hřišti, na němž jsem jako kluk obdivoval tátu a kde jsem sám začal hrát. Jestli jsem si něco před rokem nedokázal představit, tak to, že bych měl v blízké době končit. Věděl jsem, že konec se blíží, ale neviděl jsem sám sebe jako hokejového penzistu už po nadcházející sezoně. Už jen z prostého faktu, že jsem podepsal dvouletou smlouvu.
Chuť, jakou jsem měl, mi ale předchozí sezona sebrala.
Od prvního dne bylo všechno špatně. Tak moc, že jsme se na jaře dohodli s plzeňským klubem na ukončení kontraktu. Začal jsem si hledat nové angažmá, pustil se do trénování a doufal, že přijde něco nového. Jenže najednou tu byl květen, kdy už mají víceméně všude hráče podepsané. Pak odstartovaly letní přípravy, já je sledoval a uvědomil si nečekanou věc.
Že mě vlastně netrápí, že nikde nejsem.
Že mi hokej nechybí.
Po rozvázání smlouvy s Plzní jsem začal žít normální život, život bez hokeje. Užil jsem si volný měsíc a půl po sezoně a poznal jsem, že se mi to takhle líbí.
Objevily se náznaky zájmu, žádné jednání se ale nikam nehnulo, nedostala se ke mně žádná konkrétní nabídka. Teď už se totiž čeká až do října, do začátku ligy, kdy se někde někdo zraní nebo se někomu nepodaří start soutěže. Sám v sobě jsem si zároveň ujasnil, že nebudu brát nižší zahraniční soutěže, což vzhledem k mému podnikání nepřipadalo v úvahu.
Při všem tomhle přemýšlení mi došlo, že každý další rok už by znamenal jen oddalování něčeho, co stejně nevyhnutelně přijde. Sečteno s dojmem z poslední sezony, vloudila se mi do hlavy myšlenka na konec. Čím dál víc mi docházelo, že už mě hokej poslední dobou nenaplňoval.
Je zarážející, jak po letech v Kometě, kdy bylo všechno skvělé a já si myslel, že budu hrát do pětačtyřiceti, udeřila sezona, která mi vzala všechen elán.
Loni hrála Plzeň semifinále se Spartou a v den posledního zápasu série jsem tam jel podepsat smlouvu. Po poledni jsem seděl v kanceláři Tomáše Vlasáka, který ještě ladil poslední detaily na počítači.
Plný nadšení, že to je konečně tady, že se vracím domů, jsem se rozhlížel kolem. Všude okolo loga škodovky, modrá a bílá. Konečně. Zase tam, kam patřím… Můj zrak najednou samovolně zabrousil k papíru na stole přede mnou. Rukou na něm byla napsaná sestava. Nejdřív jsem myslel, že jde o lajny na daný den proti Spartě, jen tak ze zvědavosti jsem si je tedy začal projíždět očima. Bylo to vzhůru nohama a ještě ne moc čitelné, ale většinu jmen jsem pochopil. Některá jsem nemohl rozeznat, tak jsem je přeskakoval a najednou jsem došel ke čtvrté pětce. Na levém křídle jsem se zastavil u povědomého shluku písmen
Koreis.
Zarazil jsem se. Když jsme se s Plzní domlouvali, slyšel jsem, že se mnou počítají na pozici třetího centra. A já vidím tohle? Samozřejmě, byla to jen předběžná sestava, kterou si píše každý manažer a do startu sezony se ještě stokrát změní.
Ale stejně mě ten pohled zpražil.
Nic. snažil jsem se na to nemyslet. Věděl jsem, že místo v mužstvu mám. Ale že by mě ten pohled povzbudil? Fakt ne. Už ve chvíli, kdy jsem smlouvu podepisoval, podvědomě jsem cítil, že jsem udělal špatné rozhodnutí, jenže už se z něj nedalo vyskočit ven.
A tak to začalo. Sezona byla jak na houpačce. Po špatném startu jsem byl v desátém kole odstavený na druhou kolej a jeden večer se už skoro balil do Hradce Králové. Pak přišla pasáž, kdy se nám začalo dařit. Dostával jsem pocit, že jsem konečně našel své místo. Odehrál jsem klidně i pětadvacet minut a absolvoval třicet vhazování. Oslabení, která jsem hrál nejčastěji z našich útočníků, jsme měli jeden čas druhá nejlepší v lize a já měl k tomu nejlepší úspěšnost na buly za svoji kariéru.
Potom jsme dva zápasy po sobě dostali v oslabení gól a mě kvůli tomu tři týdny před play off vyřadili ze situací, v nichž se cítím nejsilnější.
V play-off jsem pořád doufal, že přijde víc prostoru, ale marně.
Bylo mi jasné, že je to špatně. Pamatuju si, jak jsme po posledním prohraném utkání s Libercem stáli na ledě při děkovačce s fanoušky a mně problesklo hlavou, že by to třeba taky mohlo být naposledy. Měl jsem smlouvu na další rok, ale stejně se mi na mysl vkrádalo zvláštní tušení.
„Pane Koreis, co tady děláte?“
Po sezoně jsem byl na skok v Brně na výletě. V centru jsem potkal pána, obyčejný chlap.
„Děkuju vám za všechno, co jste pro Kometu udělal,“ spustil po mé odpovědi, že jsem se jen zajel mrknout do města. Na taková slova nemáte moc co říct. Jednoduše vás hřejí.
Tohle se nestalo poprvé. Pár lidí mě v Brně snad pokaždé zastavilo a pozdravilo. Dokonce i tehdy, kdy už jsem hrál za Plzeň.
Když jsem v průběhu minulé sezony dával příspěvky na sociální sítě, doslova pod každý mi lidi z Brna psali, ať se vrátím do Komety, nebo mi alespoň přáli hodně štěstí a děkovali za odvedenou práci.
V jednu chvíli, když jsem si tohle pročítal, mě to opravdu dojalo.
Vždyť ti lidé věděli, že jsem odchod z Komety sám inicioval. To já zašel za Liborem Zábranským, jestli by mě pustil domů do Plzně. Přesto vůči mně nebyli fanoušci zapšklí a dokázali ocenit, co jsem u nich za všechny ty roky odehrál. I pro mě angažmá v Kometě v ohlédnutí za mojí kariérou vyčnívá. V Americe jsem nabral skvělé zkušenosti, roky na Spartě, to byla ochutnávka velkoklubu, ovšem Kometa ve mně zanechala největší stopu.
Nikdy jsem si nemyslel, že se mi poštěstí takhle si vybudovat vztah k mužstvu a městu, jako se to událo tady.
Vždycky jsem se bál okamžiku, kdy se probudím s vědomím, že už nehraju hokej.
Co když nedostanu smlouvu? Co když se zraním? Tyhle otázky mě během kariéry strašily. Tak dlouho, až jsem sám došel k rozhodnutí, že opustit hokejové prostředí je to nejlepší, co můžu udělat.
Vděčím hokeji za všechno. Za svůj životní standard. Za zážitky, za možnost poznat spoustu skvělých lidí. Za to, že jsem se podíval po světě, že jsem bydlel v Americe a ve Finsku. Uvědomil jsem si však, že v současné chvíli pro mě jsou důležitější jiné věci. Třeba jen možnost být pánem svého času. Necítit neustálý tlak.
Bavil jsem se o svých myšlenkách s okolím. S rodiči, s manželkou, s kamarády a často jsem se potkával s reakcí, že končit by byla strašná škoda. Jakmile jsem se jich ale zeptal, v čem ta škoda spočívá, nebyli schopni mi odpovědět uchopitelný důvod. Jediní, kdo mě od prvního okamžiku chápali a podporovali mé rozhodnutí, byli táta a manželka.
Táta si sám podobným obdobím v kariéře prošel. Hrával v devadesátých letech, kdy neměl šanci se zajistit a musel tak hrát, dokud to šlo. Do sedmatřiceti proto jezdil třikrát týdně do Německa do čtvrté ligy, předtím prošel naši první i druhou ligu. Byl vyučený zámečník, patnáct let bez praxe, bral tedy, dokud ho někde platili, protože nevěděl, co bude dělat dál.
Manželka Kristýna se mnou prožívala každý zápas a viděla, s čím vším jsem se musel během kariéry vypořádat. Nedávno mi řekla, že co nemám hokejové povinnosti, přijdu jí mnohem uvolněnější.
Má pravdu.
Lidi si to asi neuvědomují, ale nároky na profesionálního sportovce se čím dál víc stupňují. Pohybujete se v prostředí neustálého tlaku na výkon a velké konkurence. Já tak teď najednou nemusím přemýšlet, že pokud v jedenáct večer nemůžu usnout, ráno budu unavený. Že nevadí, když půjdu spát o půl hodiny déle. Se sportem taky neexistují volné víkendy, které já teď najednou mám. Léto mi vždycky končilo dvacátým červencem, kdežto letos najednou nejsem celý srpen zavřený na zimáku a zjišťuju, co všechno se dá stihnout.
Nemyslete si, taky jsem měl hokejové sny. Navždycky mě třeba bude maličko štvát, že jsem se nepodíval do NHL, protože jsem jako hráč draftovaný v prvním kole měl nadstandardní startovní pozici. Během kariéry jsem si to v sobě ale urovnal. Svoji šanci jsem zkrátka měl a nevyužil jsem ji.
Nemyslím, že moje kariéra končí špatně. Že bych měl být smutný.
Jistě, představoval jsem si svůj konec jinak. Nebyl jsem naivní, nečekal jsem, že mi někde budou natahovat červené koberce, ale alespoň jsem chtěl jít na led s vědomím, že mě čeká poslední zápas a já si ho užiju.
Nestalo se.
Mrzí mě to, ale hroutit se nebudu. Takový luxus, odejít kdy sami uznají za vhodné, se poštěstí jen několika velkým hráčům. Málokdo skončí tak, že něco vyhraje a řekne si, že teď to balí. Většina hráčů je ze sportu přirozeně vytlačena. Náhlým zraněním nebo tím, že se jim přestane dařit, stárnou a kluby o ně už nestojí.
Sám se nacházím někde mezi.
Věřím, že kdybych počkal, nejpozději během podzimu bych někde nakonec začal hrát. Jenže já si v sobě ujasnil, že takhle čekat nechci. Bylo by to kontraproduktivní. Nechci, abych šel hrát hokej jen proto, že mi někdo dá peníze. Musím cítit, že mě ta hra naplňuje.
A já už si víc vážím svého času, než pocitu, že jsem hokejista.
Koncem kariéry svět nekončí, ne mně. Už před lety jsem našel prostor, kde se dál dokážu realizovat. Mohl jsem proto skončit s klidným svědomím.
Podstatný důvod, proč se člověk profesionálnímu sportu věnuje, jsou peníze. Přesně jako jsem zmínil příklad svého táty, vidím kolem sebe spoustu kluků, kteří musejí hrát, dokud to jen trochu jde, aby měli z čeho žít. Já díky tomu, že jsem si začal během kariéry rozvíjet i druhou linii příjmů, se teď cítím pohodlně. Nejsem na hokeji finančně závislý. Vydělal jsem si díky němu peníze, které jsem použil tak, abych do budoucna uživil sebe a svoji rodinu. Mám nastavené podnikání tak, že si dál udržím životní standard a nemusím momentálně kvůli výdělku jít hrát třeba do Francie.
Relativně hodně jsem si vydělal v Americe. Chytil jsem ještě dobu, kdy se dávaly vysoké podpisové bonusy, a já ho jako hráč z prvního kola draftu dostal velký. Absolutně jsem ale tehdy nerozuměl principům, jak fungují peníze, a naletěl jsem několika lidem, kteří mě natlačili do nevýhodných investic. Dost jsem takhle prodělal a k tomu jsem ještě zbytečně utrácel.
Někdy v sedmadvaceti letech jsem si udělal inventuru, jak bych na tom byl, kdybych ze dne na den skončil. Zjistil jsem, že mám našetřeno tak na rok života. Po zaplacení hypotéky a dalších životních nákladů bych za rok neměl co do huby. Uvědomil jsem si, že sice vydělám relativně dost peněz, ale taky dost vydám. Že jsem daleko od toho, abych byl zajištěný. Začal jsem proto zjišťovat, čemu bych se mohl věnovat, abych nebyl na hokeji tak závislý. Přece jen jsem byl hráč, který nikdy neměl nic jistého. Každou chvíli jsem se bál o místo, co dva roky mi končila smlouva a nikdy jsem nevěděl, jestli dostanu další. Chtěl jsem si proto vytvořit něco vedlejšího, abych byl i v hokeji uvolněnější.
A skutečně, přišlo mi, že na moje výkony mělo pozitivní vliv vědomí, že nejsem závislý jen na platu od klubu.
Tehdy jsem toho dost přečetl, chodil jsem na různé semináře a zjistil jsem, že relativně jednoduché je podnikání s nemovitostmi. Vsadil jsem na něj tedy veškeré své úspory. Postupem let se mi rozrostlo do podoby, kdy jsem musel najmout i zaměstnance a plynule jsem přešel do řízení společnosti, jemuž se dnes věnuji denně.
Oblast, jíž se zaobírám, má obrovský potenciál růstu. Největší výhodou však je, že jsem se mohl s čistou hlavou rozhodnout, jestli chci dál hrát, nebo ne. Nemusím za každou cenu jít někam daleko od domova jen abych poplatil životní náklady a po sezoně stejně zase neměl žádný příjem.
A tak to balím. Můj čas se naplnil.
Nikdy jsem nebyl v nároďáku, nikdy jsem nebyl velká hvězda, gólů jsem moc nedával. Nebyl jsem zvlášť talentovaný, rval jsem to spíš silou. Ale nemám se za co stydět. Lidi dokázali ocenit, co jsem na ledě odváděl za práci. A hlavně, říkal jsem to už ve svém předchozím textu: Devadesát devět procent kluků v dnešním mladším dorostu se ani nepřiblíží kariéře jakou jsem měl šanci zažít já.
Věřím, že si mě lidi budou pamatovat jako poctivého, bojovného hokejistu. Díky tomu jsem vydržel patnáct let na profesionální úrovni.
Opouštím hokej, jemuž jsem dal všechno a vzal si od něj, co jen šlo.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází