Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Rio 2016.
Vytoužené olympijské hry.
Akce, o které jsem vlastně snila už od dětství a při své vítězné povaze jako malá nepochybovala, že se jí jednou zúčastním. Říkala jsem dokonce, že vyhraji zlato. Sladké dětské plánování. Později během dospívání a uvědomování si reality pochyby přeci jen přišly, ale teď jsem byla na hrách v Brazílii, a navíc jako jedna z hlavních favoritek.
Jezdilo mi to tou dobou extrémně dobře.
Startovala jsem jako úřadující mistryně světa, olympijský závod je pro nás vodáky navíc paradoxně možná trochu snazší než třeba ty ve Světovém poháru, protože díky limitu posádek na jednu zemi pár konkurentů odpadne už v kvalifikační fázi.
Jenže já právě ten olympijský závod pokazila. Nikdy předtím se mi na velké akci nestalo, že bych finálovou jízdu pokazila tak moc a skončila tak špatně.
Desátá.
Udělala jsem chybu v místě, které jsem nezvládala už během tréninků, a z ambicí na medaili zůstalo jenom obrovské zklamání. Zklamání a vědomí, že tenhle pocit neodezní minimálně další čtyři roky do dalších her.
Jakmile se jednou dostanete na závod pod olympijskými kruhy, zjistíte, že v našem sportu žádný jiný nemá ani vzdáleně podobnou váhu. Nikde jinde není na nás vodní slalomáře upřená taková pozornost, nikde jinde vás atmosféra okamžiku tolik nepohltí. Ani na mistrovství Evropy, ani na mistrovství světa. Nejde to porovnat.
Říkali mi to dopředu, připravovala jsem se, a přesto jsem to musela zažít, abych pochopila.
Podle mě totiž některé životní pravdy skutečně pochopíme až ve chvíli, kdy je prožijeme. V ten moment se k nim můžeme vrátit a opřít se o ně. Mám jednu konkrétní, kterou mi už jako malé holce vždycky opakoval táta.
„Problémy se školou a se sportem, to nejsou problémy. Skutečné ještě přijdou a tyhle menší zkoušky tě na to mohou připravit. Pokud je překonáš, budeš silnější a v životě odolnější, až přijdou ty opravdové problémy.“
Problémy, jako byl ten, když mi tehdy před tréninkem zavolal můj gynekolog. Věci, o kterých jsem s nikým nemluvila, ale teď vím, že by bylo bývalo lepší svěřit se. I proto, že to snad může někomu pomoci, se o svoji zkušenost chci podělit právě tady.
Nebudu brečet! Už jsem velká holka, tak přeci nebudu brečet!
Přesně na tohle jsem jako začínající kajakářka myslela, když jsem musela nedobrovolně opustit svou loď a vyplavat z ní. Pro kajakáře je to úplně to poslední řešení, právě kvůli tomu od dětství trénujeme eskymácký obrat.
Abychom zůstali v lodi, kde jsme v relativním bezpečí.
V té době jsem eskymáka ale ještě stoprocentně neovládala a vyplavala jsem z bezpečí lodi ven. Pak už si pamatuji jenom záblesky. Podmetlo mi nohy cosi, co táhl spodkem kanálu proud. Na břehu koukám na svůj kotník, ze kterého pro změnu kouká bílý kus kosti. Kamarádka mě přenáší do loděnice a za chvíli přijíždí sanitka.
Bylo to první životní zjištění, že voda je živel a nemůžu nad ní vyhrát. Můžu si s ní hrát, můžu se ji snažit pochopit a využít její sílu, ale nemůžu jít proti ní. Pro vodního slalomáře je důležité tato fakta akceptovat. Nervat se s nimi.
Tehdy to nebylo úplně banální zranění, dost dlouho jsem si poležela v nemocnici, kde mi museli vzít štěp kůže z břicha a dát ho na poraněné místo, což mi dodneška připomínají jizvy. Čtrnáct dní jsem se nemohla pořádně pohnout, aby to správně srostlo.
Vím, že se táta hodně bál, abych nedostala z vody strach, a zároveň i pro tuhle situaci měl své psychologické vysvětlení, které ve stručnosti znělo: „Taková věc se ti stane jednou za život. Máš to za sebou.“
Upřímně, moc mě uklidňovat nemusel. Byla jsem dítě a děti si rizika uvědomují přeci jen méně než dospělí. Jakmile to bylo možné, šla jsem zpátky do kanálu vyzkoušet novou loď, kterou jsem po incidentu dostala.
Pro mě totiž byla voda součástí života vždycky, naši pádlovali, sourozenci pádlovali a nebyla v tu chvíli nejmenší šance, že bych nepádlovala taky. Nejdřív jsem ale ještě více než na vodě trávila čas ve vodě.
Moje alternativní sportovní kariéra totiž byla mezi akvabelami.
Plavání dodneška vděčím za určitou fyzickou sílu a za flexibilitu, dlouho pro mě bylo disciplínou číslo jedna. Až do doby, kdy jsem si musela skutečně vybrat, a v tu chvíli jsem chtěla závodit. Ne se měřit podle uměleckého dojmu.
I v tomhle se projevila moje soutěživost, která je opravdu extrémní. Mohla jsem být o hlavu menší než ostatní děti a stejně na mě dospělí z okruhu našich známých v závodech na vytrvalost sázeli, protože znali moji zarputilost a touhu vyhrát. Byly to většinou úspěšné sázky.
I přesto – a možná právě proto –, že mě voda provází tak dlouho, má můj obrovský respekt.
Navzdory všemu, co s pádlem umím a co všechno už jsem v životě v peřejích sjela, nechci už se nikdy pouštět do neznámých řek. Mám k tomu historku, která mě poznamenala daleko víc než ta úvodní z dětství. A poznamenala mě právě proto, že už jsem dítě nebyla. Nemám na ni žádnou vzpomínku na těle v podobě jizvy, zato si ji nesu hluboko v sobě.
Stalo se to na Novém Zélandu, kde jsem jeden rok strávila čtyři zimní měsíce, zdokonalovala si angličtinu, trénovala místní děti a vůbec celkově čerpala radost z života tamních lidí a nesmírně si užívala jinou mentalitu i kulturu.
Nicméně právě tam jsem vyrazila s partou kamarádů na plastových lodích na řeku, o které jsem nic nevěděla, a možná jsem taky úplně přesně nerozuměla všem varováním, která mi moji společníci svým specifickým přízvukem předávali.
Nebo v tom vracáku prostě jenom tekla voda jinak, než byli zvyklí a nikdo mě na to ani upozornit nemohl.
Proud mě nahnal ke skále, u které byla hromada klád, a začal mě stahovat přímo pod ně. Nebylo v mých silách s tím cokoliv dělat, nemohla jsem se otočit, nemohla jsem pádlovat někam jinam. Byl to okamžik, ale moc dobře si pamatuji, že jsem prostě nemohla vůbec nic.
Tehdy jsem znovu vyplavala z lodi – a bylo to v poslední chvíli.
Proud mě totiž okamžitě chytil a zatáhl dolu pod klády, rukou jsem se o ně zachytila a přeručkovala zpět na hladinu, což mě zachránilo. Všichni ostatní byli daleko a nemohli tam za mnou přejet, protože by dopadli stejně. Nakonec mi hodili nějaké lano a vytáhli mě.
Měla jsem obrovské štěstí, že jsem se neutopila a tenhle pocit ve mně už zůstal. Od té doby se snažím minimalizovat nebezpečí, které by mě mohlo ohrozit. V umělých závodních kanálech existuje určité riziko také, to si všichni uvědomujeme. Na druhou stranu se tam vždycky dá nějakým způsobem zasáhnout a při problému pomoci.
Zároveň od vztahu s vodou se odvíjí i můj styl, snažím se ji správně číst a díky tomu získávat nad ostatními výhodu. Cit je v tomhle víc než svaly.
Primář gynekologie v Gyncentru je náš rodinný známý a právě on mi tehdy po Riu zavolal ve chvíli, kdy jsem se v Troji chystala na trénink.
Řekl mi tu zprávu asi nějak hezky, ale vlastně si to úplně přesně nevybavuji, protože z takových hovorů si člověk asi pamatuje jenom tu zásadní informaci. „Našli jsme u tebe rakovinotvorné buňky na děložním čípku, budeš muset na operaci.“
Nebyla jsem schopná odpovědět nic jiného, než že se to bude muset vyřešit po sezoně.
Vzala jsem pádlo, loď a šla trénovat.
Všechno mi začalo docházet až ve chvíli, kdy jsme skončili a já o té informaci z telefonu musela říct Jířovi, což je náš trenér a táta Jiřího Prskavce. Začala jsem mluvit, chtěla jsem mu předat jen zprávu, že budu po sezoně nějakou dobu mimo, jenže se mi zlomil hlas a rozbrečela jsem se jako malá holka.
Chudák Jířa.
Pak jsem si sedla k internetu a začala číst.
Zajímala mě fakta a ta první, která se ke mně dostala, byla následující: Díky prevenci a včasnému nálezu se rakovina nerozšíří a pomůže často právě už ta první operace.
Zároveň tam bylo zcela jasně napsáno, že taky nemusí.
Najednou jsem zjistila, že taky můžu přijít o možnost mít děti, že můžu v krajním případě i zemřít.
Stačilo mi to k tomu, abych se s touhle vědomostí uzavřela sama do sebe a s nikým dalším už ji hlouběji nerozebírala. Nechtěla jsem jí nikoho dalšího zatěžovat. Vytěsnila jsem to na okraj svého vědomí. Brala jsem to jako svůj problém, který vyřeším, až přijde jeho čas.
Po konci sezony, která byla sama o sobě dost strašná. Ani jednou jsem se nedostala na větších závodech do finále, což bylo opravdu špatně. Jindy byla moje neúčast ve finále náhoda a důvod k velkému zamyšlení. Teď se z toho stal standard.
Dokonce jsem si díky kamarádce z olympiády, stolní tenistce Ivetě Vacenovské, našla sportovní psycholožku. Pomohla mi, navedla mě k podstatě části mých problémů, zároveň zdaleka neznala všechny. O operaci jsem jí například neřekla. Nevím, nepřišlo mi to důležité, nesouviselo to se sportem. Dost se poté divila.
Každopádně ten ročník jsem ukončila na mistrovství světa, kde jsem se do finále dostala a skončila pátá. Slavila jsem to skoro jako zlato.
A pak mě realita dohnala.
Ani můj současný manžel netušil, co mě vlastně čeká. Nepůsobila jsem na něj dojmem, že existují nějaká rizika a že to nemusí být všechno úplně snadné. Nesvěřila jsem se mu, a proto mi ani nemohl dát nějakou větší podporu.
Stres na mě padl už po cestě domů z mistrovství, ale na chodbě nemocnice před zákrokem samotným jsem se složila úplně. Tekly mi slzy, nemohla jsem to zastavit, nemohla jsem dělat vlastně vůbec nic. Jak jsem na všechny do té chvíle dokázala působit klidně a vyrovnaně, tak na sále mě pan doktor a jeho tým viděli úplně rozloženou.
Už vím, že za to mohla právě moje uzavřenost a taky to, že o tomhle problému obecně ve společnosti nikdo moc nemluví. Zpětně jsem dokonce zjistila, že na stejném zákroku byla moje sestra, já ji dokonce byla navštívit v nemocnici.
Jen jsem tehdy sama úplně neřešila, co má vlastně za obtíže a co to znamená.
Faktem je, že stejně jako zavolal primář mně, zavolá gynekolog se stejnou informací skoro polovině holek. Kdybych tohle věděla, kdybychom o tom ve společnosti otevřeněji mluvili, asi bych to všechno brala s větším klidem.
Dneska je mi jasné, že nejdůležitější je prevence, to znamená pravidelné prohlídky u doktora, které rakovinotvorné buňky odhalí včas, takže nedojde k jejich rozšíření. I jedna návštěva může zachránit život. Díky včasné identifikaci nákazy je možné zvolit správnou léčbu, mně nakonec stačil ten jeden zákrok a od té doby je vše v pořádku.
I proto svoji zkušenost sdílím, sama musím chodit na kontroly dvakrát do roka a ne vždycky se mi chce, leckdy bych je ráda odložila na neurčito. Zároveň je mi naprosto zřejmé, že to, co jsem absolvovala, nebylo sice nijak příjemné, ale zároveň mě to neomezilo v mém dalším životě.
Všechno mohlo dopadnout daleko hůř.
Příště bych se víc svěřila svým nejbližším a využila jejich podporu, protože se to celé ve finále netýká zdaleka jen žen, ale i jejich mužů. Navíc jsem si ověřila, že i pokud problém v hlavě ukryjete opravdu pečlivě, pořád tam je a ovlivňuje i další věci.
Na vodu jsem pár týdnů nemohla a musela jsem upravit přípravu, ale když jsem se vrátila, byla jsem zdravá. S tím vědomím se pádluje rozhodně lépe.
Není to celé tak, že bych se nemohla našim s něčím svěřit. Ba naopak. Jak už jsem říkala, oba rodiče se mnou trávili hodně času povídáním a hledáním odpovědí na mé životní otázky. Byli osobními psychology. Vždycky mi uměli poradit, uměli mi ulehčit má rozhodnutí.
Například mě vždycky podporovali v tom, abych si vystudovala vysokou školu, což byla moje obrovská meta. To víte, že toho občas bylo ve spojení s tréninkem profesionálního sportovce až příliš a já si přišla pobrečet na rameni.
Vždycky mi dodali motivaci, uměli mě povzbudit.
Táta se snažil, abych nikdy nebyla v těžkých chvílích nešťastná a zároveň aby mi nestoupaly do hlavy úspěchy, kterých jsem třeba na vodě jako juniorka vždycky dosahovala. Nechtěl, aby mě případný pád při přechodu mezi dospělé moc bolel.
I díky tomu všemu jsem ve své hlavě věděla, že škola je pro mě osobně nutnost. Pokud chci zůstat u závodění, pak musím mít nějakou alternativní kariéru v běžném životě. Vídala jsem v Troji všechny ty závodníky, kteří se drželi pádla až do poslední chvíle, aby oddálili konec ježdění a tím i rozhodování, co bude dál.
Bála jsem se, abych jednou neskončila stejně. Nechtěla jsem chodit na kanál s tím pocitem, že vlastně nemám na výběr, že tam musím. Chtěla jsem tam chodit s tím, že to, co dělám, mi přináší radost, a především mám pořád na ty nejvyšší mety.
I tohle jsem s tátou konzultovala.
Studentská léta na Vysoké škole ekonomické v Praze byla taková, že jsem často ležela do noci v učebnicích, protože s mojí pamětí to rozhodně nešlo úplně samo. Následně jsem ráno vstávala na trénink, kde se Jířa občas trochu zlobil, že tomu nedávám úplně všechno.
Máme spolu hezký vztah, takže můžu říct, že on sám se v přístupu ke škole hodně změnil, když nastoupil na vysokou i Jířa mladší. Dostali jsme trochu větší volnost a zároveň z ní pramenící osobní zodpovědnost. Od té doby taky bylo všechno o dost snazší a já i díky tomu u pádlování zůstala.
Táta se mnou prožil i období, které bylo oním přechodem mezi dětskou naivitou „vyhraju zlatou medaili na olympiádě“ a dospělou realitou „ono to nebude tak jednoduché, když nemám medaili ani z mistrovství Evropy“.
Právě tehdy jsem odjela na čtyřměsíční štaci na Zéland, naučit se anglicky a tak trochu najít sama sebe, což se obojí podařilo. První měsíc jsem nikomu nerozuměla, druhý a třetí jsem sice něco pochytila, ale bála se mluvit a až čtvrtý jsem začala komunikovat a naplno si ho užila.
I s onou zkušeností z divoké řeky jsem se do Evropy vrátila trochu jako jiný člověk, určitě sebevědomější v tom, že se umím sama o sebe postarat. Nedlouho nato přišla první medaile z Evropy, udělala jsem bakalářské státnice a stala se mistryní světa.
I tohle se mnou naši prožívali.
Bohužel v době po Riu nebyly moje problémy jedinými rodinnými problémy a já těmi svými nechtěla celou situaci ještě zhoršovat. Bylo to období, kdy jsem přišla o dědu a následně i o obě babičky. Strašně těžké období.
Rodiče měli po dědově smrti obě babičky ve svém domě a starali se o ně, což bylo extrémně náročné. Zatímco jedna babička byla do poslední chvíle vlastně úplně zdravá, u druhé se projevovala pokročilá fáze Alzheimerovy choroby.
Vím, kolik to mámu s tátou stálo sil, protože takhle nemocný člověk už si bohužel neuvědomuje svoje jednání a občas dělá ostatním i vyslovené naschvály. I přesto si ji u sebe nechali a nechtěli ji natrvalo dát do žádného pečovatelského zařízení.
Velmi podobnou situaci v tu dobu navíc řešil i můj tehdejší přítel a současný manžel.
V tomhle všem jsem za nimi nechtěla chodit a stýskat si nad svým zlomeným sebevědomím po Riu ani nad svojí vlastní nemocí. Byla to životní etapa, která dlouho nechtěla skončit a ukazovala mi ty opravdové PROBLÉMY.
Tokio 2021.
Nakonec to nebyly čtyři roky, bylo to pět let.
Musela jsem čekat pět let, než dostanu šanci na svůj druhý pokus na hrách, a hlavně jsem si tu šanci musela v kvalifikaci vybojovat. Jsem opravdu hrdá na to, že se to podařilo. Dokázala jsem špatné výsledky obrátit v dobré, neztratila jsem víru v sebe sama. I tohle bylo vítězství.
Vím, že to bude jiná olympiáda. Budeme v době pandemie s nervozitou čekat na výsledek každého testu, nezažijeme to krásné vzájemné souznění s ostatními sportovci a fanoušky, jako to bylo v Riu. Tam jsme po závodech mohli vyrazit povzbuzovat ostatní členy výpravy, užívali jsme si to na zaplněných tribunách, i v tom jsou olympijské hry prostě výjimečné.
Zároveň to bude jiná olympiáda i pro mě samotnou, v mém vnitřním světě. Myslím, že dneska daleko lépe chápu onu tátovu mantru, kterou mi při překonávaní životních překážek opakoval, právě teď se o ni už opravdu mohu opřít.
Vím, že jsem si prožila věci, které jsem nikdy prožít nechtěla, ale udělaly ze mě silnější osobnost. Uvědomuji si, že skutečné problémy jsou jinde než v nevyzpytatelném japonském kanále, který se opravdu nepovedl a všichni vodáci v něm trpí.
I tak budu šťastná, že v něm mohu závodit. Stejně jako jsem šťastná za svůj vybojovaný inženýrský titul, který mi jednou otevře cestu ven ze sportovního světa, a ačkoliv to nebude jednoduché, bude to snad jednodušší než bez něj.
A taky už vím, že u vody budu chtít zůstat. Nebudu chtít opustit partu lidí, která se kolem ní pohybuje, budu se u ní taky držet. Jen už to nebude v roli závodnice, ale třeba v roli trenérky malých dětí.
I na to se těším.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází