Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
„Vezměte s sebou i partnerku.“
Vracím se z ordinace do čekárny pro přítelkyni a přijde mi, že je všechno okolo v mlze. Tohle asi nebude úplně sranda...
„Máte roztroušenou sklerózu,“ oznámil lékař, sotva jsme se posadili.
Zbytek toho, co říkal, jsem úplně nevnímal, jak mi začalo šrotovat v hlavě, že tohle je hodně špatné. Vůbec jsem netušil, co mě čeká. Při sdělení diagnózy vám stejně nikdo nic nemůže slibovat. Vyslechl jsem si, jakou mi nasadí léčbu, a se zbytkem jsem se musel poprat sám.
Venku před nemocnicí jsem se potom díval na lidi. Nikdo z nich neměl ani ponětí, co jsem se právě dozvěděl. Mířili dál každý svou cestou a já jim záviděl, že jsou zdraví.
Že něco není v pořádku, jsem poprvé zaregistroval na tréninku. Najednou jsem se nemohl z pravé nohy odrazit, jak jsem byl zvyklý. Z ničeho nic byla zvláštně slabá. Po dopoledním tréninku jsem pak ani nezvládl vyjít schody v baráku. Zkoušel jsem to pár dní rozhýbat, ale bez úspěchu.
Asi budu potřebovat odpočinek, něco jsem přechodil, řekl jsem si.
Jenže nepomohlo ani, když jsem si dal doma oraz.
Začal jsem si o roztroušené skleróze číst. Devět z deseti příběhů vyznívalo negativně.
Podle toho, jaké části těla mě začaly bolet, to nejdřív vypadalo na pásový opar. Jelikož se ale můj stav nelepšil, doktor znejistěl. Poslal mě na neurologii, čímž začal měsíc plný vyšetření a pátrání po příčině mých potíží. Měsíc nejistoty, přemýšlení a zjišťování z různých zdrojů, co by mi tak podle příznaků mohlo být.
Mohl jsem mít chřipku ale klidně i rakovinu či ALS.
Z loterie, jakou vážně nechcete hrát, nakonec vzešla roztroušená skleróza.
Bylo mi třicet, do té doby jsem o téhle nemoci vůbec nic nevěděl. Myslel jsem si, že je konec. Minimálně s basketem.
Každý den jsem běhal po hřišti, pohyb byl přirozenou součástí mého života a během pár týdnů se ze mě stal invalida. Nechodil jsem, jen jsem se šoural.
Fyzicky to byla bída, ovšem na zranění jsme jako sportovci přece jen zvyklí. To bych časem nějak překousnul. Odporný pocit bezmoci však umocňoval můj psychický stav.
Proč já, proč zrovna já jsem musel onemocnět? Proč se s tímhle musím potkat, ptal jsem se neustále sám sebe. Začal jsem si o roztroušené skleróze číst, hledal jsem srovnání, co mě může čekat, ale nikdo mi nedokázal odpovědět. Všude jsem kolem sebe slyšel, že průběh onemocnění je individuální. Devět z deseti příběhů pak vyznívalo negativně. Jen málokdo psal, že s ním žije normálně, aniž by zmiňoval, co k tomu je třeba.
Nejvíc ze všeho jsem se bál, že skončím jako invalida. V úvahách tímhle směrem mě uklidňovalo, že mi pořád fungovala aspoň druhá noha, takže bych si v nejhorším poradil s berlemi.
Původně jsem o nemoci nechtěl mluvit. Co mi skutečně je, jsem oznámil jen na vedení klubu v Pardubicích, ale ani klukům z týmu jsem neměl sílu to říct. Pořád jsem mlžil.
„Mám něco se zádama, hledáme příčinu,“ byla moje vyvlíkací odpověď, když se někdo ptal. Přestože třeba šlo o dobré kamarády, ještě jsem to nechtěl rozebírat. S pravdou ven jsem vyšel až časem a hodně velkou roli v tom sehrála manželka jednoho z bývalých spoluhráčů.
Jel jsem se podívat na zápas do Liberce a ona si ke mně přisedla, začali jsme se bavit.
Furt se vyptávala.
Začal jsem bystřit, protože o roztroušené skleróze evidentně něco věděla, byla v tom ohledu první, na koho jsem narazil. Jako by to tušila, cíleně mi dávala otázky směřující jasným směrem. Překvapovalo mě to a zároveň to bylo hrozně divné, snažil jsem se naši konverzaci zahnat do autu, kličkoval jsem.
Asi po hodině jsem to vzdal.
„Ty máš roztroušenou sklerózu?“ zeptala se.
„Jo.“
Ani nebyla překvapená. Jen mi řekla, že její kamarádka ji má taky a prý jestli bych jí nebyl schopný pomoct, protože ona to zvládá psychicky špatně, zatímco na mně je vidět, jak jsem s tím srovnaný.
Já? Vážně?
Asi jsem tak působil, ale tehdy jsem ještě nebyl přesvědčený, že to sám ustojím. Sledoval jsem kluky, jak běhají na palubovce a bylo mi líto, že tam nejsem s nimi. Čekal jsem, že můj stav se bude už jenom zhoršovat. Nikdo mi nevysvětlil, že ataka sice přijde, ale pak se zase můžu vracet do normálního života.
Jestli dám druhou ligu, tak zvládnu i tu první, řekl jsem si. Přesvědčil jsem sám sebe, že se vrátím.
Nakopli mě až známí. Klub, rodina i přátelé. Jak jsem jim postupně přiznával, co mě potkalo, odpovídali mi, že to bude v pořádku. Že se vrátím do vrcholového sportu.
„Neblázněte. Vždyť sotva vyjdu schody,“ oponoval jsem jim. Cítil jsem se v tu chvíli jak největší mrzák, přestože na mně nic navenek nebylo vidět.
Jeden kamarád mě ale podpořil třeba jen tím, jak optimisticky zareagoval, další mi doporučil schopnou fyzioterapeutku, jiný přispěl užitečným tipem a už se to nabalovalo. Když jsem přišel podruhé do MS centra za paní doktorkou Novotnou na kontrolu, byl jsem rozhodnutý, že časem zase dokážu hrát basket. Ona o vrcholovém sportu nevěděla nic, jen krčila rameny. „Nevím, no…“ dumala.
Já věděl.
Ohromně mi pomohla právě zmíněná fyzioterapeutka Káča Váchová. Vybrala pro mě cviky, které jsem zpočátku dělal i sedmkrát denně, protože jsem byl schopný aktivity třeba jen na pět minut v kuse. Upřímně, když mě viděla poprvé, taky si myslela, že jsem se pomátnul. Taky nevěřila, že v mém stavu se budu schopný vrátit do nejvyšší soutěže. Ale řekla mi: „Možná to nebude na extraligu, ale na druhou ligu možná jo.“
Jestli dám druhou ligu, tak zvládnu i tu první, řekl jsem si pro sebe. Upnul jsem se k tomuhle cíli.
Přesvědčil jsem sám sebe, že se vrátím.
Nejhorší bylo brnění. Nekonečné mravenčení, jaké zná každý, když si v noci přeleží ruku a nemůže ji pak pořádně ovládat.
Měl jsem ho neustále.
Nic na něj nepomáhalo. Nemohl jsem myslet na jinou věc, nešlo mi spát. Noha mi pořád brněla. Jedna úplně, druhá částečně.
Pořád.
Usnout jsem byl schopný možná tak na pět hodin, tělo bylo tak unavené, že si prostě orazilo, ale brzy ráno jsem se zase probral a měl před sebou celý den protkaný neodbytným pocitem, že se snad rozskočím.
Brnělo to. Pořád to brnělo a neměl jsem v noze cit.
Nosil jsem třeba pantofle, pak jsem jednu někde nechal a ani jsem o tom nevěděl. Tři čtyři hodiny jsem třeba pak strávil bez ní a vůbec jsem si toho nevšimnul. Když se mi to stalo už víckrát, dělal jsem si z toho srandu. Aspoň budu pantofli hledat, ne? Zábava.
Šoupání oblečení o kůži nebo jakýkoliv dotyk byly k nevydržení, proto jsem nosil jen volné kraťasy. Partnerka by mohla vyprávět, jak jsem na ni byl nevrlý, přestože rychle přišla na to, kde se mě dotýkat nemá a kde pořád může.
V šortkách jsem chodil, přestože už bylo chladno, a jednou jsem takhle míjel paní s malou holčičkou.
„Jé, mami, ten pán je asi čistokrevný.“
„Říká se horkokrevný, ne čistokrevný,“ vysvětlila jí maminka.
Aspoň tomuhle jsem se zasmál.
Brnění ale bylo pořád příšerné.
Týden to zvládnete. Za čtrnáct dní vám to začne hodně vadit. A po třech týdnech už byste podrážděností něco nejradši rozkousali.
Jak to začalo odeznívat, byl jsem i já čím dal víc zpátky v normálu co do chování směrem k okolí. Už jsem je tak neprudil.
„Ses asi zbláznila, ne? Mě poneseš zpátky. Tam vylezu a zpátky už nedojdu,“ hudroval jsem.
Moje první potíže nastaly v dubnu, v květnu jsem se dozvěděl, co mi je, a koncem června už jsem začal pracovat na tom, abych se nějakým způsobem dal do pořádku. Kluci z týmu mezi tím dotáhli sezonu ke třetímu místu v lize. Přijel jsem za nimi, probíhalo i nějaké focení, byl jsem ale stále v příšerném stavu. V hale jsem k lavičce ani nemohl jít křížem přes palubovku. Musel jsem rovně, zastavit, otočit se o devadesát stupňů, pak zase rovně, zastavit, zase o devadesát stupňů. Celé šíleně pomalu.
Všichni se objímali a lepili se samozřejmě i na mě. Myslel jsem, že někomu dám dělo, jestli na mě ještě sáhne. Ať mě nechají být!
Jenže copak to jde, být za mrzouta, jakmile jsou všichni šťastní?
Tou dobou už jsem cvičil. Pomalu, ale cvičil. Po malých krůčcích jsem se do toho nořil, až se ze mě stal úplný blázen. Proměnil jsem disciplínu v posedlost. Ze čtvrtého patra paneláku jsem se sotva došoural dolů s košem, pak mě čekal výstup na osmitisícovku, musel jsem se vyškrábat zase zpátky. Já snad budu muset po čtyřech, napadlo mě kolikrát. Nastavil jsem si ale povinnost, že jednou za den prostě ven vyjdu. Kamarádka měla v Jičíně stánek, ten byl mým cílem. Na přechodu na mě řidiči troubili, když mě pouštěli, strašlivě jsem se loudal a přitom neměl na čele napsané, že jsem nemocný.
U stánku jsem chvíli pobyl, popovídal a pak se vydal zase zpátky. Co normálně trvalo deset minut, jsem chodil půl hodiny. Rozhodně jsem ale nechtěl zůstávat doma zavřený se svými myšlenkami. Vyrážel jsem i za přítelkyní do nemocnice, kde pracovala jako sestřička, a i tam cvičil, když jsem na ni čekal. Lidi na mě koukali, co jsem to za jogína.
Nejdřív jsem začal s jednoduchým protahováním. Kočičí hřbet, zvedání nohou za sebe, nic těžkého. Sranda byla, když mě zpočátku slabá noha neudržela a já sebou při výpadech do boku fláknul. Válel jsem se po zemi a nemohl s tím nic dělat, přišel jsem si strašně vtipně. Ovšem jak nemoc přestávala atakovat a kortikoidy čím dál víc zabíraly, připomínal jsem nervové soustavě, jak reagovat na povely z mozku. Bez cvičení bych to tělo znovu nenaučil správně, o tom jsem přesvědčený. Kdybych se svému onemocnění poddal a jen ležel, zůstal bych tak.
Přítelkyně, dnes už manželka, se mnou všechno ustála, byla skvělá. Od začátku nasadila ohromně pozitivní přístup. Určitě pomohlo, že pracuje ve zdravotnictví a viděla i horší věci, navíc její kolegyně roztroušenou sklerózu má, takže tušila, do čeho jdeme. Viděla, že kolegyně funguje a porodila zdravé dítě.
Čas potřebný pro mé procházky se zkracoval a my odjeli na Slovensko. Přítelkyně mě vytáhla na Velkou Raču, kam normálně šlapete tak hodinu.
„Pojď, půjdeme jenom chviličku,“ nabulíkovala mi.
A my lezli furt výš a výš…
„Ses asi zbláznila, ne? Mě poneseš zpátky. Tam vylezu a zpátky už nedojdu,“ hudroval jsem. Předtím jsem se totiž vydržel hýbat tak hodinu denně a teď jsme šplhali už dvě a půl hodiny jen nahoru krpálem.
Nebudu vás napínat, zvládl jsem to. Tam i zpět. A ohromně mi to pomohlo. Další den jsem sice jen ležel, nebyl jsem ničeho schopný, ale ten další už jsem se najednou cítil mnohem líp. Přišlo mi, že už toho dokážu daleko víc, že si můžu i dát do těla. I tohle je o hlavě. O psychickém nastavení.
Začal jsem chodit dál a rychleji.
V Pardubicích na klubu dělal kamarád René Peška. To za ním jsem přišel jako za jedním z prvních a řekl mu, co mě potkalo. Zavřeli jsme se do jeho kanceláře a brečeli jak malí.
„Ale chci zase hrát,“ loučil jsem se.
Že to je reálné, jsem skutečně uvěřil, až když se můj stav začal zlepšovat. Každý posun mě nakopnul k tomu, abych začal cvičit ještě víc, zároveň jsem si ale dával pozor, aby všechno zůstávalo pozvolné. Přestože jsem se už cítil dobře a chtěl jsem si naložit, pořád jsem měl vzadu v mysli, abych to nepřepálil, abych pořád jel plynulé tempo. Věřím, že kdybych do toho fakt dupnul, vrátil bych se třeba i dřív, radši jsem se ale držel scénáře.
Koncem roku jsem dorazil na trénink. Nejdřív jsem si dal pár lehkých týdnů, na začátku třeba jen jednou za pár dní půl hodiny, hlavně abych byl zase s klukama. Soustředil jsem se, abych uvedl tělo zpátky do provozu, protože jsem věděl, že jak mi přijde balon do rukou, bude to tam pořád.
Fakt jsem nepochyboval.
Po Novém roce mě nasadili do prvního přáteláku proti druholigovému Hradci Králové. Dostal jsem přihrávku, zadribloval si, vystřelil. Trojky mi z rukou lítaly jako dřív. Nějaká tam i spadla, dal jsem asi patnáct bodů. Viděl jsem, jakou měli kluci radost, že jsem zpátky. Po pár tréninkách jsem ukázal, že jsem basket nezapomněl.
Ono to půjde!
Schylovalo se k prvnímu ostrému zápasu. Proti USK na Folimance jsem na jaře odehrál své poslední utkání, teď jsme je přivítali u nás. Vyšlo to zajímavě.
Na tribuně visel nápis „Vítej zpět, Pavle“ a zatímco standardně nastupuje sestava podle čísel, tentokrát jsem šel jako poslední. Spoluhráči mi říkali, že když mě vyhlašovali, běhal jim mráz po zádech a byli naměkko. Já je zase hecoval, ať hlavně co nejdřív vedou, abych se mohl dostat hned do hry.
Byli hodní, vážně se snažili a nabrali bodový náskok, nenastala žádná nervozita.
„Pavle, jdeš hrát.“
Trenér na mě ukázal. A byl jsem tam.
Následoval ohromný aplaus. Oceňovali mě i soupeři, ale na hřišti mě nešetřili, za což jsem byl rád. Nechtěl bych, aby mi někdo uhýbal.
Škoda, že jsem se hned ten večer netrefil. Kluci mě často hledali a já měl dobré pozice, ale nedal jsem žádný koš. No co. Body přijdou příště… Pro spoustu lidí včetně mě v tu chvíli stejně nebyly tím nejdůležitějším. Byly by jen vyšperkováním samotného příběhu, že jsem zase zpátky. Že jsem ukázal, že jsem schopný se poprat a vrátit se do svého dřívějšího života.
Vyhráli jsme. Vyhrál tým i já.
Ano, byl jsem na sebe hrdý, že jsem to dokázal. Že jsem zase slavil s ostatními v kabině po utkání, do něhož jsem se zapojil.
Našli se i lidi, kteří tvrdili, že s touhle nemocí nelze dělat profesionální sport. Ovšem mě i tyhle názory motivovaly, abych ukázal, že to jde. Sportovci přece jen mají rádi výzvy. Jakmile vidí překážku, chtějí ji zdolat.
Můj příběh se šťastným koncem naopak představoval zadostiučinění pro všechny, kteří mi věřili a podporovali mě, i pro pardubický klub. Pomohli mi tam ohromně. Neodkopli mě, nechali mi běžet smlouvu, zachovali se perfektně. A já jim to určitým způsobem vrátil tak, že jsem se nevzdal a vrátil se.
Pro spoluhráče akorát bylo zpočátku těžké, jak na mě reagovat, jak se se mnou mají bavit. Snažili se držet stranou, nevěděli, na co se mě mohou ptát. Časem mi potvrdili, že to pro ně bylo těžké. Mně samotnému ale nevadilo se bavit ani o nemoci, když už jsem se do šatny vrátil. Dokonce jsem si z toho v určitých fázích dělal srandu a oni nevěděli, jak ji brát. Myslím to vážně? Je to ironie? Brzy ale najeli na moji vlnu. Zase mě vzali.
Důležité poznání pro mě představovalo, že jsem se brzy stal zase tím samým hráčem, co předtím. Jakmile jsem nabral fyzičku, nepociťoval jsem žádný hendikep, nic, co by mě brzdilo. Chtěl jsem totiž být rovnocenný, pomáhat mužstvu, a ne být jen ten, který je do počtu a v sestavě proto, aby se jeho story medializovala.
I do zbytku kariéry jsem dostal novou motivaci, předtím se z ní totiž začala stávat rutina. Něco jsem už měl za sebou, dával jsem spousty trojek, podíval se do reprezentace, zahrál si letní soutěž za tým NBA… Najednou mě zase zalila chuť znova se do toho opřít.
Skončím, až budu sám chtít. Ne, že mě k tomu donutí nějaká nemoc.
Dodnes mě vždycky vyleká, sotva mě něco zabrní. Třeba i půl dne, ty jo… Ale odezní to, jde třeba jen o únavu. Vyspím se a je to dobré.
Za to, jak mě složila, a co mi ještě může provést, mám k roztroušené skleróze obrovský respekt. Myslím ale, že je třeba s ní bojovat.
Až s odstupem si člověk uvědomí, čím si prošel. Tehdy mi to tak nepřipadalo, bral jsem události, jak přicházely, a to špatné jako vždycky stejně postupně zapomněl. Dokonce teď po letech musím pátrat v paměti, abych si vybavil, jak hrozně jsem se v některých situacích cítil.
Dneska už neříkám o narozeninách „hlavně zdraví“ jako frázi. Když vás potká něco takového, co mě, pochopíte naplno, co tahle slova znamenají. Zdraví je na světě nejdůležitější. Všechno ostatní se dá nějakým způsobem zvládnout, ale zdraví člověku nikdo nevrátí.
Jsem rád, že jsem se dostal zpátky do normálního fungování. Dnes, šest let po onemocnění, se cítím jako před ním, akorát si mnohem víc vážím věcí okolo sebe. Přehodnotil jsem pohled na život, co v něm je důležité. Nepříjemná zkušenost v brzkém věku mě ve výsledku ohromně obohatila. Později mě hlavně zajímalo, jestli můžeme mít děti.
Můžeme, riziko dědičného přenosu je nízké. Dnes máme dva krásné mrňouse.
Vím, že tahle nemoc potká i další lidi. Bohužel. Ale každý z nich by měl vědět, že je důležité se nevzdat. Že se s ní dá plnohodnotně žít. Nikdo pořádně neví, proč se objevuje, akorát, že největším spouštěčem je samozřejmě stres. Může postihnout jakoukoliv část těla, může vám zhoršit zrak na jednom oku, cokoliv, možností je strašně moc, ale stačí věřit ve zlepšení a nepanikařit. Není to konec. Je to jen hodně nepříjemná překážka. Ano, jde o zákeřnou nemoc, ale existují i horší. To jiné diagnózy znamenají konečnou. Cesty zpět není z jiných stavů.
Načetl jsem si toho o roztroušené skleróze hodně, ale taky už jsem toho spoustu pozapomínal. To díky tomu, že jsem ji odsunul na vedlejší kolej a žiju zase normálně. Třeba to tak bude už pořád. Třeba ne. Někdo má jen jednu ataku za život, někdo jich má pět, někdo padesát. Nezbývá než věřit.
Tím, že se můj případ zveřejnil, se dostala tahle nemoc do většího povědomí. Aspoň v té zvláštně nabrané popularitě vidím nějaký smysl. Prý v Česku přibývají asi tři pacienti MS centra do měsíce, což je dost. Před pěti lety byl jejich stav tabu, nikdo o tom nemluvil. Spousta nemocných se s ním bála vyjít na veřejnost, aby nepřišli o práci.
Třeba i díky mně teď mají víc sebedůvěry.
Jednou jsem si i dovolil schválně minout šestku, protože jsem věděl, že soupeř je zlomený.
Postupem času už mi proto ani nevadilo dávat rozhovory o tom, co jsem prožil, přestože otázky přicházely v podstatě pořád stejné a vysvětlit podstatu roztroušené sklerózy během pěti minut je těžké. Není to zlomenina.
Pár lidí se stejným onemocněním mi psalo, abych jim pomohl, motivoval je. Snažil jsem se. Mnozí se mohli posunout dál, jenže neměli vůli cvičit. Vykašlali se na to. A pokud sami nechtějí, nepůjde to. Když mi ale chodí dopisy nebo mi někdo říká, že jsem ho nasměroval k uzdravení, zahřeje to. Jeden z nejtěžších případů dokonce potkal moji fanynku z Děčína, kde jsem hrál před pardubickým angažmá. Ozvala se mi po roce, co mi oznámili diagnózu.
Už jsem zároveň i narazil na lidi ze sportovního prostředí, kteří nevědí, čím jsem si prošel. Berou mě jako zdravého.
To je vlastně to nejlepší, co jsem si mohl přát.
K překonání nemoci mi pomohla disciplína ze sportu. Jednoznačně.
Svůj pohled na sport jsem zároveň po návratu lehce změnil. Už během své rekonvalescence, když jsem viděl, jak jsou kluci frustrovaní a naštvaní po porážce, říkal jsem jim, že k tomu není důvod. Vím, taky jsem takový dřív býval, ale najednou mi došlo, že to přece vlastně vůbec není potřeba. Na basket jsem získal nadhled.
Jako mladý jsem přitom byl hodně impulzivní a protivný, občas jsem vzteky kopal do balonu. Naučil jsem se však ovládat a postupem kariéry se ze mě stal hráč bez emocí. Nedával jsem je najevo. Když se mi něco povedlo, vytáhl jsem své drobné gesto, které poznalo jen pár blízkých lidí, jinak jsem si držel poker face. Po uzdravení a návratu na hřiště jsem tuhle schopnost ještě umocnil.
Jednou jsem si i dovolil schválně minout šestku, protože jsem věděl, že soupeř je sice ve skóre blízko, ale je tak zlomený, že už nás nemůže dotáhnout. Lidi totiž byli moc v klidu, když jsem házel já a proměňoval s ledovým klidem. Bavilo mě, jak jsem je znervózněl.
Nejsem dravec, nikdy jsem jím nebyl. Všechno mám rád pěkně krok za krokem.
Teď je ze mě trenér u dětí a mojí jedinou motivací je, abych je navedl správným směrem, aby samy šly za svým cílem a byly hrdé na to, co dělají. Ať dostanou chuť něco dokázat a žít život, jaký chtějí. Sport jim v tomhle ohledu ukáže cestu.
Nejsem dravec, nikdy jsem jím nebyl. Všechno mám rád pěkně krok za krokem. I při hře jsem ale chtěl být lídr. Ten, kdo se nebojí vzít zodpovědnost na sebe v klíčové chvíli. Věděl jsem, že umím střílet, na to jsem spoléhal. Je vyrovnaný zápas? Dejte mi balon a já rozhodnu. Sotva opustil mé ruce, hned jsem věděl, jestli míří do koše, nebo ne.
S nemocí jsem to nevěděl, střílel jsem naslepo z těžké pozice. Ale taky jsem do toho šel.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází