Marcel Gecov

Rouhání. To je to slovo, které mě vždycky napadlo jako první.

Nebo se snad skutečnost, že chci dobrovolně opustit život, za nějž by spousta jiných obětovala cokoliv, dá nazvat jinak?

Dlouho jsem svoje myšlenky bral jako kacířské, než mi definitivně došlo, že když jste v něčem úspěšní, ještě to neznamená, že musíte být i šťastní. A že se vlastně nerouháte, pokud přemýšlíte nad tím, jak to změnit.

Dřív jsem chtěl být nejlepším fotbalistou na světě. Ten sport jako takový miluju. Jenže zároveň čím dál častěji nastávaly okamžiky, kdy jsem pochyboval o cestě, kterou jsem jako malý kluk nastoupil. Uvědomoval jsem si, že mě přestává naplňovat prostředí a způsob života vrcholového sportovce.

Dnes se ohlížím a vidím, že jsem měl tyhle úvahy v hlavě téměř celou kariéru. Proč já vlastně ten fotbal hraju? Jakmile se nedaří, přirozeně se začnete ptát na smysl toho všeho. Jenže dřív, než bych se býval opravdu dokázal zamyslet, přišel nový úspěch. Další meta, z níž bylo vidět na ty další. Takhle jsem se posouval.

Do ligy. Do Anglie. Do národního týmu. Všechno šlo tak rychle, byl jsem šťastný a přesvědčený, že si plním svůj sen. Tak proč bych měl končit, jestliže mi to jde asi docela dobře?

Chvíli trvá, než si připustíte, že svůj život chcete směřovat jinam.

Chvíli znamená pár let. Pár let, při nichž si jen tak mimochodem užijete vteřiny nespoutané radosti a stejně tak momenty, kdy vám na ramena padá celý svět.

Nakonec jsem se rozhodl. A vím, že nejde o rouhání.