Martin Havlát

Bylo tohle moje poslední střídání v životě? Fakt? Je to vážně konec?

Po první třetině zápasu s Rangers v Madison Square Garden jsem seděl v kabině a myšlenkami lítal úplně někde jinde než nad hrou. Děsilo mě vědomí, že se ozval starý známý pocit.

Zase.

Píchlo mě v tříslech. Bylo mi bez nejmenších pochyb jasné, co se děje.

S koncem přestávky jsem se přece jen zvedl a na led ještě vlezl. Zápas jsem nějak dohrál, ale byl podivný. Vůbec jsem se na něj nesoustředil. Popravdě, už ani přesně nevím, jaký byl výsledek a jestli jsme nakonec vyhráli. Místo toho se mi hlavou honila spousta věcí. Pocity beznaděje. Pořád dokola se mi vracelo, že takhle to nejde dál. Že takhle nikomu nepomůžu.

Následný let zpátky do St. Louis byl asi ten nejhorší v mé kariéře. Seděl jsem sám vzadu a nekomunikoval se světem.

Konec?

Konec.

To slovo mi blikalo před očima. V letadle, cestou domů, před usnutím. Bylo tam neustále i ráno, když jsem se zvedl a zavolal agentovi. Hned po něm jsem vytočil číslo generálního manažera, jemuž jsem poděkoval za šanci, kterou mi Blues dali, ale že se omlouvám, že to nejde dál.

Moje poslední angažmá v NHL trvalo přesně tři dny. Jeden víkend.

Domluvili jsme se, že aby se nikde dál nerozebíral můj stav a všichni jsme měli klid, uvedeme jako důvod toho zvláštního veletoče osobní důvody. Personal issues, v Americe se v tom v takovém případě nikdo moc nešťourá. Samozřejmě vyvstala spousta otazníků, lidi se zajímali, co se stalo, když jsem se týden předtím s velkou pompou vracel do NHL. Každý si mohl myslet cokoliv, ale to mi bylo fuk. Chtěl jsem hlavně zmizet stranou a probrat sám se sebou, co dál. Jestli se dá ještě něco dělat s problémy, které jsem poslední roky pociťoval víc a víc.

S problémy, které mě nakonec dohnaly.