Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Posadil jsem se na postel a rozhlédl se okolo sebe.
Čtyři bílé stěny, stolek s televizí a jedna skříň. Žádná kuchyň nebo alespoň lednička. Anonymní, strohá a nevzhledná místnost.
Na příštích pár měsíců se měla stát mým bytem. Mým útočištěm, zázemím i prostorem pro regeneraci.
Měla se na čas stát mým domovem.
A taky trochu vězením a restaurací, protože zrovna řádil covid a všechno bylo zavřené, nikam se nesmělo. Nebylo kam si dojít na teplé jídlo. Ráno jsem vyrazil pro pečivo, oběd jsme dostali v kabině, ale večeře už zase byla namixovaná z toho, co se dalo sehnat v sámošce.
Tady, ve slovenské Senici, jsem měl strávit jarní hostování, přitom se nedá říct, že by se mi sem vůbec chtělo. Už jen proto, že na testech mi po jednom odchytaném přáteláku na rovinu řekli, že by mě brali jako dvojku a byl bych připravený, kdyby se jednička zranila.
To mi připadalo málo. Cestou zpátky vlakem do Prahy jsem seděl a přemýšlel. Nebo spíš pochyboval.
Co já tady vlastně dělám?
Proč tohle absolvuju?
Mám vůbec být fotbalistou? Má to celé smysl?
Nikde mě nechtějí a pak skončím tady…
Koukal jsem z okýnka na ubíhající krajinu, otevřel si k tomu plechovku piva a nemohl se zbavit dojmu, že tohle už je možná ten signál, který mi napovídá, že se mám vrátit do Belgie a začít se věnovat v životě něčemu jinému. Tak, jak jsem o tom přemýšlel kolikrát dřív.
Rozhodující byla promluva od mého agenta. Nabídl mi jinou perspektivu, a sice, že jako dvojka jsem naopak zase o krok blíž a že když se poštěstí, budu přece chytat první ligu. V Liberci, jemuž jsem patřil, by to v tehdejší situaci nebylo reálné. Tam bych jako čtvrtý v hierarchii jen trénoval a zápasy trávil na tribuně.
A tak jsem se za pár dnů v Senici na ubytovně posadil na postel a rozhlédl se okolo sebe, kde že se to budu dál pokoušet o svoji první opravdovou příležitost prosadit se ve fotbalovém světě.
Zázračný talent.
Tohle spojení by vás ani v dětství ve spojení se mnou rozhodně nikdy nenapadlo. Vždyť já ještě ve čtrnácti letech hrál jen u nás na vesnici, do brány jsem se dostal tak nějak přirozeně tím, že jsem docela vyrostl a nebál jsem se skákat spoluhráčům pod nohy. Jezdili se na mě koukat i zástupci větších klubů, ale třeba Genk, který byl od nás nejblíž, mě odmítnul vzít.
V Belgii je fotbal jasně největší sport, hřiště jsou skoro všude a hraje ho spousta kluků, konkurence je veliká. Přesto jsem měl odmalička chuť něco dokázat a třeba i můj nevlastní táta mě hodně podporoval a povzbuzoval v tom, aby se ze mě jednou profesionál stal. Abych na sobě pracoval, že se to vyplatí.
Prvním krokem na téhle cestě se pro mě potom stal odchod do Standardu Lutych spojený s nástupem na střední školu. Musel jsem tam bydlet na intru a taky se učit francouzsky, protože jinak pocházím z vlámské části Belgie, kde se mluví jazykem vycházejícím z holandštiny.
Celé to vlastně byla taková menší příprava na budoucnost v Česku, což jsem ale samozřejmě tehdy ještě nemohl tušit.
Máma mě ale už odmalička vedla k samostatnosti. Byla na mě sama a musela chodit do práce, takže jsem se už jako malý na prvním stupni sám budil a vypravoval do školy. Aby do ní někdo v deseti letech ráno jezdil sám na kole, je v Belgii dost výjimečné. Nám ale nic jiného nezbývalo. V Lutychu to pro mě tedy nebyla zase tak zásadní změna, navíc se po roce ozvali z Genku, že na ně udělal dojem můj progres a že teď už by o mě zájem měli. Mohl jsem se tak přesunout zase blíž k domovu a v sedmnácti jsem tam už i nakouknul do áčka jako třetí gólman, zatímco jsem chytal hlavně za béčko.
Super, ale na konci ročníku za mnou přišli s tím, že dál už mě nepotřebují.
„Je nám líto, Olie, ale máme už pod smlouvou dost mladých gólmanů a zkrátka už se nám nehodíš do koncepce.“
Štěstí ale stálo při mně, protože poslední zápas za béčko jsem hrál v poháru juniorek proti Anderlechtu, kde se jejich trenér ptal toho našeho, jestli neví o nějakém volném brankaři.
„Jasně, vezměte si tady Olieho.“
Namísto toho, abych zůstal jako nechtěný, jsem tak zamířil do nejslavnějšího belgického klubu a zahrál si i zápasy juniorské Ligy mistrů proti PSG nebo Bayernu Mnichov.
Na rovinu, tehdy jsem se zároveň ještě nechoval jako někdo, kdo směřuje za profesionální kariérou. Celé to pro mě byla spíš jedna velká jízda, při níž jsem se snažil vychutnat si toho co nejvíc. V sousedním městě studovali moji kamarádi z dětství, za nimiž jsem často vyrážel a společně jsme po večerech pařili nebo prolejzali diskotéky. U nich na bytě jsem se potom trochu vyspal a pak spěchal na první ranní vlak, abych stihl trénink.
Dneska se tomu směju a trochu nad svým tehdejším já i kroutím hlavou, ale zkrátka jsem se potřeboval takhle trochu vybouřit a užít si. Jinak bych asi nezvládl to, co mě čekalo v budoucnu. Třeba první měsíce v Liberci.
V Anderlechtu jsem chytal pravidelně v béčku, ale naději na přechod do áčka jsem neviděl žádnou. Pro klub šlo navíc o dost turbulentní rok, měnil se majitel a já zažil hned pět trenérů brankařů. Můj agent se znal s původním majitelem, takže pokud bych díky tomu měl mít nějakou malou výhodu, brzy jsem o ni přišel a po roce jsem byl opět tam, kde předtím.
„Další smlouvu ti nenabídneme, můžeš si hledat angažmá.“
No, prima, ale kde?
Tehdy už jsem moc nevěřil, že zůstanu u fotbalu. Všechny ligové kluby měly už místa obsazená a jediná nabídka přišla ze třetí ligy, ale jen arogantním způsobem od majitele, který mi řekl: „Za nějakých pět set eur měsíčně k nám můžeš.“ Tak přezíravé jednání se mi nelíbilo a v tu chvíli vůbec nedávalo smysl, abych se soustředil na brankářskou kariéru. Už už jsem vymýšlel, co budu dělat dál, když se mi ozval jeden známý fotbalový agent. Ten spolupracoval s českým agentem Martinem Říhou, jemuž pomáhal přivádět do Česka zahraniční hráče. Prý jestli bych nešel na testy do Sparty.
Do Sparty?
Jasně, proč ne! Tenhle klub jsem znal, připadlo mi senzační, že se mi taková možnost otevřela.
Udělalo na mě dojem už jen samotné zázemí Sparty, a to i po zkušenosti z Anderlechtu. Stejně tak mě nadchla Praha. Dopoledne jsem trénoval na Strahově a odpoledne trávil chozením po památkách a poznáváním města. Ve Spartě navíc tou dobou působil i Nicolae Stanciu, který v sezoně, kterou jsem strávil v Anderlechtu, patřil k tahounům týmu a teď se ke mně ochotně a mile hlásil. Pohádka ale skončila po týdnu, kdy jsem se vrátil do Belgie s tím, že Sparta nemá zájem mě podepsat.
Chápal jsem to. Přece jen jde o bohatý klub, navíc s vlastní kvalitní akademií. Proč by potřebovali mě, to si raději někoho vychovají nebo koupí hotového brankáře.
Měl jsem tak za sebou parádní výlet, ale fotbalovou perspektivu stále minimální, tak jako před ním.
Moje první reakce byla: „Co to je? Kde to je?“
To když se mi Martin Říha krátce po mém návratu z Prahy ozval, že by o mě stál Liberec. Netušil jsem o tom městě nic. Doma jsme ho hledali na mapě.
Shodli jsme se ale, že za pokus to stojí.
Vždyť jsem neměl co ztratit. Nikdy jsem nebyl úplně studijní typ, na žádnou školu jsem se nechystal, a takhle jsem si mohl vyzkoušet samostatný život v zahraničí. To není v devatenácti letech špatná zkušenost. S klubem jsme se bavili o smlouvě na tři a půl roku, což znamenalo, že i kdyby to nevyšlo, ve třiadvaceti by pro mě pořád nebylo pozdě na to zkusit rozjet v Belgii nějaký byznys nebo na začátek nastoupit někam do práce.
A hlavně, tohle jednoduše byl můj poslední reálný pokus o profesionální fotbalovou kariéru.
Šel jsem do toho, aniž bych tušil, do čeho přesně.
Na začátek stačilo, že mě Martin z letiště dovezl na Černý Most a posadil mě na autobus. „Jak poznám, kde mám vystoupit?“ ptal jsem se. Prý v pohodě, jede to jen do Liberce. A skutečně, trefit tam pro mě zase nebylo tak náročné, protože potom už mi v klubu pomohli, zařídili mi i bydlení na hotelu. Přitom si upřímně myslím, že největší výhodou pro to, proč jsem vůbec někoho v Česku zaujal, byl můj belgický původ. V Německu nebo ve Francii bych byl jedním z mnoha, ale tady jsem okamžitě upoutal pozornost a v Liberci si řekli, že mi dají šanci.
Úvodní dva týdny jsem strávil s týmem na testech, načež jsme se domluvili, že na podzim budu ještě trénovat bez smlouvy, jen s kapesným, a naskakovat za béčko. Podle toho se uvidí. A nebylo to pro mě nic snadného, místní tréninky mě překvapily svojí silovostí. Střílí tu na vás často i větší rány než v zápase.
Nezapomenu taky na jeden z prvních zdejších gólmanských tréninků, kde jsme museli dělat kotouly. To jsem nechápal. Proč? Vždyť mám chytat! V Belgii brankářům odmalička vštěpují hlavně dobrou techniku a už dorostenci mají individuální brankářskou přípravu. Nejde o to jen míč chytit nebo vyrazit, vždycky musíš vědět, co s ním uděláš dál. Musíš i rychle a přesně rozehrát. Tyhle základy z Belgie v sobě držím i po čtyřech letech v Česku a věřím, že mě přece jen v něčem odlišují. Považuju se totiž jinak za spíše všestranného gólmana bez výrazných předností, ale zároveň i bez nějaké velké slabiny.
Nebyly to ale jen fotbalové odlišnosti, s čím jsem se potřeboval vypořádat.
Dokud bylo ještě koncem léta teplo a světlo, šlo to, ale jak se začalo dříve stmívat a nastoupila zima, která umí být v Liberci pořádná, poznal jsem naplno, kde přesně jsem se to ocitnul. Do toho brzy napadl sníh, takže jsem po trénincích jen seděl doma a volal kamarádům z Belgie, jinak jsem neměl co dělat.
To byly přesně ty chvíle, kdy nemít za sebou zážitky z divokého roku v Anderlechtu, možná bych to nezvládl. Prostě bych se sebral a vrátil se domů. Takhle jsem měl aspoň na co vzpomínat, když už jsem svoje dny trávil sám, jeden monotónní jako druhý. Navíc bez kdovíjaké šance dostat se na hřiště.
Záchranou mi nakonec byla moje česká přítelkyně Katka. Studovala na liberecké univerzitě filologii, po jednom náhodném setkání jsem ji oslovil na Instagramu. Trochu jsme si psali, než to vyšumělo. Vyhecovali mě až moji staří kámoši z Belgie, když za mnou přijeli na návštěvu. Vzal jsem je do města a při cestě na večeři jsme náhodou potkali právě Katku. To oni mě přiměli, abych jí opět napsal.
Odpověděla. A tentokrát jsme si už psát nepřestali.
Byla to Katka, kdo mi dodal sebevědomí a chuť to tady nevzdat a o šanci v Liberci ještě zabojovat. Já jsem ji zase na oplátku před časem přemluvil, aby šla za svým snem a začala pracovat v rádiu.
Paradoxem je, že spolu dodnes mluvíme anglicky. Poznali jsme se, když jsem ještě češtinu moc neovládal, a už nám to zůstalo. Ona měla nejdřív z angličtiny trochu strach, ale teď je ráda, že se se mnou rozmluvila. A zatímco já už se domluvím plynule česky na tréninku i všude jinde, s Katkou přepínám do angličtiny.
Možná jste mě už mluvit česky v televizi slyšeli, lidi mě chválí, že jsem se prý naučil dobře, ale pro mě to bylo přirozené. Přece když někde žiju, musím rozumět, musím si umět říct, co potřebuju, bavit se s klukama v kabině. Těší mě, že lidi kolem mě teď vidí, jaký jsem člověk, můžu být sám sebou a ne jenom „ten Belgičan“. Umím v současnosti vedle češtiny a angličtiny ještě i vlámsky a francouzsky, ale že bych si přišel na jazyky nadaný, to vůbec. Zkrátka to tak vyplynulo, navíc v Belgii je poměrně časté ovládat alespoň tři jazyky už jen proto, že země má dva jako úřední.
Do češtiny mě samozřejmě nejdřív uvedly fotbalové pojmy. „Levá! Pravá! Sám!“ Na trávníku bývám hodně slyšet, potřebuju to ke své hře. Nejvíc mi potom ve třetí sezoně dalo dojíždění se spoluhráči do Vlašimi, kde jsem hostoval. Trávili jsme spolu v autě spoustu času ve třech s Davidem Broukalem a Filipem Blechou a pokud jsem nechtěl celou cestu jen koukat z okna, musel jsem se začít zapojovat.
Den po dni jsem tak rozuměl víc a víc.
Kdyby nás s Katkou život snad zanesl zpátky do Belgie nebo jinam do zahraničí, začneme mluvit česky i spolu, abych tuhle řeč nezapomněl, což bych skutečně nerad. Přirostlo mi to tady k srdci, cítím, že sem patřím. V kabině si kluci občas dělají srandu, že už jsem víc Čech než Belgičan, což tak horké ještě nebude, ale doma se tu už cítím.
Dovedl bych si představit i že bych chytal za český nároďák, vážně. Samozřejmě k tomu vede ještě dlouhá cesta, abych si o takovou možnost vůbec řekl svými výkony, ale pokud bych tady třeba zůstal delší čas, s nějakým top mužstvem třeba hrál evropské poháry a z reprezentace o mě byl zájem, tak proč ne. Umím jazyk, mám českou partnerku a trávím tady čas s ní i její rodinou. Česko v mém životě zůstane, i kdybych jednou odešel hrát do nějaké jiné země nebo bychom se po kariéře přestěhovali zpátky do Belgie.
Tohle je země, která mi dala šanci hrát profesionálně fotbal. Přestože to pro mě v tomhle ohledu zdaleka nebylo tak snadné, jako začít používat pár prvních slovíček češtiny.
Trvalo dva roky, dva dlouhé roky plné tréninků a pár startů za béčko, než jsem konečně dostal šanci opravdu chytat a stal se jedničkou v mužském fotbale. Bylo to ve Vlašimi, v druhé lize. Sešla se tam parádní parta a zvlášť se zmíněnými Davidem a Filipem jsme si sedli perfektně. Když dneska všichni tři hrajeme první ligu, zasmějeme se při vzpomínce, jak jsme spolu trávili cesty na tréninky z Čerňáku.
Podzim jsem tehdy zvládl solidně, začaly mi naskakovat starty i čistá konta, těšil jsem se, jak na to navážu i na jaře, jenže klub zrovna uzavřel spolupráci se Slavií a místo mě vzali na hostování rozchytat raději jejího gólmana.
Právě tehdy jsem se ocitnul v Senici.
Zase na začátku. Zase sám. Někde, kde jsem zpočátku necítil, že se se mnou počítá, jsem měl sedět na lavičce a denně bojovat o místo. Ještě dál na východ od Belgie. Daleko od Katky i od všech kamarádů, teď už i těch českých, které jsem si tady stihl udělat.
Proto se mi tam nechtělo. Sotva jsem získal pocit, že do sebe všechno zapadá a vydal jsem se správnou cestou, se tahle moje představa zase zbortila.
„Dělat dvojku někde na Slovensku se mi moc nechce,“ stěžoval jsem si do telefonu agentovi, jehož odpověď ale byla plná optimismu: „Neblbni, jakmile přijdou karty nebo zranění, jdeš do hry a konečně budeš chytat první ligu.“
Co jsem na to mohl říct? Senica byla skutečně objektivně krok výš oproti Vlašimi. A žádná jiná nabídka na obzoru stejně nebyla, takže jsem to zkrátka zkusit musel, pokud jsem chtěl dál hrát fotbal.
A tak jsem strávil první měsíc na té příšerné ubytovně, než jsem si našel jiné bydlení. Žil jsem jen z třetiny výplaty, kterou mi posílal Liberec, protože Senica hráčům neplatila, neměla peníze.
Necítil jsem se tam, pravda, úplně jako fotbalový profesionál.
Ale na hřišti se to přece jen začalo skutečně obracet k lepšímu. Po měsíci se změnil trenér a v den jeho prvního zápasu mi volali, že naše jednička Tomáš Fryšták má zraněná záda a jestli se cítím připravený.
Ještě aby ne!
Ohromně jsem se těšil a šel jsem do utkání se Seredí s tím, že musím předvést, co ve mně je. To se nakonec povedlo excelentně, přispěl jsem k výhře 1:0, která nám nakonec pomohla udržet ligu. Od té chvíle jsem cítil, že se mnou počítají. Nikoho jiného už jsem do brány nepustil, přestože jsme o udržení bojovali až do poslední minuty baráže.
V ten moment, v zápase, který v konečném důsledku všechno nastartoval, mi vyšlo všechno, co jsem potřeboval.
A já si vlastně vůbec nepřipouštěl, že by to mělo být jinak.
Takhle to prostě mám. Nepochybuju o sobě.
Třeba za to může skutečnost, že jsem odmala musel spoustu věcí řešit sám a od brzkého věku žiju sám v zahraničí, ale zkrátka nejsem typ, co by znervózněl, když o něco jde. Komu by se rozklepala kolena. Proč? Výzvy v životě beru tak, jak se objevují.
Co se týká fotbalu, přece chytám od dětství, tak se pokaždé jen musím naladit před zápasem na správnou vlnu a pak jít na hřiště předvést, co jsem se za všechny ty roky naučil. Ukázat, co ve mně je. Vnímám tlak, to ano, ale nepřemýšlím o možných chybách nebo jak by se co mohlo pokazit. A nebojím se chyby udělat. Prostě čekám na další balon a ten se snažím chytit, jak nejlépe umím.
Není třeba z toho dělat vědu.
Ve fotbalovém životě se nedá příliš plánovat. Nevíš, odkud přijde nabídka a jak se ti povede tam zaujmout. Proto dělám to, co můžu ovlivnit, a každý den makám, abych co nejvíc naplnil svůj potenciál. Mám fotbal rád a baví mě se zlepšovat, ale zároveň pro mě není středobodem světa. Často to vypadalo, že už nikde šanci nedostanu a že budu muset dělat něco jiného, proto jsem v tomhle směru hodně přemýšlel, co dál. I dneska tak stále mám plán B, ale pořád beru, že na něj mám dost času, a jsem rád, že jsem k němu doteď nemusel sáhnout. Dokud o mě někde někdo stojí a je šance se poprat o místo v bráně, jdu do toho a je mi jedno, jestli to je zrovna v dresu Anderlechtu Brusel nebo FK Senica.
Prostě vezmu to, co zrovna je, a vytěžím z toho maximum. Zamakám na sobě a posunu se dál.
Myslím si, že by si člověk měl vážit každé příležitosti. Já to tak rozhodně mám, v průběhu let jsem k tomu přidal i to, že je třeba jít takovým příležitostem naproti svým přístupem.
Už dávno nejezdím na tréninky ranním vlakem po noční kalbě.
Jsem vděčný Liberci, že mi dal novou smlouvu a chce mě mít ve svém mužstvu i v bráně. Na trénincích ze sebe proto vydávám maximum, hodně si přidávám a dbám i na životosprávu. Chodím včas spát, jím zdravě a alkoholu se už spíše vyhýbám. Mementem mi v tomhle ohledu jsou předloňské klubové testy na FTVS, kde mi vyšlo, že mám nejslabší nohy z týmu.
Já! Brankář!
Od té doby si na nich dávám záležet tak, že i náš kondičák nevychází z údivu. Před tréninky už nesedím jen tak v kabině, ale protahuju se, rozcvičuju, což jsem dřív nedělal. Pomohla mi i knížka trenéra basketbalové legendy Michaela Jordana, kde jsou podrobně rozepsaná různá cvičení, která jsem vzal za své.
Pochopil jsem, že být profesionálem není jen to, že s vámi někdo podepíše smlouvu.
Kdekoliv na světě.
Vnímám, že teprve teď jsem na skutečném začátku. Trenér gólmanů v Senici mi totiž opakoval: „Musíš odchytat sto zápasů, abys o sobě mohl říct, že jsi opravdový brankář.“ Dodnes mi to rezonuje v hlavě a především z toho důvodu sleduju, jak mi ve statistikách zápasy přibývají.
A aby přibývaly, musím makat. Ve fotbale nic nepřijde jen tak.
Ze Senice jsem se tehdy do Liberce vrátil bohatší o zkušenosti z dospělého fotbalu a co odešel Filip Nguyen, klub to postavil na Milanu Knoblochovi a na mně. Milan měl sice náskok, ani povedená letní příprava mě před něho nejdřív nedostala, ale dočkal jsem se. Na jaře v zápase na Bohemce.
A já při remíze 0:0 zase debutoval nulou. Zase jako tehdy v Senici.
Zase klidný a s vírou, že předvedu, co ve mně je. Co jsem se za předchozí roky naučil.
Vím, že až nastane další taková situace, ať už to bude kdekoliv, budu na ni nachystaný úplně stejně. Půjdu v klidu na hřiště a ukážu, že si zasloužím být právě tam, právě v ten moment.
Až přiletí balon, tak ho prostě chytím.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází