Pořád nahoru

Jakub Jankto

Pořád nahoru

Nikde nikdo.

Po tréninku ještě v Ascoli v Serii B jsem se zavřel do posilovny, a když jsem po dvou hodinách chtěl zpátky do šatny, všude bylo prázdno. Spoluhráči, trenéři, kustodi, všichni pryč. Nečekali, že někdo bude zůstávat tak dlouho, a nevšimli si mě, když odcházeli. Posilovna a kabina tam jsou dvě oddělené místnosti a já zjistil, že je zamčeno.

Stalo se to v prosinci, kdy je i v Itálii zima a ten den byla kosa fakt pořádná. Já měl na sobě jen propocené triko, domů jsem to měl pěšky něco přes hodinu a stejně bych se do bytu nedostal, protože klíče jsem nechal v autě.

A klíče od auta byly samozřejmě v šatně.

Teď co s tím?

Nenapadlo mě nic jiného než rozbít okno. Vlezl jsem dovnitř, vzal si věci a odjel.

Druhý den ráno jsem hned na parkovišti narazil na kustoda, dával si svou tradiční kouřovou pauzu. „Kubo, včera tady byli policajti, do kabiny se vloupali zloději. Ale buď v klidu, nic neukradli. Jen ať to víš.“

Já se k němu přitočil a říkám: „Jestli myslíš to okno, tak to jsem rozbil já, žádní zloději.“

Cigareta, co měl v puse, mu vypadla na zem, jak se ke mně naklonil. „Drž hubu, hlavně drž hubu, ať se to nikdo nedozví.“

Tuhle historku vám vyprávím z jediného důvodu, protože podle mě ukazuje, že si umím v životě poradit. Nespekuluju, jestliže vidím možnost, jdu. Někdo na mém místě by možná čekal pár hodin před šatnou, než se náhodou někdo objeví, nebo by fakt vyrazil přes město a doma se zkusil někoho dozvonit.

Já ne. Já viděl šanci sedět za tři minuty pohodlně v autě, tak jsem zvolil netradiční řešení.

Přesně takhle jsem odmala i hrál fotbal. Vzal jsem balon a dělal, co mě napadlo. Proti týmům, kde kluci neměli takovou výkonnost, jsem si na hřišti mohl zkoušet – s trochou nadsázky – co jsem chtěl.

Teď už je to přece jen o něčem jiném, hlavní je zodpovědnost. Zvlášť v Itálii. Ale stejně chci do hry dál vnášet něco svého, alespoň směrem dopředu. Něco, co se mi vždycky v dané situaci urodí v hlavě. Tahle vteřina, kdy se musíte rozhodnout a kdy se určí, jestli vámi zvolené řešení je správné, to je to, co mě na fotbale baví.

Nikdy jsem si nepřipouštěl, že bych mohl být něčím jiným než fotbalistou. Moji stejně staří kamarádi teď zažívají nelehké časy, kdy otáčejí každou korunu a nevědí, co vlastně budou v životě dělat. To by se mi nechtělo. Já už mám pěkných pár let jasno, ani jednou jsem nezapochyboval. A to jsem odcházel do Itálie až v osmnácti, což není úplně brzy.

Zpětně vidím, jak je dobře, že jsem měl jasný cíl. Nepomohlo by mi, kdybych se zamýšlel, co se mnou bude, co budu dělat v budoucnu a jestli třeba neskončím na stavbě nebo budu někde uklízet, pokud by to s fotbalem nedopadlo. Celé dospívání mě pohánělo vědomí, že jsem nadstandardní hráč. Rozhodoval jsem zápasy. Ne jeden dva, pak dlouho nic. Ze čtyřiceti v sezoně jsem třeba pětatřicet rozštípnul já svým výkonem. Proto jsem skutečně věřil, že jednou ze mě fotbalista bude. Mířil jsem jen a pouze za tím.

Zádrhel se objevil v pubertě. Potkalo mě to, co většinu dětí, taky jsem v patnácti dělal grázloviny. Nějaký ten průšvih asi udělal každý kluk, ale nás s kamarády třeba chytla i policie, když jsme sprejovali. Na jednu stranu mám zážitek, na jaký se nezapomíná, na druhou jsem rád, že nás tehdy čapli. Poučil jsem se, že tohle nemá cenu dál dělat, protože z toho můžou být další a třeba mnohem větší potíže. Tehdy jsem dokonce strávil půlrok na Žižkově, kam mě ze Slavie poslali. Sice jsem pořád hrál dobře, ale dělal jsem hlouposti.

Co jsem byl zpátky, makal jsem na sobě o to víc. Až do svého odchodu dvoufázově. Všechno jsem už věnoval bez výhrad svému snu.

Výsledky se dostavily. Sezonu před odchodem do Itálie jsem vyhrál tři tituly ve třech různých věkových kategoriích. Moje víkendy vypadaly třeba i tak, že jsem hrál v sobotu zápas a v neděli dva. Bylo toho až moc, až nezdravě moc, ale naučilo mě to fungovat v zápřahu, soustředit se i při takové porci na každé utkání. Následující léto už jsem trénoval s áčkem, ale do toho se udál přestup do Udinese. Pro mě nečekaně, je třeba říct. Z ničeho nic mi moji manažeři oznámili, že je tu tahle možnost a kluby jsou dohodnuté.

Chceš jít, nechceš?

Nebylo proč se rozmýšlet. Udinese umí pracovat s mladými hráči, viděl jsem šanci, jak se právě v tomhle klubu prosadit do velkého fotbalu.

Můj odhad se naplnil.

V Benátkách na letišti jsem uviděl chlapíka s cedulí se znakem Udinese. Pochopil jsem, že tam čeká na mě.

Akorát jsme pak dvě hodiny v autě mlčeli. Absolutně neuměl anglicky, a jelikož já měl teprve dva dny po podpisu smlouvy a zdravotní prohlídce, moje italština na tom byla stejně.

Co hůř, úplně stejně to vypadalo po mém připojení k týmu. Domluva absolutně nulová.

Dorazil jsem až v polovině soustředění, kdy už byli všichni seznámení a věděli, co a jak, a já se vůbec nechytal. Ze všeho jsem byl paf, první týden byl vážně šílený. Rád jsem si zalezl na pokoj, kde jsem měl svůj svět a s nikým jsem se nemusel bavit. Nejdřív jsem dokonce ani nevěděl, kdo je trenér, kdo asistent a kdo masér, přestože jsem se na webu díval na fotky. Radši jsem zdravil úplně každého, koho jsem potkal.

Do toho kolem mě chodili všichni ti hráči, na něž jsem koukal jako by byli z Realu Madrid. Třeba Antonio Di Natale, ikona klubu, který tehdy ještě hrál. Hned první den, co jsem přijel, jsem si byl dát věci na pokoj, a jak jsem otevřel okno, venku vidím právě Di Nataleho a kolem něj shluk fanoušků.

Tak tohle je teď můj spoluhráč… „Ty jo, co tady jako dělám?“ ptal jsem se najednou sám sebe. „Co tady pohledávám? Co tady vůbec chci?“

Tenhle pocit ale netrval dlouho. Převlékl jsem se a šel dělat to, proč jsem přijel. Hrát fotbal.

Na soustředění trénovalo snad padesát hráčů. Pětadvacet těch lepších, kteří přicházeli v úvahu pro A tým, pak druhá skupina jen s asistentem trenéra. Tam jsem se zařadil i já. Logicky, v osmnácti jsem nebyl na takové úrovni jako borci z první skupiny. Kvalita těch, s nimiž jsem se na hřišti potkal, mi zároveň nepřipadala tak odlišná od mé. Byli to kluci ze Serie B, někdy i Serie C a já zjistil povzbudivou věc.

Stíhám. Nezaostávám.

Samozřejmě, všechno bylo silnější, rychlejší a agresivnější, než jsem byl dosud zvyklý, ti kluci oproti mně mohli těžit i ze zkušeností. Ale já stejně neměl pocit, že jsem mimo.

Akorát jsem první týden radši nic moc nevymýšlel, bál jsem se cokoliv udělat. Sotva jsem dostal balon, hned jsem ho radši přihrál, nezkoušel jsem žádné zidanovky nebo přešlapovačky. Hrál jsem jednoduše, abych udělal dojem, ne abych působil jako frajírek, co se přijel předvádět.

Myslím, že se mi to vyplatilo. Zapsal jsem se správně.

Potvrdil jsem si to hned první rok v primaveře, což je něco jako naše juniorka. Když jsme se potkali s hráči z áčka, byli ke mně slušní. Viděli, že si na nic nehraju. I díky tomu jsem ani jednou nezalitoval rozhodnutí odejít. Udinese jsem viděl jako správný začátek své cesty a každým dnem se mi tohle přesvědčení potvrzovalo. Dva měsíce s učitelem italštiny a denní kontakt s tímhle jazykem mě taky brzy rozmluvil, teď už si troufám říct, že umím hodně dobře, nějaké to slovíčko mi vypadne jen občas.

Přesto byly začátky těžké, jako by byly všude mimo domov. Odmalička jsem byl totiž zvyklý, že mám všechno připravené a nachystané, že je doma uvařeno a já se nemusím o nic starat. V osmnácti mě vypustili do světa a já za pochodu poznával, co to obnáší, nemít rodinný servis. Zažila to jistě spousta lidí, nejen fotbalistů, když si najednou museli poradit bez rodičů.

Naši jsou skvělí. I tak mi na dálku samozřejmě pomáhali a vím, že mi vždycky pomáhat budou. Táta – z jehož strany mám slovenské předky, proto to vcelku nezvyklé příjmení – se mi třeba dodnes stará o veškeré záležitosti v Praze, denně něco řeší. Mamka zase obstará, co jen může, kdykoliv potřebuju nebo se na chvíli ukážu doma. Kdybych neměl rodiče, své věci bych neměl tak v pořádku, od těch osobních až třeba po daně.

Jen uvařit mi do Itálie nikdo nejezdí. Coby osmnáctiletý už jsem po svém přestupu mohl do bytu, čehož jsem využil. Jídlo nám sice obstarával klub v tréninkovém centru a večer v jedné restauraci, ale po čase už se mi taky ne vždycky chtělo ještě na večeři do města, takže jsem si řekl, že se něco naučím připravit sám. Začal jsem s těstovinami a rýží. Jasně, obojí jen hodíte do vody, to už dneska vím taky, ale pro mě to byla úplná novinka. Já si neuměl ani umíchat vajíčka.

Teď už můžu říct, že hlady neumřu.

Hodně mladých Čechů, kteří odejdou do zahraničí, se neprosadí vinou nedostatečné psychické odolnosti. Něco, třeba jen drobnost, je brzy zlomí. V tomhle já měl ohromné štěstí díky výchově od svých rodičů. Umím se na věci dívat z nadhledu.

Jiným se třeba taky zatočí hlava z peněz, jaké v zahraničí za fotbal dostanou. Mimo Slavie a Sparty, kde se teď absolutně zbláznili, jsou totiž platy v naší lize oproti jiným fotbalovým zemím úplně jinde.

Ale já stejně první měsíc v Udine škudlil.

Než mi totiž dorazila první výplata, měl jsem v peněžence jen padesát euro, s nimiž mě do světa vyslala mamka. Zpočátku jsem si tedy kupoval nejlevnější chleba a šunku, což byla mezi ostatními absolutní ostuda.

A stejně jsem poslední dva týdny už neměl ani euro.

Ještě, že byl jeden spoluhráč ochotný půjčit mi dvě stovky s tím, že mu je po výplatě vrátím, jinak bych neměl co přes den jíst.

Od chvíle, kdy mi Udinese poprvé zaplatilo, rozhodně nestrádám. Zároveň se snažím s penězi správně hospodařit. Je to důležité, protože spousta fotbalistů si sice peněz vydělá hodně, ale když v pětatřiceti končí, nevědí, co budou dělat dál. Peníze přitom poutráceli za všelijaké hlouposti, za předražené oblečení a lacinou zábavu a najednou zjistí, že nemají další příjem.

Já s penězi zacházet umím, k tomu jsem z domova vychovaný. Nevyhazuju je oknem. Jo, taky jsem si koupil pěkný telefon a tablet, ale celé tři roky mám třeba stejné auto, šetřím a radši dávám peníze do investic, které mi do budoucna budou vydělávat. Radost nějakou pěknou věcí si udělám jen občas.

Takhle mě vycepoval hlavně táta, učil mě myslet dál než k postranní lajně hřiště.

I po fotbalové stránce mě nutil být stále lepším. Pamatuju si situace, kdy jsem jako dítě dal klidně tři čtyři góly za zápas, ale táta mi u auta regulérně vlepil facku a řval, co jsem to hrál, že musím víc zabrat. Kolikrát jsem brečel, kolikrát z toho byly hádky, ale dneska jsem mu vděčný. Probudil ve mně cílevědomost a ochotu dělat víc, než je třeba.

Naučil mě nebýt pohodlný.

Myslím, že i proto jsem dokázal zvládnout těžký rok v Ascoli v Serii B. Odsud jsem vůbec nestíhal jezdit domů, protože čtrnáct hodin jízdy oproti šesti z Udine je rozdíl. Zatímco teď můžu třeba jednou za čtrnáct dní vyrazit na otočku do Prahy, tehdy jsem rodinu a kamarády neviděl třeba i čtyři měsíce, což mi nedělalo radost. Už jen proto, že jsem si potřeboval s někým promluvit v češtině, chvílemi jsem z té samoty trochu šílel. Měl jsem v hlavě jen fotbal, neužíval jsem si života. Znal jsem jen cestu na trénink a zpátky, nic jiného jsem nedělal. Tohle nebaví nikoho v žádné profesi. Člověk se potřebuje i bavit.

Dokázal jsem se ale kousnout a nakonec z toho byl nezapomenutelný rok, přestože ani fotbalově jsme si nevedli bůhvíjak dobře.

Spíš jsme se trápili.

Do posledního kola jsme hráli s hrozbou sestupu, což bylo šílené. Zvlášť když v Ascoli jsou lidé fotbaloví fanatici. Zaplaťpánbůh, že jsme se zachránili, protože jinak by nás snad zfackovali a propíchali nám gumy u aut. Nastaly i případy, kdy fanoušci přišli na trénink a se zkušenýma klukama na sebe řvali s hlavama pár centimetrů od sebe. Nic příjemného.

Před předposledním zápasem jsme spali na hotelu, před nějž dorazilo asi pět set ultras a pod okny spustili neuvěřitelný brajgl. Ne, nic nerozbíjeli, nevyhrožovali. Oni fandili, vyjadřovali nám podporu. Tak, abychom si uvědomili, že zítra prostě musíme vyhrát. Cestou na zápas nám kolem autobusu jelo pár stovek motorek a snad dvě stě aut. Nepřeháním. Z oken vyklonění fanoušci a skandovali „Ascoli, Ascoli“. Na tom zápase bylo snad celé město, stadion byl úplně přeplněný, musely se otevřít i tribuny, běžně kvůli bezpečnosti zavřené.

A my to nezvládli.

I kdybychom získali bod, byli jsme už zachránění, ale v pětadvacáté minutě jsme dostali jednu červenou, v pětasedmdesáté druhou a prohráli jsme 1:3.

Přemotivovanost, to je to slovo. Po zápase si s fanoušky měli dost co vyříkávat náš kapitán a nejlepší hráč, nicméně v posledním utkání jsme se nakonec přece jen zachránili.

Já měl tu sezonu naštěstí z osobního hlediska dobrou, dařilo se mi, za což mě místní mají dodnes rádi. Berou, že jsem se do velkého fotbalu odrazil od nich. A já jsem Ascoli vděčný, že mi ukázalo fotbal i z druhé stránky, než jsem do té doby znal. Měl jsem možnost vidět, že kariéra není jen o úspěších a radosti, ale někdy je potřeba překonat i složitější chvíle.

I tak jsem posbíral spoustu neopakovatelných zážitků. Každý týden něco.

Po večerech jsme třeba na pokoji hráli poker. Neustále. Říct běžnému Čechovi, o jaké peníze, asi by se zhrozil, ale zase to nebylo tolik, že bychom utratili celou výplatu. Jenže hned někdy v pátém kole ligy nás přistihnul sportovní ředitel. Vešel do pokoje a na nás pět postupně s kamennou tváří ukázal…
Dva tisíce euro.
Dva tisíce euro.
Dva tisíce euro.
Dva tisíce euro.
Dva tisíce euro.

Potrestal i mě, přitom já v ten moment neměl žetony, předtím už jsem je stihl prohrát. Jen jsem seděl. Kluci si toho všimli a hned zareagovali: Kuba nehrál. Sportovní ředitel to vzal, že tedy dobře, že Kuba pokutu platit nebude. Jen jsem zíral. Hned jsem potom taky klukům říkal, že to není správné, že jsem hrál s nimi a pokutu bych měl platit zrovna tak. Oni, že ne, ať to nechám být. Že mi je dvacet a že tohle je jejich chyba, že mě do toho jako zkušení zatáhli.

No a za týden jsme samozřejmě hráli znova. Jen jsme si už zamykali dveře.

Jindy jsme zase měli playstationové období. Mydlili jsme FIFu do tří do noci, přestože jsme měli další den zápas. Hrál jsem třeba s Leonardem Pérezem, což byl neuvěřitelný exot. Dostal gól a vyhazoval joystick z okna. Nebo držel ovladač v jedné ruce, ve druhé měl cigaretu a v puse další. Samozřejmě se řvalo, ale nikdo z vedení nás naštěstí neslyšel. Jen pár kluků zašlo, ať se trochu krotíme.

Ale ten hluk přece nebyla moje chyba. Já mu jen dal gól…

Všechno tohle se odehrávalo na hotelu, protože v Itálii trvá zvyk, že se tam automaticky den nebo dva před zápasem přesune celý tým. Aby byli hráči pohromadě. My si tedy takhle zpříjemňovali dlouhou chvíli, protože jen sedět s mobilem na posteli přece nikoho moc nebaví.

Ale nemyslete si, fotbalový život není jen o těchto srandičkách a velkých penězích. Zvlášť když se prohrává, není to nic příjemného. Sám kolikrát po prohraném zápase, nebo pokud vím, že jsem nehrál dobře, ani nemůžu spát.

Pozitiv má samozřejmě tahle práce spoustu, ale všechno taky není jen růžové.

Gigi Buffon udělal v minulé sezoně jedinou chybu.

Proti mé střele.

Ten gól si dal sám, nebudu si nic nalhávat. Měl jsem zkrátka kliku. Ale pořád to byl zážitek jako hrom. Občas se na tu akci podívám na YouTube a zahřeje mě, že to takhle vyšlo. Že zrovna tohle byla moje první branka v Serii A.

Pak si navždycky budu pamatovat, jak jsem nastoupil proti Fiorentině, poprvé za Udinese.

Tyhle zážitky jsou úžasné, ale zároveň vím, že z nich nemůžu žít dál. Musím přidávat další. Myslím, že mám na to ještě nějaké velké zápasy a góly přidat i ve slavnějších okamžicích. Na slavnějších stadionech.

Ona totiž minulá sezona pro mě sice byla sezonou plnou premiér, ale zároveň tak trochu bez šťávy. Skončili jsme třináctí, takže nebyla šance, že bychom hráli o evropské poháry, ani jsme se nestrachovali o udržení. Posledních zhruba deset kol se tak hrálo v absolutní pohodě.

A to já nemám rád.

Ano, uhráli jsme remízu s Juventusem, vyhráli na AC Milán, byli jsme jasně lepší než Inter, všechno super, ale stejně, jak jde sezona jak po másle, chybí mi napětí a emoce. Mám rád, když se něco děje, jinak se ve mně drží pocit, že mi něco v životě schází. Fotbal mě pak nebaví tolik, jako ve chvílích, kdy o něco jde.

Už teď, v jednadvaceti jsem si splnil spoustu cílů. Hraju Serii A, hraju za áčko reprezentace a taky vím, že i kdybych už teď za jakéhokoliv důvodu skončil s fotbalem, mám nainvestováno tak, že bych si udržel současný příjem. Uživím se. Tohle vědomí mě uklidňuje.

Zároveň mě nic z toho neuspokojuje. Nestačí mi zůstat na současné úrovni, chci výš. Všechno mám ještě před sebou. Za poslední tři roky, co jsem strávil v Itálii, jsem někdo jiný, než když jsem odcházel. Fotbalově i lidsky. A stojím o to, abych se podobně posouval stále dál.

Někdo by asi řekl, že přemýšlím pozitivně, mně spíš přijde, že jsou to realistické úvahy. Přemýšlím takhle, protože se mi daří. Kdybych se fotbalově trápil, asi bych svou budoucnost viděl jinak.

Ale já se zkrátka jen nebojím říct, co si opravdu myslím.

Nemám problém se třeba s někým i pohádat, pokud se mi něco nelíbí a s něčím nesouhlasím. Svůj názor řeknu, nejsem přizdisráč. I nedávno na hřišti jsem se chytil s pětatřicetiletým spoluhráčem, který po mně po jedné akci chtěl, ať mu dám balon líp a já mu na to odpověděl, že, kámo, to se ale musíš hnout.

Normálně bych si to na tak zkušeného hráče neměl dovolit, proto jsem za ním o poločase přišel s omluvou, ale já už jsem holt takový. Když něco cítím, řeknu to.

Taky jsem býval nervózní a tolik jsem si nevěřil, hlavně v pubertě, když jsem měl své období plné stresu a problémů. Ale poučil jsem se, od té doby jedu na vlně, která mě donesla zatím tam, kde se nacházím teď. Doufám, že cesta směrem vzhůru bude pokračovat co nejdéle.

Pracuju na tom.

Štěpán Černý

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.