Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Sto vteřin. Plus minus.
Příštích sto vteřin rozhodne o výsledku mého dlouhodobého snažení.
Ve startovním prostoru čekám na svoji jízdu. Na jízdu, která mi může zajistit nominaci na olympijské hry v Tokiu.
Tady, na kanálu v Troji, jsem vyrostl. Odtrénoval jsem tu spoustu hodin a strávil fakt velkou část svého života. Znám tu každý kousek trati, což mi v tuhle chvíli dává velkou výhodu.
Ale stejně. Teď to není jen o mně, jen o těch peřejích přede mnou. Teď reprezentuju Česko na mistrovství Evropy.
Teď si jdu vyjet olympiádu.
Těch sto vteřin je výjimečných. Z toho prostě úplně v klidu být nemůžete.
Bývaly doby, kdy se mi na startu při podobně důležitých závodech klepaly ruce, sotva jsem udržel pádlo. Čekal jsem od sebe hodně, zároveň měl problém sám sobě věřit. Soustředil jsem se na soupeře, přemýšlel jsem, jak jedou, jestli se zlepšili. V hlavě se mi roztočilo, jakou má kdo formu a jak jsem na tom vlastně já.
Tentokrát je to jinak.
Uvnitř mé mysli běží film rekapitulující poslední měsíce mého života. Honí se mi tam úvahy o tom, kolik jsem toho odtrénoval, kolik času jsem na vodě strávil. Jak moc jsem se na všechno, co trénink obnášel, soustředil. Už jen tím jsem se uklidňoval, když se do mě přece jen stejně začala vkrádat nervozita. Už jen díky tomu jsem nepochyboval, že jezdím skvěle a jen to teď jdu předvést. Už jen to odhánělo obavy a nejistotu.
Ale bylo tam ještě i něco dalšího.
Něco, co mě vyklidnilo dokonale.
To když jsem ve své mysli zabrousil k zážitku jen pár týdnů starému. K zážitku z lesa.
K úplně jinému strachu.
Strachu o kamaráda.
K lekci pro mladé frajírky, kteří jsou si svými životy tak jistí, že si ani neuvědomují, jak tenká hranice je může dělit od nezvratného průseru.
A já bych měl být vyklepanej z nějakýho závodu? Po tom, co jsem si zažil?
Ne. Fakt ne. Oproti tomu jde teď o úplný hovno. Tak ukaž, co v tobě je, a svoji jízdu si prostě užij. Vždyť právě to tě baví nejvíc. Hrát si s divokou vodou a užívat si kulisu trojského závodu. Zaposlouchat se do komentáře Dana Stacha a Míry Lence. Zapnout autopilota a jet s vodou co nejrychleji do cíle.
Sevřel jsem pevně pádlo a odkrojil první z té zhruba stovky vteřin, které mě mohly dostat na olympiádu.
Byl květen, nádherné počasí. Teplo. Sluníčko.
Myslím si, že byla středa. Ráno jsem šel na trénink, z Prahy jsme tak vyrazili kolem jedenácté. Cestou jsme si koupili jídlo a jako tradičně s sebou vezli i pivko. Občas jsme si takhle při lezení udělali pohodu.
V čase covidu to byl neskutečný únik z tehdejšího světa. Bývali jsme sami v lese na skále. Nádhera.
Jen to pivo po lezení jsme tentokrát už nestihli.
Řekli jsme si, že poprvé spolu zkusíme lézt vícedélku. S tím jsme začali. Filip, můj kamarád od vody, s nímž jsme často chodili lézt, ale vymyslel, že poleze s vlastním jištěním. Do toho se mi nechtělo. Nevěřím, že nějaká malá věc se udrží ve skále, když do toho spadnu. Rozhodně ne, kdybych si to zakládal sám. Nelezu od dětství a vím, že na to nejsem dostatečně zkušený.
Filip to měl jinak. Lezení se věnuje déle. Jemu jsem věřil, že ví, co dělá.
A co by se taky mohlo stát, že jo… Přinejhorším do toho spadne.
Některé věci jsme si neuvědomovali, nebo jsme je spíš měli na párku. Něco jsme neřešili, něco jednoduše nevěděli.
Filip si připravil friendy a vklíněnce. Cesta, již jsem chtěl lézt já, byla – tuším – šestka. Celkem zajištěná. On chtěl na začátek něco lehčího a rozhodl se pro jinou. Pro vlastní. Bez fixního jištění ve skále.
Když začal lézt, viděl jsem na něj prvních pět metrů. Pak mi zmizel nad převisem s terasou a dál jsem nedohlédl.
Nevěděl jsem, kam leze.
Neviděl jsem, co se nade mnou děje.
V mých úplných začátcích, to mi bylo nějakých devět let, strach převažoval nad vším ostatním. Strach a respekt z vody.
Brzdil a znepříjemňoval rozhodnutí, zda vůbec chci jezdit, vybrat si tohle jako svůj sport.
Na rovné vodě, kde jsem začínal, to bylo v pohodě. V Troji na kanále se už strach projevoval jinak. Bránil mi v tom, abych se v kajaku bavil.
Hodně mi pomohla tamní skupina kluků a taky skvělý trenér, který nám šel příkladem i lidsky a vzhlíželi jsme k němu. To díky téhle partě mi stálo za to zabojovat a překonat strach.
Díky tam nahoru, Micháči!
Dnes už si jdu rád do lodi užít samotu a soustředit se na jízdu, na sebe. Výhody, které individuální sport přináší. Ale v začátcích pro mě pádlování představovalo hlavně grupu kamarádů. Podobně jako ve florbale, který jsem tehdy ještě hrál za Sokol Královské Vinohrady. Ve čtrnácti už ale nešlo zvládat všechno dohromady, nestíhal jsem trénovat s týmem a do toho ještě jezdit na vodě. Musel jsem si vybrat.
A já si vybral vodu. Jen proto, že jsem si bez lidí kolem ní nedokázal představit budoucnost. Tak moc rád jsem mezi ně patřil, že mi to stálo za nekonečné souboje s vlastním strachem.
Ten jsem se snažil posouvat a zpracovat tak, aby v danou chvíli na vodě nebyl mým nepřítelem.
Strach je přirozený, k člověku patří, a dokonce je v nějakých momentech i potřeba. Ale nesmí nás svazovat. Každý si potřebuje najít vlastní cestu, jak ho překonat.
Ve mně přetrvává dodnes, jen jsem si ho přenastavil a pozměnil. Nevyskakuje na mě dennodenně, ale pořád tam je. Radí mi třeba, že nemusím jezdit divoké řeky. Z takové vody mám velký respekt.
A strach, jen trochu jiný, pořád mívám i při lezení na skalách.
Jsem dost nedůvěřivej člověk.
Pro ostatní je těžké, aby si mě někdo získal. Moje vlastnost se projevuje v různých věcech. Třeba i v neochotě lézt jinudy, než chci.
Tehdy mě ale Filip nemusel přemlouvat.
Říkal jsem sice, že bych raději nejdřív lezl cestu, co je zajištěná. Přišlo mi lepší vydat se po ní a podívat se, jak skála vypadá. Pak by byl čas na tu vlastní, kde jsem si uvědomoval určité riziko. Ale Filip to chtěl takhle a já mu důvěřoval.
Mohl být už jen kousek od vrcholu, v nějakých patnácti metrech, kde by mě dobral. Tuším.
V tu dobu na mě zařval, že je v těžkým místě, že se mu tam matroš špatně zakládá. Na další krok si nevěřil. Už mu totiž jeden chyt zůstal v ruce.
Jo, kdybychom si o té oblasti zjistili dopředu víc, věděli bychom, že je to tam lámavý jako prase.
Potom řval, že kousek od něj je jištění z vedlejší cesty.
Křičel jsem zpátky, ať přeleze na tu jištěnou cestu. Tam se rozhodne, co dál.
Potřetí křikl, že pokračuje dál ve svý cestě.
Potom už to byl jen hluk.
Padáááááám.
Asi. Tak nějak. Mám to celý v mlze. Úsek od křiku po pád mám v hlavě vypnutej. Nic, co se v těch pár sekundách odehrávalo, si nevybavuju přesně.
Měl jsem dost sedřenou ruku, ani nevím proč. Možná na mě spadlo lano, nebo nějaké jištění. Nebo na mě spadnul on. Nevím.
Sebe jsem nevnímal, to až večer při sprchování jsem zjistil, že jsem do krve sedřenej. Teď jsem viděl jen Filipa, jak leží pomlácenej na zemi, a vstřebával jsem prvotní šok.
Nemyslím si přesto, že jsem jednal úplně bezmyšlenkovitě. Věděl jsem, že ho musím dát do stabilizované polohy. Zajistil jsem pusu, uvolnil a zkontroloval jazyk. Prohlížel jsem, jestli nemá otevřenou zlomeninu. Strašně jsem se při tom bál, že je v bezvědomí a tohle je konec.
Takhle to vypadá?! Tohle je ono?!
Zvuky, co vydával, to bylo něco fakt strašného. Chrčel a sípal. Způsobem, jaký jsem nikdy neslyšel. Vyvolávalo to ve mně děsivé myšlenky. Už nebylo co dál udělat. V tu chvíli už jsem mu nedokázal víc pomoct.
Co teď?
Cítil jsem vnitřní bezmoc. Nikdy jsem nikoho nezachraňoval, ale teď bylo všechno na mně. Přede mnou rozbitej člověk a já se musel rozhodnout, co udělám. Úplně sám. Mezi pulzujícími spánky mi běžela spousta myšlenek.
Co teď?!
Nikdo další okolo nebyl. Kvůli špatnému signálu jsem se nemohl nikam dovolat. Ani na 155. V mobilu mám aplikaci Záchranka, ale jak jsem byl ve stresu, nedokázal jsem ji najít. Nevěděl jsem, co vím dneska. Že je lepší ztratit pět vteřin hledáním na telefonu než pět minut, které mohou znamenat hranici mezi životem a smrtí. Tehdy mi jako jediná možnost blesklo, že musím běžet někam pro pomoc.
No jo, ale když vyběhnu, najdu ještě Filipa živýho?
Zvládnu to?
Musím.
Když jsem vyrazil, nemohl jsem dostat z hlavy obavu, co když umírá a já se vrátím a on už… Nebude!
Musím běžet co nejrychleji.
A co budu, do prdele, dělat, jestli fakt umře a já to budu sdělovat jeho rodině?
Tohle mi jelo v hlavě pořád dokola. Tohle byl ten největší strach v mém životě. A znova naskočil, když jsem o pár minut později spěchal zpátky. Strašně jsem se bál.
Doběhl jsem do vesnice, mohl to být kilometr. První zahrada, na ní chlápek seká trávu. Křičím na něj: „Potřebuju tvůj mobil!“ Dává mi ho a já až teď volám sanitku. Popisuju, kde jsem a co se stalo.
Konečně. Konečně přijede pomoc.
Chlapíkovi bylo jasné, že běžím od skály. Měl jsem na sobě sedák, všude karabiny, každým krokem jsem dělal randál. Asi jsem měl i helmu na hlavě. Hned jak jsem dotelefonoval, vysvětlil jsem mu, že mi spadl kamarád.
Nazpátek jsme běželi oba.
Lezení zbožňuju. Když mám volno, dělám toho spoustu. Běžky, skialpy, tenis, hokej, fotbal… Mohl bych jmenovat dál. Ale lezení je nad tím vším. Snažím se jím oživit i svůj běžný trénink, je to pro mě daleko lepší způsob posilování než zvedání železa. V přírodě. Na skále. Vždyť je to nádhera.
Na jaře 2020, kdy udeřila covidová pandemie a všechno se začalo zavírat, to navíc byl jediný způsob, jak někam vypadnout a nezůstat jen zavřený v Praze v bytě. Vždyť tehdy bylo komplikované i pádlovat. My profesionálové jsme aspoň mohli pokračovat v malých skupinkách, ale připravovat se v tehdejších podmínkách na olympijskou nominaci mi přestávalo dávat smysl. Ztratil jsem drajv.
Sportuju, protože mě to baví. Stejně tak nemám problém s tím, když trénink bolí. Nemůžu říct, že bych si v tom přímo liboval, ale umím si naložit. Mojí touhou je být nejrychlejší ze všech, to mě žene dál. Ale v březnu 2020 jsem si najednou řekl, že bych klidně mohl skončit.
Všechna tehdejší omezení mě dost demotivovala. Půlrok před tím jsem do své přípravy dal tak moc – a najednou nastalo tohle prázdno. Bezčasí, které zásadně zasáhlo do všech mých plánů a představ o sezoně.
Ne, nestěžuju si, to vůbec ne. Oproti jiným jsme my sportovci v tu dobu měli velké štěstí. To jsem si dobře uvědomoval a vidím to i s odstupem čím dál víc. Přihlásil jsem se i jako dobrovolník jako mnozí jiní a snažil se pomáhat, kde bylo potřeba.
Ovšem emoční skok, který přišel měsíc před nominacemi na olympiádu, byl zkrátka moc velký.
Vždyť já předtím přerušil i školu, celou zimu jsem podřídil svému cíli. Na sedm týdnů jsem odjel na soustředění do Austrálie, takhle dlouho jsem pryč ještě nikdy nebyl. Škola s tím nešla dohromady. Nemám problém tříštit pozornost, ale potřebuju jasně nastavenou prioritu, která se v čase přirozeně mění. Tehdy to byla olympiáda, které jsem se odhodlal dát úplně všechno. I proto, že jsem cítil, že na to mám.
Dostudovat se dá později, ale tenhle pocit už nemusím zažít nikdy.
Z Austrálie jsme se vrátil jen pár dnů před vypuknutím lockdownu. Nikam nešlo jít ani jet. Že ještě budeme v té sezoně závodit? K tomu jsem byl dost skeptický. Místo toho, abych v ideálním čase mohl dodělat vejšku, jsem čekal, že budu jen bezmyšlenkovitě pádlovat.
U vody nastalo prázdno. Podivné prázdno.
S klukama jsme tak řešili, co by vůbec šlo dělat, a právě Filip nadhodil lezení na skalách, do kterého byl zapálený.
A jo, vždyť jo. Skvělej nápad. Jet na skálu, to znamená, že můžeme aspoň někam na chvíli zmizet.
Jsme s Filipem stejně staří a známe se už roky, ale až tohle období nás dalo vyloženě dohromady. Sedli jsme si, začali spolu lézt pravidelně, když to podle pravidel šlo. Sblížila nás situace, tehdejší doba. Díky ní jsme k sobě našli cestu. Normálně v sezoně bych měl závod nebo soustředění každý víkend, ale najednou bylo tolik času na jiné věci… S rodinou máme druhý domov v Českém ráji, kde se běžně stihnu ukázat tak čtyřikrát za rok – a teď jsem tam najednou mohl být každý týden.
Navíc naše země je skvělá. Kamkoliv jedeš, narazíš na nádhernou přírodu a většinou i skály, toho jsme s Filipem využívali a bylo to fakt skvělý. Jak mně omezení na začátku vzala všechen elán a nadšení, zpětně vidím, že mi zároveň nabídla spoustu jiných možností.
Může to znít zvláštně, ale já si to období vlastně nakonec dost užil.
Až do chvíle, kdy se toho mohlo tak moc podělat.
Přibíhám. Křičím. Volám na Filipa už z velké dálky.
Bylo mi jasné, že mě nemůže slyšet, ale stejně jsem lepší myšlenku neměl.
V kopci ke skále křičím znova.
Ozvi se. Prosím!
Cože? Slyším dobře?
Jo. On mi odpovídá. Žije!
Tak obrovská úleva… Volá na mě. Mluví. Přibíhám a vidím ho. Sedí.
Začal jsem ho zase prohlížet. Objímat. Hladit. Tenhle moment byl jednoznačně nejšťastnějším v mém dosavadním životě.
Nic ho zatím nepřebilo.
Brzy dorazila záchranka a s ní i hasiči a policajti. Dozvěděli jsme se, že když chceme lézt v přírodě, musíme být členy svazu, registrovaní lezci. My blbci jsme si tohle vůbec nezjistili. Policie mě vyslechla, výjezd k události musel být sepsaný, ale dál už z toho nic nebylo. Vlastně se jen tak vyptávali, co se stalo.
Filipa mezi tím začala ošetřovat lékařka. Byl určitě v šoku a měl otřes mozku. Někdy mívá blbý kecy a teď se to ještě zvýraznilo. Normálně by to bylo i vtipný, ale v tuhle chvíli ne. Radil jim, co mají dělat, tvrdil, že je naprosto v pohodě a nic mu není. Že se zvedne a půjde dolů sám. A když ne sám, tak jim chtěl radit, jak ho mají slanit.
Už to bylo za hranicí a bylo nutné ho nějak utlumit. Píchli mu něco proti bolesti a nakonec usnul.
Pomáhal jsem jim ho slanit v nosítkách a pomalu si skládal, co se to vlastně odehrálo.
Bylo štěstí, že na té skále byla ta terasa, ta ho zbrzdila. Stejně jako založený materiál, který postupně vystřeloval. Svoji roli hrálo i travnaté okolí v místě dopadu.
Jištění v cestě, co si Filip založil, nebylo založené dobře a vypadlo úplně všechno. A že tam toho bylo dost. Vím to, protože jsem pak všechno uklízel. Sám mi později říkal, že si věřil, ale že je blbec, že to udělal špatně.
Když už všichni odjeli a já tu spoušť, co po nás zůstala, sbíral, zastavili se u mě nějací lidi a vyptávali se, co se stalo. Já o tom ale nechtěl mluvit. Rozhodně ne s někým cizím. Byl jsem stručný.
S Filipem jsme na místo přijeli každý svým autem. Volal jsem tak jeho bráchovi, co se stalo, a že pro něj musím dojet, aby auto odvezl. Volal jsem i jeho rodičům, ti už všechno věděli od lékařů. I to, že Filip z toho pádu vyváznul celkem dobře. Měl otřes mozku, zlomená žebra, nějaké trhance k zašívání a rozdrcenou patu. Jinak dobrý. Jeho máma mi později děkovala, že jsem mu zachránil život, ale u toho jsem se cítil strašně blbě. Nebylo proč mi děkovat. Udělal jsem, co bylo v mé moci. A spíš jsem udělal spoustu chyb.
U lezení jste tým a musíte mít maximální vzájemnou důvěru. Filip byl parťák, kterého jsem měl jistit. Měl jsem za něj zodpovědnost. Vím, že nemůžu za to, co se stalo, ale v hlavě jsem si vyčítal, že jsem ho pustil do téhle akce. Že jsem souhlasil, že poleze vlastní cestu.
Že jsem nedohlédl tak daleko, že se může i zabít.
Ve spoustě činností se skrývá riziko, které nemusíte vidět. To by člověk nemohl podniknout nic, u čeho si sáhne na vlastní morál. Ale že se dostanu až na takovou hranu, když si půjdu do lesa s kamarádem zalézt po skalách, to jsem netušil.
Tohle mě donutilo přemýšlet. O životě. O smrti. Přemýšlel jsem hodně.
Mnohokrát jsem se snažil přijít na to, kde jsem třeba při jištění mohl udělat chybu. Nebo jestli jsem měl udělat něco jinak. Co by mohla být moje vina.
Dobral jsem se ale k tomu, že v tomhle ohledu jsem nemohl udělat jinak nic. Kromě toho, že bych Filipovi opravdu řekl, že ho jistit nebudu. Ať leze cestu, která je už zajištěná a líbila se mně.
Mohl jsem mu to vymlouvat, stát si za svým. Ale proč? Byla to jeho volba.
Taky jsem mnohokrát přemýšlel, co bych dělal, kdyby to celé skončilo jinak. Kdyby ten pád už nerozchodil.
Jak bych sám naložil s tím, že jsem mu nedokázal pomoct? Vím, že jsem v ten moment ztratil vteřiny rozhodováním. Že jsem nenašel aplikaci, kterou jsem si přesně pro podobné případy – i když jsem doufal, že nikdy nenastanou – stahoval. Tím, že bych nestihnul zajistit pomoc včas, mohlo to celé dopadnout jinak.
Nevím, jak bych na své chyby nahlížel později.
Ke štěstí nás obou ten den nerozhodovaly o životě a smrti.
Výčitky a pochybnosti už přece jen nemám. Uzavřel jsem to celé v sobě s tím, že bych toho víc udělat nemohl, ani lepším způsobem. I s Filipem jsme to hodně rozebírali. Vyříkali jsme si toho dost. On mi poděkoval za záchranu.
Já vše beru tak, že jsem udělal pouze to, co jsem měl.
Ten večer jsem byl domluvenej s babičkou, měl jsem k ní jet na večeři. Nechtěl jsem to rušit, ale ani jí všechno vyprávět a přidělávat starosti.
Snažil jsem se chovat normálně, držet v sobě tu spoustu emocí. A asi jsem to zvládnul. Nikdy jsem jí vlastně neřekl, co se stalo. To samé platí i o rodičích. Neměl jsem chuť to s nimi rozebírat. Bylo mi jasné, že by se ptali na věci, které by v tu chvíli byly zbytečné, a hlavně mamka by o mě měla ještě větší strach, než obyčejně možná má.
Je jen málo lidí, jimž se dokážu důvěrně svěřit. Ani to pořádně neumím. Ale když jsem jel od babičky, bylo toho už přece jenom ve mně tolik, že jsem potřeboval s někým mluvit, všechno ze sebe vypustit. Vypustit a vyprázdnit všechno to napětí v hlavě. Všechen ten strach, stres a šok. Potřeboval jsem od někoho slyšet, že to není moje chyba.
Napsal jsem své bývalé přítelkyni. Ona byla tím správným člověkem. Může to znít blbě, ale věděl jsem, že mě vyslechne.
Ožral jsem se.
Brečel.
Za Filipem jsem tehdy ani nemohl do nemocnice, kvůli epidemii tam byl zákaz vstupu. Aspoň jsme si psali a volali, on se později odstěhoval do Rakouska. Noha pochroumaná pádem se mu jakžtakž uzdravila. Navštívil jsem ho, byli jsme spolu zase i lézt, ale přece jen už se vídáme jenom zřídka.
Na tom místě, kde spadl, jsem od té doby nebyl. Jsme domluvení, že až se tady zase objeví, společně tam zajedeme.
Filip podle svých slov přežil smrt už třikrát. V autě, na vodě a nakonec při lezení. Netuším, jak to dělá. Jeho anděl strážný funguje. Těžko říct, jak mu vše vrací a oplácí. V některých věcech je sice dál bezmozek, i na vodě jezdí nesmysly, ale na skále je teď už přece jen mnohem opatrnější. Má z toho už větší respekt. Rozhodně si víc uvědomuje, co všechno se může stát.
Obdivuju ho, že s tímhle zážitkem vůbec ještě leze.
Sám jsem dost přemýšlel nad tím, jestli chci lézt dál, ale řekl jsem si, že mě to baví natolik, že v tom chci pokračovat.
Tři dny po tom, co se tohle stalo, jsem vyrazil na místo, které jsem dobře znal. Měl jsem strašnej strach. Strašnej, hlavně během slaňování. Při převazování jsem se vyloženě klepal a neměl v tom zrovna jistotu.
Ale vím, že jsem to takhle musel zkusit. Kdybych čekal déle, bylo by to jenom horší.
Dolezl jsem nahoru. Sedl jsem si a vnímal ten moment. Bylo to dost intenzivní.
Je červenec, něco přes dva měsíce od zážitku na skále. Od chvíle, kdy jsem poznal, co je to skutečný strach.
Stojím na startu posledního kvalifikačního závodu na olympiádu. Časomíra, která se za okamžik rozběhne, se po nějakých sto vteřinách zastaví na údaji, jenž rozhodne, jestli jsem uspěl, nebo ne.
Právě tehdy si na všechno vzpomenu.
A právě tehdy si řeknu, že tady není strach na místě. Teď není nutné se něčeho bát a zbytečně se stresovat.
Už dřív jsem pro zvládání stresu využíval metodu od svého mentálního kouče Honzy, kdy jsem se snažil vystavět si v mysli model tíživé situace. Vytvořit si tak pomocnou myšlenku a do té se vžít. Vnímat ji před sebou i emočně uvnitř. Mít tenhle zážitek v sobě. Uvědomit si ho.
Týkalo se to vlastních dřívějších prožitků nebo i momentů z historie. Ta mě baví odjakživa, hodně se zajímám o dění během druhé světové války, obzvlášť o příběh operace Anthropoid. Když jsem se tak potřeboval uklidnit, snažil jsem se navodit si třeba pocit parašutistů, kteří se v roce 1942 ukrývali v kostele svatého Cyrila a Metoděje. Vcítit se do toho, jaké asi byly jejich dojmy, když se do posledního výstřelu bránili obrovské přesile nacistů.
Pomáhalo mi to, ač taková situace rozhodně nejde uměle navodit. Díky tomu jsem vždycky zjistil, že to, co mě zrovna stresuje, je oproti pocitům tehdejších hrdinů úplné nic. Jde o hovno.
Od zážitku s Filipovým pádem už si ale nemusím nic navozovat. Stačí se vrátit k něčemu, co jsem sám prožil. K něčemu, co se stalo mým vlastním, daleko přirozenějším a intenzivnějším nástrojem pro zvládnutí stresu a strachu.
Na startu nominačního závodu jsem si tak všechno vybavil.
K tomu se přidal vědomý pocit spokojenosti s tím, že v covidové době vůbec zase můžeme závodit a dělat to, co nás baví nejvíc.
S tím jsem vyrazil do první branky. Pak do druhé.
Najednou jsem letěl cílem s vědomím, že tahle jízda se mi povedla.
Skončil jsem druhý, získal svoji první velkou seniorskou medaili a vyjel si olympiádu.
Do cíle za mnou přiběhli kamarádi a radovali se snad víc než já. Nedokážu se úplně projevovat navenek ani v takových chvílích.
No co, tak jsem to dobře sjel a půjdu na vyhlášení. Olympiáda je za dlouho.
Až po pár minutách mi to všechno začalo docházet.
Ty vole, vždyť ty pojedeš na olympiádu! S Jířou Prskavcem! Na tohle jsme si hráli už jako malí kluci. Tady v Troji, u nás v loděnici. Teď jedeme spolu, to snad líp ani dopadnout nemohlo…
I o rok později na olympiádě, kde z toho nakonec byla stříbrná medaile, jsem si na zážitek ze skal vzpomněl. Už to ale nebylo tak intenzivní. Ne tak jako pocit, který se ve mně usadil při mé nominační jízdě.
Pohybuju se v komunitě, ve které se nic neutají. Občas mě štve, jak všichni všechno řeší. Ale tak to je, sám nejsem jiný. Hned po tom, co se to s Filipem stalo, mi proto bylo jasné, že v nadcházejících dnech přijde ještě další součást příběhu.
Prostě se to rozkecalo.
Na to konto nastaly i situace, které mi byly dost nepříjemné. V Troji máme lezeckou stěnu, někoho jsem třeba jistil a kolemjdoucí si neodpustil poznámku.
„Hlavně ho tentokrát jisti dobře!“
Měl jsem chuť dát tomu člověku přes hubu. Úplně to ve mně vřelo, ale dokázal jsem se udržet a slušně mu říct, ať jde do prdele. Nejsem agresivní člověk, ale tohle mě vytáčelo. Stalo se to několikrát.
Vůbec nechápu, proč dnes mají lidé takovou potřebu se vyjadřovat k tomu, čemu nerozumí nebo co neznají. Ten člověk vůbec nevěděl, co se stalo, pravděpodobně ani nikdy nejistil. I tak si chtěl rýpnout. Oukej, asi mu to přišlo vtipný. Myslím ale, že někomu by neuškodilo víc přemýšlet, než něco vypustí z pusy. Obecně to platí víc třeba na sociálních sítích.
Sám se snažím takhle neprojevovat.
Věřím, že to, jak se chováme, se nám nějak vrátí. Věřím, že lidé, kteří tady už nejsou, na nás odněkud shlíží a vidí, jací jsme. Proto se chci chovat tak, aby na mě moji blízcí tam nahoře mohli být hrdí. Konkrétně myslím svého prvního trenéra Micháče, který umřel opravdu mladý a naprosto nečekaně, a svého dědu. Ten tu není už dlouho, ale stále mi chybí. Naučil mě toho strašně moc. Mrzí mě, že jsem si s ním nemohl promluvit ve chvíli, kdy už jsem měl více rozumu.
Vím, že rozhodně nejsem dokonalej. Mám spoustu chyb, na některých by se dalo pracovat. Nikdy se ale nechci přetvařovat. Chci být sám sebou, i když to někdy nemusí být košér. Zároveň být vždy slušný. Ono se to vrátí.
Všichni prožíváme své životy. Získáváme zkušenosti. A je na nás, jak s nimi naložíme.
Mně ten jeden hrozivý zážitek nakonec taky pomohl. K uvědomění si spousty věcí. Ke snazšímu překonání stresu ze závodů. V konečném důsledku k olympijské medaili.
Teď na sobě musím pracovat dál.
Na důvěře k okolí, na blízkosti k ostatním lidem. Na umění správně rozlišovat mezi strachem a respektem.
Tohle za mě nikdo jiný neudělá.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází