Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 1
e-shopZkoušej to dál
Je to on?
Není to on?
Znám ho z intru, nebo ne?
Koukám na tribunu na člověka, který mi přijde povědomý. Říkám si: „Ty jo, s tím jsem fakt bydlel, když jsem byl na škole.“ Zaměřil jsem se na něj, seděl asi ve třetí řadě, což je na Bohemce hodně blízko.
Seděl tam a řval na mě ty nejsprostší věci, jaké si umíte představit.
„Ty č…“
„Ty z…“
Ne, já to ani nechci opakovat. Nemá to cenu. Díval jsem se na něj a promítal si, co všechno směrem ke mně huláká. Přemýšlel jsem, co je spouštěčem. Co jsem mu udělal.
Dal jsem gól mužstvu, jemuž fandí. Vykartoval se na mě jejich hráč. Vyhráli jsme. A dál?
Hrál jsem fotbal, tak mi naložil.
V Ďolíčku šlo o můj první zápas od návratu domů do Mladé Boleslavi. Chodí tam docela dost lidí a jsou považování za dobré fanoušky, podporující svůj klub. Vždycky je tam bouřlivá atmosféra, na níž soupeřův realizační tým své svěřence upozorňuje.
Jasně, rachot z hlediště je skvělý, pak se hraje úplně jinak.
Ale proč, když dvě minuty před koncem zápasu střídám, mě cestou ke střídačce zlejou pivem a hází po mně drobáky? Kolem hlavy mi lítaly padesátikoruny a dvacky, kouknul jsem na zem a rychle to zkusil spočítat. Solidní dvěstěpáďo.
Je to moje sparťanská minulost, co lidi tak dráždí? Nebo to, jaký jsem hráč? Dobře, někdo se na mně vyfauloval, tak na mě řvou „Simulante!“ To beru, to souvisí se sportem, a až večer v televizi uvidí sestřih a zpomalené záběry, názor na tu situaci změní.
Ale je fakt třeba urážet všechny, co oblékají jiný dres než ten domácí?
Fajn, jestli je vnímání nastavené tak, že pokud si koupím vstupenku, můžu se chovat jako dobytek, proč ne. Musíme to skousnout a nenechat se strhnout. I za tohle v podstatě dostáváme své platy.
Míval jsem rád Davida Beckhama a kdysi jsem četl jeho autobiografii. Zmiňoval v ní vypjatý zápas, kdy na něj lidi spustili nejsprostší nadávky z nejnižších řad hlediště. Jediné, co udělal, bylo, že se na ně smál.
Podle mě smích vzbouzí dojem arogance, tím lidi ještě vydráždíte. Já se místo toho zaměřím na jednotlivce a čekám, jestli se v nich objeví aspoň trochu slušnosti, až si uvědomí, že se na ně dívám.
Většinou jim to je jedno, jedou dál.
Ve Spartě jsem si podobných situací zažil nepočítaně. Kamkoliv jsme přijeli, dávali nám čouda a nemuselo to zrovna být na Baníku, kde to je fakt mazec.
Šel jsem asi metr od nich a v tom mi jeden z nich chrstnul pivo na oblečení. Jen tak.
Nezapomenutelnou příhodu mám z Olomouce. Cestou z kabiny k autobusu tam chyběly jakékoliv zábrany, které by hráče chránily. Museli jsme se proplétat davem. Hrál s námi ještě Tomáš Řepka, univerzální a extrémní spouštěč nenávisti. I tam do něj celý zápas vandrovali. Pro něho už šlo o rutinu, obdivuju, že to vydržel. Občas se neovládnul, až když mu někdo začal klínovat do rodiny, což bylo pochopitelné. Zrovna do Olomouce za ním přijela jeho partnerka Vlaďka Erbová a dostávala čočku i ona.
No nic, vyhráli jsme a já cestou z kabiny míjel dva místní fandy. Šel jsem asi metr od nich a v tom mi jeden z nich chrstnul pivo na oblečení. Jen tak. Otočil jsem se a zařval jsem, jestli to myslí vážně. Byl o hlavu větší, ale ve mně to bouchlo. Začal mi nadávat, a kdyby mě neodtáhli kluci, co šli za mnou, možná by došlo ke rvačce.
„Mám tohle zapotřebí?“ honilo se mi hlavou, zatímco jsem si sedl do autobusu a sledoval toho člověka, který se asi naprosto pomátnul, protože na mě začal dělat různé posunky.
Za dvě minuty vyšel z kabiny Řepa, čekala na něj Vlaďka, a tenhle chlap za ním najednou hned pálil, jestli se s ním může vyfotit.
Vážně?
Okej, tak je to evidentně extra fanoušek Olomouce, hrozně naštvaný, že jsme je porazili, ale že si bude moct vystavit fotku s Řepkou, mu už tolik nesmrdí.
Ulevil si tím? Udělalo se mu líp?
Nadávek z ochozů už každý, kdo hraje fotbal dlouho jako já, slyšel mraky. Během zápasu vám splynou, nevnímáte je, jen občas k vám doletí něco, co se dostane až do uší. Ale nestojí za to se tím rozptylovat.
Často sleduju mladé kluky, kteří se s tím potkávají poprvé. Zajímá mě, jak reagují.
„Viděls to?“
„Slyšels to?“
Musejí si zvykat.
Už když mě před lety Sparta poprvé oťukávala, říkali mi, že není pro každého. Že v ní je fotbal o něčem úplně jiném. Myslel jsem si své. Vždyť všude přece jdu na hřiště a chci vítězit.
Houby. Kdo to nezažil, vážně nemá ponětí.
Poté, co jsem do ní nakonec přece jen přestoupil a poznal to na vlastní kůži, jsem pochopil. Hrajete za tým, který má fanoušky po celé republice. A všude ho taky nesnášejí.
V období, kdy se nedaří, vám to lidi umějí dát najevo. Rozumím jejich nespokojenosti, když ke klubu něco cítí a taky mu dost obětují, stojí je čas a peníze, ale přece jde pořád o sport, do hry vstupuje spousta faktorů, kvůli nimž nemusí všechno klapat podle představ. Každý chce vyhrávat. Jakmile po prohraném utkání přijdete do kabiny, na první pohled poznáte, že se nedařilo. Pořádně se nemluví, hlavy jsou dole, každý přemýšlí, co udělat příště líp, aby se to zvedlo.
Máme přece všichni svoji hrdost.
Stačilo porazit Plzeň a najednou změna, jsem prospěšnější pro tým než Horvy.
Za trenéra Lavičky nám pak ale třeba na trénink dorazila skupina asi dvaceti ultras a chtěli si s námi popovídat, co se děje. Že sezona se nevyvíjí úplně dobře a jak si to sakra představujeme. Nebyly to úplně příjemné situace.
I kvůli takovým Sparta není pro každého.
Bavil jsem se o tom s borci jako je Jarda Blažek, Luděk Stracený, Míra Baranek nebo s kustody. Zkrátka s těmi, kteří byli ve Spartě dlouho. Vyprávěli o hráčích, kteří jinde vyčnívali, ale tady najednou spadli výkonnostně dolů. Nevydrželi. Semlelo je to.
O to víc si vážím skutečnosti, že jsem v takovém klubu vydržel tak dlouhou dobu, přes šest let, přestože jsem si taky vyslechnul své.
Mám výhodu, že se nenechám jen tak rozhodit. Kdybych šel na hřiště s tím, že se něco nepovede a dostaneme pokuty od vedení, vyhubuje nám šéf, přijdou na trénink fanoušci, a ještě nám naloží v novinách, tak bych se asi bál potkat s míčem. Člověk se musí soustředit jen na samotnou hru. Na to, co při ní dělá a má dělat. Na devadesát minut je třeba se povznést nad hodnocení komentátorů a křik lidí.
Co jsem předváděl na place, bylo vždycky v domnění, že to je nejlepší pro tým, ne že se potřebuju někde někomu ukazovat. Jenže zrovna ve Spartě jsem se časem stal velkým tématem pro noviny.
Byl to test mojí odolnosti.
Člověka samozřejmě zamrzí, když o sobě slyší, v čem všem je špatný. Neminulo mě to. Dřív jsem si vždycky ráno noviny kupoval, ale od určitě doby jsem přestal. Čtyři roky jsem je pořádně neviděl, přesto se neubráníte a občas se podíváte na internet, přes rodinu a známé se k vám něco dostane. Ovšem odnaučil jsem se hledat, co se kde píše o mně, a jsem přesvědčený, že mi to nechybí.
Nejvíc mě fascinovaly názory, že prý potřebuju mít víc doteků s míčem, než dám přihrávku. Jednu dobu bylo totiž megatématem srovnání plzeňský Horváth – sparťan Matějovský. Že Horvy umí dát balon na jeden dva doteky, a já prý ne.
Jenže tak to vůbec nebylo. Věděl jsem to já i trenéři, kteří mě vedli. Jakmile se mi někdo pohybem nabídl, ukázala se možnost řešení, nebyl problém dát balon hned.
Stejně stačilo porazit Plzeň a najednou změna, jsem prospěšnější pro tým než Horvy.
Příště zase opačně.
Dodneška si nejsem jistý, jestli mi Pulpit vůbec někdy řekl jménem. Spíš ne, jen příjmením. Nebo nadávkou.
Neuděláte nic, jediný recept je se v tomhle nepatlat. To by taky mohlo dopadnout tak, že si začnu myslet, že na fotbal nemám, a půjdu si hledat jinou práci.
Když do mě v novinách šili, uklidňoval jsem se tím, že jsem už něco v kariéře dokázal, někde jsem hrál a vždy jsem se tam dostal z nějakého důvodu. Že něco umím, že mě proto do jednotlivých týmů chtěli. Věřil jsem ve své síly. Přece nezačnu dělat něco jiného jen proto, že o mně někdo něco píše.
Tohle nastavení jsem si dával do hlavy, kdykoliv jsem šel na hřiště. Budu předvádět, co je mi vlastní, a trenéři mě budou chtít v týmu. Nebo se to trenérům líbit nebude, já hrát nebudu a půjdu jinam. Tečka.
Ne všichni trenéři mě brali. A ne všechny jsem bral já.
Nikdy nezapomenu, jak mě v Boleslavi jako mladého vedl Martin Pulpit. Muž, označující se za velkého odborníka, který umí nachystat tým.
Podle mě s hráči neumí jednat a řekne vám to víc fotbalistů. Zažil jsem toho s ním na vlastní kůži dost.
Dobře, že po mně sprostě řval, jsem si v devatenácti vysvětloval tak, že jsem zkrátka mladej a musím něco skousnout. Ale když mě o poločase chytil v kabině pod krkem proto, že jsem prý neplnil, co po mně chtěl, a mrsknul se mnou o zeď, to už jsem úplně nevěděl, co dělat. Ptal jsem se sám sebe, jestli to je normální.
My dva jsme si vyloženě padli do oka hned po mém příchodu z Jablonce. Hostování se upeklo v prosinci, kdy jsem měl problém se zánártní kůstkou. Už se mi to lepšilo, navíc příprava měla začít až v lednu, takže jsem se alespoň o berlích přišel představit. Pulpit mi na úvod řekl, že zraněný hráč ho nezajímá.
OK.
Všechno se brzy zahojilo, doktoři mě po rentgenech pustili do tréninku, načež jsem tedy jako jediný pod Pulpitovým dohledem běhal Cooperův test, aby viděl, že mám kondici. Na Xaverově na umělce nás pak čekal přípravný zápas, z něhož jsme hned odjížděli na soustředění.
Nastoupil jsem do druhé půle a asi po čtyřech minutách jsem špatně dopadnul na trávník a tu samou kůstku jsem si zlomil znova. Hned jsem věděl, že to je špatné. Musel jsem střídat a on mě nepublikovatelně vyhlásil, ať jdu někam.
Tým pak odjel a já zůstal v kabině úplně sám. Jako bych byl prašivý, nikdo se o mě nestaral. Naštěstí dorazil taťka a odvezl mě do nemocnice, kde jsem dostal sádru.
Pulpit se ke mně celé následující týdny choval, jako bych neexistoval.
Dodneška si nejsem jistý, jestli mi vůbec někdy řekl jménem. Spíš ne, jen příjmením. Nebo nadávkou.
Když pak nastal ten úlet s chycením pod krkem, šel jsem na vedení, že už v mužstvu nechci být, že chci ukončit hostování. Řekli mi, že mám zůstat v klidu, že sporů s trenérem je víc. Brzy skončil a my ještě v té samé sezoně postoupili do ligy. Šlo to i bez něj.
Slýchal jsem pak, že vykládá, jak ze mě udělal fotbalistu. Že mě naučil bránit a být víc důrazný.
Tomu se musím smát. Neumím si představit, v čem mi tenhle člověk pomohl. Křivdil bych mu, kdybych tvrdil, že nemá fotbalové znalosti, ale svým vystupováním je naprosto shazuje. Nejsem přesvědčený, že mě naučil něco, co by mě nenaučil někdo jiný.
Jo, to Dušan Uhrin, jenž nás časem převzal, mi dával taky kouř. Taky měl dril, taky po mně šlapal, ale uměl to jinak podat. Jemu vděčím za hodně. Pod ním jsem v lize hrál tak, že jsem se dostal až do nároďáku a do Anglie.
Nejvíc mě dostal aplaus. Bouřlivý potlesk za obyčejnou přihrávku, jakých jsem byl zvyklý dávat mraky.
Po přestupu do Readingu jsem začal vcelku nevšedním zápasem. Hráli jsme s Manchesterem United.
Střídal jsem na poslední čtvrthodinu a proti mně stáli Wayne Rooney nebo Cristiano Ronaldo. Sotva jsem přišel do hry, dostal jsem balon a dal ho ulicí mezi stopera a beka – Nemanju Vidiče a Rio Ferdinanda – do náběhu křídelnímu hráči. Byla z toho šance, kdy on centroval před bránu.
Neskutečné, jaký jedna běžná akce vzbudila ohlas. A tak to bylo s každou další.
Už když na mě z lavičky houkli, že se mám jít rozcvičovat, lidi mě vítali.
„Hello, Marek.“
„Welcome.“
Byl jsem no name kluk odněkud z malého českého klubu a oni mě takhle žrali, aniž bych vůbec vlezl na hřiště.
Že tohle bude trochu jiné kafe, mi došlo, už když jsem do Readingu jel na první tiskovku a představení s dresem. Krásný nový stadion v klubových barvách, na místní poměry menší, s kapacitou čtyřiadvacet tisíc. Oplocené tréninkové centrum, kam můžou jen zaměstnanci, sedm hřišť, velká posilovna, jídelna, kde se denně začínalo snídaní. První otázka od šéfů: Prý jestli mám oblek. Říkám, že ne. Tak ať si ho zařídím, na zápasy se muselo v košili a kravatě.
Jiný svět. A to tohle byl menší regionální klub.
Cestou z parkoviště vás pokaždé někdo zastavil s žádostí o fotku nebo podpis, popřál hodně štěstí. Trochu něco jiného než ta pivní lázeň v Olomouci. Tohle má smysl, tady se lidi chodí na fotbal bavit, říkal jsem si.
Přestupoval jsem v zimním období, kdy jsem měl v Česku volno, a přestože jsem trénoval, první týden v Anglii jsem strašně funěl. Neskutečné tempo. Dá se tomu přivyknout, ale začátek je vážně těžký. Sebedůvěru mi dodávala slova manažera, že mě prý rok jezdil skautovat. Asi tedy věděl, co kupuje.
Dalším důležitým krokem po příchodu do ciziny je získat si respekt spoluhráčů. Vybudujete si ho až po čase. Ano, nastupoval jsem v základu a kluci určitě viděli mé přednosti, ale já se musel srovnat s tím, že kolem mě jsou samí kvalitní hráči, a ukázat jim, že mezi ně patřím.
V té době jsem navíc dal rozhovor do českých novin, v němž jsem tvrdil, jak mě překvapila sobeckost místních útočníků. Nemyslel jsem to ve zlém, jen jsem rozebíral, jak všechno hned chtějí zakončovat rovnou do brány, že na to z domova nejsem zvyklý. V Anglii si tuhle větu nepřesně přeložili a už jsem byl ten, kdo haní naše útočníky. Šéfové si mě kvůli tomu zavolali na pohovor a i v kabině jsem přes svou zatím horší angličtinu vysvětloval, že to nebylo myšlené zle.
Ten samý týden jsem dal nádherný gól Liverpoolu.
Z rozehrané standardky mi přišel balon na pravačku. Trefil jsem ho z první do protilehlého rohu, o břevno do brány.
V březnu 2008 vyhrála tahle trefa gól měsíce v Premier League. Dostal jsem zarámovaný obraz s fotkou té střely a seznamem, kdo skončil na dalších místech. Za mnou zůstal nějaký Cristiano Ronaldo.
Co pro mě bylo nejdůležitější, po tomhle zápase přišli oba naši útočníci, hvězdy týmu, a plácli si se mnou, že se na mě nezlobí a že chápou, jak jsem to v tom rozhovoru myslel. Brali mě.
Za svůj největší moment ale stejně považuju jediný gól v nároďáku. Povedlo se mi ho vstřelit v Mnichově, před plným stadionem v kvalifikačním utkání proti Německu. Domácí už sice měli postup hotový, ale rozhodně nešlo o pouťák. Zvyšoval jsem na 2:0, nakonec jsme vyhráli 3:0. Pamatuju si, že to bylo něco neskutečného. A taky, že po tomhle zápase jsem byl absolutně nejvíc vydundaný, co jsem kdy byl. V kabině jsem deset minut jen seděl a klepaly se mi nohy.
Vím, slyšel jsem názory, že jsem až moc velký flegmatik a že kdybych se víc snažil, mohl jsem být jinde, hrát v zahraničí v lepších klubech.
Jo, třeba jsem měl vydržet venku déle, dokázat víc, ale stejně jsem rád za to, jakou mám za sebou kariéru. Když vidím, jak těžké je vůbec se někam z české ligy dostat… Vždyť já začínal ve Staré Boleslavi, kde, když neměl kdo trénovat žáky, vzal to náš táta. Učil jsem se fotbal tak, že jsme se rozběhali, občas si dali nějaký slalom, ale jinak nám hodili míč, ať hrajeme.
Taky mi odmala vtloukali do hlavy, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Trenér mi třeba řekl: „Šest balonů jsi dal, z toho pět bylo špatných, ale ten jeden nám prostě zařídil gólovou situaci. Zkoušej to dál.“
A já to zkoušel.
I proto jsem asi jeden z těch fotbalistů, které lidi buď oceňují, že něco umějí, nebo je nenávidí. Nic mezi.
Je mi jasné, že mám vysoké procento zkažených akcí, ale já pokaždé chci hráči, jemuž přihrávám, vyhovět, ne ho dostávat pod ještě větší tlak. Snažím se, aby měl co nejvýhodnější možnost pokračovat ve hře. Existuje spousta systémových detailů, co má kdo dělat v jaké situaci, na hřišti se ale stejně vždycky vytvoří jedinečný okamžik, který je třeba vyhodnotit a vyřešit. Tam spoléháte na instinkt.
Samozřejmě, že je nejlepší nekazit. Ale schovávat se, když se něco nepovede? To by nepomohlo mně, ani týmu. V poslední době mi třeba ve Spartě trenér Ščasný vyčítal, ať se nesnažím dávat pořád jen finální přihrávky, ať balon klidně držíme déle, víckrát si ho obehrajeme a prostor se otevře. To mi ale přijde jako házená, bavili jsme se o tom i s klukama. Podle mě je potřeba do hry občas vložit něco překvapivého, riskantního. Mužstvo potřebuje kreativní hráče, kteří to vezmou na sebe a budou chtít takovou věc udělat. Já hodlal být vždycky jedním z nich.
Odmalička mi sice vštěpují, že mám častěji zakončovat, ale mě víc baví přihrávat. Moje produktivita pak není taková, ovšem do Anglie mě třeba brali vyloženě proto, abych vymýšlel akce. V sezoně mi pak spočítali, že jsem byl zhruba v osmdesáti procentech předfinální nebo finální fáze každého našeho gólu. Třeba jsem na něj přímo nepřihrál, ale rozjel jsem akci, která k němu vedla.
Cítím sám, že tímhle jsem prospěšný, i pokud bych to neviděl číselně na papíře.
To víte, že když se mi ale něco nevydaří, dokážu si pěkně zanadávat. I nahlas. Trenér Lavička, obdivuhodně pozitivní člověk, mi vždycky říkal, ať to takhle neventiluju. Ať neklopím hlavu, že se hraje dál. Že i kluci musejí vidět, že mě nepovedená akce nezlomí. Zkazíš? No a, to patří ke hře.
Vybojujeme balon a zkusíš to znova, ten už vyjde. Jenže tohle už asi nezměním. Hodně mi záleží na tom, aby se týmu dařilo, a když něco podělám, mrzí mě to vůči ostatním.
Jakmile se mi naopak podaří dobrá přihrávka, nabudí mě.
Nejlepší nastavení mysli však spočívá v tom, že se nevznášíte ani neutápíte, jedete si stále to svoje a věříte svým schopnostem.
„Hoši, furt stejně, zodpovědně,“ je taky proto to nejčastější, co zaznívá v chumlu po vstřeleném gólu.
Mám rád situace, kdy vidím spoluhráče nabíhat, napřáhnu, v tu vteřinu si ale všimnu, že to soupeř vystihl a jde do mé přihrávky. Místo abych dával balon do strany, to tedy ještě třeba zkusím zlomit a vyberu další možnost. Bránící hráč pak jen proběhne.
Zbožňuju i momenty, kdy přečuráte soupeře něčím, co nečekají. Když uvolníte někoho, kdo může jít sám na bránu. Po takovém pasu si řeknu, že jsem ho provedl, jak bylo třeba. Naopak nesnáším, pokud někdo zakončuje sám, přičemž může někomu jinému přihrát do prázdné. Vždyť na fotbale je nejkrásnější spolupráce.
Skvěle se mi hrálo s Láďou Krejčím, měl perfektní náběhy, bylo už jen na mně, jestli mu balon dám a jestli to klapne. On mi zase říkal, že na mně oceňoval, jak, přestože se mi třeba pár věcí nepovedlo, stejně jsem pořád chtěl míč. Chodil jsem si i na obě strany pro auty, abych se otevřel obráncům pro přihrávku, a oni to neměli těžké.
Gól z půlky prostě v lize dát chci. Budu to zkoušet dál.
Mým snem zůstává dát gól z půlky. Mám před očima legendární trefu Jardy Kamenického na Bohemce, vyhlášenou v devadesátých letech brankou desetiletí.
Několikrát už se mi něco podobného povedlo, ale vždycky jen v přípravě. Naposledy když jsme hráli se Spartou na soustředění Rakousku, já získal balon na vlastním vápně, vyvážel jsem ho a jenom jsem se rozhlížel, kdo se rozbíhá, co můžu udělat. Vtom mi přišlo, že je jejich gólman vysoko, tak jsem do toho ještě na vlastní půlce fláknul a míč zapadl do brány.
Tohle je pro mě vrchol vychytralosti. Ukážete tím přehled i skvělé provedení. Takové zakončení je vždycky cílené, žádná náhoda. Musíte mít periferní vidění, dobrou kopací techniku i jasný záměr.
Často to prubnu i při tréninku, kluci už se mi za to smějí. Ale já ten gól prostě v lize dát chci. Budu to zkoušet dál.
Pětkrát mi to třeba nevyjde. Ale pošesté ho tam fouknu.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází