Jakub Janda

Musím vám něco prozradit. Bojím se výšek.

Nekecám.

Kdysi jsme byli na skokanské věži kvůli fotkám a fotograf po mně chtěl, ať si sednu na kraj.
„Jsi normální? Co když spadnu,“ ohradil jsem se. Asi mi úplně nerozuměl.

Nedávno u nás ve Velkém Javorníku postavili rozhlednu a já se tam vyrazil podívat s kamarádem, který má stejný problém jako já. Byli jsme fakt dvojka… Na rozdíl od něj jsem ale nahoru nakonec přece jen vyběhl, ke kraji jsem ale nešel. Řekl jsem si, že mám splněno, byl jsem tam, rozhlídnul jsem se a zase jsem mazal dolů.

Výšky mi vážně nedělají dobře. Mám v nich závratě.

Jakmile ale vylezu na věž s lyžema, nic to se mnou nedělá. Jako by mi ta dvě prkna dodávala pocit bezpečí.

Jsou mojí pojistkou. Zárukou, že se mi nic nestane.

Položím si je pod lavičku, přeskočím ji a zacvaknu nohy do vázání. Být tam jen tak v civilu, v teniskách, žádný z těch pohybů bych neudělal. Zbláznil bych se strachy. S lyžemi si ale přijdu, jako bych seděl doma v křesle. Jen se tam nahoře nekochám okolím. Možná je to škoda, ovšem pro mě v daný moment existuje jen bublina kolem mě.

Já, lyže, lavička, semafor, dvě stopy přede mnou. Nic víc.

Nahoře stejně máme málo času, není prostor se rozptylovat. Svítí červená, půl minuty až čtyřicet vteřin, tak si cvaknete nohy do lyží, srovnáte brýle a čekáte.

Padne oranžová. Jedenáct… Dvanáct… Třináct…

Když se natahuje přes patnáct vteřin, víte, že se něco děje. Že fouká. Pokud přeleze půlminutu, chystáte se z lavičky zase sesednout. Myšlenky vám často pomalu utíkají jinam.

A najednou je to tady.

Zelená.

Dostáváte deset vteřin, během nichž se musíte rozjet. Kouknete na trenéra, ten vám mávne. Nadzvednete zadek, odstrčíte se a pak už si vás vezme do parády gravitace.

Jedu. Blíží se hrana. Šup. Letím.

Nejde přemýšlet, necháváte se ovládat instinkty. Nenatrénujete, jestli se odlepíte brzy nebo pozdě, to musíte cítit. Potřebujete se totiž trefit do rozmezí pár metrů na konci nájezdu, v té rychlosti je to setina. Jakmile ji úplně prováháte, šlápnete do prázdna. Sám patřím k těm, kteří se odrážejí spíš pozdě. Jindy zase vyletím brzy a pořádně ani nevím proč.

Seštelování těla, to už je automatika. Mám v sobě něco, co mě poskládá, jak je třeba. Vím, jak sedět a okamžitě poznám, že jsem se do ideálního postoje nedostal. Stačí být ve stehnech o centimetr výš nebo níž, už jen to změní délku letu.

Je v tom adrenalin. Štěstí. Pocit, že jste ve sférách, v nichž se pohybuje jen pár lidí na světě.

Ano, i taková drobnost hraje roli. Na pohled ji nepoznáte, kvůli takovým detailům trávím třeba tři hodiny u videa a studuju každý metr pohybu. Sleduju, kde mám zadek a v jakých úhlech se drží mé nohy.

Trénujeme pomocí speciálních vozíků, na nichž imitujeme skokanské postoje. Trenér mi někdy říká: „Tady jsi úplně super, proč to tak není na můstku?“ Protože je to o takových drobnostech, že to někdy ani není postřehnutelné.

Klidně třeba sedíte přesně tak, jak máte, ale vaše nohy jsou unavenější než jindy. V poslední vteřině o kousek povolí. I kvůli tomuhle vím, že když dneska půjdu do fitka a dám si cvičení na sílu, zítra ani pozítří nemusím na můstek. Nemělo by to cenu. Před závodem nesmím do posilovny minimálně čtyři dny, nohy si potřebují odpočinout. Jestliže se vrhnu na těžké věci, na dřepy se sto kilama, dva dny jsem pak vyřazený ze skokanského provozu. Srovnám si jen techniku, ale v těle nemám potřebnou elasticitu. Ta je přitom u našeho sportu nejvíc potřeba. Pokud člověk skáče na sílu, je to poznat. A je to špatně.

Skok, to musí být jen pfff… Nic. Jedete, letíte, nazdar. Jakmile je člověk zaťatý a dře, není to dobře. V plynulosti je síla. Když do toho přidáte moc úsilí, prohráváte. Potřebujete výbušnost. Proto na mně taky není vidět, že trávím v posilovně v průměru každý druhý den. Mám propadlý hrudník a ručičky jako párátka, protože je nepotřebuju. Svaly jsou těžké. Nohy a břicho ale musíme mít pevné. To ony drží náš postoj.

A že se mají co ohánět. Když si to svištíte nájezdem a přijde oblouk, působí na vás ohromné tlaky. Mačká vás to. Kdybyste si neudrželi těžiště před sebou, fyzikální síly vás zašlápnou dozadu, posadí vás na prdel.

To je něco, co v tu chvíli fakt nechcete.

A pak vyletíte.

Představte si, že máte za jízdy v autě vystrčenou hlavu z okna. Tak nějak to vypadá. My toho jen v helmě slyšíme trochu víc než třeba motorkáři.

Všechny strachy, pochyby, a starosti každopádně na pár sekund zmizí. Plachtíte. Ve vzduchu vnímáte, co se děje, ale jen útržkovitě. Na velkém můstku trvá skok možná i čtyři pět vteřin, ale mně to připadá daleko déle.

Pokud cítíte, že letíte daleko, buší vám v hlavě: „Ty bláho, paráda, paráda!“ a vyžíváte se v pohledu pod sebe, máte krásně otevřený prostor. Pak vám přijde, že se strašně rychle blíží protiskok, bleskne vám, abyste to celé nepřeletěli. A najednou už jdete na přistání.

Často si v boudě na věži říkám, proč já radši třeba neboxuju. Byl bych v klidu, v teple, švihnul bych jednu ránu a hotovo, nebylo by co řešit. Tady musím nahoru výtahem, mrznout, čekat, bát se, jestli fouká…

A pak skočím a už vím proč. Proč jsem skokan na lyžích.

Tyhle čtyři vteřiny, to je totiž ono. Pro ně to všechno dělám.

Je v tom adrenalin. Štěstí. Něco neskutečného. Pocit, že jste ve sférách, v nichž se pohybuje jen pár lidí na světě. Kdysi jsem prohlásil do novin, že to je lepší než orgasmus, za což jsem to doma schytal. Ale to je jiný příběh…

Největší vzrušení nastává na hraně, jakmile přecházíte do letové fáze. To je nejnebezpečnější okamžik, tady se ve vás nahromadí stres, který po dopadu vystřídá čistá radost.

Nebo se přidá ještě větší úzkost, když člověk ve vzduchu s něčím bojuje.