Kapitán

Jiří Bílek

Kapitán

„Co budeš dělat, až vyrosteš?“ Babička se na to ptala celkem často.
„Co bych dělal… Budu fotbalista.“ Od začátku jsem věděl, čím se budu živit a šel za tím.
„To nejde,“ odpovídala.
„Ale to víš, že to jde.“

Šlo to. Patnáct sezon. Jenže teď každý den myslím na to, že se blíží konec.

Třeba už po podzimní části ligy.

Je mi 34 let. Možná vám připadá, že to odpískám zbytečně brzo. Tím spíš, že dnes mají všichni tendenci prodlužovat si sportovní život. Osobně ale nevidím důvod, proč to protahovat. Hraju za Slavii. Přesněji už skoro rok sedím na lavičce jako náhradník. Když nepatříte do sestavy, cítíte se míň platný. Po delší době to přejde do fáze, kdy máte dojem, že jste pro tým zbytečný.

U fotbalu člověka drží momenty, které ho dělají šťastným.

Dáte gól, dobrou přihrávku, vystihnete akci soupeře.

Když pozitivní chvíle ubývají, přemýšlíte, jestli to má smysl.

Vždycky jsem si musel všechno odpracovat. Zezačátku jsem patřil ke klukům, o kterých se říkalo, že musí „běhat fotbal“. Herně jsem dospěl až v Německu, během tří let v Kaiserslauternu. Aby mohl záložník jako já fungovat v Bundeslize, musel jsem mít nadprůměrnou kondici, která mi umožňovala hrát rychle a nechybovat.

Dnešní trend je ale ještě dál. Řídí se podle Barcelony a Bayernu Mnichov. Hodně kombinovat, držet balon, snažit se soupeře přečíslit. Ať trenéři chtějí, nebo ne, nechají se tím ovlivnit na všech úrovních. Sestava se volí tak, aby každý hráč uměl překvapit soupeře.

Tímhle směrem kráčí i Slavia. Bez mojí spoluúčasti na hřišti.

Nevzdal jsem to, ale jsem realista. Přišel jsem o místo v době, kdy jsem byl kapitánem týmu. Páska mi zůstala, ale beru to spíš symbolicky. S novými majiteli klub postupně přivedl nové trenéry a velké posily. Od té doby nebyl důvod, abych naskočil zpátky. Neprohráli jsme šestatřicet zápasů v řadě a získali titul.

Jsem soudný.

Sleduju zápas a vidím, jak Altintop střídá Dannyho. Hvězda místo hvězdy. Na co pak mám být naštvaný? Z trenérského a manažerského pohledu chápu, že je potřeba budovat perspektivní tým, který bude konkurenceschopný v Lize mistrů.

Upřímně. Je to tak. Slavia je dnes ambicemi úplně jinde než před dvěma lety, kdy jsme se hrabali z ligového dna. Jo, věřím si, že bych na to měl. Ale proč dávat přednost třicátníkovi, když místo něj může sbírat zkušenosti někdo o deset let mladší a tvárnější? Někdo, kdo může týmu pomoci dlouhodobě, nebo někdo, koho můžou brzy dobře prodat.

Musí mi stačit fakt, že patřím do komunity lidí, kde je mi fajn. Každý den přijdu na trénink a vydám ze sebe, co je potřeba. Jenže jakmile se blíží zápas, vím téměř jistě, že nebudu v základu. Jo, jasně, že mi to vadí. Trenér Jaroslav Šilhavý mi před startem letošní sezony řekl, že šanci dostanou jiní. Jsem profík, tak jsem to akceptoval.

I na lavičce mám radost, že se vyhrává. Žiju s klubem, který se ke mně chová hezky a férově. Snažím se nechat vyniknout spíš to pozitivní. Navzdory tomu, že mám obličej, na kterém je hned vidět, jakou mám náladu. Přiznávám, někdy je to se mnou těžké. Ale rvu se s tím.

Nejsem výjimečný, neočekávám speciální zacházení.

V týmu je nás pětadvacet a na plac může jen jedenáct kluků. Když mě trenéři občas pošlou na hřiště, třeba jen na pár minut, beru to jako šanci. Jsem jen trochu víc nervózní než dřív. Ten, kdo hraje pořád, nepřemýšlí, jestli to dělá dobře, nebo špatně. Ale když naskočíte jednou za několik měsíců? Připadáte si jako boxer před životním soubojem. Je to pak těžší i v tom, že nechcete za žádnou cenu udělat chybu.

V tu chvíli mi pomáhá podpora spoluhráčů. Nechtějí mě nechat ve štychu. Cítím to z nich. V Čechách je to hodně postavené na partě a na kamarádství. Dokážeme se pohádat, ale pak jdeme na kafe a je nám fajn. To jsem v zahraničí, v Německu a Polsku, nezažil. Ve Slavii se to snažíme držet i teď, kdy přišlo hodně cizinců, i když už je to samozřejmě těžší.

Jasně. Tohle všechno bych ještě mohl jít hledat někam jinam. Pár let kopat ligu, cestovat z Prahy kvůli angažmá tak jako řada dalších kluků a pozvolna klesat níž a níž. Oddaloval bych něco, co by stejně přišlo.

Takhle to nechci. Drží mě vědomí, že jsem si vybojoval místo ve velkoklubu a v téhle pozici se chci rozloučit. Ve Slavii jsem zažil nejintenzivnější momenty kariéry. Nejdřív blázinec, kdy nám za pana Řebíčka několik měsíců nechodily výplaty. Pak velký obrat, kdy přišli pánové Šimáně s Tvrdíkem, s nimi silný sponzor a zlaté časy.

Zázemí klubu je v určitých ohledech srovnatelné s Bundesligou. Kvalita hráčů i úroveň tréninků je taková, že se pořád bojuje o pozice. Je to důležité, přitom to ve většině českých týmů chybí. Když jsem byl předtím v Blšanech nebo v Liberci, věděl jsem téměř jistě, že ať se stane cokoliv, nastoupím.

Teď mám přesně opačnou jistotu. Ale vážím si faktu, že pořád žiju jako sportovec. V klubu, kde jsem se podílel na zisku titulu a následné účasti v evropských pohárech.

S tímhle vědomím si umím představit, že přijde „polosmrt“. Opouští mě vnitřní síla pokračovat jako profesionální fotbalista. Do kariéry jsem dal maximum. Je pozdě ptát se, jestli jsem mohl dokázat víc. Jsem spokojený. Pět a půl let angažmá v cizině, dva ligové tituly s Libercem a Slavií. Díky tomu nemusím začínat od nuly.

Nevím, jaký je jízdní řád autobusů, ani kolik stojí kilo banánů. Nikdy jsem nemusel podobné věci řešit, ale jsem připravený se rvát i v takzvaně běžném životě, abych udržel úroveň, kterou jsem si vybojoval.

Dám do toho všechno. Jako vždycky.

A kdyby bylo potřeba, klidně půjdu do supermarketu za kasu.

Čeští fotbalisté a hokejisté často nejsou připraveni na to, co se stane, když to zabalí a vyjdou z bubliny vrcholového sportu. Jsou do jisté míry vytrženi z reality. Mají vysoký standard, ale pokud nepřemýšleli, jak se zabezpečit, musí řešit, jak dál.

Co pak? Přijdou na pracovní pohovor a co mají nabídnout? Že hráli za Blšany, Liberec? Že dali dvanáct gólů? Že o nich psali v novinách? To přece nikoho nezajímá. K čemu jim to je?

Jo, přiznávám. Mám taky obavy z toho, co přijde. A ono to přijde už brzy.

Podal jsem si přihlášku ke studiu trenérské A-licence. Sílí ve mně pocit, že bych mohl jít tímhle směrem. Jako strejda Michal, nejlepší fotbalista Československa 1990 a pozdější trenér Sparty a reprezentace.

Hodně mě ovlivnil a naučil. Samozřejmě společně s tátou, který pracoval v managementu sportovní agentury. Fotbal byl tématem číslo jedna.

Ano. Jméno Bílek je kvůli angažmá u nároďáku vnímáno negativně. V celé společnosti. Nemůžu být a ani nejsem úplně objektivní, ale při sebevětší vůli to nechápu. Vidím věci jinak, než jak byly a jsou vykreslovány.

Drtivá většina hráčů stála za strejdou, protože je to férový a rovný chlap.

Nebyl populární. Od začátku ho brali jako kamaráda svazového šéfa Ivana Haška, který si takovou práci nezaslouží. Ať udělal, co udělal, bylo to špatně. Psalo se, že tomu nerozumí, že se neumí vyjadřovat, že na tým přenáší nervozitu. Drtivá většina hráčů za ním přitom stála, protože je to férový a rovný chlap.

Teď, s odstupem času, se ukazuje, že byl úspěšný.

Se Spartou jako první v české historii vyhrál domácí ligu i pohár. S nároďákem postoupil na EURO, kde Česko ve čtvrtfinále vyřadil jediným gólem Ronaldo, nejlepší hráč světa. Tohle jsou fakta. Stejně jako pozdější zkušenost jeho nástupců, že je něco jiného trénovat klub a něco jiného nároďák, kde nehraje Koller, Nedvěd nebo Poborský.

Přitom bych taky mohl být negativní.

Tou dobou jsem hrál stabilně v Německu. Postoupili jsme s Kaiserslauternem do Bundesligy. Cítil jsem se výborně a mým hlavním cílem bylo zahrát si v nároďáku. Fakt, že ho trénoval strejda, mi asi nepomohl. Nikdy jsme se o tom nebavili. Už tehdy jsme se vídali jen párkrát za rok a nemělo cenu ho nervovat. Bylo toho na něj moc. S odstupem času si říkám, že to má dvě stránky. Nedokážu si představit, jak by reagovala veřejnost, kdyby se kromě Bílka na lavičce objevil i Bílek na hřišti.

Strejda to bral statečně. Nepotřeboval, aby ho někdo litoval.

První fotbalovou zkušenost s ním mám už z roku 2004, kdy v lize zachránil Blšany. Šlo o nesourodý tým slepený ze všech koutů republiky a já v něm rozjížděl profesionální kariéru.

Byli jsme v hajzlu, úplně poslední.

Přišel v průběhu sezony a dokázal nás oživit. I tím, že s námi na tréninku hrál zápasy. Skóre bylo třeba 6:4 a on dal čtyři góly. Měl to v kecce. Popravdě byl nejlepší.

Šlo o sezonu, kdy válela Ostrava, ale my ji doma porazili, prostě jsme je pokopali. Jako každého. V tu dobu ještě nemusely mít týmy z první ligy vyhřívané hřiště, takže u nás byla buď námraza, mokro nebo bahno. Dali jsme si na kopačky osmnáctky kolíky a každého kosili. Tímhle to naše podivná banda zachránila.

Michal mě navíc naučil emočně žít a dirigovat hru. Díky němu umím na hřišti komunikovat líp než většina českých hráčů. Prodloužil mi kariéru. Bez téhle schopnosti bych možná už nehrál na nejvyšší úrovni.

Není to o zbytečných kecech, ale když se někomu něco povede, pochválím ho. Poznám, kdy mám na spoluhráče zařvat, aby to v něm hrklo a on zrychlil. Snažím se být vždycky pozitivní, abych ostatní nestresoval.

Tohle mám zafixované od prvního tréninku v Blšanech. Při jednom kontaktu s míčem jsem to zkazil a brankář Tomáš Obermajer, kterému se říkalo Čert, na mě přes celé hřiště hulákal, ať táhnu do prdele se svýma kličičkama. V devatenácti letech mě to sejmulo.

Ten den jsem se už míče radši nedotknul, ale zároveň se zařekl, že to budu dělat jinak.

Závidím mladým hráčům. Dnes obvykle přijdou do klubů, kde mají zázemí, kondiční trenéry a výživové poradce. Tak je to správně.

Já ještě patřím do éry, kdy každý tak nějak sám zjišťoval, co funguje. V sedmnácti jsem si řekl, že budu každý den dělat kliky a sed lehy. Začal jsem na dvou stech a skončil na tisícovce. Byla to blbost. Za půl roku bez odpočinku jsem to přestal zvládat psychicky i fyzicky. Ale dál jsem hledal cesty, jak být lepší. Boxoval jsem, chodil se prát se zápasníky, protahoval se každý večer deset minut, dokonce i meditoval.

V Liberci to zašlo ještě dál. Poznal jsem skvělého kondičního trenéra Dana Hejreta a začal využívat jeho služeb. Když to vezmu zpětně, byl jsem holčička a on ze mě udělal chlapa. Vzal mě do komunity dalších vrcholových sportovců, od nichž jsem se učil. Nejen jak trénovat, ale i jak se chovat. Dopoledne jsem pracoval s týmem a odpoledne sám v Praze na další fázi. Potají, protože klub si nepřál, aby do přípravy zasahoval někdo zvenčí.

Každý den mě čekaly dva tréninky. Jakmile měl být jen jeden, přišlo mi, že mám spoustu volného času.

Po devíti měsících pevného režimu se ozval Kaiserslautern, který bojoval v čele druhé Bundesligy. Nadšení, že jsem si splnil cíl v podobě zahraničního angažmá, vydrželo jen chvíli.

Mohl za to trenér Milan Sašič. Bývalý gólman, Jugoslávec, stará škola, diktátor. Ještě teď mi z něj vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Všichni to s ním měli těžké. Všechno věděl, všechno znal. Nikdo mu nesměl odporovat, ani trávníkáři, kterým radil, jak posekat hřiště.

Přijel jsem v zimní pauze na soustředění na Kypr a cítil se ve formě. Kouč mě, bůh ví proč, nechal běhat hodinu kolem hřiště. Na sto procent, sprinty. I když ostatní měli normální trénink s míčem. Takhle to trvalo několik dní. Začala mě bolet achilovka, což jsem nechtěl přiznat, abych neukázal slabost. Za pár dní jsem na nohu nemohl došlápnout, tak mi do ní doktor píchnul kortikoidy. Pata otekla a Sašič, který asi byl i dobrý lékař, přikázal další injekci. U doktora jsem ji odmítnul a poprosil o jinou léčbu. Trenér to bral jako neprofesionální přístup. Začal řvát. Nic jsem mu nerozuměl, byl jsem v Německu teprve dva týdny. Až zpětně jsem se dozvěděl, že jsem přeřazený k amatérům a musím zaplatit pokutu pět tisíc eur. Úvod z říše snů.

Za půl roku ho naštěstí vyhodili a já se prosadil do prvního týmu, který postoupil do Bundesligy. Byly to dva úžasné roky. Kopal jsem každý zápas.

Kaiserslautern je fotbalové město, i na druhou ligu chodilo padesát tisíc diváků. Když padnul gól, lidi začali řvát a prostor kolem nás vibroval. Měl jsem z hluku úplně rozostřený pohled. Byla to fakt síla, kterou v Čechách nezažijete.

Lidi nás dohnali za postupem. Hned jsme zjistili, že v Německu je rozdíl mezi druhou a první ligou větší než kdekoliv jinde.

Byli jsme otloukánci a hráli prakticky pořád bez míče, soupeři nás točili. Přesto jsme po čtyřech kolech vedli tabulku, a dokonce porazili Bayern Mnichov. V novinách vyšel titulek „Bílek vygumoval Müllera“, kapitána německého nároďáku.

Nebyla to pravda.

Oni do nás celou dobu šili, my jim dvakrát utekli do brejku a dali z toho pokaždé gól. Bastian Schweinsteiger měl sto čtyřicet kontaktů s balonem. U nás bylo maximem šestačtyřicet, navíc šlo o brankáře. Byla to strašná náhoda, ale taky krása.

Tam jsem poznal, co je to tlak. Na moje místo v záloze bylo dalších pět adeptů, z toho tři reprezentanti. Je to náročné. Nikoho nezajímá, jestli jste nemocný nebo zraněný. V týmu sice máte spoluhráče, ale zároveň konkurenty. V téhle atmosféře si nehodláte na nic stěžovat. Jakmile ukážete slabost, ostatní toho využijí. Proto jsem hrál i se zlámanými prsty na nohách. Bylo mi jasné, že když to přiznám, nahradí mě frajer, který čeká několik měsíců na šanci a už ji nepustí.

Nakonec to přišlo.

Celá rodina chytla prasečí chřipku. Nastoupil jsem proti Dortmundu, nestálo to za nic a vystřídali mě, protože jsem se sotva držel na nohách. Po čtrnácti dnech v posteli a týdnu tréninku jsem dostal šanci proti Leverkusenu. Vyšel na mě Michael Ballack. S ním bych měl problém i v plné síle. Hrál jsem špatně, vypadl ze sestavy a už se do ní nevrátil.

Byl to konec německého snu.

Když nepatříte k fotbalovým hvězdám, zvyknete si na všechno.

Na to, že hrajete před padesáti tisíci diváky v Německu. I na to, že na vás do Příbrami přijde dvě stě lidí.

Tohle jsem si myslel do chvíle, než jsem podepsal smlouvu v Lubinu. Jde o polský klub, pro mě symbol nejtěžších okamžiků kariéry. Z Kaiserslauternu jsem přišel jako posila, osobně si mě vybral trenér Pavel Hapal. Bohužel šlo o tým, kde vedení nemělo zrovna trpělivost. Hapi měl výborný začátek, ale po roce skončil. Po něm se během další sezony protočili čtyři trenéři a několik desítek hráčů.

Tým byl na papíře silný, ale sešlo se v něm jedenáct rádoby lídrů. Já jim dělal kapitána. Na hřišti to byla bída. Poláci začali jako správní nacionalisti hledat vinu v cizincích. Natírali nás v novinách. Jednou jsme přišli na stadion, vlítli na nás fanoušci a chtěli nám zlámat ruce i nohy. Spoluhráče nakonec zbili, počkali si na něj před barákem. On se hned sbalil a už se tam neukázal. Dalším rozbili aspoň auto.

Tohle poznamená každého. Začal jsem mít problémy se spánkem.

Naspal jsem za čtyři dny dohromady jen šest hodin, pátý den jsem celý prospal. Tohle se pořád opakovalo. Z dlouhodobého vyčerpání se mi zvedal žaludek. Měl jsem často nutkání na zvracení. Stačilo si jen zapnout bundu nebo obalit krk šálou a přicházely návaly.

Zjistil jsem, že usnu jedině ožralej. Takže mi pomáhal Jack Daniels s kolou. Dohnalo mě to. Každý máme svého démona a já tomu svému pootevřel dveře.

Po půl roce jsem myslel, že jsem z nejhoršího venku. Místo toho jsem chytil podivnou vyrážku, která se mě držela do chvíle, než jsem přestoupil do Slavie. Zpětně vím, že to bylo z nervů. V Polsku jsem to nenáviděl. Dodnes sleduju, jak se daří všem týmům, kde jsem hrál.

Kromě Lubinu.

Život sportovců není ve srovnání s ostatními těžký. Děláte, co vás baví, jste za to placení. Ale taky je na vás pořád vidět, jste často terčem kritiky. Vím, že spoustu lidí řeší mnohem horší věci. Jsou nemocní, nemají peníze, trápí se.

Chtěl bych jen poukázat na to, že člověk, který se něčemu obětoval, něco umí a něco dokázal, si zaslouží respekt. A je jedno, jestli kopete do míče nebo jestli učíte děti ve škole.

Nechápu například, jak si veřejnost může dělat srandu z Tomáše Rosického a jeho častých zranění. Dokázal to, co málokterý český sportovec. Hrál deset let v Anglii, skvěle reprezentoval. Beru to podle sebe. Nevadí mi konstruktivní kritika, ale v životě bych neshazoval někoho úspěšnějšího, navíc z jiného oboru. Cítil bych se trapně, kdybych se navážel třeba do kuchaře Zdeňka Pohlreicha za to, jakou udělá omáčku.

Když se vám něco nedaří, stejně se z toho musíte vyhrabat sami. Já překlenul špatné období, když přišla nabídka Slavie. Klub byl dole, měl jsem ideální šanci stát se součástí nové éry. Fakt, že jsem byl kapitánem, celý zážitek ještě umocnil.

Proto dnes asi o něco líp snáším, když nehraju.

Hledám, a myslím, že už jsem našel nový smysl života.

Jediné, co si dovolím říct, je, že chci zůstat u fotbalu. Stejně jako jsem v mládí věděl, že budu vydělávat jako profík, tak vím, že se prosadím i v dalších životních krocích. Zároveň je mi jasné, že to bude tvrdá práce a dlouhá cesta.

Jana Mensatorová a SK Slavia Praha

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.