Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Nesnáším křivdu a jsem strašně soutěživej.
Fakt. Nedokážu vystát, když něco odporuje mému přesvědčení. Mám to v sobě odmalička, kdy jsem prostě za žádnou cenu nehodlal prohrát. Chtěl jsem být všude první, všechno dělat nejlíp a když se mi to nedařilo, dokázal jsem se seknout a nic se mnou nehnulo.
Jo, já vím. Vím, že jste tohle už slyšeli tolikrát, a hlavně od sportovců, pro které je soutěživost přirozená a důležitá. Ale pro představu, jak extrémně se u mě tahle vlastnost projevuje a prostupuje mým dosavadním životem, může sloužit mistrovství světa do 18 let. V tom věku jde o ohromnou událost. Turnaj, který je určující pro skauty NHL, můj ročník ho navíc v roce 2005 hrál v Plzni. Doma, kde se na vás může podívat rodina, kamarádi. Kdo by tam nechtěl hrát? Já samozřejmě chtěl obrovsky.
Do té doby, než jsem se při nominaci ocitnul jen mezi náhradníky.
Ve chvíli, kdy jsem se podíval na vybranou sestavu, mě zaplavilo naštvání a zklamání. To znamená, že jsem se urazil. V mých očích tohle byla evidentní křivda, rána pro moji hrdost, pro moje extrémně soutěživé ego. Zařekl jsem se, že i kdyby mi snad zavolali, abych přece jen dorazil, pošlu je někam.
A fakt že volali.
Pan Kopřiva, tehdy hlavní trenér, se ozval, že má někdo z beků zdravotní problémy, a proto mě dodatečně povolává. Já mu na to řekl, že nepřijedu. Vymyslel jsem si, že jsem nemocnej nebo tak něco.
Může se to zdát nelogické, protože nakonec bych na tom turnaji, na který jsem se tak těšil, zřejmě opravdu hrál. Jenže já zůstal hrdej a neustoupil jsem ze svého prvotního pocitu, že bylo nefér mě z původní nominace vynechat.
Jednal jsem tak, jak už tolikrát předtím a tolikrát potom.
Tuhle svoji vlastnost ale nakonec považuju za fantastickou, protože v mých očích člověka žene kupředu, pokud se s ní naučí správně pracovat. A já věřím, že jsem se právě tohle postupně naučil. Moje kariéra, vlastně i můj celý dosavadní život, je řetězem dalších podobných situací a rozhodnutí. Ne vždycky asi pro moje okolí pochopitelných, pokud mě někdo dobře nezná. Však jsem taky kolikrát narazil a ve finále i skončil hokejovou kariéru dřív, než bych býval mohl.
Zároveň jsem si díky své povaze dokázal splnit dětské sny. Jako hráč, který nehrál na zmíněném mistrovství světa osmnáctek ani na šampionátu juniorů a netýkal se ho draft, jsem se přece jen dostal do NHL a zažil s národním týmem nádherné okamžiky na těch největších turnajích.
Můžu se na sebe každé ráno podívat do zrcadla s tím, že nelituju jediného svého rozhodnutí.
No, dobře… V jedné situaci bych se přece jen zpětně zachoval jinak. Tehdy už jsem to se svojí tvrdohlavostí přehnal.
Když mi po prvním roce v Calgary navzdory několika příslibům neprodloužili smlouvu a já si odmítal připustit, že bych snad v NHL neměl pokračovat dál, nechal jsem svoje ego zastínit všechno ostatní, i potřeby mých nejbližších. Nechtělo se mi nejlepší ligu světa opouštět s tím, že jsem si v ní odbyl část sezony, mám odškrtnuto a můžu jít dál. Já byl přesvědčený, že jsem dost dobrý na to, abych tam ještě něco odehrál.
Navíc co si budeme povídat. Život, kdy cestujete po nejlepších hotelech a restauracích Ameriky, do klubu v Los Angeles na koncert Jay-Zho váš tým vyhazovači pouštějí bočním vchodem okolo dlouhatánské fronty, a ještě si s vámi plácnou, na to se zvyká krásně. To vás pohltí. Mě tedy rozhodně.
Přestože jsem tehdy ještě na přelomu září a října během Světového poháru 2016, kdy už byly v Evropě rozběhnuté soutěže, neměl z Ameriky nic, pořád jsem si trval na svém. Dál jsem se za každou cenu upínal k vidině NHL a odmítnul třeba i velkorysou nabídku Kazaně, špičkového klubu KHL.
Byl to risk. Zbytečný risk.
Ne kvůli mně, kvůli mé kariéře. Dostal jsem se přece jen do pozice, kdy by mě dřív nebo později nějaký dobrý evropský tým vzal. Problém byl v tom, že jsme už měli malého Kubíka a čekali jsme druhého syna Alexe, manželka byla v rizikovém těhotenství a já to stále tlačil přes závit, aniž bychom věděli, kde na druhé straně světa od domova budeme bydlet.
Což o to, já nakonec podepsal Carolinu. Ale úplně zbytečně. Pro trenéra jsem byl nikdo, ten ani nevěděl, že v týmu jsem. Dostal jsem tam tři zápasy, jinak jsem seděl na tribuně. Nebylo tak těžké vycítit, že se mnou dál nepočítají a s mojí minimální smlouvou se nebudou rozpakovat poslat mě na farmu. A toho už jsme si rok předtím užili dost. Ani rodině se tam nelíbilo, když tedy doktor mé ženě řekl, že má posledních čtrnáct dní na cestu letadlem, jinak že by ji už nemusela dát, bylo rozhodnuto.
Při přestupu v Londýně ale manželka začala krvácet.
Bylo jí fakt mizerně. Mysleli jsme si, že už nedoletíme. Nakonec vyštrachala poslední zbytky sil, do Česka to zvládla a náš druhý syn se po čase narodil v pořádku. Ale asi si dovedete představit, co se mi honilo hlavou v tom letadle. Jak jsem si říkal, že jsem blbej, že jsem to přehnal, když jsem sobecky řešil jenom sám sebe. A že se mi to může vymstít na tom nejcennějším.
Tehdy, na prahu třicítky, jsem si naplno uvědomil, že už nemám zodpovědnost jen za sebe a že odteď bude třeba občas i uhnout ze svého maximalismu s ohledem na rodinu.
Protože předtím to dlouho bylo jen o mně. O urputné snaze dokázat všem, kdo se mnou v mých očích nejednali fér nebo mi nevěřili, jak moc se ve mně pletli.
V mých třinácti byste rozhodně netipnuli, že mě čeká hokejová kariéra, jakou se mi nakonec podařilo mít. Od dětství doma v Hradci jsem sice vynikal, ale když jsem se kvůli plánovanému přechodu do Pardubic na rok ocitl v Mladé Boleslavi, prý abych mezi dvěma klubovými rivaly nepřestupoval přímo, řešil jsem hlavně stesk po domově víc než cokoliv jiného.
Být ve třinácti sám na ubytovně v cizím městě je prostě brzy. Jste ještě dítě a stojí to hodně slz.
Zároveň jsem se tam aspoň z mamánka stal trochu samostatnějším a díky skvělému trenérovi panu Vidnerovi jsem za rok do Pardubic odcházel ve svých očích připravený uspět. Jenže zároveň jsem byl pořád strašně malinkej. Drobek. Měřil jsem nějakých 158 centimetrů, nejmíň z týmu.
Možná i proto mě ani nevzali do dorostu, ale poslali mě zpátky do deváté třídy. Mě, který byl zvyklý vyhrávat ocenění pro nejlepšího obránce turnajů. Nevypadalo to se mnou tehdy dobře. Trenér dorosteneckého týmu pan Šejba mi ale zřejmě potřeboval nejdřív přijít na chuť, protože další rok už jsem pod ním dostal ohromnou důvěru. Navíc jsem za jediný rok vyrostl asi o dvacet centimetrů a začal dostávat pozvánky i do mládežnických nároďáků.
Ale jak už víte, na osmnáctky jsem se nakonec stejně nepodíval. Na rozdíl třeba od kluků, kteří předtím neabsolvovali ani jeden sraz. „Kurňa, jak je to možný,“ říkal jsem si. O důvodech, o nichž se tehdy spekulovalo, si můžeme všichni myslet svoje. Rozhodně mě to ale tenkrát pěkně štvalo. Proto jsem se po původní nominaci na šampionát tak seknul.
Není bez zajímavosti, že dobrých devadesát procent kluků mého ročníku, co na rozdíl ode mě byli na mistrovství světa do osmnácti i dvaceti let, se v hokeji na nejvyšší úrovni nikdy neuchytilo.
Nedělalo se tady v těch našich mládežnických reprezentacích náhodou něco špatně?
S bráchou, který je o rok a půl starší, jsme se vždycky hrozně řezali.
Ale jakože fakt hrozně. Přestože se přirozeně milujem, jsme si celoživotně nejlepšíma kámošema a nemůžeme být jeden bez druhého, čočku jsme si jako děti dávali neskutečnou. Neustále jsme se rvali. Házeli jsme po sobě šipky, takové ty klasické s kovovými hroty, a samozřejmě jsme skončili se šipkou zapíchnutou v čele. Jednou jsem bráchovi přiložil ke spánku vrtačku, jen jako součást provokování, ale samozřejmě jsem párkrát otočil. Dodneška tam má jizvu. On mi zase rozpáral hlavu, když mě při hokejové bitvě v pokojíku odstrčil bodyčekem na roh postele.
Mamka, která na nás brzy zůstala sama, si s námi vytrpěla svoje. Uměla nás taky pěkně sjet, což o to. Ale právě i díky tomu už se projevovaly i naše rozdílné charaktery. Když jsme zlobili a mamka nás seřvala, já cítil křivdu a urazil jsem se. Brácha byl rozumnější, za půl hodiny přišel, že se mamce omluvíme a bude to zase dobrý, ale já ne. Já byl pako. Byl jsem schopný zbytek dne zůstat zalezlý v pokojíčku a neomluvit se.
Naše rozdílné povahy se projevovaly i v hokeji. Zatímco mně se relativně hned dařilo, bráchovi někdy v páté třídě řekli, že by možná bylo lepší, kdyby skončil. Já měl doma poličku plnou trofejí a on prázdnou, až mi ho bývalo líto. Co je ale pro mě fascinující, dokázal se přesto vypracovat tak, že v dorostu už byl nejlepší z týmu a zahrál si nakonec i za pardubické áčko. Brácha v sobě totiž má stejnou cílevědomost jako já, jen ji neprojevuje tak přímým způsobem jako já. Nejde si za svým přes mrtvoly, je rozvážnější.
Oba nás určitě ovlivnilo to, že jsme spolu vyrůstali v panelákovém bytě v hodně skromných podmínkách. Taťka, který od nás odešel, měl vysokou pozici a takové ty věci jako nové brusle nám vždycky bez problémů koupil, ale každodenní starost o peníze byla na mamce. Ta pracovala jako mzdová účetní a rodinný rozpočet jí vycházel tak, že jí na konci měsíce zbyla jedna koruna.
Jedna jediná koruna.
Aby nás vůbec zvládla uživit, chodila po večerech uklízet a ještě cestou domů nafasovala balíky novin, do nichž do rána musela do každého výtisku zvlášť vložit leták. Ferda se to jmenovalo. S obojím jsme jí postupně pomáhali, vytírali a vynášeli koše v kancelářích a vkládali letáčky.
Klobouk dolů, jak to mamka zvládala. Nám s bráchou tohle zároveň vedle chuti v životě uspět dalo i správný přístup k penězům. Oba si dokážeme vážit toho, co máme. Nebereme své současné možnosti jako samozřejmost. S manželkou, která pochází ze stejných poměrů, se pokoru k penězům snažíme co nejpřirozeněji přenášet i na naše děti, což ale není tak snadné, protože vyrůstají v úplně jiných podmínkách než my.
Moje první zkušenost s dospělým hokejem skončila dřív, než vlastně vůbec začala… No… Kvůli extempore s trenérem.
Příznačné.
V tehdy prvoligovém Hradci, kam mě na začátku sezony jako juniora poslaly Pardubice na hostování, jsem zůstával mimo sestavu a mně to přišlo nefér. Jak jinak. Myslel jsem, že na to mám. A třeba jsem neměl, rozhodně jsem nevyčníval tak, abych jako mladej zobák měl dostat šanci před zkušenýma klukama, kteří v tom týmu byli. Dneska vím, že byli úplně jinde. Ale vysvětlujte mi to v devatenácti… Trénoval tam Vladimír Jeřábek, který mi prostě nedal vůbec čuchnout, což jsem si bral osobně a dával jsem mu to čím dál víc najevo. Vrcholem byl jeden z mítinků před zápasem, kdy jsem schválně nedával pozor a psal si zprávy na telefonu.
Trapné, já vím. Blbej protest tvrdohlavýho teenagera.
Jeřábek mi tehdy samozřejmě hrozně vynadal a vyhodil mě. Řekl, ať se sbalím, že okamžitě končím, což samozřejmě nemohlo ani dopadnout jinak. Ocitl jsem se tak zase v Pardubicích. Na začátku sezony, kdy jsem potenciálně mohl pomýšlet na mistrovství světa dvacítek, k čemuž v očích nás hráčů tehdy bylo potřeba hrát někde za áčko.
A já byl rázem zpátky v juniorce, kde už jsem v podstatě neměl co dělat.
Dvacítky šly tím pádem mimo mě, zase mi ale ohromně pomohl Jirka Šejba, který nás tehdy trénoval. Dal mi ohromnou důvěru, díky níž jsem nabral sebevědomí a hrál jsem výborně, na což mělo samozřejmě vliv i to, že jsem byl starší než většina kluků okolo. Vystřelilo mě to do prvoligového Berouna. V létě mi během přípravy Miloš Říha sliboval, že zůstanu v áčku Pardubic. Jako asi třikrát za všechny ty roky, kdy mě vždycky nakonec poslal pryč. Vůbec mu to nemám za zlé, Pardubky měly tehdy mužstvo našlapané hvězdami a Miloše Říhu jsem měl hodně rád. Jen jsem se už potom smál, jak mi vždycky říkal, že si mě nechá, a pokaždé jsem krátce nato mířil někam na hostování.
Tehdy mě dali do Vrchlabí, které netrénoval nikdo jiný než Vladimír Jeřábek. Ten, který mě rok předtím vyhodil z Hradce.
Hned první den jsem za ním přišel a omluvil se, že jsem se choval jako pitomec. Stejně jsem toho ale pod ním moc neodehrál, po pár zápasech jsem dostal na několik týdnů sádru na zápěstí. Když mi ji v zimě sundali, zrovna měly ve Vrchlabí Pardubice kemp, a já tak trénoval s nimi. U áčka už byl mezitím zase Jirka Šejba, který se se mnou rozloučil s tím, ať si dám ruku do kupy, dostanu se do zápasového rytmu a za nějaké dva týdny že si mě stáhne zpátky.
Jak už jsem něco podobného slyšel několikrát od Miloše Říhy, nepřikládal jsem tomu váhu. Jenže Jirka mi nedal nakonec ve Vrchlabí už ani jeden zápas, volal mi záhy s tím, že mám přijet do Pardubic. Bylo mi čerstvě dvacet a moje extraligová kariéra mohla opravdu začít. Jirka mě totiž šoupnul do druhé pětky, kde jsem měl na svůj věk obrovský ice time a mohl sbírat zkušenosti. Neudělal to alibisticky, jak se často s mladými dělá, že dostanou pár střídání, během nichž ani nemůžou ukázat, co v nich opravdu je. On mi věřil a hodil mě do vody, aby se projevilo, jestli v ní zvládnu plavat. Žádné „Hraj to na jistotu“. Prostě jsem měl hrát, co umím.
Od toho okamžiku se můj hokejový život vydal definitivně směrem vzhůru.
Konflikt s Jeřábkem v Hradci Králové nebyl zdaleka prvním ani posledním v mé kariéře. Moje povaha ve skutečnosti na požadavky a osobnosti trenérů narážela vcelku často. Byl jsem takový, že jsem dokázal i dávat najevo, jak na to prdím, když se mi něco nelíbilo. Jsou lidi, kteří nespokojenost dokážou udržet v sobě, já ne. Já ji potřebuju demonstrovat. Ukázat, že se mi něco nelíbí. Třeba tím, že odfláknu trénink, což jsem taky několikrát skutečně udělal. Vůbec netvrdím, že to je správně, ale já se prostě neumím tvářit, že se nic neděje.
Zároveň jsem ani jako mladý hráč neměl nikdy problém vystoupit a říct, co přesně se mi nelíbí. Jako když nás trénoval Pepa Jandač a mně bylo dvaadvacet. Byl na nás přísný, což je v zásadě správně, ale on to na můj vkus hrotil až moc. Přišlo mi, že spoustě kluků vyloženě shazoval sebevědomí.
Sranda byla, že v ten moment jsem s ním já osobně neměl zásadní problém, ale viděl jsem, jak spousta kluků okolo nadávala. Ale jen mezi sebou. Takže na jednom z mítinků, kdy se Jandač zeptal, jestli k tomu někdo něco má, jsem si vzal slovo a spustil jsem, že si myslím, že se k nám nechová dobře, furt nám nadává a něco nám vyčítá. Prostě už jsem jel a všechno na něho vysypal, cítil jsem potřebu říct mu to za celý tým, který byl s jeho způsobem komunikace nespokojený.
Nepomohl jsem tím vůbec ničemu. A od kluků jsem si navrch vyslechl, že jsem debil a proč něco takového vůbec říkám.
Mně přijde správné, pokud se mi něco nelíbí, vstát a říct to, ale evidentně jsem měl jiný pohled než spoluhráči, kteří přitom bokem celou dobu remcali, kde mohli. A Jandač? Ten to nejdřív vzal, nepouštěl se do žádné hádky. Druhý den byl milionovej, nejlepší trenér na světě. Choval se k nám krásně, všichni spokojení, trénink báječný v přátelské atmosféře.
Samozřejmě to ale nevydrželo dlouho. A já postupně dostával kouř, kdykoliv se naskytla příležitost. Přestože jsem v té sezoně pravidelně jezdil na nároďák, po návratu jsem k Jandačovi třeba hned šel na pohovor, kdy mě potřeboval trochu vrátit dolů a říct mi třeba, ať si nemyslím, že teď budu hrát první lajnu. Neustále jsme bojovali, neměli jsme spolu dobrý vztah, přestože dneska už je to dávno za námi.
Podobné situace se v mé kariéře opakovaly ještě několikrát. Dostával jsem se do konfliktů s nadřízenými, protože jsem se postavil za tým, který byl s něčím nespokojený. Někdy to bylo ku prospěchu, někdy mi to ublížilo, ale pokaždé jsem měl čisté svědomí, že jsem aspoň řekl, co si opravdu myslím.
Nic, ani dneska, bych nevzal zpátky nebo řekl jinak. Nikdy jsem nikoho neurážel, nikdy jsem nebyl sprostý, nevymýšlel jsem si. Jen jsem prostě nemlčel a nešel s davem. Když jsem s něčím nesouhlasil, ozval jsem se.
Dělat to jinak bych nedokázal, to by ubíjelo moji povahu.
Právě taková situace stála i za mým koncem kariéry. Prostě jsem nesouhlasil. Nehraju si na nějakého chytrolína, který ví všechno nejlíp a má potřebu lidem okolo radit, co jak mají dělat. Ne. Ale pokud se něco bezprostředně týká mě a měl bych být zapojený do něčeho, s čím nedokážu vnitřně fungovat, měl bych dělat něco, co mi vadí, tak s tím prostě jednoho dne vyjdu ven a řeknu, co si myslím.
Po jedné takové výměně názorů jsme se na klubu dohodli, že skončím, a bylo to. Nic, co by vybočovalo z kontextu toho, jak jsem se vždycky choval.
Nic, kvůli čemu bych dneska měl sebemenší výčitky. Naopak, jsem na sebe pyšný, jak jsem se zachoval.
Snít o NHL v dětství je skvělé. To jsou přesně ty sny, které jsou potřeba k tomu, aby někdo něco jednou mohl dokázat. Aby někam směřoval a něco ho hnalo dopředu.
Já jako malý kluk jsem si dělal sám se sebou rozhovory. Mamka mi od úplných začátků vedla sešity s výstřižky a fotkami, kde jsem po letech našel i napsaný text, kdy jsem si hrál na novináře a zároveň sám za sebe odpovídal.
Samozřejmě jsem ji tam měl, tu NHL.
Postupem času, jak člověk začíná chápat souvislosti a reálie světa, do kterého se prokousává, jsem svoje ambice upravoval. V juniorce už mi připadalo jako paráda, pokud bych si jednou dokázal zahrát za pardubické áčko. To pro mě byl v danou chvíli strop, protože v té kabině seděli borci jako Dopita, Sýkora nebo Lubina. Extraligový dream team.
Ale když jsem se do něj najednou dostal a po čase se začal objevovat i v nároďáku, NHL se do mých snů vrátila. Až tak, že jsem si sám sobě slíbil, že ji jednou prostě hrát budu.
Byla to právě reprezentace, v níž jsem si premiéru odbyl jako dvaadvacetiletý, co mě přiblížilo realitě těch opravdu špičkových hráčů. Došlo mi, že tahle úroveň pro mě zase není tak daleko, jak se jednu chvíli zdála být.
Věděl jsem, že nejsem všeobecně vnímaný supertalent, který by měl cestu do NHL předurčenou. Jistě. Bylo mi jasné, že to musím brát postupně. Po menších krůčcích. Prvním bylo dostat se do zahraničí. Kamkoliv. Že se zrovna naskytla hned na začátek ruská Ufa, tedy kolos, možná nejlepší klub Evropy, byl jen příjemný bonus. Najednou jsem hrál za mužstvo favorita KHL s fantastickými spoluhráči a rozhodně jsem se mezi nimi neztratil. Po výměně trenéra už to nebyla taková paráda jako zpočátku, ale o mě se začal zajímat Petrohrad, další gigant.
Mimochodem, to tam zrovna trénoval Miloš Říha. Zase nám to nevyšlo.
Na mistrovství světa na konci sezony jsem hrál první lajnu a odvezl si odsud bronzovou medaili. A poprvé padla od agenta zmínka o zájmu Chicaga.
Další roky se mi nedařilo z různých důvodů naplnit moji ambici posunout se výš a dostat se mezi top pět beků v Evropě. Třeba výměnu do pražského Lva, který tehdy hrál KHL, jsem bral vyloženě jako prohru a návrat někam, kde být nechci. Blackhawks mi přesto průběžně dávali vědět, že mě dál sledují a jejich zájem neopadá.
Jenže jak to se mnou šlo nejdřív nahoru, teď jsem cítil, že křivka mojí kariéry začíná zase klesat. Neměl jsem se o co opřít. NHL, které jako bych se v jednu chvíli začal dotýkat, se z mojí mysli zase vytrácela. Nenacházel jsem v sobě jistotu, že jdu správným směrem. Když Lev zase zaniknul, zrovna se nám narodil malý Kubík a místo nabídky Chabarovsku, kde bych pořád jen lítal po Rusku, jsem vybral finské TPS Turku. Zvenčí se mohlo zdát, že dělám krok zpátky, přitom to angažmá dávalo smysl z hlediska rodiny i možnosti vyzkoušet si zase jinou ligu.
Ten rok nebyl propadák, jenže žádná senzace taky ne. Nehrál jsem, co ode mě očekávalo vedení, a v tabulce jsme se potáceli celou dobu dole.
A co teď?
Tehdy poprvé mi můj agent Robert Spálenka nadhodil, že by stálo za to přemýšlet nad nějakým extraligovým týmem.
Pamatuju si živě, že jak to řekl, úplně mě polil studený pot. Vzít extraligu by znamenalo, že jsem neuspěl. V sedmadvaceti jsem měl přece jít někam dál, posouvat se. Ne tohle.
Zrovna startovala příprava na domácí mistrovství světa, a tak se Spálič ještě aspoň přimluvil u Vládi Růžičky, ať mi dá šanci v ní, abych se mohl předvést. Stálo ho to prý docela přemlouvání, navíc jsem byl po otřesu mozku, takže od toho nikdo včetně mě moc nečekal.
Jenže já sotva se k nároďáku připojil, dostal jsem do hokeje po letech určitého stagnování najednou ohromnou chuť. Začalo mě to bavit a hlavně se mi od počátku i dařilo. Svými výkony jsem Vláďu zřejmě postupně přesvědčoval, že nemusí zůstat jen u pár přípravných zápasů. Vzal mě na hlavní turnaj.
Najednou jsem tak stál na ledě před vyprodanou O2 arenou a plnil roli střelce od modré čáry v přesilovkové lajně s Jágrem, Voráčkem, Kovářem a Eratem. Šlapalo nám to, dávali jsme góly, mně tím pádem naskakovaly body a sebevědomí stoupalo. Cítil jsem se famózně. V obraně jsme navíc hráli s Honzou Kolářem, kamarádem od dorostu. Nádherně jsme si vyhověli, mohli jsme hrát poslepu. Těch pár týdnů bylo jedno z nejkrásnějších období, jaké jsem v hokeji kdy zažil.
A všechno se najednou otočilo.
Nebylo to jen tak, lusknutím prstu a protože se za mě někdo někde přimluvil. V tomhle období jsem taky začal poprvé cíleně pracovat na své psychice i kondici. Hlava mi do výkonů vždycky hodně lezla, jsem typ, který o všem hodně přemýšlí. Věděl jsem, že v sobě něco mám a dovedu hrát na nejvyšší úrovni, ale míval jsem problém to ve správný čas ukázat. Dospělo to až do stavu, kdy jsem začal spolupracovat s psychologem. Dokonce i dneska, kdy už hokej ani nehraju, mám svoji psycholožku a řeším s ní různé věci, například svůj celoživotní strach z létání.
Fyzička je druhá věc. Dlouho jsem to měl hozené tak, že fajn, přes léto si zajdu do posilovny a tu pravou kondici stejně naberu až hraním během sezony. Myslel jsem si, že vím, co potřebuju. Kdepak. V létě, kdy jsem mířil do Finska, jsem zašel k Ivanovi Svědíkovi, jehož jsem znal z působení u pardubického týmu a jemuž prošla rukama spousta sportovců z našeho regionu. Natrénoval mě díky svému vnímání těla tak skvěle, že když jsem o tom zpětně přemýšlel, došlo mi, proč jsem do té doby míval tolik výkonnostních výkyvů během sezony, proč jsem je nedokázal udržet v souvislé linii. Právě proto, že jsem nebyl správně fyzicky připravený.
Mladí kluci tohle můžou slyšet zleva zprava, ale dokud na to nepřijdou sami, nepochopí, jak ohromný rozdíl dělá, když víte, že jste dobře fyzicky připravení. Až díky tomu můžete naplno prodat, co umíte.
Tak jako já na pražském mistrovství.
Už během něho jsme zase se Spáličem obědvali se zástupci Chicaga a já cítil, že tentokrát už nejde jen o oťukávání.
Do toho se ozvaly Omsk a Čerepovec, dva ruské velkokluby. Generální manažer Čerepovce za mnou dokonce přiletěl do Prahy osobně. Na schůzce u Spáliče v kanceláři přede mě dokonce položil už připravenou tříletou smlouvu s ročním platem, jaký jsem měl později v NHL. Jen v Rusku to znamenalo prakticky čistého, žádné daně.
Krásná smlouva, řádově nejlepší, co hráč jako já tehdy mohl dostat.
Seděl jsem tam, koukal na ten papír a… A říkal jsem si, že to je nádhera, že o mě někdo takhle stojí, ale já byl prostě v takovém rozpoložení, že jsem se nechtěl vzdávat myšlenky na NHL. A to přesto, že jsem odsud žádnou konkrétní nabídku ještě nikdy ani tou dobou neměl.
Poděkoval jsem s tím, že si to ještě s agentem probereme. Na to on, že tahle nabídka samozřejmě není neomezená a ať přemýšlení neprotahuju. Myslím, že jsme to uhráli na to, že se vyjádříme hned po mistrovství.
Ale já hned věděl, že to necítím. Že chci něco jiného. Že chci za snem.
Teď. Teď je ta chvíle, jaká už se nikdy nebude opakovat.
Nemohlo to být víc než pár dní nato, kdy mi Spálič zavolal s tím, že jdeme na oběd se skauty z Calgary. Paráda. S nimi to na mě navíc působilo od počátku tak, že se jdeme dohodnout, protože se ptali už i na věci typu, jaké bych si vybral číslo na dres. Moji 87 totiž v NHL nosí nějaký Sidney a prý by nepůsobilo dobře poutat na sebe jako nováček takovou pozornost.
Spálič chápal, když jsem mu po téhle schůzce řekl, ať se Čerepovci ozve, že se omlouvám, ale že chci NHL. Aniž bych pořád měl před sebou jakoukoliv smlouvu. S tou se Calgary ozvalo až asi týden po mistrovství.
Ve chvíli, kdy jsem podepisoval papíry, které ze mě dělaly hráče patřícího do nejlepší ligy světa, jsem spolu s pokorou a vděčností vnímal ohromné zadostiučinění.
V Česku má každý názor na to, kdo se kam proč dostal. Ale NHL už vás prostě nevezme, protože někam zavolá agent. Tam to takhle nefunguje, tam si vybírají jen hráče, o nichž jsou přesvědčení, že jejich klubu mají co dát. Jejich zájem je známkou, že už musíte něco umět.
A mě tam ta moje tvrdá palice nakonec fakt dostala.
Tak. A teď zase od velkých myšlenek do reality.
Dostal jsem roční dvoucestnou smlouvu, která mi garantovala něco přes sedm set tisíc dolarů ročně hrubého v případě, že budu v prvním týmu. Na farmě jsem bral sedmdesát tisíc. Taky před zdaněním.
To je sakra rozdíl.
To vím moc dobře, protože jsem nakonec dvě třetiny sezony strávil v záložním týmu a z toho, co jsem tam vydělával, jsem ani nezvládl poplatit náklady na život. Museli jsme každodenní fungování dotovat z našetřených peněz. Do toho jsem z klubu dokola poslouchal, jak hraju skvěle a ať jsem trpělivej, že moje šance nahoře přijde.
Takhle čtyři měsíce.
Čtyři měsíce, kdy jsem si nejen že nic nevydělal a utrácel rodinné úspory, ale hlavně jsem nehrál NHL, kvůli níž jsem tohle celé absolvoval.
Naštěstí jsem už od své první velké smlouvy přemýšlel smysluplně, co s penězi dělat, a měl jsem kam sáhnout. Jinak bych si takové dobrodružství ve svém věku a s rodinou jednoduše nemohl dovolit. Je smutné, že v Česku se tomuhle ve sportovním prostředí pořád ještě nepřikládá dostatečný důraz. Peníze totiž mají obrovskou moc, jakmile člověk začne vydělávat miliony, je těžké tomu nepodlehnout. Pokud fakt nevíte, jak s takovými částkami nakládat, je hrozně jednoduché všechno prošustrovat za nic.
Úplně vidím moment, kdy jsem se dostal do Ufy, hrál nejlepší hokej v Evropě, na účet mi chodily každý měsíc sedmimístné sumy a já si říkal, že teď to takhle půjde dál. Člověk vůbec nekalkuluje s tím, že během roku může být zase všechno jinak, může být třeba zpátky v Česku a zase na úplně jiných, menších penězích.
Pomohlo mi, jaké mám štěstí na lidi okolo sebe. Konkrétně na tři. Manželku, která se k rodinným financím chová ohromně zodpovědně, a hlavně je taky první, kdo mě dovede vrátit na zem, kdybych měl tendence chovat se jako blázen.
Spoluhráč Míra Blaťák mě do toho hned v Ufě seznámil se svým finančním poradcem Pavlem Noskem. Finančních poradců je všude miliarda a upřímně, já je nesnáším, působili na mě vždycky nedůvěryhodně. Je mezi nimi spousta vychcánků, kterým jde hlavně o co největší počet klientů a tím pádem provizí. Když už vás rovnou neokrádají, tak aspoň řeší v první řadě sebe, svůj profit. Když mi ale Míra o Pavlovi řekl, zmínil, že se stará o peníze dalším špičkovým hokejistům, které jsem znal, nebo třeba šéfovi ohromné firmy. Všechna ta jména mi ukazovala, že nemůže jít o nějakého řadového křiváka, protože takoví lidé by si ho k sobě jen tak nepustili. Proto jsem souhlasil, že se s ním potkám.
Od první schůzky, kdy jsme se krásně domluvili, spolupracujeme dodnes. Pavel je fantastický člověk, který mě vedle svého vystupování přesvědčil třeba už jen tím, že netrval na tom, abych všechny peníze investoval jen přes něho. Sám mi radil, abych je rozložil do více směrů.
Třetím, kdo mi v tomhle ohledu ohromně pomáhá, je brácha. Ten sotva skončil s vrcholovým hokejem, vypracoval se v oboru nemovitostí úplně z ničeho. Můžu říct, že s jejich pomocí jsem zatím neudělal jedinou botu, jediný přešlap, který by mě stál to, co jsem si hokejem dokázal vydělat.
Důležité pro mě taky bylo jednoduché uvědomění, které mi jednou problesklo hlavou. A sice, že nikdo ti nikdy nedá nic zadarmo.
Jo, můžeš vyhrát v loterii. Fajn. Kolik takových lidí je? Ale jinak ti nikdy nic do klína nespadne samo, musíš pro to něco udělat. Od chvíle, kdy mi tohle došlo, jsem pochopil, že i o vydělané peníze se je třeba starat, nebudou k tobě skákat samy automaticky do konce života. Dopředu jsem si tak ujasnil, že nemá cenu spoléhat, že udělám nějaký super byznys, na kterém zbohatnu a získám najednou spoustu peněz. Ne. Kdo vidí, že někam dá dvě stě tisíc a dostane z toho dva miliony, bude brzy zklamaný.
Ty ty peníze vyděláš, ale normálně, smysluplně.
Je to vlastně stejné jako v tom hokeji. Ani tam úspěch nepřijde sám od sebe, dostaví se jen když nebudeš hledat pomoc od někoho jiného, nebudeš spoléhat na zázrak a radši si za svým půjdeš trpělivě každodenní prací.
Okej, z finančního pohledu jsme z farmy za víc než polovinu sezony v Americe nepřivezli ani korunu. Byli jsme v minusu. Ale to jsem si dopředu při uvažování o scénářích, jaké můžou nastat, dokázal spočítat.
Co jsem dopředu odhadnout nedokázal, bylo všední fungování v pozici hráče, který neví, co bude zítra. Hráče, který má s sebou manželku s ročním dítětem.
Oni tě prostě po kempu hoděj na farmu, kde seš týden na hotelu, dokud ti neřeknou, že se máš vystěhovat a najít si byt. Do toho zjistíš, že farma sídlí v desátém nejkriminálnějším městě Ameriky, kde se střílí minimálně jednou denně. Sem budu tahat ženu s malým?
Když jsem tuhle informaci uslyšel od místního šerifa, tak se mi ta tříletá smlouva od Čerepovce vrátila do mysli, nepopírám.
Ale co, když už ses rozhodnul, tak přece nebudeš litovat. A tak si seženeš bydlení, kde otevřeš dveře a zjistíš, že jde o holobyt. Takže si musíš pronajmout nábytek. Když ten ti dovezou a sedneš si na sedačku, dojde ti, že potřebuješ vlastně auto. A taky že by se hodila televize. Tu vyrazíš koupit a doma zjistíš, že ji nemáš do čeho připojit. A že abys měl satelit aspoň s pár programy, je potřeba si zařídit telefon. Na to ovšem potřebuješ social security number, číslo pojištění. Takže začneš vyřizovat to, protože od něho se odvíjí nakonec úplně všechno. Protože na farmě zároveň nikdy nevíš, kdy ti klub oznámí, že tě berou nahoru, pronajímáš si všechno na co nejkratší dobu. Byt na tři měsíce, auto na měsíc, kdy ho pak zase musíš vrátit a dostaneš nové, protože to tvoje už má zabookované někdo jiný. Tím pádem je třeba celý proces projít zase od začátku. Do toho ti zavolají z Calgary, že letíš s nimi na trip. Fajn tak mě tady těch pár týdnů jenom zkoušeli, řekneš si. Manželce, která už má s malým letenky do nedalekého San Francisca, tak voláš, ať si přebookuje let do Calgary…
Když tam za mnou žena s malým dorazili, pověděli jsme si akorát „čau“ a den nato jsem odletěl s Flames na trip, kde jsem si ani jednou nezahrál. Po návratu mi navíc ve tři ráno trenéři oznámili, že se vracím na farmu.
„To nemůžu ženě ani říct,“ honilo se mi hlavou, když jsem přijel na hotel a lehl si do postele. Ona na mě ale hned poznala, že se něco děje.
„Co je?“ ptá se mě.
„Nic,“ říkám.
Za chvilku rozsvítila lampičku. „Tebe poslali zpátky na farmu, viď?“
„Jo.“
Čekal jsem jakoukoliv naštvanou reakci, ale ona se zvedla, došla do minibaru pro šáňo a otevřela nám ho. „Buď v klidu. Jednou tady hrát budeš,“ povídá mi.
Nadřízené v NHL v tomhle směru nezajímá nic. Zavolají ti s tím, že za dvě hodiny ti letí letadlo a zařiď se podle toho. Když jsem takhle do Calgary vyrazil poprvé, byli jsme zrovna s farmářským týmem v San Antoniu na jihu USA. Tam jsem cestoval doslova jen v trenkách a žabkách a s sebou neměl nic jiného. Takhle oháknutý jsem tak přiletěl do Calgary, kde už bylo nasněženo. Na letišti na mě koukali jako na blázna. První co, druhý den ráno jsem proto ještě před tréninkem vyrazil do nejbližšího obchodu, abych měl aspoň nějaké boty, kalhoty a bundu.
Ve dvaceti je tohle všechno v pořádku. Věci, které k tomu patří a člověk si je spíš i potřebuje zažít. Ale když ti táhne na třicet a máš zodpovědnost za rodinu, už to není úplně sranda.
Navíc za tím vším nepřichází ta sportovní odměna. To, proč to vůbec všechno absolvuješ. U mě tedy aspoň dlouho nepřicházela. A jsem přesvědčený, že kdyby tenkrát v lednu Dennis Wideman, zkušený obránce Flames, nesestřelil při hře krosčekem rozhodčího, za což dostal dvacetizápasový flastr, ani bych se své šance nedočkal.
Bylo to během mého angažmá v Calgary, když za mnou byl na návštěvě brácha a řešil zrovna zastřešení bazénu doma na baráku. Napadlo mě, že jeden kamarád je šikovný se dřevem, vyrábí třeba pergoly, tak jsem bráchovi nadhodil, ať ho zkusí oslovit. A že když to bude vypadat hezky, začneme to nabízet i dalším lidem.
To byla první myšlenka, z které se po nějaké době stalo naše společné podnikání, kdy děláme luxusní řešení truhlařiny okolo bazénů.
Založili jsme společně firmu, kam jsem já vložil peníze, ale protože jsem dál hrál hokej, kluci se starali o každodenní chod. Nakoupili jsme materiál, aby se mohly vytvořit vzorové modely, pronajali si starou halu, koupili starou dodávku a začali jsme. Prvotní investice ani nebyla nijak závratně vysoká. Ne proto, že bych si ji snad nemohl dovolit, ale nemělo smysl riskovat a sypat miliony do něčeho, o čem jsme nevěděli, jestli bude fungovat a jestli o to bude zájem.
Ale on zájem byl. A my pomalu začali nabírat na objemu.
Dodnes, kdy už jsem ve firmě naplno a mám na starosti marketing, razím přístup, že ani do kampaní nemá smysl rvát zbytečně velké peníze. To umí každý, to je hrozně jednoduché. My radši jdeme postupně, byť nám to třeba bude trvat víc času, ale firma si dovolí jen to, na co si sama vydělá. Vždyť kolik už bylo takových, které přepálily reklamu a ve finále jejich produkt ani nebyl tak dobrý, jak lidi potom očekávali?
Zní to dost rozumně vzhledem k tomu, jak jsem se projevoval jako hokejista, že?
Ale ne, i v podnikání ukazuju podobnou zarputilost, jakou jsem měl na ledě. Je tam pořád. Jen to prostředí neprovázejí takové bezprostřední emoce, jaké přináší sport.
Když jsme se totiž třeba s bráchou a manželkami rozhodli, že si splníme své společné přání a pořídíme nájemní dům v centru, šli jsme za tím dost dravě. Nejdřív jsme se dokonce i nechali málem napálit, ale na druhý pokus už nám to vyšlo a dneska je z toho baráku naše srdcovka. Srdcovka, které jsme se nevzdali ani když jsme se za čas pustili do další podobné investice. Přestože se v jednu chvíli zdálo, že to finančně ani nemusíme ustát, tím naším zabejčením jsme to zvládli. Rok nato jsme pak s bráchou a kamarádem po dlouhých debatách rozhodli, že pro naši firmu postavíme vlastní halu, protože ta stará, v níž jsme začali, už dávno nedostačovala našim potřebám.
Neudálo se všechno hned, ale dneska máme krásné zázemí, které nás vyšlo na hodně peněz. To pořád ještě nic neznamená, pořád jsme v celkovém měřítku malinká firma. Zároveň se tím podle mě ukazuje, jak jsme schopní se posouvat. Jak to celé roste, když si člověk dokáže postupně jít za svým s nějakým cílem.
A ne, není to návod pro ostatní. Jako neexistuje jedna cesta, která tě ve sportu dovede na vrchol, není ani jednotný mustr na to, jak by měli sportovci nakládat se svými penězi. Já jsem to ale udělal takhle a jsem za to šťastný. Mám z čeho žít, zajistil jsem rodinu, a ještě se nám podařilo vybudovat něco, čemu můžu věnovat svoji energii, posouvat to někam dál a má to své místo na trhu.
Paralelu s tím, jakým způsobem se mi podařilo uspět ve své hokejové kariéře, vidím jasnou.
Minuta a pětačtyřicet vteřin. Dvě střídání. Tak vypadala moje premiéra v NHL.
Po zkušenosti z předchozího povolání k prvnímu týmu, kdy jsem třeba jenom šel na rozbruslení přímo před zápasem, ale potom mi oznámili, že se mám zase svlíknout z výstroje, jsem tentokrát už stál při kanadské hymně na střídačce a docházelo mi, že je to tady. Můžu o sobě říct, že jsem se dostal do nejlepší ligy světa.
S tím jsem i konečně za chvíli poprvé naskočil na led haly v Calgary při utkání s Torontem. A potom podruhé.
A… A pak už ani jednou.
Přitom jsme měli normálně v sestavě šest obránců, nikoho navíc. Od druhé třetiny už jsem přesto jen seděl na střídačce a čekal. A když už jsem měl konečně zase do hry jít, zase někdo fauloval a mě se přesilovky ani oslabení netýkaly. To jsem bral. Jakmile jsme ale postupně vedli 4:1, říkal jsem si, že to už je divné. Nezapomněl na mě trenér? Bál se mě pustit do hry, abych něco nepodělal? To spíš. Tak to aspoň potom tvrdil novinářům, kteří si mého komického vytížení nemohli nevšimnout.
Minuta pětačtyřicet. To je fakt trapné, ponižující… V Česku mi jedny bulvární noviny hned v článku doporučovaly, že si mám příště na střídačku vzít gameboye, abych se nenudil.
Jo, u toho jsem se zasmál. A i tak jsem byl stejně šťastný, protože jsem se prostě dostal do NHL. Už v tu chvíli jsem měl splněný dětský sen. Další zápasy už jsem navíc přece jen hrál normálně a postupně se dostal i na časy okolo dvaceti minut.
Už jen tím jsem ve svých očích dostatečně ukázal, že NHL hrát stabilně můžu. Padly mi tam nějaké góly i nahrávky, měl jsem pár vyloženě dobrých utkání a z té sezony jsem byl nakonec vlastně nadšený. I přes ty nepříjemné věci a přes původně děsivě vypadající zranění oka po zásahu hokejkou, které mě potkalo po měsíci u Flames.
Prostě jsem dokázal něco, o čem se dá vyprávět.
Prokousal jsem si svoji klikatou cestičku do extraligy a odsud postupně až do nejlepší soutěže světa, aniž bych byl kdy považovaný za někoho, od koho se to očekává.
Z našeho ročníku 1987 jsme nakonec jen dva obránci, kteří jsme si NHL zahráli. Vedle mě už jen Kuba Kindl, přesně ten typ, který měl odmalička nalajnované, že roste pro špičkovou kariéru. Tohle když jsem si uvědomil, musel jsem se smát. Ne škodolibě vůči všem těm ostatním klukům, kterým to nevyšlo, ale proto, že přesně takhle jsem si to představoval. Přesně tohle jsem si ve své hlavě namaloval, když jsem se zařeknul, že nepotřebuju žádný mládežnický nároďák, žádné juniorské mistrovství světa, abych všem jednou ukázal, co sám vím, že ve mně je.
Ty jo, kde jsem já a kde jsou ti kluci, kteří přede mnou celou dobu dostávali přednost, došlo mi v Calgary.
A ne, nebyl jsem hráč, na kterého by se mělo bůhvíjak vzpomínat. To jsem schopný si přiznat. Byl jsem prostě jen jeden hokejista s urputnou povahou, který se rozhodl jít si za svým a dotáhnout svůj sen ke skutečnosti. Jestli ale tohle četl někdo, kdo se zrovna nedostal do nároďáku v šestnácti, v sedmnácti nebo ani v těch dvaceti, aspoň vidí, že to neznamená, že je se vším konec.
Ne. Pokud věří sám sobě, je to teprve ten opravdový začátek.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází