Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Byla to situace, jakých je v hokejovém zápase každé střídání spousta.
Až na to, že já byl vždycky spíše hračička. Hráč, co se před branku moc netlačil. Když už jsem tam teda šel, vždycky jsem se nejprve raději kouknul za sebe, kdo stojí na kruzích a chystá se střílet. Kdo někdy hrál v jednom týmu s Alexem Ovečkinem, asi moc dobře ví, na co narážím.
Jeho bombu z jedničky fakt nakoupit nechcete…
Tehdy měl ale puk na hokejce zrovna Jeff Schultz. To byl vždycky spíše defenzivně laděný bek. Hráč, který žádné velké pecky nestřílel a hlavně nikdy moc nevymýšlel.
Věděl jsem, že puk nahodí zápěstím přímo na branku a určitě nebude mířit někam vysoko na hlavu. Počítal jsem spíše s tím, že se jeho střela může odrazit od betonu brankáře, takže by bylo dobré čekat na dorážku. Když jsem viděl, že už natahuje ke střele, v mžiku jsem se před gólmanem otočil čelem k brance, zády ke svým spoluhráčům i celé hře, a čekal, co přijde...
Puk mě trefil do lýtka.
Fůů, ta kousla!
Dneska už mají hráči přece jen trošku lepší chrániče, které jim v těhle místech chrání nohu částečně i zezadu. Já tuhle ránu dost nešťastně koupil jen přes štulpnu do zaťatého svalu na stojné noze.
To víte, že jsem si pěkně zanadával. Otupělý bolestí jsem se sotva odbelhal na střídačku a se zaťatými zuby zápas dohrál.
Ono to vlastně nebylo nic, na co bychom my hokejisté nebyli zvyklí. Jenže já bohužel netušil, jak fatální význam jedna tahle banální modřina v následujících letech pro mou kariéru bude mít. A už vůbec by mě nenapadlo, že bych se měl za pár dnů bát, jestli vůbec přežiju noc.
Když se mě dnes ještě někdo občas zeptá, na co v kariéře vzpomínám nejraději, asi to nejsou stovky skvělých zápasů v NHL ani nevraživé série mezi Pittsburghem a Washingtonem, které kvůli rivalitě mezi Sidney Crosbym a Alexandrem Ovečkinem dřív sledoval celý svět.
Ze všeho nejraději vzpomínám na to, jak jsem až v patnácti letech zjistil, že musím začít jako hokejista fakt tvrdě pracovat, a ne si jen hrát. Nejcennější vzpomínkou je vlastní zkušenost z toho, jak jsem se během let všude dokázal adaptovat na úroveň, kterou jsem nikdy předtím neznal, postupně se ze mě stával lepší a lepší hráč, a to mi nakonec umožnilo zařídit krásný život, který teď mám.
Mé hokejové dětství bylo bezstarostné. Na zimáku jsem si to každý den fakt užíval. Táta byl - a dodnes je - velký hokejový nadšenec a mládežnický trenér, takže jsem s ním na stadionu v Kopřivnici trávil spoustu času. A pořád si tam hrál.
Jezdíval jsem si často jen tak po prázdném ledě, pak i na tréninku bezstarostně míchal pukem a zkoušel různé kličky, které jsem si pak přenášel do zápasů. Než jednou pořádně vystřelit, raději jsem vždycky dvakrát drze nahrál. Čím větší šanci jsem měl, tím víc mě bavilo vymýšlet kraviny a hledat ještě lépe postavené kamarády. Prostě celou akci vyšperkovat řešením, které nikdo nečekal. Navíc když už náhodou prázdnou branku někdo z kamarádů po mé přihrávce netrefil, ani jsem se na ně nezlobil. Hokej přece byla hlavně legrace. A to i přesto, že to byl zrovna táta, kdo mě až do nějaké sedmé třídy trénoval.
Rozhodně to není nic, co bych někomu ze začínajících hráčů doporučoval. To víte, táta po mně taky šlapal dvakrát víc než po ostatních, a i když jsem teď spíše flegmouš, jako dítě jsem na něj uměl být impulzivní docela dost. Nejednou jsem tak za trest zůstal kvůli blbostem na ledě jen sedět uražený na bidle, většinou ve chvíli, kdy jsme prohrávali proti velkým klubům z okolí třeba 2:20. My nikdy nebyli ti nejlepší, což je při zpětném pohledu na klub, který do profesionálního hokeje poslal spoustu skvělých hráčů, spíše úsměvné.
Rozhodně bych ale neměnil. Na tréninky dětí nás totiž chodilo hodně a do dění v klubu, který neměl takové možnosti jako ve větších městech, se tak často zapojovali i rodiče. Někdo zařizoval turnaje, jiní zase pomáhali organizovat soustředění, na které s námi vyráželi. Nebyli jsme a ani nemohli být tak dobří jako Třinec, Vítkovice, Zlín nebo Vsetín. Úspěšné a zavedené extraligové kluby z regionu. Zato jsme ale měli skvělou partu a v ní prožili dětství, na které se nezapomíná a které vytvořilo přátelství na celý život.
Myslím, že takhle by to mělo být. Dokud to jen jde, měly by děti hrát doma spolu se svými kamarády.
Pamatuju si, že jsem proto z Kopřivnice nikam odcházet nechtěl. Když mě v patnácti oslovily Vítkovice, protože byl čas udělat v kariéře krok dál, málem jsem ten přestup obrečel.
Možná i proto, že jsem tam hned na prvním tréninku zjistil, jak moc musím přidat. Trenéři po mně najednou chtěli, abych taky bránil. Já zároveň viděl, že abych znovu mohl patřit mezi nejlepší v týmu, musím dost zásadně přidat na rychlosti i síle.
Kluci na bench po tréninku zvedali šedesát kilo, já zvedl sotva pětačtyřicet. To, co v Kopřivnici stačilo, bylo v Ostravě zoufale málo. Byla to situace, kterou jsem později v kariéře zažil tolikrát. V kanadské juniorce, ve farmářské AHL a konec konců i v NHL, kde také chvíli trvalo, než jsem si pevnou pozici v týmech dokázal vybudovat.
Vždycky jsem se dokázal kousnout. Nic jiného mi dlouho nezbývalo.
Abych já mohl hrát hokej na profesionální úrovni, musela má ségra skončit s nadějnou kariérou v tenisu. Neměli jsme doma tolik peněz, aby obě děti mohly dělat dva tak nákladné sporty.
Pro rodiče to muselo být sakra těžké rozhodnutí.
A já je nechtěl zklamat.
Plicní embolie je život ohrožující stav, při kterém dochází k náhlému ucpání tepny přivádějící krev do plic. Může za to krevní sraženina, která nejčastěji vzniká v žilách dolních končetin u člověka s poruchou srážlivosti krve. V takovou chvíli začíná holý boj o život. Já jsem přitom neměl nejmenší tušení, že embolii mám, a i s ní odehrál několik utkání v nejlepší hokejové lize na světě.
Už během zmíněného zápasu mi noha po ráně Jeffa Schultze docela dost natekla. Bylo to poprvé, co se u mě příznaky skryté nemoci měly projevit. Bohužel v tu chvíli nebylo snadné ji odhalit, modřin a otoků měli hokejisté za sezonu spoustu, já nebyl výjimkou a vědomí o rizicích s tím spojených bylo málo.
A tak jsem dělal dál přesně to, co mi radili i týmoví lékaři. Lýtko jsem několik dnů ledoval, do toho hrál další zápasy a mezi nimi létal křížem krážem po Americe. Dělal jsem nevědomky všechny ty věci, které mému zdravotnímu stavu nepřidaly.
Poprvé to trvalo asi čtrnáct dnů… Čtrnáct dnů, než přišla noc, kdy se krevní sraženina z rány poprvé uvolnila a putovala mým tělem dál.
Tu noc jsem přežil. Dnes už moc dobře vím, že to platí doslova.
Když jsem si doma večer lehl do postele, nemohl jsem se pořádně nadechnout. Šlo to dobře, jen když jsem si lehl na jednu stranu. Protože jsem byl ještě mladý kluk s kariérou před sebou, utěšoval jsem se pod peřinou tím, že to přece nic není. Moc jsem toho přes velké bolesti nenaspal, ale strach jsem žádný neměl. V hlavě jsem si promítal poslední zápasy i tréninky a snažil si vybavit jen náznak situace, kdy mě trefil puk nebo jsem se v rohu srazil se soupeřem.
Za chvíli už jsem sám věřil tomu, že mám naražené žebro, a teprve ráno místo tréninku vyrazil ve Washingtonu do špitálu na rentgen.
Doktoři si chvíli prohlíželi snímky, než přesvědčivě konstatovali, že to bude jen zápal plic.
Plíce na těch snímcích byly špinavé, prý je to dost podobné.
Nevím. Při představě, že se mi plíce ucpávaly z úplně jiného důvodu, mě ale mrazí ještě teď.
Ti stejní doktoři mi totiž nasadili antibiotika, a protože se blížilo play off, už za další dva týdny - jen co jsem plíce v tréninku trošku rozdýchal – jsem hrál další zápas v NHL.
Hrát NHL bylo z velké části hlavně o hlavě. O tom, jak se kdo dokázal srovnat s tlakem a jak kdo k čemu přistupoval.
První sportovní psychology v týmech, kteří by hráčům pomáhali se s tím vším popasovat tak, jak je dnes běžné, jsem zažil až v době, kdy se má kariéra blížila k předčasnému konci. Přitom si myslím, že zrovna já jsem byl přesně ten hráč, který by je potřeboval a byl jejich častým klientem. Tím, který by je sám vyhledával a rád se s nimi bavil. Tím, kdo by s jejich pomocí byl ještě lepším hráčem, než jakého si pamatujete.
V Americe už jsem dávno nebyl ten kluk z Kopřivnice, který si hrál. Bral jsem hokej vážně. Někdy možná až moc.
Během těch let jsem se se spoustou hokejových věcí ve vlastní hlavě pral, často jsem ani před zápasem nebyl schopný spát kvůli obavám, jestli jsem na něj dostatečně připravený. Ruku v ruce s tím, jak moc jsem dřel, abych se na úroveň NHL z malého klubu v Česku dokázal probojovat, přicházely i zbytečné pochybnosti, jestli to stačí.
Jen tak jsem proto často na hotelovém pokoji před zápasem polehával v posteli a do poslední možné chvíle si ve fantazii přehrával, jak dát v konkrétní situaci gól, co všechno se může stát a kam budu střílet, když dostanu přihrávku na kruh. Zatímco většina mých dalších spoluhráčů bezstarostně pospávala a přicházela na zápas s úsměvem, já byl už před začátkem uzavřený do sebe. Plně koncentrovaný na další večer ve vyprodané aréně.
Přestože jsem byl v tomhle ohledu trošku jiný než ostatní, věřil jsem tomu, že to funguje, protože věci, které jsem si v mysli přehrával, se nakonec často v zápase skutečně staly a já na ledě v danou chvíli věděl, jak s nimi naložit.
S pár sportovními psychology jsem se o tom po kariéře bavil. Popisoval jsem jim, jak jsem se svou myslí pracoval, a oni mi potvrdili, že to bylo správně. Měl jsem z toho radost, zároveň mě mrzelo, že jsem to nezjistil o trošku dřív. Myslím, že by mě takové vědomí uklidnilo.
Kdybych dřív v kabině řekl, že si o svém výkonu potřebuju s někým promluvit, byl bych okamžitě za blázna.
Přitom já se občas tak trápil! Někdy úplně zbytečně. Snažil jsem se o hokeji přemýšlet a neuměl si přiznat, že je to spíš na škodu. Oblékal jsem dresy Washingtonu, Floridy, Montrealu, Colorada nebo Chicaga a najednou nebyl ten kluk, co se jako dítě uměl smát i tomu, že velká šance gólem neskončila.
Sedával jsem během zápasů na střídačce svého týmu a hledal ve svém posledním střídání chyby i tam, kde ve skutečnosti žádné nebyly, až do chvíle, než jsem znovu musel skočit na led.
Jen co jsem dobral antibiotika na údajný zápal plic, trenéři mě vrátili do sestavy. Stihl jsem konec základní části i šest zápasů v play off.
Vypadli jsme hned v prvním kole a já v posledním zápase koupil šlupku pukem do druhé nohy. Zase mě chvíli pobolívala, opravdové problémy ale přišly až o pár dní později v letadle někde nad Atlantikem, když jsem se po sezoně vracel domů do Česka. Změna tlaku na palubě spustila obrovskou bolest, pár dnů jsem nespal a kulhal i po pár týdnech volna, když už jsem chtěl začít s letní přípravou.
"Tome, to vypadá, jako bys měl ucpané cévy," říkala mi má babička, když jsme u ní jeden víkend byli na oběd.
"Babi, to je blbost," odpověděl jsem jí možná trošku pobaveně.
Její slova ale ne a ne dostat z hlavy ani s odstupem několika dnů. Přemýšlel jsem o nich tak dlouho, než jsem si přes známé domluvil kontrolu v nemocnici. Lehl jsem si tam v ordinaci na lůžko a kontroloval doktora, jak pozoruje ultrazvuk.
"Co že to děláte?" zeptal se mě.
"Jsem profesionální sportovec, hraju hokej v NHL," řekl jsem mu.
Odpověď, jakou na mě suše, bez emocí a chladnokrevně vypálil, jsem v tu chvíli absolutně nečekal. Dokonce mám i dnes ten pocit, že jsem ji na místě ani nedokázal pochopit.
"Tak ty jsi, chlapče, dohrál…"
Chvíli bylo v ordinaci úplné ticho.
Myslím, že mi vše začalo docházet až v dalších hodinách, kdy se na sebe nabalovaly další a další vyšetření. Ultrazvuk dal podezření babičky za pravdu, v těle jsem měl obrovskou krevní sraženinu, která se zaplať pánbůh neuvolnila dál do těla.
Doktoři mi tak okamžitě nasadili léky na srážlivost krve, kterou mám hustší než normální zdraví lidé. Problém je, že když berete léky na srážlivost krve, nesmíte mít kontakt.
A já tak na půl roku hokej skutečně poprvé dohrál.
Hráli jsme doma s Buffalem, Matt Duchene ve třetí třetině po mé přihrávce vyrovnal na 3:3 a dostal zápas do prodloužení.
V něm jsme nejprve ubránili oslabení po faulu Milana Hejduka a pak sami dostali možnost přesilovky.
Po individuální stránce bylo angažmá v Coloradu v podstatě mé nejlepší v kariéře. V dresu Avalanche jsem hrál v prvních formacích, sbíral skoro bod na zápas a jako člen první přesilovkové pětky pochopitelně nechyběl na ledě ani teď, když byla šance zápas při hře čtyři na tři rozhodnout.
Problém byl v tom, že v klubu o mých zdravotních trablech nikdo nevěděl. Washington se mě kvůli embolii později snažil před uzávěrkou přestupů zbavit a tenhle detail při jednání o výměně s Coloradem jeho manažeři zatajili.
Nemluvil jsem o tom s nikým ani já, nikdo se mě neptal a já navzdory své nemoci zápasy v podstatě bez problémů hrál. Ve zdravotní kartě z Ameriky jsem navíc měl jen prodělaný zápal plic.
V poslední minutě prodloužení jsem od mantinelu narýsoval nádherný křižný pas, po kterém David Jones zakončoval do prázdné branky. Ve chvíli, kdy jsem se chtěl rozjet radovat spolu s ostatními spoluhráči v hloučku z vítězství, jsem se ale skácel k ledu a znovu nemohl popadnout dech. Embolie se vrátila potřetí, tentokrát přímo na ledě a přímo během zápasu NHL.
V kabině mi lékaři okamžitě podávali inhalátor, měli totiž za to, že mi problémy způsobila nadmořská výška v Denveru, na kterou jsem po dvou měsících ve městě nebyl zvyklý. Vyšetření v nemocnici na druhý den ale potvrdilo to, co jsem si sám myslel. Mým tělem putovala další sraženina, která tentokrát klidně mohla být fatální.
Bylo to v sezoně, kterou jsem z půlky kvůli lékům na ředění krve vynechal. V sezoně, po které mi končila smlouva a já byl ve stavu, že o mě i Colorado, kde jsem byl jedním z klíčových útočníků týmu, ztratilo zájem.
Ve stavu, v jakém jsem byl, to znamenalo de facto konec kariéry. Jenže říkejte to hokejistovi, kterému je teprve šestadvacet!
Celé léto jsem tak v podstatě řešil, jestli existuje způsob, jak problémy vyřešit. Nakonec jsem dostal doporučení na jednoho specialistu v Americe, který mi nabídl možnost operace. Prý už takovou s nějakým hokejistou v minulosti dělal a stejný problém vyřešit dokázal. Nebyl důvod pochybovat, vždyť mi nic jiného ani nezbývalo. Podstoupil jsem proto operaci, při které mi do aorty zabudovali filtr. Takový malý deštník, který se v aortě rozevře a žádnou sraženinu nepustí dál do těla: Směrem k srdci a do mozku, kde tahle potvora nadělá největší paseku.
U sportovců je tohle řešení asi vzácné, mezi normálními lidmi tolik ne. Padesátníci nebo šedesátníci, kteří problémy se srážlivostí krve mají, dnes tenhle zákrok podstupují běžně, je to vlastně rutina. V mém případě se řešilo jen to, jakým způsobem doktor filtr do mého těla zavede. Dělá se to buď přes tříslo, nebo přes rameno. S ohledem na to, kolik hokejistů s třísly mívá problémy, jsem stál o druhou variantu.
Operace dopadla úspěšně a já dostal na papír razítko, že jsem zdravotně způsobilý nadále vykonávat profesionální sport. S agenty jsme hned po operaci začali hledat nový klub.
Ovečkina jsem poprvé viděl už na osmnáctkách. Ve čtyřech zápasech dal asi dvanáct gólů, nešlo ho bránit. O dva roky později už na turnaji dvacítek proti němu nastoupil Sidney Crosby. Právě tehdy se rodila rivalita, která v novodobé éře NHL nemá obdoby. Rivalita, kterou jsem v mládí jako Ovečkinův spoluhráč dennodenně zažíval.
Vlastně jsem se na Ovečkina moc rád koukal, bavil mě i na tréninku. Bylo fakt husté sledovat, s jakou intenzitou do toho šel. Kdykoliv dostal puk, šel do branky. Naprosto bezhlavě. Snažil jsem se od něj spoustu věcí odkoukat. Viděl jsem, co si dovolil, jaké věci mu vycházely, a zkoušel je dělat taky. Střelu jako on jsem ale samozřejmě nikdy neměl.
Rivalitu mezi ním a Crosbym, dvěma nejlepšími hráči své doby, ale myslím vytvořila spíše média. Nemám pocit, že by tím tihle dva během sezony žili. Přicházelo to vždycky až v play off, protože jsme s Washingtonem proti Pittsburghu vyjma jedné sezony hráli snad každý rok. Miloval jsem to. Miloval jsem tyhle zápasy proto, že najednou o něco šlo. Možná si to málokdo umí představit, ale NHL se s koncem základní části změní v úplně jinou soutěž. Show jde stranou, najednou jde o všechno. Z jedné strany na druhou létají emoce, mění se i chování fanoušků a já tu vřavu - umocněnou rivalitou dvou hokejových superstar - ve vyprodaných arénách miloval. Už na rozbruslení jsem si ji užíval.
Tihle dva, Ovečkin s Crosbym, v sériích, které sledovali úplně všichni, samozřejmě dominovali. Oba dva to brali na sebe. Když měli puk, chtěli rozhodnout. Pamatuju si, jak nás štvalo, že Ovečkin protahoval střídání, a přitom jsme moc dobře viděli, že to samé dělá i Crosby na druhé straně. Výsledkem byl dokonce zápas, ve kterém dali oba hattrick. Neskutečné.
Jo, byl zážitek u toho být. Taky ale myslím, že by se mi na to mnohem lépe vzpomínalo, kdybychom ten Pittsburgh dokázali vyřadit. A to se nám nepovedlo, ve Washingtonu jsem zažil skvělou éru, která ale pravidelně v play off končila dřív, než by si všichni přáli a než i média očekávala.
Dnes už s odstupem času a jistým nadhledem vím proč. Týmovost Pens byla větší než naše. Měli v té době víc hráčů, co hráli do obrany i útoku. My hráli hurá hokej, který se sice líbil divákům, ale nikdo s ním nikdy neuspěl. Na Ovečkina jsme zkrátka spoléhali až moc. Dostávali spoustu branek a věřili, že jich náš kapitán dá víc.
Neumím na něj říct křivého slova. V kabině byl veselá kopa, týmové večeře byly jeden velký zážitek. Navíc to byl sportovec, který toužil vyhrávat. Myslím, že v první fázi kariéry ale toužil vyhrávat až nezdravě moc. Trvalo to pár let, než vyzrál v opravdového lídra. V legendárních bitvách s Pittsburghem to ještě na rozdíl od Crosbyho nebyl hráč, který je připravený zvednout Stanley Cup nad hlavu.
V té době to byl hráč, který chtěl trofeje vyhrávat sám a nechápal, že velká vítězství bere jen celý tým. Bylo to snad jediné jeho mínus, které ale postupem času dokázal vyřešit. Mě každopádně trápí dodnes, že se Washingtonu vysněný pohár nepodařilo vyhrát už za mě. V prvním roce jsme postoupili do play off na poslední chvíli díky sérii snad čtrnácti výher v řadě, novináři náš rozjetý tým pasovali na černé koně play off, my sami si hrozně věřili, ale v cestě nám stál ten prokletý Pittsburgh. Rok nato jsme vyhráli základní část, to už nás experti považovali za jasné favority. Sérii s Montrealem jsme měli rozehranou výborně, vedli 3:1 na zápasy a nakonec 3:4 prohráli.
Strašné!
Od té doby vím, moc dobře vím, jak těžké je v play off vyhrát sérii, a že v NHL to platí obzvlášť. Někdy to vypadá strašně jednoduše. Váš tým dělá správné věci, celou sezonu dává snadno góly, ale pak se proti vám postaví soupeř s Carey Pricem v brance, který se rozhodne nepustit gól, a v podstatě lusknutím prstů máte po sezoně.
My jsme ve Washingtonu neuměli vyhrávat zápasy na 1:0. Bušili jsme do nich, ne a ne dát gól, zatímco oni nám dvakrát ujeli a rozhodli zápas. Takhle jsme prohráli tři zápasy v řadě a já to dodnes beru jako největší zklamání kariéry.
Taky Ovečkin to tehdy nesl hrozně, ale musel si tím projít. Pro něj i zbytek týmu to byla nezbytná zkušenost, kterou uplatnili o pár let později, když se jim Stanley Cup nakonec už beze mě vyhrát povedlo. Deset let od prvního vyřazení s Pittsburghem. Zhruba deset let totiž v NHL trvá, než se vám podaří vybudovat vítězný tým. Taková je má zkušenost, má teorie.
Stejně dlouho to totiž nakonec trvalo Coloradu, kde jsem se taky mihl na začátku týmové přestavby. A deset let to trvalo i Floridě, která sice na pohár zatím nedosáhla, ale v poslední sezoně se dostala do finále.
Hrál jsem za týmy, které si nakonec cestu k trofeji našly. Vždy jsem ale bohužel byl jen součástí začátků celé téhle bolestivé cesty.
Problémům s plicní embolií se v profesionálním sportu dlouho nevěnovala příliš velká pozornost. Faktem taky je, že problém byl svým způsobem dlouho i na mé straně. V NHL jsme mezi zápasy hodně létali a já toho tehdy o prevenci ještě také moc nevěděl.
Když cestujete v letadle, musíte hodně pít. Tím se totiž vaše krev ředí přirozeně, jenže to jsem se dozvídal až později. Já totiž moc nepil ani jako hráč, dal jsem si nanejvýš pár loků během zápasu z flašky na střídačce, a po zápase už neměl skoro nic. Místo abych se pak během letu občas protáhl a udělal pár kroků v uličce, zalomil jsem na své sedačce a vzbudil se až po přistání.
Nevědomky jsem zkrátka dlouhodobě nedělal věci, kterými bych svým problémům předcházel, a v mém těle se to kumulovalo. A to i přesto, že jsem byl jedním z prvních hokejistů v NHL, kteří si do letadla obouvali kompresní ponožky nebo kalhoty. To, co je dnes běžné i mezi obyčejnými lidmi na delších cestách, a mezi sportovci už naprostá samozřejmost, bylo tehdy i mým spoluhráčům pro smích. Dělali si ze mě legraci.
Byla to zkrátka jiná doba, ve které se i z opravdových problémů vinou neznalosti často dělaly jen maličkosti.
Když hráč dostal v zápase sekeru hokejkou nebo ránu pukem pod chránič, pytlík ledu stačil.
To až dnes mají hráči v každém týmu k dispozici kompresní pomůcky a speciální šály, které podobným problémům pomáhají předcházet. A to dost možná díky konkrétnímu případu z NBA, který v jednu chvíli řešila americká společnost a který - o tom jsem přesvědčen - mou kariéru ukončil.
Do Ameriky jsem po konci na Floridě a skvělém létě přiletěl fantasticky připravený, fakt jsem si věřil, že si v kempu místo v Minnesotě, kde jsem byl domluvený na try outu, vybojuju a budu ještě pár let dobrým hráčem NHL. Z ničeho nic ale přišla od klubu zpráva, že si vedení nepřeje, abych do tréninku vůbec naskočil.
Možná vám něco říká jméno Chris Bosh. Byl to hvězdný pivot Miami Heats, který v roce 2016 kariéru pod tlakem veřejnosti ukončil. Kvůli... No jasně, krevní sraženině.
Narozdíl ode mě, který pod léky na ředění krve předtím vydržel hrát špičkovou americkou soutěž - také na Floridě - bez povšimnutí šest let v kuse, byl totiž až moc velkou hvězdou na to, aby jeho zdravotní problémy a možná rizika neřešila média.
Vedení ligy pak ze strachu, aby nezkolaboval v tréninku nebo nedejbože nezemřel během zápasu, rozhodlo, že mu vyplatí zbytek částky z podepsaného kontraktu, ale že z bezpečnostních důvodů jej zpátky na palubovku nepustí.
Stalo se to celé jen pár dní předtím, než jsem v Minnesotě podstoupil povinnou lékařskou prohlídku, po které mi klub oznámil, že v tomhle stavu přece není možné NHL hrát. Přitom jsem předtím takhle odkroutil tolik povedených sezon, aniž by fanoušci nebo novináři něco tušili.
Uznávám ale, že to někdy byla pořádná alchymie.
Po konci v Coloradu a operaci, při které mi lékaři bezbolestně aplikovali filtr do těla, o mě navzdory zdravotnímu stavu zájem projevila Florida. Možná to byl z její strany v té době risk, ale já se cítil dobře a nakonec si tam svými výkony řekl taky o hezkou smlouvu. Musel jsem se přitom ale naučit, jak a kdy léky na ředění krve brát a kdy je vynechávat tak, abych pod léky kvůli nežádoucím účinkům nehrál zápasy a aby mi nic fatálního nehrozilo.
Nakonec mi lékaři namíchali dávky, které jsem byl schopný brát i mezi back to back zápasy, tedy dvěma zápasy ve dvou dnech. Hned co skončil ten první, utíkal jsem z ledu do kabiny, sundával výstroj a sám si píchal injekci do břicha, aby dávka do druhého dne a druhého zápasu vyprchala.
Nijak jinak jsem celých těch šest let u Panthers omezený nebyl, naopak jsem se v tréninku často cítil lepším hráčem. Dokonce mi nejednou přišlo, že se mi s řidší krví svaly okysličovaly v zátěži lépe a vydržel jsem víc.
Dneska, když už nejsem součástí profesionálního sportu, už si injekce píchat nemusím, krev mi zase ředí prášky a já žiju normální, v ničem neomezený život. Hraju golf, tenis, dřív jsem si v Česku v létě s kamarády zahrál také hokej. Jasně, kdybych se rozsekal v autě nebo se řízl do tepny, asi bych mohl vykrvácet o něco rychleji než zdravý člověk, ale to jsou věci, o kterých se nemá smysl bavit.
Přestože mám krev naředěnou víc než drtivá většina z vás, nic se neděje ani ve chvíli, kdy se v kuchyni při vaření říznu. Problémy jsem s tím neměl ani jako sportovec. Dokonce ani ve chvíli, kdy mi na střídačce doktoři šili tržnou ránu. Nebudu ale lhát, že jsem i s ohledem na tyto problémy kariéru neskončil dřív, než jsem si jako mladší plánoval. Bylo mi teprve dvaatřicet, kdy jsem po konci v Minnesotě ještě před zahájením sezony přišel na to, že vracet se do Evropy a hrát hokej třeba doma v Česku, nebo jinde v Evropě, kde jsem nabídky měl, nestojí za to.
Vítkovice tenkrát hrály na spodku tabulky a hrát takový hokej pro mě nedávalo žádný smysl ani finančně. Měl jsem taky trošku pochybnosti o tom, jaký respekt k sobě tenkrát hráči v extralize měli, nelíbil se mi styl hokeje plný skrytých faulů a hákování. I s vědomím, že mě to jednou může všechno dohnat, jsem přirozeně dospěl k tomu, že kariéru v tichosti ukončím.
Na konci léta roku 2016 jsem tak ze dne na den zmizel z hokejového světa.
Nikdy jsem tohoto rozhodnutí nelitoval.
Pět let jsem o hokeji nechtěl nic slyšet. Jen občas jsem si pustil zápasy Panthers, vždycky spíš z donucení.
Protože jsme se rozhodli s rodinou zůstat na Floridě, lidé se mě občas na hokej dál ptali. Kdekoliv viděli bývalého hráče Panthers, dali se s ním do řeči a chtěli být v obraze. Jen proto jsem po očku sledoval, jak na tom Panteři jsou, abych jim měl co říct. Minulý rok jsem hokeji zase úplně propadl díky mé dceři.
Je jí teprve devět, tátu si jako hráče NHL nepamatuje. Vídávali jsme se ale pravidelně s rodinou Radko Gudase, který bydlel kousek od nás. Naše děti si spolu hrávaly a dcerka najednou přišla s tím, že by chtěla strejdu v NHL vidět. Šli jsme na hokej jednou, podruhé... Nejprve tomu propadla malá, pak i já.
Došlo to do takového stavu, že se ze mě stal velký fanoušek.
Sám sebe jsem normálně na tribuně nachytal, jak jásám a křičím, když dali Panthers gól. Jakou radost a emoce mi sledování hokejových zápasů znovu dodává.
Dělal jsem něco, co mě jako sportovce nikdy předtím nenapadlo. Naučil jsem se být normálním hokejovým fanouškem a můžu vám říct, že je to něco úžasného.
Přestože hokej dál hrát na profesionální úrovni nemůžu, už zase z něj mám stejnou radost, jakou jsem z něj míval kdysi jako malý kluk v Kopřivnici.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází