Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
„A to mám jako prodat babetu, nebo co?“
Ivan Hlinka se na nás podíval takovým pohledem, že jsme s Robertem Kyselou málem zalezli pod stůl, jak jsme se zastyděli. Poslední dobou nám připadalo, že už nejsme úplní bažanti, že se z nás staly opory týmu a zasloužili bychom si lepší plat, ale pan Hlinka náš názor podle všeho úplně nesdílel.
Pěkný. A co teď. Nejradši bychom v tu chvíli utekli.
„Ale jo, kluci, my vám přidáme,“ dodal naštěstí vzápětí.
A bylo to. Přidali. Stačilo si to jenom takhle říct. Co se domluvilo, to platilo. Neskutečně férové jednání. Zatímco dneska musíš mít všechno na papíře a nejlíp několikrát ověřené, tehdy v polovině devadesátých let se to dělalo takhle. Pořádně jsme ani netušili, že existuje někdo jako hráčský agent. Rozhodně ne u nás v Litvínově. Tam se všechno řešilo napřímo. Vyšli jste po schodech, zaťukali na kancelář, v níž v té době úřadoval zrovna pan Hlinka, a dobrali jste se k nějaké domluvě. Dneska by se řeklo, že v klubu panovala rodinná atmosféra, jenže mně tehdy ani nepřišlo, že by to snad mělo být jinak.
Litvínov pro mě nebyl rodinný klub. Byl to zkrátka klub, který nějak fungoval, já do něho přišel a byl jsem spokojený s tím, jak to tam chodí.
Dnešní hráči už si ani neumí představit, že jako hokejista jsem původně musel být zaměstnaný jako zámečník a potom potrubář v chemičce. Aniž bych věděl, co to přesně znamená, samozřejmě. Před revolucí u nás ale oficiálně neexistovalo něco jako profesionální sportovec. Platily nás fabriky a byli jsme zařazení podle tabulek.
Vydělával jsem tenkrát nějakých dva a půl tisíce korun měsíčně, k tomu šest set prémie za vyhraný zápas, tři stovky za remízu. Ke smlouvě, kterou jsem si zpočátku – tak jako ostatní – vždycky dojednal sám, jsem po čase dostal státní byt, potom i služební auto. Na osmnáctiletého fracka a na tehdejší dobu jsem měl parádní podmínky. Kluci z nároďáku se dostali, tuším, třeba na základ sedm a půl tisíce. Rozdíly nebyly tak velké. S tím taky souviselo, že ti, co se trefili svými kariérami do téhle doby a neodešli hrát nikam ven, si neměli šanci cokoliv našetřit. I kdyby si dokázali dát stranou pár desítek tisíc ročně, koruna devalvovala tak rychle, že jim z toho brzy nic nezbylo. Bylo mi jich vlastně líto. Naše generace už oproti nim měla štěstí, protože my si naopak v devadesátých letech začali vydělávat pěkné peníze i tady doma.
A proto se na nás taky začali věšet ti, kteří z nás ty peníze chtěli vytáhnout.
Tak, jak to bylo divoké v celé společnosti a všechna pravidla se teprve nastavovala, tak i v téhle oblasti využívali bujícího kapitalismu lidi nabízející různé zaručené investice, pochybní pojišťováci a jim podobní. Právě takoví se okolo nás začali motat a my jim zpočátku věřili, že to s námi myslí dobře.
Rozhodně tedy já.
Stačilo málo a moje kariéra skončila dřív, než pořádně začala. Že mě táta odmítnul pustit z Liberce z domova, dokud nedostuduju střední školu, je známá skutečnost, o níž jsem často vyprávěl. Delegaci z Litvínova v šestaosmdesátém velmi slušně, ale přitom rázně vyprovodil s tím, že neexistuje. A že jestli o mě mají opravdu zájem, tak ho budou mít i za rok.
Tehdy jsem na něho byl extrémně naštvaný, ale on holt věděl, jaký jsem spratek. Vychovával mě způsobem, za jaký by ho dneska asi zavřeli, jenže se mnou to jinak nešlo, to jsem schopný si přiznat a tam nahoru poslat slova díků. Tátovi bylo jasné, že jakmile mě pustí z domova, s mým plněním povinností to nebude žádná sláva. Já tou dobou před sebou samozřejmě viděl jen to, že můžu jít do klubu z nejvyšší soutěže, protože v Liberci se tenkrát hrála jen nižší liga, a táta mě v tom brzdí. Jenže on mi dokola opakoval, ať si jako nemyslím, že se někdy budu živit hokejem. Vůbec. Hlavní je škola.
A tak jsem nejdřív dodělal stavební průmyslovku, přičemž Litvínov o mě skutečně stál i napřesrok.
Rozhodně jsem ale nepřišel a rovnou nenaskočil do áčka. Chytali tu Viktor Lukeš a Franta Bodlák a já vedle nich jen trénoval. Bylo evidentní, že se přes ně nemám šanci dostat, takže po čase jsem už měl podepsané lístky na hostování do Loun do druhé národní.
Právě tenkrát všechno mohlo nabrat úplně jiný směr. Mohl jsem do těch Loun odejít a navždycky se tam ztratit. Daleko od velkého hokeje. Místo toho ale tou dobou v Litvínově vyhodili trenéra Důma, tým převzal Ivan Hlinka s panem Beránkem a ti do brány postavili mě. Mladého kluka bez zkušeností.
Můžu jim za to dneska akorát tak líbat… No, řekněme, že jim můžu ze srdce děkovat.
Tak jako jiní sportovci v důležitých chvílích kariéry, i já měl v tomhle momentě kliku a dostal jsem to, co je potřeba: Šanci. Pak už je vždycky na každém, jestli tu svoji chytne za pačesy. Mně se to povedlo. A tak místo abych v devatenácti skončil v Lounech, chytal jsem jako dvacetiletý finále nejvyšší soutěže.
Mým snem původně vždycky bylo zachytat si v ní aspoň jeden zápas.
Potom jsem si říkal, že by bylo nádherné v té lize vydržet aspoň do pětadvaceti.
A když jsem i to zvládnul, tak jsem chtěl do třiceti.
Nakonec jsem extraligu chytal ještě v devětatřiceti a dalších šest let přidal v Ústí v první lize.
Zpočátku mě přitom vůbec nenapadlo, že by se hraním hokeje daly vydělat i kdovíjak velké peníze. Rozhodně ne v Česku. Ovšem z těch dvou a půl tisíc, co jsem bral jako potrubář, se brzy staly hodně slušné výdělky.
Ve svých nejlepších letech jsem se dokázal dostat na vyšší násobky statisíců korun měsíčně. Byly to částky podobné těm, co si hokejisté vydělají dneska, ale s přihlédnutím k inflaci, takže v celkové hodnotě i daleko vyšší. A to jsem přitom nechytal ve Spartě nebo Vsetíně, kde majitelé svým hráčům platili ještě řádově víc.
Dobře pro ně, ale i pro nás ostatní, protože i nám tím zvedali cenu.
Skoky ve výplatách byly postupně opravdu velké. Až tak, že když mi začaly chodit i nabídky ze zahraničí, z Finska nebo Švédska, odmítal jsem je. Finančně totiž nebyly o tolik zajímavější, aby mě ohromily a měl jsem potřebu připravit se o domácí zázemí, jaké jsem ke svým výkonům vždycky potřeboval. Já jsem totiž ten typ, který nemá rád změny.
Možná to byla pohodlnost, možná nechuť podstupovat zbytečně riziko, možná strach z toho, že kromě ruštiny jsem neuměl v cizí řeči ani slovo, každopádně mě ven nic netáhlo a peníze už vůbec ne. Měl jsem se hezky tam, kde jsem byl.
Prvního agenta jsem potřeboval až v době kolem roku 2000, kdy se manažerem v Litvínově stal pan Macholda a spolu jsme se nebyli schopní dohodnout. Neměl jsem už sílu, abych všechna ta jednání absolvoval sám.
Když mi tehdy agent mimo jiné prozradil, kolik bych si mohl vydělávat jinde a že není třeba za každou cenu zůstávat v Litvínově, spadla mi brada.
Taky mi ale představil dva chlapíky, kteří nabízeli pojistky. Tím, že přišli na jeho doporučení, jsem k nim měl i počáteční důvěru.
Důvěru, již si nezasloužili.
Jsou typy, které si díky sportu vydělají krásné peníze, ale dovedou je okamžitě rozházet. Prostě žijí naplno, dokud mají z čeho.
Fajn, je to jejich volba. Já to měl ale vždycky jinak. Mým cílem bylo, abych si z toho, co vydělám, našetřil na život po kariéře, abych si vytvořil komfortní finanční polštář. Netušil jsem, jak dlouho budu hrát, takže jsem záhy začal hledat možnosti, jak nechat co nejvíc prostředků, které nepotřebuju na každodenní výdaje, pracovat formou investic.
Jako asi jednomu z mála hokejistů mi nikdo nikdy seriózně nenabízel, abych mu zafinancoval otevření hospody, a sám jsem tímhle směrem nepřemýšlel. Už jen selským rozumem mi to připadalo jako velké riziko, zvlášť když o tom oboru nic nevím. Jelikož je moje paní cukrářka, chvíli jsme uvažovali o cukrárně, byl bych ochotný jí na to peníze i dát, ale došli jsme k tomu, že Litvínov není úplně to pravé místo na tenhle typ podnikání. Velká konkurence a malá kupní síla, to nevychází úplně smysluplně.
V devadesátých letech jsme s kamarádem z týmu Robertem Kyselou zahučeli nějakých čtyři sta tisíc, co si tak pamatuju, v kopírkách. Tehdy to bylo dost peněz. Borec je od nás vzal, že nakoupí kopírky v zahraničí a budeme je tady prodávat, ale zmizel a už jsme ho nikdy neviděli. Podobných zkušeností bylo víc, souvisely s tím, jak to u nás v té době s podnikáním vypadalo. Jakmile padli komunisti, kdekdo si myslel, že je dovoleno cokoliv, byl tady úplný Klondike. Vybavím si třeba jednoho pána, skoro důchodce, s nímž nás někdo seznámil a my mu půjčili prachy, které jsme z něj pak nemohli dostat. Jezdili jsme za ním, on se před námi schovával. Bylo to potupné pro všechny zúčastněné.
I takové zkušenosti mě vycvičily v tom, abych neskákal na každý pochybný kšeft, co mi někdo nabízí.
Pak tu byli spoluhráči. Třeba na Kladně jsme měli jednoho, který měl hodně rád blikající světýlka a napůjčoval si od kdekoho. Toho chudáka pak lichváři vozili zavřeného v kufru auta, aby ho postrašili, když neplatil. I já měl problémy z něho všechno dostat zpátky, ale na rozdíl od některých jiných kluků z kabiny se mi to povedlo. Normálně jsem za ním došel s tím, že do prdele, půjčoval jsem ti to na měsíc, tak kde to mám? Když dál dělal mrtvého brouka, domluvil jsem se na vedení, ať mu to strhávají rovnou z výplaty, že už se s ním nebudu dál bavit.
Na takového spoluhráče se ti pak v kabině a na ledě samozřejmě nekouká úplně nejlíp, ale na druhou stranu, klub za to nemůže, takže ve chvíli, kdy jdeš do tréninku nebo zápasu, musíš nechat stranou, co mezi vámi je.
Nakonec to stejně byla přece jen moje chyba, že jsem mu půjčil.
Stejně jako ta, jíž jsem se málem připravil o nemalou část vydělaných peněz.
Jako hokejista potřebuješ pojistit pro případ úrazu. To je jasná záležitost. Platíš si nějakou částku a když se ti stane něco, co ti vezme možnost živit se tím, co umíš, dostaneš finanční kompenzaci. Buďto v případě krátkodobého zranění, nebo trvalých následků.
Úrazovky jsou jedna věc.
Investiční pojistky věc druhá.
Je to největší nesmysl, co jsem kdy se svými penězi udělal.
V mládí jsem se nezajímal o detaily toho, co podepisuju. Kdo z pětadvacetiletých kluků, kteří se věnují nějakému dobře placenému sportu, to dělá?
Málo, bohužel.
Já netušil ani, že člověk, který se mnou pojistku sjednává, z toho má nějakou provizi. Ti dva pojišťováci, které mi doporučil agent, mi přinesli tabulky, ukázali nádherná zhodnocení a nabídli, abych investoval do životní pojistky. Já jim to samozřejmě podepsal, protože to vypadalo lákavě. Proč bych to neudělal, když vydělávám dost peněz, abych si to mohl dovolit? Tak jsem tehdy přemýšlel. Dostal jsem několikastránkový dotazník, tak jsem všechno možné zaškrtal a bylo to.
Udělal jsem jednu tuhle pojistku sobě, jednu na manželku a tři dětem. Každému že na ni budu platit dvacet tisíc měsíčně. Myslel jsem si, že tím prostě investuju peníze, které se mi budou nějak vyplácet zpátky. Šoupnul jsem tam, co jsem mohl.
A to jsem za těmi pojišťováky ještě po čase přišel s tím, že už vydělávám víc, tak že bych si tam posílal ještě vyšší platby. Na to mi řekli, že to už by bylo moc.
Tak hodný byli.
Chyták těchhle pojistek se totiž skrýval v tom, že abys o své peníze nepřišel, musel jsi je platit po celou dobu trvání smlouvy. V mém případě by to bylo snad do šedesáti, aby to dávalo smysl a zhodnocená částka se mi vyplatila zpátky. Samozřejmě v době s úplně jinou hodnotou peněz.
Nikdo ti taky neřekl, že za takové smlouvy, jako udělali se mnou, ti dva zkasírovali na provizích přes půl milionu korun. Tehdy to bylo nastavené tak, že zprostředkovatelé dostali odměnu, na kterou jim nikdo po uplynutí pár let už nemohl sáhnout tak, jako je to dneska, kdy se provize rozkládají postupně a musejí se vracet, když klient pojistku zruší. Proto mi dokonce řekli, že tam mám těch dvacet tisíc posílat pár let a pak to klidně můžu stáhnout na nižší platby.
Přesně takhle. Protože pak už jim bylo jedno, co z toho budu mít já nebo pojišťovna. Šlo jim jen o prachy pro sebe.
Nic z toho jsem původně netušil.
Ne do doby, kdy u nás seděl jeden příbuzný, který se pohyboval v oboru, a já se mu chtěl pochlubit, jak jsem super investoval, a pojistky mu ukázal. Moje nadšení ztlumil už jen tím, jak podezíravě si ty papíry prohlížel a potom pronesl, že to není úplně tak výhodné, jak by mělo být.
V první chvíli jsem se cítil dotčeně. Měl jsem v tom hodně peněz a odmítal jsem věřit, že bych se mohl mýlit, že by mě někdo jen napálil.
Bohužel, můj příbuzný měl pravdu. A moje prudká povaha si to postupně musela přiznat.
Každý v lize věděl, že Orct je magor a je snadné ho vytočit. V mých začátcích to tak rozhodně bylo. Těch historek, co z toho vyplynuly. Těch zápasů, co jsem podělal proto, že jsem se nechal rozhodit.
Říkávám s nadsázkou, že mít svoji dnešní hlavu a třicetileté tělo, kde já mohl být…
Už jen v tom mém prvním finále za Litvínov v roce 1991 mě Jihlavští dokázali totálně rozebrat. Jednoduše jsem to neustál. Myslel jsem si, že když jsem zaválel v semifinále, tak to půjde i dál, ale oni začali do novin pouštět, že Orct je slabej gólman, a já se s tím nedokázal psychicky vyrovnat. I přímo na ledě do mě ryli bez přestání. Pak třeba stačilo, že na mě po jednom inkasovaném gólu spoluhráč Pepa Beránek houknul, ať už něco chytám, a já se urazil a odjel jsem na střídačku. Tam jsem si sednul a museli mě přemlouvat, abych se vrátil zpátky. Tak rozhozený jsem byl.
Sotva jsem si do kasy zase stoupnul, dostal jsem druhej kus a už jsem putoval na bidlo opravdu.
Takový jsem byl. Vzteklý, impulsivní, nevyrovnaný. Jak jsem cítil křivdu, nemohlo to ve mně jen tak zůstat. Už učitelka na základce to věděla, říkávala mi advokát chudejch, protože jsem se vždycky zastával slabších a pouštěl se do mnohdy úplně zbytečných konfliktů.
Pak se divte, že jsem tehdy ve Zlíně jednu ubalil i rozhodčímu Potschovi.
Dostali jsme gól, který podle mého padnul z jasného postavení v brankovišti, tak mu to povídám. Koukal na mě a normálně se mi vysmíval, načež jsem mu řekl, že mu ji napálím. A on se mi smál dál.
Tak jsem mu ji napálil.
Samozřejmě to byl průšvih jako hrom, dostal jsem trest ve hře a stopku na další zápasy, hned v kabině jsem za to málem schytal přes držku od pana Hlinky i jeho asistenta pana Beránka. A doma pak ještě od táty.
Za všechno mohl pocit křivdy a moje povaha.
Oblíbenou story mám třeba s tehdy mladým Milanem Gulašem, který mi v Budějovicích dal gól, když jsem chytal za Kladno. Tak mě tím vytočil, že jsem vzal puk, vystřelil ho po něm a trefil ho do hlavy. Hulákal na mě dost nevybíravě, bažant jeden, přičemž za pár dnů ho vyměnili k nám do týmu. Sotva se objevil v kabině, už jsem si ho volal k sobě.
Dost se bál.
Lidi si určitě taky pamatují, jak jsem dal pár vteřin před koncem vyrovnaného zápasu pěstí Ríšovi Žemličkovi ze Sparty a dostal za to pět plus do konce, takže jsem pak nemohl chytat nájezdy. Žemličku jsem jako soupeře vyloženě neměl rád, ale tohle nebylo zdaleka jen o něm.
Za mnou jezdil kdekdo, furt do mě klínovali. Furt kecali. Furt mleli sračky.
Ať už to bylo něco o rodině nebo žvásty o tom, jak je to dneska stejně prodaný, nebo mi prostě jen nadávali. Snažili se mě rozhodit, protože jsem byl známý tím, že jsem se do těchhle diskusí rád pouštěl a reagoval na ně.
Na rovinu, i já byl při hře svině. Jak já používal hokejku… To byly často věci, které neměly s hokejovými pravidly nic společného. Kolikrát jsem říkal bekům o někom, kdo mě vytáčel: „Hoďte mi ho do brankoviště.“ Tenkrát nebyly žádné kamery, na všechno byl jeden hlavní rozhodčí, nebyl trest ve hře za úder vyrážečkou, tak jak mi někdo přistál pod nohama, už jsem ho řezal. Těch seker přes lejtka, rejpání hokejkou do břicha, podkopávání nohou… Mně ani nedocházelo, jak moc můžu někomu ublížit.
A pozor, dneska o tom klukům jako trenér gólmanů vyprávím s tím, že jde o návod, jak se nechovat. Nejsem na sebe hrdý, že jsem takový byl. Možná se to dneska zdá vtipné, mladí se mým historkám smějou, i tehdy to asi lidi na tribunách bavilo, ale já vždycky dodávám, že to je odstrašující případ, jak by se měl gólman projevovat.
Já házel hokejkou i po spoluhráčích na tréninku, pral jsem se při bagu, vyjížděl jsem klukům pod nohy, že lítali vzduchem. Pamatuju, jak kvůli mně musel trenér jedno cvičení zrušit, protože bych zranil půlku mančaftu.
Blázen. Prostě blázen.
Kliďas jsem nikdy nebyl a nebudu, ale postupně jsem přece jenom psychicky vyspěl. Aspoň trošku. Už nejsem tak startovací. Dneska už s oblibou říkám, že vytočit mě dovede už jen moje paní.
Možná dobře, že jsem před lety nedostal do rukou ty pojišťováky.
„Neboj. Plať takhle, co potřebuješ. To je v pohodě.“
V pohodě.
To byly stále ty samé odpovědi těch dvou pojišťováků, když jsem měl zpočátku potřebu s nimi probírat svoje pochyby. Normálně mi zvedali telefon, bavili se se mnou a dokola mě ujišťovali, že to je v pohodě. Brouk v hlavě, kterého mi tam nasadil můj příbuzný, ale hlodal dál. Potom jsem se poptal i ostatních hokejistů a zjistil, že peníze v tomhle nesmyslu zdaleka nemám jen já.
Tak jsem zavolal pojišťovákům, slyšel ujištění, že to je v pohodě, a zase jsem to na pár měsíců nechal ležet.
Najednou mi ale došlo, že to v pohodě není. Zase jsem to celé znova procházel a chytil jsem paniku, že já o ty prachy přijdu. Když jsem pojišťovákům zas a znova volal, skončilo to tak, že už mi ani telefony nebrali.
Poprosil jsem tedy svého příbuzného, ať se mnou všechny ty papíry projde, a on mi ukázal, že vlastně nic nezmůžu, protože jsem všechno sám vyplnil do dotazníku, všechno sám podepsal, se všemi podmínkami jsem souhlasil. V podstatě mi řekl, že ty peníze jsou ztracené, protože mám jednoduše normální a nesmyslně drahou životní pojistku, žádné spoření. Jediná šance byla, že by se k tomu ti zprostředkovatelé nebo samotné pojišťovny postavili v rovině morálky, ukázali sebereflexi a přiznali, že takový produkt, co mi nabídli, pro mě byl hodně nevýhodný.
To se čekat nedalo.
Měl jsem chuť na všechny podat trestní oznámení, ale na základě čeho? Na základě skutečnosti, že jsem sám ty papíry podepsal? Vždyť bych každý spor prohrál. Žádný právník by si to ani nelajsnul, případně by mě stál další spoustu peněz zbytečně.
Vzdát jsem se ale nehodlal jen tak. Začal jsem pojišťovny obepisovat.
Dodnes mám všechny ty maily schované, je toho celý fascikl. Pojistky jsem měl u dvou pojišťoven, takže jsem psal na jednu i na druhou. Když už mi ale přišla nějaká odpověď, tak jen, abych něco doplnil.
Doplňte. Doplňte. Doplňte…
Tak jsem furt doplňoval a k ničemu to nevedlo.
Párkrát jsme taky s manželkou vyrazili přímo do Prahy do sídla těch společností. Jenže tam ti v podstatě jen někdo na recepci řekne, že neví, co s tebou, a nemá tě ani za kým poslat. Nikoho nezajímá, když mu vykládáš, že kvůli jeho zaměstnavateli přicházíš o své peníze.
„Tak nás dejte k soudu,“ slyšel jsem několikrát.
První člověk na aspoň nějaké pozici, s nímž jsem se bavil, byla paní, u které jsem byl i v kanceláři, ale jakmile jsem jí dal jména těch dvou zprostředkovatelů, zjistila, že už pro ně nedělají a že v tu chvíli mi tedy nemůže nijak pomoct.
„Aha. A co mám teda teď dělat?“ spustil jsem na ni.
„To nevím.“
To víte, že jsem se i při podobných příležitostech neudržel a všechny jsem tam poslal do prdele.
Jak se rychle vytočím, tak i rychle vychladnu, ale pocit křivdy, že jsem tohle všechno musel podstupovat jen kvůli něčí hamižnosti, ve mně bodá i dneska po nějakých dvaceti letech. Z mého pohledu to byla jednoduše obří sviňárna. Nechápu, že ti lidi nemají výčitky svědomí.
Samozřejmě mě i napadlo, že si ty dva prostě najdu a rozbiju jim držku nebo na ně někoho pošlu, v emocích jsem to kolikrát v soukromí vykřikoval, ale bylo mi jasné, že by to bylo k ničemu a akorát bych si přidělal další starosti. Rozhodně bych si nepomohl. V životě jsem ty dva už neviděl a ani je vidět nechci.
Všechny ty hodiny strávené u počítače smolením mailů imaginárním anonymním adresám, všechny ty zbytečné cesty do Prahy, to byla tak ohromná ztráta času. Ty bezesné noci, kdy jsem dokola počítal, o kolik peněz přijdu, mě tak psychicky vyčerpaly, že se ani nedivím lidem, kteří to prostě vzdají, protože už na to nemají. Prostě své prachy odepíšou, než aby dál plýtvali energií, a jdou dál.
Jenže pro mě to prostě bylo dost peněz. Vydělával jsem sice slušně, ale zase ne tolik, abych jen tak někomu nechal částky, které se už tou dobou přehouply přes milion a půl a dál narůstaly. Sice jsem všechny platby snížil na minimum, ale i tak mi každý měsíc odcházely z účtu desítky tisíc úplně zbytečně.
Všechno to byly peníze, které jsem si vydělal prací. Vrcholový sport není jen hezky placená zábava, na vašem těle se všechny ty roky podepisují. Kolik já měl otřesů mozku, mám kolena, ramena i záda v prčicích, až tak, že pomalu dneska v padesáti letech nevydržím stát celý zápas na střídačce. A někdo mě pak má připravit o nějakých tři sta tisíc na jedné pojistce? To se mi vážně nechtělo.
Přesto jsem i já v jednu chvíli vůli už málem ztratil. To když jsem začal zjišťovat, že podobně jako já – a mnohdy i daleko hůř – na tom jsou další lidi, další kluci hokejisti, kteří naletěli úplně stejně. Nikdo z nich nevěděl, kudy dál, nikdo netušil, co s tím má dělat, nevěděl, s kým se o tom poradit.
Poznal jsem, že skoro všichni se na to proto prostě vyprdli.
Zkoušel jsem totiž dát dohromady co nejvíc případů, nechal jsem si od co nejvíc hráčů naposílat papíry, co k tomu měli, že bychom postupovali společně. Ve skutečnosti ale takových, kteří to chtěli řešit, zůstalo jen pár. Jedna pojišťovna na nás dál neslyšela, druhá byla ochotná se s námi aspoň bavit, ale individuálně.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že tentokrát nepotřebuju bojovat za všechny. Nepotřebuju být advokát chudejch. Ještě jednou jsem našel elán se do toho pustit. Rozhodl jsem se, že si dokonce udělám kurs na pojišťováka, abych co nejvíc proniknul do toho světa.
Právě tehdy jsem narazil na pana Kaplana z EUCS. Na prvního člověka, který můj případ neviděl jako předem ztracený. Doporučili mi ho jako specialistu na spory s pojišťovnami a sotva jsem se s ním spojil a popsal mu můj případ, hned věděl, o čem je řeč. Byl to první člověk, který se zajímal, nepovažoval mě za pitomce, který někam naivně vrazil spoustu peněz, ale chtěl mi pomoct, protože jako profík z oboru znal fungování pojišťoven do detailu.
Zavolali jsme si, pak jsme se dvakrát krátce viděli, donesl jsem mu všechny dokumenty, které jsem ke svým smlouvám měl, a on prohlásil, že to zkusíme.
U jedné pojišťovny mi doporučil právníka, s nímž jsme po neúspěšné komunikaci s pojišťovnou šli k finančnímu arbitrovi. Ten po několika měsících komunikace řekl, že je vše promlčené. Prý jsem se ozval pozdě. Další krok bylo jít k soudu. Právník říkal, že s promlčením to je sporné, že to je tak padesát na padesát. A jelikož jsem tam měl nějakých tři sta tisíc, nechal jsem je tam. Nechtělo se mi celý ten proces podstupovat. Prohrát soudní spor může být docela drahé.
U druhé pojišťovny byl přístup od počátku lepší a lidštější a taky jsem tam měl nepoměrně vyšší částku. Díky panu Kaplanovi jsme z nich pak dostali slušné mimosoudní vyrovnání.
Ne všechno, pozor. Pokud jste udělali věc jako já, je potřeba být připravený, že vždycky něco proděláte.
Pan Kaplan mi popsal, co je reálné a jestli jsem ochoten to přijmout, vyčíslil mi to v procentech a já odpověděl, že samozřejmě bych to radši dostal zpátky komplet, ale budu rád i za tohle. Protože už jsem ty peníze měl ve své hlavě za ztracené. Můj počáteční vztek za ty roky přešel v tomhle směru v apatii.
Pojistky se po dohodě s pojišťovnou ukončily, a mně se tak podstatná část peněz vrátila.
Najít je na účtu bylo milé překvapení.
Šestadvacet let profesionální kariéry, které za mnou zůstaly, to asi svědčí o tom, že mám hokej rád a že někdo stál o to, abych za jeho tým chytal. Rozhodně to ale nebylo celou dobu růžové.
Zažil jsem trenéry, kteří mi neseděli a kvůli kterým jsem byl na skončení.
Měl jsem stavy, kdy to nešlo podle představ nebo se nedařilo mým mužstvům, kdy jsem o sobě pochyboval, ale takový je přece i běžný život. Nahoru a dolů. Člověk by se jen v každém ohledu měl snažit, aby v jeho případě byly ty výkyvy co nejmenší.
Nejhorší okamžiky mě potkaly, když jsem jako velká posila přišel do Kladna a my hned první rok spadli z extraligy.
Tehdy jsem se rozváděl s první ženou a nepřipustil jsem si, že všechno, co s tím je spojené, na mě může mít takový vliv. Připadal jsem si proti podobným situacím odolný, jenže mi nedošlo, že něco takového jsem nikdy jindy neřešil. Stávalo se, že jsem stál v bráně při zápase, hra se odehrávala na druhém konci ledu a mně se hlavou honilo, jestli nepřijdu o děti a jak to tedy budu řešit, jestli mi přijedou, jestli s námi pojedou na dovolenou a jestli jsem se nezbláznil, když jsem si našel novou paní. Do toho to byla moje první sezona mimo Litvínov po třinácti letech.
Podle toho pak taky moje výkony vypadaly. Přestože jsem o tom tehdy nikomu neřekl a strašně málo lidí vědělo, čím si kvůli rozvodu procházím, začalo to na mě doléhat a neunesl jsem to.
Že Kladno skončilo v první lize nebyla vyloženě moje chyba, na ledě nás bylo vždycky dvacet, ale svůj podíl viny jsem na tom rozhodně nesl.
Po prohrané baráži jsem proto zašel za šéfem klubu panem Jágrem, že jestli mi nevěří, ať se mnou rozvážou smlouvu, protože jsem ji měl na čtyři roky. A klobouk dolů před ním, protože ačkoliv jsem nic nepředvedl, on řekl, že mi s trenérem panem Müllerem dál věřej a chtějí, abych zůstal.
Moc jsem si toho vážil a taky jsem tam potom vydržel sedm dalších let, kdy jsme se hned vrátili do extraligy a pak v ní už nikdy neměli existenční problémy.
Těžká byla třeba i sezona, kdy jsme s Litvínovem v šestadevadesátém došli až do finále. Tehdy mi umřel táta, vypadlo mi rameno, nechytal jsem a když už ano, tak špatně. Celé město slavilo stříbrnou medaili a já byl v šestadvaceti zralý na pověšení výstroje na hřebík.
Tenhle rok mě hodně změnil, do té doby jsem si hokej strašně bral a taky proto dneska jako trenér brankářů klukům můžu poradit, protože vím, jak těžká psychická nálož se jim někdy v hlavě umí usídlit. My tenkrát jako gólmani v klubu měli výborného trenéra pana Kapouna, jenže jeho práce vypadala úplně jinak než dneska naše. On normálně chodil do zaměstnání a na trénink zašel jednou týdně, kdy mi řekl, ať si z toho nic nedělám, a to bylo všechno.
A já si z toho samozřejmě něco dělal, protože jsem byl psychopat.
Potom, co umřel táta, jsem se ale úplně přepnul. Od té chvíle jsem si vždycky říkal, že i kdybych dostal tisíc gólů, nic se stejně nezmění, protože mi ho to nevrátí. I moji svěřenci tak ode mě dneska mnohdy slyší otázku, proč jsou tak skleslí, jestli se jim stalo něco těžkého v rodině. Když odpoví, že ne, povím jim, ať jsou rádi, že se můžou živit chytáním. Vždyť kdo může říct, že dělá to, co ho baví? Tak ať to dělají, co nejlíp umějí, baví se hokejem a nesvazují se tím, že se něco malého nepovedlo.
Co mě na mé kariéře mrzí, tak že po dvou finále na úplném začátku jsem se už nikdy nepřiblížil tomu, abych reálně hrál o titul. Přestože jsme s Kladnem měli i dobré roky, pravidelně jsme hráli play off a třeba v roce 2005 jsme nadupané pozdější mistry z Pardubic v nádherné sedmizápasové sérii málem vyndali hned ve čtvrtfinále. Holt mi to ale asi souzené nebylo. A na Spartu nebo Vsetín jsem zase ve své době zřejmě neměl kvalitu.
Vůbec ničeho ale nelituju. Hokej mě celé ty dlouhé roky bavil, to mě hnalo dál.
Nakonec jsem se i do toho zahraničí vydal, i když jen krátce do Ruska, kde jsem se zvládnul domluvit.
Popravdě, do Kazaně se mi ani v tom roce 2004 nechtělo. I přesto, že ji trénoval pan Vůjtek a hráli tam další čeští kluci. Můj agent si jistě bude pamatovat, jak mě prakticky musel přemlouvat, neměl jsem z toho dobrý pocit. My ale s Kladnem byli na pozicích zaručujících play off, na které jsem se těšil, i panu Jágrovi jsem to na rovinu řekl. Že jsem do Kladna přišel něco vyhrát a teď je k tomu šance.
Jenže ruská nabídka byla pro klub zřejmě tak výhodná, že mi i Kladno nakonec naznačilo, že by bylo dobré ji vzít.
Dopadlo to tak, že jsem odchytal pár zápasů, než jsem se před play off zranil a v něm si potom ještě natrhnul přitahovač svalu a byl konec. Přestože myslím, že jsem tam nezachytal marně, o mé pokračování Rusové nestáli a já se s pokoru vrátil na další roky do Kladna.
To mimochodem po mém odchodu nakonec ten rok play off ani nehrálo, v tabulce se propadlo až mimo postup.
Celá tahle anabáze tak pro mě měla alespoň finanční výhodu. Za dva měsíce v Rusku jsem si vydělal to, co tady za celou sezonu. Tak moc byly tehdejší podmínky odskočené.
Už nikdy neudělám hloupost jako tehdy před lety, kdy jsem začal vydělávat větší peníze a všechny je šoupnul na jednu věc s vidinou kdovíjakých zisků.
Že samotný princip investičních životních pojistek byl diskutabilní, je jedna věc. Že jsem tam napral, co jsem měl, je věc druhá.
Dneska mám část v nemovitostech, část v akciích, část jinde, abych to měl diverzifikované. Rozdělené tak, aby když se to podělá v jedné oblasti, nepřišel jsem o všechno. Něco s větším rizikem a potenciálem většího výdělku, něco spíš na jistotu, konzervativní. Podle mě takhle uvažuje většina lidí, kteří si dokázali našetřit víc, než potřebují na běžnou spotřebu. Chtějí, aby jim přebytečné peníze nějak vydělávaly. S tím, že když bude třeba, stáhnou si je zpátky.
Potřebuješ něco pro sebe, pro rodinu, ale když sedíš na hromadě hotovosti, za chvíli z ní nemáš nic. Spoustu toho rozházíš za kraviny a zbytek postupně ztratí hodnotu. Vždyť se stačí podívat, co se stalo s penězi za poslední roky.
A tak hledáš. Hledáš, kam investovat, na koho se obrátit.
Měj na paměti, že jakmile si někoho pustíš do dveří, riskuješ. Protože nikdy nevíš, jaký má ten daný člověk záměr. Nejhorší pak podle mě je, pokud ti ho doporučí někdo známý, protože pak máš tendenci mu víc důvěřovat, aniž bys ho reálně znal. Takhle jsem to měl se svými slavnými pojišťováky, za které se mi pak agent omlouval, jak mohl.
Zároveň bych neházel všechny do jednoho pytle. Existuje spousta lidí, kteří financím skutečně rozumí, jsou solidní a opravdu ti chtějí pomoct. Ano, taky na tobě vydělají, ale dají vydělat i tobě.
Když ale přišel někdo do hokejové kabiny něco nabízet, k tomu jsem byl skeptický už tehdy a postupně jsem na ty lidi začal být vyloženě alergický. Já už je ani nechtěl poslouchat. Oni tam jdou s jediným cílem: Nabrat aspoň někoho, to jim úplně stačí. Už jako starší hráč jsem klukům po své zkušenosti říkával, ať si dávají bacha. Nemám potřebu komukoliv radit, každý má zodpovědnost za sebe, ale sám jsem se už na žádné zaručené cesty k pohádkovému bohatství nevydával.
To byli investiční roboti, to slavné WSMko… I za mnou běhali, taky jsem na to málem naletěl jako spousta jiných. Viděl jsem grafy se zázračnými třicetiprocentními výnosy. Nabízeli mi samozřejmě zlato, diamanty, o kterých jsem normálně i nějakou chvíli přemýšlel, ale pak jsem se na to naštěstí vybodnul. Do toho Lyoness a další nesmysly, multilevely a letadla, která jen nabírají další a další peníze, dokud to celé nesplaskne.
Besídek jak v Litvínově, tak na Kladně, tak i potom v Ústí bylo nespočet. A oni to vždycky schovají za to, že jsou tam pro vás, aby vás někdo neokradl.
„Radši nás okradeš ty, viď,“ říkával jsem si na to pro sebe.
Každý sportovec ti dneska poví, že má na peníze super poradce. Má ho, jasně. Ale ten jeho je super vždycky jen do chvíle, než se něco podělá. Já si už veškeré investice řeším sám. Mám jednoho člověka, s kterým se o tom jenom radím, nikoho jiného. Ze srandy mu říkám, že jestli se něco nepovede, tak aspoň vím, za kým mám jít a koho zastřelit.
Mezi hokejisty přitom nepatřím k nijak výjimečným specialistům, znám daleko chytřejší kluky, kteří investují rozumně a správně, třeba se pohybují i na burze, kam já jsem se neodvážil. Zároveň se nepovažuju za hlupáka. Když dneska přijdu do banky, poznají tam na mně, že mám základní přehled do čeho investuju a jaké to s sebou nese riziko. Tvrdí mi, že jsem finančně gramotný.
Ani to ale neznamená, že nemůžu udělat nějakou botu, protože podvodníci vždycky přijdou s něčím novým. Vždycky to tak bylo a vždycky bude. Už to nejsou suverénní chlapíci jako ti, co mi kdysi narvali perfektní pojistky, ale podnikavost a nápaditost těch, co se na tobě chtějí obohatit, je podle mě daleko za uvažováním běžných lidí.
Jestli jsem se tak něco naučil za všechny ty roky, kdy jsem se díky hokeji dostal k pěkným penězům a o část z nich pak přišel, pak je to jedna navždy platná pravda: Pokud dáš peníze z ruky, vždycky podstupuješ riziko, že už je nikdy neuvidíš.
Někdy větší, někdy menší, ale nikdy nemáš záruku, jen doufáš.
Doufáš, že tu babetu nakonec nebudeš muset prodat.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází