Andrej Šustr

Kam jsem se to sakra dostal…

Je mi sedmnáct, právě jsem přistál na Aljašce a vůbec nevím, do čeho jdu. Před chvílí bylo šest ráno a na mě na letišti čeká stará oprýskaná dodávka. Jedeme tři hodiny po úzkých zasněžených silnicích, další sníh se nepřetržitě sype z nebe. Sedím tu já a jeden kluk ze Švédska, jehož právě vytrejdovali z jiného týmu.

Začíná listopad, je strašná zima. Netuším, co čeká na konci cesty. Jen koukám z okna a přemýšlím.

Stavíme rovnou u zimáku. Na všech těch přestupech se mi ztratila výstroj, takže jsem se jen přijel podívat na trénink, po němž mě představují novým spoluhráčům.

Nerozumím skoro nic.

Sice jsem měl angličtinu ve škole, ale na tohle vůbec nejsem připravený. Mohl jsem ty roky učení vzít a zahodit, protože britská a americká podoba řeči je o něčem jiném. Místní tady mluví rychle a s jiným přízvukem. Příštích pár týdnů se budu prát jen s tím, abych pochopil, co se po mně chce.

Teď mě vezou ubytovat přes město jménem Soldotna. Na naše poměry jde o malou vesnici, něco jako plzeňské předměstí Radobyčice. Nevidím tu sice iglú a eskymáky, jak jsem možná čekal, ale trochu divočina to přece jen je. Žádné domy, na něž jsme zvyklí z Evropy.

Vrátit se do toho samého, z čeho jsem utekl, se mi vážně nechce. Tohle vědomí mě donutí skousnout trochu nepohodlí.

Nikdo z rodiny, u níž budu bydlet, se ještě nevrátil z práce, tak mi můj průvodce aspoň ukazuje, kde si mám nechat věci. Asi pět metrů vedle baráku stojí garáž, nad ní v patře dostavěný pokoj. Celkem prostorný, s postelí, televizí a šatnou. Do koupelny a na záchod se ovšem musí venkem do domu. Ne, že by se to nedalo zvládnout, ale když si potřebujete odskočit třeba ve tři ráno, je to trochu otrava. Ještě netuším, že jednou v noci odsud vylezu, uvidím rozsvícené zahradní světlo, které funguje na čidlo, a přede mnou bude stát sob.

Koukám na tu místnost a honí se mi hlavou jediné: Že se přece nemůžu vrátit. Opustil jsem Česko, protože jsem pro sebe neviděl perspektivu jak se hokejově posunout dál. Je mi jasné, že teď už nemám kam uhnout.

Buď tady zůstanu, nebo se na to můžu úplně vykašlat.

Vrátit se do toho samého, z čeho jsem utekl, se mi vážně nechce. Tohle vědomí mě donutí skousnout trochu nepohodlí. Navíc brzy poznám, že rodina, u níž bydlím, je skvělá.

Úžasní, příjemní lidé, kteří mě nasměrují v kariéře tam, kde jsem teď.