Milan Antoš

Děti na zadní sedačce spaly. Usnuly hned, jak jsme vyjeli směrem na Prahu, stejně jako je přemohla únava předtím na tvrdých lavicích na chodbě. Přes všechno, čeho byly posledních pár hodin svědky a vlastně i přímými účastníky, oddychovaly klidně, každý opřený o jedny dveře.

V proudu myšlenek, který mi ubíhal hlavou skoro stejně jako krajnice ústecké dálnice, mi najednou došlo, že s sebou nemají nic než oblečení, v němž mi je posadili do auta.

Nemají nic na převlečení.

Nemají hračky.

Nemají se čím zabavit.

Nemají věci do školy.

Nemají si ani čím vyčistit zuby.

Tak, jak byly, když vyskočily mámě z auta a vydaly se hledat policii, tak jsem je dostal. Vezl jsem si je domů šťastný, že jsou se mnou, ale v obavách, co bude. Co nás čeká už za pár hodin a co jen tak neskončí.

Kristýnce bylo dvanáct, Milanovi osm. To on vzal za kliku a utíkal pryč poté, co jim máma v hádce řekla, ať vypadnou. Holka už měla větší rozum, chápala, že z toho může být průšvih, ale taky se sebrala a běžela za ním.

Bylo devátého března 2009. Po poledni jsem jel z chaty z Krkonoš a děti volaly, jestli bych se za nimi zastavil. Občas jsme to tak dělávali, když s nimi moje bývalá žena zmizela do Litoměřic. Vídali jsme se, aniž by o tom věděl někdo další. Tentokrát jsem tedy ani nezajížděl do Prahy a pokračoval rovnou za nimi. Po škole jsme vyrazili na procházku a stihli se vrátit, než si je máma vyzvedla. To už jsem byl zase na cestě domů.

U poslední pumpy před Prahou znovu zazvonil telefon.

„Tati? Utekli jsme od mámy, sedíme na policii České republiky.“

Cože? Nevěděl jsem kde, proč, co… Jen mi bylo jasné, že to je vážné. Podjel jsem dálnici a těch sedmdesát kilometrů jsem okamžitě vyrazil nazpátek. Cestou jsem se z dětí snažil dostat, co se děje a kde přesně jsou, abych je vůbec našel.

Seděly na služebně, kde nahlásily, že na ně máma byla ošklivá a že chtějí k tátovi. Další asi čtyři hodiny, celý večer, jsme se sociálkou a bývalou ženou řešili, co dál. Ona děti ani nechtěla vidět, nepochybovala, že se k ní vrátí.

Nevrátily. Nakonec jsem dostal svolení s nimi odjet.