Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Na začátku to vypadalo, že ze mě bude skvělá gólmanka. Díky bráchovu nadšení pro kopačák jsem svoje první fotbalové zkušenosti začala nabírat už jako batole.
Pantoflemi vyznačená branka a uprostřed ní já, sedící, občas skoro spící, chytající pokusy tu Raula, tam Ronalda či Zidana.
V tu dobu jsem ještě samozřejmě nechápala, co se kolem mě děje, kdo jsou ti chlapíci, na které si Tomáš tak rád hraje. Postupně se ale z mojí ne úplně dobrovolné účasti na fotbalových seancích stával highlight každého všedního dne. I přesto, že když brácha zavelel „Ségra, do brány!“, musela jsem se podvolit, i když mě víc bavilo střílet góly.
Koho taky ne…
Slovy klasika – tenkrát byl svět ještě v pořádku. Okraj Prahy vypadal jako vesnice a taky se tak choval. Každou volnou chvíli jsme trávili venku s klukama ze sídliště, vymýšleli všelijaké lumpárny a hlavně: hráli fotbal. Motala jsem se mezi nimi jako jediná holka, ale i oni brzy pochopili, že to, co máme v kalhotách, neurčuje, jestli umíme nebo neumíme udělat pár kliček, nasadit gajdy a zakončit do odkrytého růžku branky.
Čím víc času jsem na ulici s klukama trávila, tím víc mě fotbal pohlcoval. Vydržela jsem hrát celé hodiny a i kluci začínali chápat, že se mě tak snadno nezbaví. Myslím, že zpočátku měli i trochu strach, abych je náhodou neztrapnila.
Přece je neobehraje holka!
Po krátké době už mě ale brali kompletně jako sobě rovnou, takže nějaké zacházení v rukavičkách šlo stranou. Ono když chcete zapadnout mezi starší kluky, tak to ani jinak nejde.
Nedávno o mně v jednom článku na idnes.cz napsali, že bych se svýma dlouhýma štíhlýma nohama mohla brázdit přehlídková mola. V té době ale spíš moje nohy brázdily samé modřiny, odřeniny a jizvy. Začínala jsem fotbal brát vážně a chtěla v něm být dobrá. Minimálně jako Tomáš, jehož zápasy jsem prožívala, jako bych snad po trávníku běhala sama.
„Kopání do míče je pro kluky.“
„Pro holky jsou jiné sporty.”
„Na ženský se nedá koukat.“
Jednu z těchto vět slyšela asi každá holka, která se kdy pokusila hrát fotbal. Spousta z nich musela kopačky vyměnit za vhodnější aktivity, mnohé to odradilo a na sport úplně zanevřely. Nevím, kde někteří lidi berou potřebu škatulkovat a určovat, co se hodí, co nehodí, čemu by se měl člověk věnovat a čemu raději vyhýbat. Ne každý má hlavu na to, aby se dokázal postavit předsudkům a prosadil si svou proti všem. Těžko se pak můžeme divit, že do reprezentačních týmů není téměř kde vybírat.
Jenže… „Ženskej tenis je moc uhekanej, ženskej hokej moc měkkej, ženskej fotbal moc pomalej“…
Tahle moudra rezonují na sociálních sítích prakticky pořád. Většinou jsou výplodem těch, co si říkají věrní fanoušci a většinou se objeví ve chvíli, kdy nějaká holka nebo holčičí tým v daném sportu něčeho dosáhnou.
Od cizích to nevnímáte, ale když si to myslí i váš vlastní táta, zabolí to. Táta na rozdíl od mámy vždycky koukal jen na Tomáše a jeho kariéru. Vidina úspěchu a slávy v ženském fotbale v tu dobu nebyla. Od rodičů čekáte bezmeznou podporu, ale když víte, že jste na druhé koleji, není to nic příjemného.
Tyhle věci jsou pro každého taková malá osobní tragédie, často skrytá za suverénní úsměvy a gesta. Člověk se v tom nesmí utápět a dopustit, aby to ovlivnilo jeho život víc, než je bezpodmínečně nutné. Pocit toho, že jsem doma navíc, vyvrcholil mým nedobrovolným odchodem z domova těsně před maturitou. Od té doby se už s tátou nestýkám. Na všem špatném se ale snažím najít pozitivní věci, a těch bylo a je plno.
Pravdou je, že mužský a ženský fotbal jsou dva úplně odlišné světy. V Česku snad ještě víc než kde jinde.
Když vám totiž v Anglii řve do uší dvaadvacet tisíc lidí, rozhodně vám nepřijde, že by se na ženský fotbal nedalo koukat.
Optimismem mě naplňuje pocit, že od mých začátků ve Slavii se toho v českém prostředí dost změnilo. Mladé holky dostávají hodně příležitostí, kluby si je vychovávají, poskytují jim zázemí a servis, trenéři jsou vzdělanější. I konkurence roste, což je skvělý příslib do budoucna. Ženský fotbal se konečně začíná brát vážně. Občas si říkám, že když už nic jiného, aspoň jsem svojí kariérou mohla pomoct prošlapat cestu holkám, které přijdou po mně.
S takovým pocitem se dobře usíná.
„My holky nebereme, zkuste přímo holčičí tým.“
„To jako myslí vážně?! Jak asi, když tu žádný holčičí týmy nejsou,“ blesklo mi hlavou, když mě tehdy po jednom tréninku odmítli v Motorletu vzít. A to jsem patřila do té lepší skupiny.
Klub Královské Vinohrady, ve kterém jsem začínala – pochopitelně v týmu plném kluků – se krátce předtím rozpadl, a tak mamka hledala nové místo, kde bych mohla dál řádit. A fakt jsem nečekala, že to bude tak složité. Doma jsem to samozřejmě obrečela, ale spíš než lítost mnou cloumal vztek. Ve vší té naštvanosti jsem se zařekla, že fotbal s klukama už nikdy hrát nehodlám. Když mě nechtějí, vnucovat se přece nebudu.
Trvalo to sedm let, do mých čtrnácti, než jsem se k fotbalu vrátila.
Když jsem potom znovu vbíhala v kopačkách na trávník, srdce mi bušilo o sto šest. Nervózně jsem přešlapovala a houpala se ze strany na stranu, protahovala si hamstringy a očima skákala z jedné spoluhráčky na druhou. V hlavě jsem si opakovala instrukce, které nám před pár minutami v šatně vštěpoval trenér, a skenovala soupeřky. Nebyla jsem na hřišti poprvé, ale přesto jsem se tak cítila.
Když vzduch pročísl hvizd rozhodčího, všechny moje myšlenky se ve vteřině rozplynuly. Zpovzdálí jsem slyšela mamčino povzbuzování, ale moc jsem ho nevnímala. Soustředila jsem se jen a jen na hru.
Najednou jsem nechápala, jak jsem mohla bez fotbalu vydržet. Za těch pár let jsem sice postupně vystřídala tenis, ping pong i atletiku, ale zakotvila jsem nakonec až u házené. Uvědomila jsem si, že individuální sporty nejsou nic pro mě. Chyběl mi kolektiv, vzájemné povzbuzování, sehranost. A i když jsem dost postrádala kopání do míče, rozhodně nemůžu říct, že by čas u házené byl ztracený. Dala mi pohybový základ, schopnost rychle se rozhodovat, číst hru, hrát tvrdě a nebát se jít do soubojů. A paradoxně právě házená mě zas přivedla zpátky k fotbalu. I ke Slavii.
Zatímco jsem si rovnala míč kousek za vápnem, usilovně jsem přemýšlela, kam to pošlu. Bude lepší rozehrát holkám, co mají lepší střelu, nebo poslat centr a doufat, že se některá dostane hlavou nejvýš?
Teprve když jsem si byla jistá, že je míč postavený správně, narovnala jsem se. Čtyři dlouhé, táhlé kroky vzad. Nádech, výdech. Pomalu jsem zavřela oči.
Kolem mě najednou nebyli rozhodčí, ani rodiče na tribuně. Moje spoluhráčky i soupeřky nahradili kluci ze sídliště, místo stadionu jsem stála na plácku před brankou z bot nebo z toho, co bylo právě po ruce. Ve vzduchu byla cítit čerstvě posekaná tráva, koleno, z něhož mi po holeni stékal pramínek krve, mě pálilo jako čert, a brácha, stojící kousek ode mě, mi naznačoval, kam mám střílet. Zapadající slunce sestupovalo níž a níž a s každou sekundou ztrácelo na intenzitě, ale i přesto mě jeho žár donutil zavřít oči.
Zpátky v realitě. Jakmile jsem uslyšela píšťalku, rozběhla jsem se a vší silou jsem se opřela do balónu. Možná jsem se řídila Tomášovými posunky ve svojí mysli, možná po vzoru Davida Beckhama, ale zřejmě jsem překvapila brankářku, která o pár desetin vteřiny později jen bezmocně sledovala, jak míč proplachtil kolem a skončil za jejími zády. Byl to první gól, který si pamatuju, a zároveň asi poslední přímák, který se mi takhle povedl.
Možná to bude znít jako klišé, ale ten první mistrák na slávistické umělce proti Mělníku ve mně zase probudil obrovskou lásku k fotbalu. I přesto, že jsem pak pár dní doma sykla pokaždé, když jsem se omylem dotkla svých sedřených kolen z gólové oslavy na umělce.
Nic se totiž nevyrovná tomu pocitu, když vidíte, jak míč padá do sítě, a vy v obrovské euforii běžíte, naskakujete na spoluhráčky, řvete z plných plic a na závěr se sklouznete tváří v tvář fanouškům s rukama roztaženýma nebo zaťatýma v pěst.
Lepší vzor jsem si asi opravdu nemohla přát. Na mistrovství Evropy sedmnáctek nasázel pět gólů a byl nejlepším střelcem. V sedmnácti hrál za áčko Slavie. O dva roky později se pak stal nejmladším fotbalistou, který dal za českou reprezentaci gól.
Tomášova kariéra byla už od začátku plná úspěchů, vždyť ho vyhlásili i nejlepším dorostencem českého fotbalu, talentem roku.
Přitom nikdo vlastně neví, kde se to v tom klukovi vzalo. V naší rodině nikdy nikdo fotbal nehrál, a tak si Tomáš musel tu svou cestičku vyšlapat sám. S našima jsme objížděli prakticky všechny jeho zápasy, oslavovali s ním každý gól nebo asistenci a prožívali každý nezdar nebo zaškobrtnutí. A já to hltala. Na tribuně, za brankou, později i v televizi.
Mít šikovného a úspěšného bráchu je fajn. Jenže pokud jste ta malá ségra, vždycky to tak nevidíte. Tomáš byl jako skoro zázračné dítě skoro vždycky ve středu pozornosti a já to občas nesla dost nelibě. Haló, já jsem tady taky, prolítlo mi hlavou pokaždé, když se na rodinných oslavách nebo setkáních s kamarády okamžitě všichni ptali, jak mu to kope, kolik dal gólů a kdy už ho teda uvidí v televizi v dresu repre. Nechápala jsem, co na něm všichni viděli, ale přesto jsem dělala první poslední, abych byla jako on a těšila se stejnému zájmu. Celé moje dětství byl vlastně takový zápas o přízeň okolí.
A upřímně, dostkrát mě to štvalo. Viděla jsem v tom nespravedlnost, kterou jsem neměla sílu zvrátit, a několikrát kvůli tomu ztropila scénu nebo probrečela polštář.
Samozřejmě mi ale při vší té dětské žárlivosti s kapkou sebelítosti nedocházelo, že veškeré tohle naštvání mě vlastně žene dopředu. Že každý jeho úspěch mi otevírá oči a ukazuje, čeho je možné dosáhnout. Že každý obdiv vyjadřující slovo mířící na Tomáše mě nutí na sobě makat víc, tak, aby příště pochvaly směřovaly ke mně.
A že fakt není důležité se srovnávat s někým, komu ten úspěch tak moc přejete.
V tomhle je sourozenecká rivalita hodně zvláštním druhem soupeření. Jedinou nadějí je, že z toho člověk jednou vyroste a podívá se na svět střízlivýma očima.
To se mi naštěstí povedlo.
Nejen, že jsem se díky té chorobné touze vyrovnat se Tomášovi vypracovala tam, kde byl on, a kam jsem se vždycky toužila dostat, ale díky vášni pro stejnou věc jsme se postupně sblížili ještě víc. Můžeme si povídat o tom, kdo kolikrát vyhrál titul, kdo kolikrát nastoupil za repre nebo kolik kdo vstřelil gólů. Ale - i když to možná zní jako hrozné klišé - daleko důležitější pro mě je, že můžeme oba dělat to, co milujeme.
Tuhle diagnózu nechce slyšet žádný sportovec. Mnozí se po operaci už nikdy nedostanou na úroveň, na jaké se pohybovali, někteří se ke sportu nevrátí už vůbec.
Rok mimo je strašně dlouhá doba.
I když jsem v té době ve svých sedmnácti ještě pořádně nevěděla, co to křížák je, nebo co vlastně Tomáše během rekonvalescence čeká, tušila jsem, že je zle. Bylo to první velké zranění, které ho potkalo, a já vůbec netušila, jak mu pomoct. Snažila jsem se ho podpořit, říkat a věřit tomu, že to bude zase všechno dobré. Nevím, jestli ve mně cítil nějakou oporu, protože jsem přece jen byla pořád ta malá ségra. Ale strašně jsem si přála, aby to věděl.
Aby věděl, že jsem v tom s ním a že mu držím palce. A že s ním jeho kariéru prožívám.
„Ségra, jedu do Ruska! Chce mě CSKA,“ zaznělo z telefonu, když mi brácha v roce 2008 volal na letní soustředění.
„Na jak dlouho? Na týden?“
Vyhrkly mi slzy, když mi došlo, že to bude na o hodně delší dobu a já zůstanu doma sama.
Když už jsme u toho srovnávání: Jediné, co můžu Tomášovi fotbalově závidět, je angažmá v zahraničí. Jako malá jsem si na internetu hledala kluby, do kterých bych se jednou chtěla dostat, a představovala si, jak držím jejich dres před sebou při tom ikonickém podpisu smlouvy. Vysnila jsem si Anglii, Arsenal a Chelsea.
Chtěla jsem žít jen fotbalem a nestarat se o nic jiného, a to navíc v zemi, kde je fotbal svým způsobem náboženstvím.
Že byl Tomáš moje vstupenka do Slavie? Jasně, i to už jsem slyšela nesčetněkrát. Párkrát i přímo při zápase. Lidi dokážou vymyslet spoustu blbostí, jen aby vás srazili dolů. Pro spoustu z nich vždycky budu jenom ta malá Necidova ségra.
Tehdy mě štvalo, že si někdo myslí, že svou neschopnost potřebuju přebíjet trumfem v podobě jména svého bráchy a že nemám na to, abych něco dokázala sama za sebe. Ze začátku vás tyhle věci fakt mrzí, zvlášť, když je na vás pořvávají na hřišti, jenže co můžete dělat?
Postupem času jsem se naučila, že před podobnými výlevy člověk nemůže utéct. Jediný způsob, jak se s nimi můžete vypořádat, je povznést se nad ně a nechat je kolem sebe proplouvat. Nenamočit se do nich, nenechat se strhnout proudem.
Být v nejlepším klubu v republice není vždycky jen med.
Do áčka jsem se dostala v šestnácti, a že jsem benjamínek, mi dávali trenéři občas dost sežrat. Několik koleček kolem hřiště, zatímco ostatní hrály? Jako trest? Ne, jen prostě nějak nevyšel počet a já byla navíc. A že máš už druhé soustředění v řadě a jsi unavená? Budeš makat o to víc!
„Protože jestli si myslíš, že budeš jen stát ve vápně a dávat góly, tak se, holčičko, pleteš!“
Možná zkoušeli, co vydržím. Nebo spíš JESTLI to vydržím.
Asi je to divné, ale nechávalo mě to chladnou. Díky tomu, že jsem mohla současně nastupovat za juniorku, jsem nedostatkem herního vytížení netrpěla. A tak jsem v áčku střádala minutu po minutě a byla šťastná, když jsem si mohla užít velkou scénu.
Už od bráchy jsem totiž věděla, že v každém novém týmu si svoji pozici musím vybojovat postupně. Že mě nikde nepřijmou jako velkou hvězdu s otevřenou náručí a přemírou ohledů, protože na můj post čeká dalších x holek. Jediná možnost byla zůstat trpělivá, snášet, co se naskytlo, a být připravená v rozhodujících okamžicích ukázat, že já jsem ta, kdo jim za to stojí. Člověk nesmí povolit ani v jednom tréninku, protože jedno zaváhání v něm může znamenat, že v zápase už ta šance nepřijde.
Každý trénink je vlastně zápas, obojí jedeš na sto procent.
Maďarsko bylo poslední kapka.
Ve Slavii to už delší dobu mezi mnou a trenérem nefungovalo. Pravidelně mě nestavěl do základu, což by člověk ještě kousnul. Nebyla jsem podle něj dost dobrá, ale víc konkrétně mi říct neuměl. Tím pádem jsem ani nevěděla, na čem zapracovat. Jenže sledovat holky jen z tribuny mě ubíjelo. Chtěla jsem fotbal hrát, ne na něho koukat.
Z těch tří zápasů během předkola Ligy mistryň jsem nedostala šanci ani na minutu. Dva z nich jsem nebyla ani mezi náhradnicemi. Jedny z nejdůležitějších zápasů roku a já tupě zírala na hřiště z místa mezi diváky.
Mísil se ve mně vztek, zklamání a bezmoc, a to tak silně, že kdybych byla odvážnější, asi bych nasedla na vlak a jela domů. Tohle přece nemám zapotřebí.
Nakonec jsem počkala na odjezd týmového autobusu, přestože jsem vnitřně cítila, že v týmu už stejně dávno nejsem.
Do Edenu už jsem po návratu nepřišla a rovnou začala s mým agentem jednání o přestupu.
Jestli se vrátím? V tu chvíli jsem vážně nevěděla. Měla jsem toho plné zuby a nepřemýšlela nad tím, co bude za pár měsíců nebo let. Nechtělo se mi opouštět klub, který jsem milovala, ale v tu chvíli jsem neviděla jinou možnost. Když se pak objevila možnost odejít do Liberce, neváhala jsem ani vteřinu. Děkuju agentovi Jirkovi Müllerovi, že mi s tím pomohl.
Už v březnu před tím jsem v Edenu polykala slzy a nikdo nechápal proč. Zápas s Wolfsburgem v Lize mistryň byl pro celou Slavii a možná i celý český ženský fotbal obrovským svátkem. Dorazilo spoustu lidí, kteří nás dotlačili k remíze. I když to pro nás znamenalo konec v soutěži, byl to skvělý výsledek. Všichni slavili, fanoušci skandovali, stadion burácel.
A já si otírala dlaněmi paže ve snaze zahladit stopy po husí kůži, která mi z toho všeho naskakovala.
Cestou do šaten mě na tribuně upoutala vlajka, kterých jsem za těch jedenáct let viděla stovky. Nikdy mě ale při pohledu na ni nezamrazilo v zádech tak jako teď.
Slavia – navždy v našem srdci.
Zhluboka jsem vydechla. Tak, jako jsem to vždycky dělala před začátkem zápasu, rozehrání standardek nebo velkým rozhodnutím, abych ze sebe setřásla všechny nežádoucí myšlenky a trému. Tentokrát jsem měla pocit, že ze sebe setřásám všechny hezké vzpomínky a lásku k tomuhle klubu.
Je tohle můj poslední zápas v Edenu v sešívaném dresu? Poslední zápas v Lize mistryň?
Holky nechápaly, proč jsem tak v háji. Ptaly se, objímaly mě, utěšovaly. Myslely si, že mě mrzí, že jsme nepostoupily dál. A já jim nemohla říct, že mám strach. Že mám strašně skličující strach, že slza, která právě z mojí tváře dopadla na trávník, je to jediné, co tu po mně zůstane.
Člověk ale občas musí udělat krok stranou, aby se mohl oklikou vrátit na cestu, po které chce jít.
Kdyby jen tehdy ta ubrečená holka v Edenu tušila, že tohle rozhodnutí jí možná zachrání její fotbalový život, asi by se jí do sprch odcházelo snáz.
Ten rok v Liberci mi dal strašně moc. Hrála jsem každý zápas. A zatímco ve Slavii byly všechny vyhrané zápasy tak trochu z povinnosti, tady se člověk musel zmáčknout. Rozhodoval jeden gól, jedna povedená akce. A o to sladší byl pak pocit, když to klaplo. S Libercem se nám povedlo historicky poprvé třetí místo v lize. Kousek za Slavií.
Moje sebedůvěra, která byla při odchodu ze Slavie zašlapaná do země, najednou začala zase růst, na hřišti jsem si dovolovala víc, byla jsem si jistější v každém dotyku s míčem.
I když v jiném, modrém dresu.
„Volali ze Slávky. Chtějí tě zpátky.“
Je úžasné, jak relativní je čas. Jedna sezona, která se vám jednou zdá jako celá věčnost, jindy uteče jako voda.
Na Slavii jsem ten rok samozřejmě dál myslela. Pořád jsem tam měla dost známých a kamarádek, věděla jsem o jejích výsledcích, změnách v týmu, a tudíž i příchodu nového trenéra. Ale nechávala jsem věci plynout.
Nemůžu říct, že by mě ten telefonát překvapil. A možná díky tomu jsem se nenechala unést na vlně bezduchého nadšení, ale snažila se postupovat opatrně a racionálně. Nehodlala jsem zas sedět na lavičce nebo za půl roku balit kufry.
Pár lidí se mě ptalo, jestli se nebojím do Slavie vrátit. Proč bych měla? Holky i moje blízké okolí vidělo, že jsem před odchodem spokojená nebyla, někteří se dokonce divili, co tam ještě dělám. Neodcházela jsem ve zlém vůči týmu a nenosila jsem v sobě žádnou zášť. Jen jsem prostě chtěla to, co každý fotbalista - hrát.
Protože hrát pro nás znamená žít.
„No a nastoupit můžete hned na nový rok.“
„To je super, tak v září. “
„Ne, myslím hned. Hned v lednu. “
Jen pár dní po tom, co jsem na doporučení kamarádky vešla do dveří základky Novoborská s úmyslem zeptat se na pár informací ohledně práce na pozici učitelky, jsem v kanceláři ředitelky podepisovala smlouvu a přebírala klíče od kabinetu a tříd. Bylo to těsně před Vánoci, takže to byl fofr.
Nemůžu sice říct, že by fotbalistky měly hafo volného času, ale pravidelně volná dopoledne ve mně probouzela pocit nevyužitosti. Práce s dětmi mě baví. A taky nejsem naivní. Vím, že fotbal sice může být celoživotní láska, ale ne celoživotní práce. Takže je dobré myslet trochu dopředu.
Ale že budu někdy zrovna já stát před katedrou v roli učitelky, jsem si fakt nikdy nemyslela. Naopak, nechápala jsem, jak to můžou pedagogové zvládat a nezbláznit se z toho.
Zkušenosti s vedením dětí jsem měla díky vysoké škole. Při studiu jsem začala s trénováním fotbalu na Slavii u kluků ročníku 2007, později 2010. Z těch malých capartů jsou teď skoro chlapi a někteří z nich se dokonce uchází o místo v A-týmu. Postupně jsem se vzdělávala a získávala trenérské licence. Já ale chtěla rozvíjet a posouvat ženský fotbal, proto jsem se rozhodla od kluků odejít a založit na Braníku nový tým. Na ABC Braník byli jen kluci a dospělé ženy, chyběla ale dívčí mládež. A to byla výzva! Moje podmínka tehdy byla, aby se přihlásilo šest holčiček. Naštěstí to vyšlo a na první trénink jich opravdu šest dorazilo. Teď už tam běhá téměř stovka fotbalistek různých věkových kategorií. Ten pocit, když vidíte plné hřiště holek v kopačkách, je k nepopsání.
A přestože jsem trenérství opustila, vím, že se k němu jednou vrátím. S hráčskou minulostí v zádech a profi licencí v kapse. Vidím v tom smysl, protože dobrých trenérů je sakra málo. A přitom vám jeden takový trenér může změnit život. Kdyby mě tehdy jeden z koučů ve Slavii nepřesunul z útoku do obrany, možná bych nebyla tam, kde jsem teď.
Každý návrat domů chutná dobře. A ten můj slávistický byl ještě mnohonásobně lepší, než jsem si mohla přát. V srpnu 2019 jsem znovu nastupovala na edenský trávník jako domácí. V tom nádherném červenobílém dresu.
V základu.
S mamkou, hrdě shlížející z tribuny.
Neskutečný pocit.
Hned první mistrák po návratu proti Plzni jsem tehdy dala hattrick, což se mi předtím už dlouho nepovedlo. A najednou mi to dávalo smysl… Kdy jindy, když ne teď? Kde jinde, když ne tady?
Pak několik zápasů v Lize mistryň, na nejhezčím stadionu, v Edenu…
Kruh se uzavřel.
Uvědomuju si, že když člověk může v životě dělat to, co ho baví, je to dar. Když má ještě k tomu svoji radost s kým sdílet, je ten dar dvojnásobný.
Samozřejmě jsem tak po zápase hned volala mamce a bráchovi.
Vděčnost, kterou pociťuju za to, že jsem mohla vždycky dělat to, co jsem dělat chtěla, je neskonalá. A mám skvělé vyhlídky na to, že věci, který mě naplňují, budou součástí mého života ještě nějakou dobu. Ženský fotbal v Česku je potřeba posouvat a já se budu snažit, abych k tomu i nadále mohla přispívat.
Ve finále nejde o počet gólů v tabulkách, poháry na zaprášených poličkách nebo dresy nejslavnějších klubů. Každý se za něčím ženeme.
Pro mě je nakonec nejvíc, že jsem snad všem dokázala, že nejsem jen ta malá Necidova ségra.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází