Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Žula. Hladká a klouzavá. Unikátní.
Jinde je stejný povrch hrubý jako smirkový papír. Tak proč mám pocity jako na tobogánu? Než jsem si zvykl, nevěřil jsem nohám. Byl jsem zatuhlý. Připadal jsem si jako tenista, který trénuje celý život na antuce a pak musí předvést životní výkon na trávě ve Wimbledonu.
El Capitan.
Téměř kilometrová ikona skalního lezení v Yosemitském národním parku. Na světě není stěna, která by byla tak kolmá, tak vysoká, a přitom tak blízko od parkoviště. Když jsem si pod ni stoupnul a viděl tu štreku, připadal jsem si nicotně.
Dawn Wall. Technicky nejobtížnější místo, vypadá hrozivě. Na první pohled se to nedá zvládnout. Ani na druhý. Zároveň cítíte, že je přesně tohle cesta stvořená k tomu, abyste se po ní dostali až nahoru.
Je to paradox a fascinuje všechny horolezce. Hrany jsou úzké, třeba jen dva milimetry. Chyty minimální, někdy na jeden prst. Přesto při výkonu zjistíte, že máte vždy šanci postoupit o krok dál.
Na specifické podmínky jsem si zvykal několik týdnů. Prolézt všechny pasáže, označit si krizové body. Nejdřív jsem se trápil, ale jakmile tělo pochopilo terén, dostavila se lehkost a mohl přijít ostrý pokus.
Finální výstup na Dawn Wall jsem nakonec zvládnul za osm dní. Rekord mých předchůdců byl devatenáct dní. Celou dobu jsem byl ve stěně. Kvůli teplu během dne jsme lezli v noci. S čelovkou. Byla to tak hladká plotna, že v umělém světle vystupovaly všechny hrboly.
Vím, že to, co jsem dokázal, zaznamenali i lidi, kterým je jinak můj sport ukradený. Mým americkým předchůdcům dokonce osobně gratuloval tehdejší prezident Obama. Jsme zatím jen tři, kteří se dostali nahoru nejnáročnější trasou, takzvaným volným lezením. Všichni to berou jako super výkon. A jelikož jsem loni vyhrál i mistrovství světa v lezení na obtížnost, dostal jsem se do finálové desítky ankety Sportovec roku.
Asi to byla skvělá reklama. Sám přitom vidím v celé akci hodně rezerv. Myslím, že jsem nebyl ve formě, s níž bych byl spokojený. Šíleně mě bolela lýtka a nohy. Odneslo to sedm párů lezeček. Jsem přesvědčený, že se dá Dawn Wall zvládnout ve stoprocentním stavu za 24 hodin.
Je to psycho, něco pro ultravytrvalce. Ale taky reálný cíl.
Vím, že mi trvalo dlouho, než jsem se stěnou našel společnou řeč. Až pak jsem pochopil, jak úžasné pasáže nabízí. Když jsem se vcítil do řeči chytů, začaly mi napovídat. Jak se správně natočit, jak se vykroutit, kam dát nohu. V některých místech to byla oboustranná komunikace. Pak jsem lezl dobře, efektivně a s radostí.
Stěna mě k sobě pustila. Nikdy nepoužívám termín, že jsem cestu dobyl. Nepatří to do mého myšlení. Nevlastním ji. Jen jsem ji vylezl.
Je mi čtyřiadvacet let a někdy se ptám sám sebe.
Jdu si zalézt, nebo posouvat hranice sportu? Nikdo totiž není na stejné úrovni jako já.
Už ve dvanácti jsem patřil do top ten. Dnes cítím, že určuji směr, kterým se ubírá moje disciplína. Tedy lezení na obtížnost na skalách a na umělé stěně.
Ostatní mě uznávají, protože se chytnu všude. Mám rád různorodost, což si dovolí málokdo. Sedí mi vytrvalostní dlouhé cesty na obtížnost. Zvládám bouldering, kde je potřeba ohromná síla pro krátký výkon. A jdou mi i skály.
Získal jsem respekt a tím pádem na mě padla velká odpovědnost za to, co dělám.
Než se do něčeho pustím, odpovím si vždy zpříma a jasně na některé otázky. Jak vysoko polezu? Jak nebezpečné to bude. Vždy chci mít s sebou lano a jištění na certifikovaných nýtech. S tímhle se dají bez jakéhokoliv strachu posouvat dovednosti a limity vlastní síly.
To, co dělám, není hazard. Naopak. Je to úplně v klidu. Tedy pokud člověk používá hlavu. Za úrazy může z devadesáti devíti procent podcenění rutiny. Sám to znám. Na skalách jsem většinu dní v roce. Za tu dobu se navážu třeba tisíckrát a občas se může stát, že to udělám blbě.
Díky zkušenostem to ale naštěstí vždy zjistím v situaci, kterou mám pod kontrolou.
Sice dělám věci, které jsou trochu mimo běžnou realitu, ale nejsem extrémista. Proto mě neláká lézt bez lana. Je to riziko, které nejsem ochoten podstoupit. Umím ale pochopit, pokud do toho někdo jde. Tak jako Američan Alex Honnold, který letos vylezl bez jištění na El Capitana. Zvolil relativně snadnou cestu Salathé Wall, ale i tak je to naprostý úlet.
Musí to být neskutečný pocit. Jen vy, lezečky, pytlík na magnezium. A prázdnota.
Na druhou stranu. Z toho, co vím, je to často jednosměrná jízdenka. Kdo leze bez jištění, dřív nebo později se mu něco stane. Obvykle na něčem snadném, kde si věří a neudrží koncentraci. Jako třeba Švýcar Ueli Steck. Byl to horolezec a ultramaratonec, který běhal na osmitisícovky. V rekordním čase. Za den a půl třeba zvládl Mount Everest. Nahoru a dolů. Nedávno se zabil na aklimatizačním výstupu.
Stačila malá nepozornost.
Jdu jinou cestou. Zabezpečím se a až pak zacházím do krajností. Láká mě zkoušet, co se dá vydržet. Silově. Pohybově. Technicky.
Limitem lidského těla byl doteď stupeň 9b+. Dosud maximální obtížnost ve sportovním lezení jednodélkových cest podle stupnice UIAA. Tahle místa jsou tři na světě a všechny jsem je jako první přelezl já. Jednu z nich se mnou zvládl i Američan Chris Sharma.
Obtížnost skály je přitom totálně subjektivní záležitost. Měřítko nastavuje ten, kdo se dostane nahoru jako první. Dá návrh a je pak na ostatních, aby se vyjádřili tím, že to dají taky. Já teď něco vylezu a řeknu, že je to 9c. Všichni tomu budou věřit. Ale pak přijde někdo jiný, zvládne to samé a prohlásí, ať neblbnu. Určí to jako 9b.
Proto si v tomhle ohledu dávám velký pozor. Zvládl jsem osm cest s označením 9b. Každá mi trvala maximálně týden. Až pak jsem si dovolil určit něco jako 9b+. Po pěti týdnech. Bylo to o pořádný ranec těžší.
Žádná cesta se nedá zařadit do tabulky. Nezáleží na délce, na povrchu ani na vzdálenosti chytů. Spíš jde o to, jak dlouho to zkoušíte. Zda jsou dobré podmínky, zda máte formu.
Na začátku si vyhlídnu skálu, kde je celá řada možností. Takže tam můžou být desítky lidí na rozdílné úrovni. Vyberu si volné místo, slaním ho, vrtačkou udělám díry na nýty a jištění, očistím okolí. Tohle je největší otročina. Často až při lezení zjistím, že jsou některé chyty moc těžké, takže veškeré úsilí přijde na zmar.
Někdo si v těchto chvílích vypomůže majzlíkem. Pro mě to není součástí hry. Snažím se přijmout povrch tak, jak jsem ho objevil. Když myslím, že něco nejde vylézt, neznamená to, že to třeba za dvacet let nezvládne někdo jiný.
Sám jsem to zažil mnohokrát.
Za rohem, kousek od Brna, mám Moravský kras, kde vznikl i projekt Vasil Vasil. Poslední z trojky 9b+ za Change (Změna) a La Dura Dura (Těžká Těžká).
Ze srandy jsme cestě říkali Fácil Fácil, což je v překladu Lehká Lehká. Nebyla moc dlouhá, ani moc pěkná. Vlastně mě trochu štvala. Myslel jsem, že ji snadno zvládnu a přejmenuju, jenže nakonec vše trvalo tři roky. Každý chyt hodně bolel a v krizových situacích jsem pořád padal.
Když jsem jednoho chladného ulepeného dne uspěl, byl jsem šťastný. Napůl z toho, že se to povedlo, napůl z toho, že můžu jít dál.
Tady vidíte, že náročná zkouška se dá objevit kdekoliv. Nejradši mám norskou jeskyni Flatanger. Poprvé jsem tam přišel před pěti lety a bylo to jako zjevení. Nádherná linie skály. Náročná oblast, kde bylo navrtáno několik variant. Člověk musel skloubit řadu zajímavých a na sebe navazujících pohybů, aby to dávalo smysl.
Věděl jsem, že tohle je lokalita, kde by mohlo klapnout i 9c. Takzvaný Project Hard. Problém mi dělaly čtyři kroky. Na každý jsem dělal speciální cvičení, abych vymyslel, jak poskládat svaly. Řešil jsem třeba dva oblé chyty a takzvanou střechu, kam musím lézt nohama napřed. Stup je navíc vysoko nad hlavou. Pokud do něj chci dát nohu, musím přesně vytrénovat jeden konkrétní pohyb.
Doma jsem si kvůli tomu na umělé stěně postavil specifické chyty. Trénuji, abych zvyšoval schopnost odpočívat se zaklíněným kolenem. Přišel jsem na to, že když si vytrénuju jeden sval v lýtku, můžu se uvolnit celým tělem a otočit se hlavou dolů. V tu chvíli zabírá jen jeden sval, já visím ze skály a za třicet vteřin se energeticky vrátím na vysokou úroveň.
Tohle byl směr, díky němuž jsem to zvládl.
Ale desítka? Umím si představit, jak taková cesta vypadá, ale už ne to, že ji vylezu. Může to být třeba kolmá skála, ale taky hrbolatá, kde jsou chyty daleko od sebe.
Na vysoké úrovni se udržím ještě nějakých deset let. Teď si myslím, že je to moc krátká doba na to, abych k této metě dospěl.
Lezu od šesti let a vděčím za to rodičům. Radili mi, jak na sebe dát pozor, ale nikdy mi neříkali, jak mám lézt, kam dát nohu a jak se chytit. Na všechno jsem si přišel sám. Jsem v tom divný, ale díky tomu jsem se nejvíc naučil. Včetně schopnosti mít otevřenou mysl.
Trénuju šest dní v týdnu. Pět hodin denně. Je to můj svět, kam nepustím každého.
Vymyslel jsem si vlastní přípravu na základě fyziologických předpokladů. Analyzoval jsem kvůli tomu stovky videí a výsledkem je rychlý, efektivní a jednoduchý styl.
Cílem je udělat nepřerušený pohybový řetězec. Když něco zvládnu plynule a bez chyby, mám velkou radost. Snažím se skloubit sílu a ladnost. Nejdřív si úsek zkušebně prolezu a uložím do hlavy. Pak přichází vizualizace. Včetně toho, jaké svaly budou při jednotlivých pohybech zabírat.
První části cest zvládám rychle a neodpočívám. Pak zpomalím a jdu do toho víc hlavou.
Když narazím na problém, nepřistupuju k němu tak, že ho nelze zvládnout. Místo toho se snažím vše vymyslet. Třeba nepatrně změnit nastavení těla. Vždy je způsob, jak se dostat dál. Při nejtěžších cestách není problém udělat jednotlivé kroky. Problém je vydržet to a umět si odpočinout. Snažím se lézt tak, aby mě to co nejmíň unavilo.
Zato v přípravě… Snažím se dohnat k tomu, abych udělal co nejvíc kroků na absolutním maximu. Je to efektivní a odděluje mě to od ostatních. Myslím, že není těžké trénovat celý den.
Těžké je do toho dát sto procent.
Tenhle přístup často odnesou prsty. Mám je tlusté a silné. Obvykle na nich mám totálně sedřenou kůži. Do chytu, kam někdo narve dva, vmáčknu stěží jeden. Přesto nic z toho neberu jako šílenou dřinu a překonávání odporu. Naopak. Když mi to jde dobře, připadám si velmi uvolněně. Mám pocit, že se skálou splývám. Že jsem na ten moment součástí její existence.
Vyčnívám, protože dělám věci, které ostatní dělat nechtějí, nebo nemohou. Nejradši mám hodně specifické kroky. Jednomu z nich říkám kozí nožka. Dám si levou nohu do boku a protočím koleno úplně dolů. Mám flexibilní tělo a díky tomu se úplně přilepím na skálu. Některé cesty bych bez tohohle triku nezvládl.
Přestože neznám člověka, který by měl vyšší úroveň než já, cítím rezervy. Takže hledám inspiraci i jinde.
Pomohl mi balet.
Nebo spíš fyzioterapeut Jiří Čumpelík, který se stará o primabaleríny z Národního divadla.
Přidal mi do přípravy baletní prvky a vylepšil tím mou práci ramen a zad. Tvrdí třeba, že veškerý pohyb člověka vychází z malíčku na ruce. Když člověk čapne chyt nebo hrazdu a zkusí se soustředit na malíček, posune ramena automaticky víc dozadu. Narovná se, nehrbí se. Tím zapojí záda. Když to naopak neudělá, jdou ramena dopředu a budou pracovat pouze prsní sval a biceps.
Podívejte se třeba na orangutana. Má čtyři prsty a používá jen dva. Stačí mu to, aby zapojil záda, naopak prsní sval nepoužívá skoro vůbec. A jak pěkně leze… Spoustu lidí říká, že je malíček zbytečný. Jejich škoda. Já si s panem Čumpelíkem ověřil, že to je jinak.
Stejně tak mě fascinuje jeho další teorie.
Podle ní se sice člověk z evolučních důvodů postavil na dvě nohy, ale ve skutečnosti je stále čtyřnožec. Končetiny jsou pořád úzce propojené, což se dá pozorovat u batolat.
Dítě se umí vyvažovat, vše je u něj krásně přirozené, včetně překonávání překážek. Proto někdy říkám, že to, co já, by zvládlo každé malé dítě. Teda kdyby vědělo, jak na to.
Mám ploché nohy. Nikdy jsem to nebral jako problém. Jednou z věcí, kterou jsem na sebe upozorňoval, byly extrémně malé boty lezečky. Bral jsem si až o pět čísel menší. Spoléhal jsem, že díky tomu budu mít nohu pevnou, zahnutou a stabilní i na liště, která má třeba jen dva milimetry. Po konzultaci s fyzioterapeutem už to jsou v uvozovkách jen čtyři a půl čísla. Díky tomu můžu aktivovat svaly na noze a zpevnit tím líp ruce.
Úsměvné je, že i bez těchto informací jsem vylezl 9b+. A teď vím, že můžu ještě dál.
Proto je mi například fuk, kolik udělám shybů. Nebo jestli se přitáhnu na hrazdě jedním prstem. Shyby samozřejmě dělám, ale vylepšuju si je. Třeba si u nich pomáhám jednou nohou. Obvykle se na jednu ruku soustředím víc, abych pokaždé aspoň trochu rotoval a simuloval podmínky lezení. Všechno dělám tak, abych nenarušil přirozený pohybový řetězec.
Vím, že nejsem nejsilnější, ale zase vím, jak se nejlíp hýbat.
Teorie čtyřnožce je v mých očích přelomová. Vyžaduje jiný přístup, jiné uvažování. Vše se těžko měří a dokazuje. Mě pan Čumpelík přesvědčil na základě cviků. Zkuste si třeba sednout a udělat nohama supinaci. To znamená vychylovat chodidlo směrem ven. Zatlačte do malíkové hrany a tím se vám zpevní ruce. Je to jen ukázka, jak to funguje.
Bylo by velmi zajímavé, kdyby to někdo učil malé děti. Aby tohle přirozené nastavení nezapomněly a uměly se líp vnímat. Vidím v tom budoucnost. Nejen lezeckého sportu, ale kompletního pohybu.
Za tři roky má být sportovní lezení na olympiádě v Tokiu. Chtěl bych zlato.
Jen je nešťastné, že se bude rozdávat jedna sada medailí. Máme přitom tři disciplíny. Rychlost, obtížnost a bouldering. Sloučením v jedno vznikne hybrid. To je jako spojit hod oštěpem, hod diskem a vrh koulí.
Formát soutěže se mi nelíbí. Vnitřně s ním nesouhlasím. Přesto vím, že na olympiádu pojedu a budu na ni speciálně trénovat. Bude to nová výzva, která mě udrží u závodů. Jen nevím, jak na tom budou ostatní.
Specialisté na rychlost nemají proti borcům na obtížnost a buldering šanci. Naopak to platí stejně. Sprinteři se v kombinaci disciplín nedostanou do elitní šestky. V dalších disciplínách totiž mají úroveň okresního přeboru. Ale u nás, co budeme bojovat o medaile, to bude stejné. Naše rychlost nestojí za moc. Bude to trapné, jako kdyby běžel atlet ve finále her stovku za čtrnáct vteřin.
Zlato z olympiády je přes tohle všechno velké lákadlo.
Osobně ale tuším, že si lidé, kteří rozumí mému sportu, víc váží toho, kdo vylezl v rekordním čase na El Capitana. Závody totiž rozptylují a odvádí nás od osobního rozvoje. Jsou zajímavé v tom, že vás nutí rychle se rozhodovat na cestách, které vidíte poprvé v životě. Jinak spíš berou volnost, kterou nacházím ve skalách.
Příroda není dokonalá. Někde jsou cesty lehké, pak ale přijde jeden těžký krok, kde všichni spadnou a dlouhé týdny řeší, jak to překonat. Tohle se mi líbí víc než krátká show.
Věřím, že olympiáda náš sport neovlivní. Z lezení se nikdy nestane mainstream. Kdo chce na skály, musí tomu věnovat čas a přípravu. Na rozdíl od umělé stěny tam hrozí déšť, zima a nepohodlí. Přesně tohle mám rád.
Mám v hlavě tolik projektů… Lezení pro mě představuje širokou možnost seberealizace. Trénuji na umělých stěnách a lezu co nejnáročnější cesty, ale vedle toho si potřebuju užívat ve skalách a spát v autě nebo ve stanu. Vyhovuje mi volnost, kdy si sám určím, kam zrovna chci vyrazit.
Těch míst je tolik.
Proto děkuju rodičům za to, že jsem začal lézt už v šesti letech.
Jinak bych to neměl šanci stihnout.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází