Jana Veselá

Snaha o vítězství. Princip sportování, alespoň toho profesionálního.

Pokud se sportem živíte, mělo by vám záležet na tom, jestli váš zápas skončí vítězstvím nebo porážkou.

Mně to bylo v mojí poslední sezoně jedno.

Jeli jsme na venkovní zápas Euroligy a já si uvědomila, že mě ani moc nezajímá, jak dopadneme. Nastupovala jsem na hřiště a bylo mi jedno, zda vyhrajeme. Touha po vítězství se vytratila. Byl to jen další den v práci. Služební cesta, z níž už jsem chtěla být doma. Když na mě tenhle pocit v letadle sednul, došlo mi, že je tady něco špatně.

Ale nepřišel nečekaně.

Mě už tehdy basket víc ubíjel, než aby mi dělal radost. Nebavil mě. Každé ráno jsem vstávala s pocitem, že na trénink musím, ne, že se na něj těším. V USK nám to tehdy šlapalo, takže na hřišti jsem si neměla na co stěžovat, což bylo příjemné. Ničit mě ale začala opakující se rutina.

Přesně vím, kdy to celé odstartovalo. Na jaře 2013, když jsem hrála v Turecku, mi jeden večer volala mamka, že taťku odvezli do nemocnice a neví se, co s ním je.

Za hodinu se na druhém konci telefonu ozvala znovu. Uplakaná, že taťka už nežije.

Nechápala jsem. Nevěděla jsem, co dělat. Tohle jsem nečekala. Taťkovi bylo devětašedesát, byl to zdravý člověk, nikdy neměl žádné zdravotní komplikace a najednou… Najednou tu nebyl. Slovem šok se plýtvá, jenže já jinak svůj tehdejší stav nedokážu popsat. Byla to velká rána. Moje představy o životě se zhroutily jako domeček z karet.

Co nejdřív jsem odjela do Prahy, v klubu mě pustili. Moje priority byly jasné, chtěla jsem zůstat s mamkou a ségrou, jenže do toho mě zanedlouho z Turecka sháněli, že už bych měla přijet zpátky. Že začíná play off.

No a?

Mě nějaké play off fakt nezajímá! Basket bylo to poslední, o čem jsem chtěla přemýšlet. Naše rodina řešila, jak dál fungovat, a já měla jet do jiné části světa házet míčem do koše? Tehdy jsem poprvé naplno pochopila, že život je úplně o něčem jiném. Že jistoty, na něž spoléháte, tu taky najednou nemusejí být.

Do Turecka jsem se brzy nato přece jen musela vrátit, ale bylo mi těžko. Zažívala jsem hrozné chvíle. Byla jsem sama někde uprostřed země, ani nevím, jak jsem tu sezonu dokázala dohrát. Po jejím skončení jsem věděla, že potřebuju být s rodinou, proto jsem neprodloužila smlouvu a vrátila se do Prahy, do USK. Po pěti letech v zahraničí to byla velká událost. Být zpátky a hrát zase v Čechách. Těšila jsem se.

Jenže v létě jsem si přetrhala vazy v koleni. Moje první vážné zranění. Další šok.

Musela jsem na operaci a najednou jsem poprvé vypadla z rytmu, jaký jsem znala od dětství. Sportovní kolotoč se zastavil a místo pravidelného režimu jsem jen ležela v nemocnici a měla konečně čas přemýšlet jinak než doteď. Podívat se sama na sebe zvenčí.

Co to vlastně znamená hrát basket? Nechávat si platit za sportování? Ty jo, vždyť život není jen o basketu. O vydělávání peněz.

Proč vůbec hraju?

Baví mě to ještě?

Vím vůbec, proč se tolik let věnuju něčemu, o čem si nejsem jistá, jestli mě naplňuje? Chci to dělat dál?

Má to smysl, házet míč do koše?

Spousta lidí mi můj život závidí. Podle nich si žiju krásný sen. Cestuju po světě, vydělávám slušné peníze, mám spoustu volného času, ale já šťastná nejsem. Jak to?

Začalo mi vrtat hlavou, že ač jsem v prostředí své profese úspěšná, nežiju podle svých představ.

Jenže jsem to ještě nechtěla vzdát. Ne ve chvíli, kdy jsem celý rok makala na tom, abych se vrátila. Nedřela jsem přece jako kůň, abych se pak na basket vybodla. Ale jo, ještě to dám, když už takhle trénuju. Pár let ještě hrát můžu, když pořád patřím ke špičce…

Vrátila jsem se a naskočila do následující sezony, kdy se nám dařilo. Výjimečně. Já se svých myšlenek ale ne a ne zbavit, navíc se k nim přidaly i náznaky ze strany těla. Často mě něco bolelo, sem tam jsem onemocněla. Nic vážného, ale pořád něco.

A pak tu byly ty pocity frustrace každé ráno.

Z mého nastavení se vytratila soutěživost. Ty jo, proč bych měla někoho porážet? Dělám něco, co mě ubíjí, vyčerpává mi to tělo i mysl a hlavně, nechci už proti nikomu soupeřit a bojovat. Chci s někým spolupracovat, něco vytvářet.

Nemám za cíl tady sport zlehčovat, protože inspiruje mraky lidí, vede děti ke zdravému životnímu stylu, vytváří vzory. Ovšem na druhou stranu, pořád tam někdo s někým soutěží, někdo vyhraje… Ale co vlastně vyhraje? Má možná nějaký titul a co? Co z toho má? Pocit, že je lepší, než ten druhý? Každý je přece v něčem jedinečný a nemá cenu se neustále porovnávat.

Tyhle otázky jsem si dávala pořád dokola, uspokojivé smysluplné odpovědi jsem ale nenacházela. Vrcholový sport mi začal připadat strašlivě umělý, i vztahy v jinak fungujícím týmu někdy byly zvláštní, projevovala se vzájemná rivalita, holky se navzájem pomlouvaly. Připadala jsem si jak loutka, ovládaná shora. Začala mi chybět svoboda a možnost říct svůj názor. Svůj pohled na věc.

V takovém světě nechci dál zůstávat, uvědomila jsem si. Jako bych prozřela.

Ten rok jsme vyhrály Euroligu, což byl pro český klub úžasný výsledek. Bylo to tak nečekané vítězství, že mě zaplavila vlna neskutečné euforie. Zažívala jsem krásné pocity a s holkama jsme si to vychutnávaly naplno. Uvnitř jsem ale tušila, že tohle je konec. Představa, jak na podzim zase letím do Ruska, zase hraju proti těm samým protihráčkám. Furt. Furt. Pořád dokola. Já už se nechci trmácet autobusem do Bourges, kde jsme hrály snad milionkrát. Už nestojím o ten stereotyp. Už nechci začínat znova od začátku.

Vyhrály jsme, bomba, já sama už potřetí, tím to můžeme uzavřít. Stačilo. Nemám kam dál se posouvat. S Euroligou končím.

Jediné, co mě u basketu ještě drželo, byla vidina olympijských her v Riu. Tam bych se bývala moc ráda podívala. Ale v kvalifikaci jsme vypadly, takže ani s reprezentací už jsem neměla o co hrát. Evropu jsme vyhrály, na mistrovství světa byly ve finále. Co chtít víc?

Teď už se budu hraním jen bavit, řekla jsem si. Spojím kariéru s cestováním, které mě láká. Vysnila jsem si Austrálii, kde se tolik netrénuje a zápasy jsou jen jednou týdně, tímhle způsobem bych se tedy podívala do světa. Nechala jsem hledání na agentovi a užívala si volného léta, odjela jsem do Španělska za kamarádkou a od všeho se vypnula.

A ono se nic nedělo až do konce srpna, kdy konečně nabídka z Austrálie dorazila. Jenže já se během té doby definitivně utvrdila v tom, že už dál hrát nechci. Že by to bylo jen zase oddalování něčeho, co stejně musí přijít. Konečně jsem si připustila, že je to tady. Agentovi jsem řekla, že děkuju, ale že to neberu.

Tak skončila moje kariéra.

Dobrovolně, v jednatřiceti, jsem opustila bublinu vrcholového sportu.

Najednou ze mě všechno spadlo. Pocítila jsem obrovskou svobodu a volnost. Ten rok jsem získala ocenění pro nejlepší českou basketbalistku a tehdy v srpnu na předávání poskytla svůj poslední rozhovor, v němž jsem přiznala, že myslím na Austrálii a že tam chci odjet hrát. Jinou informaci jsem do světa už nepustila, málokdo tak věděl, co se se mnou vlastně stalo.

Nikdy jsem neměla ráda pozornost, takže mi vůbec nevadilo odejít takhle bez rozloučení, bez humbuku. Ani třeba holky, s nimiž jsem hrála, nevěděly, kam jsem se poděla.

Vytratila jsem se.