Tomáš Vaclík

Potichu jsem našlapoval po domě.

Manželka Martina spala s dcerkou v pokojíčku. Vplížil jsem se dovnitř a viděl obě svoje holky. V bezpečí. Živé a zdravé. Cítil jsem obrovské štěstí.

Marťa se probrala a ptá se, jak dopadl zápas.

„Vyhráli jsme 3:0.“ Nad Realem Madrid.

Usmála se a zase usnula. Dal jsem oběma pusu a šel si do kuchyně otevřít pivo.

Byl jsem ze všeho strašně utahanej, ale hned jít spát nešlo, přehrával jsem si to všechno zase a znova. Pořád dokola a poprvé opravdu v klidu. Holky byly v pohodě, já měl za sebou super zápas, jeden z vůbec nejlepších za první rok v Seville.

Ale ten pocit štěstí byl nejsilnější.

Uvědomil jsem si, že v jediné chvíli se nám s manželkou mohl otočit svět úplně naruby. Celý život by nabral jiný směr. Vůbec si to nedovedu představit. Ani nechci.

Když jsem se zase podíval na tu díru, na ten schod, když jsem si znova uvědomil, z jaké výšky malá spadla a jak maličký kousek chyběl k tomu, aby všechno dopadlo tragicky…

Brrr!

Už v den narození dcery mi došlo, že se ze mě stal víc táta než fotbalista. A tahle obrovská klika, díky níž se Nicky předchozí večer nic vážného nestalo, mi můj pocit jen potvrdila. Za jiných okolností by pro mě výhra nad Realem, a ještě s čistým kontem, byla něčím, co bych sám v sobě s radostí řešil ještě dlouho po zápase.

Pár hodin po nejemotivnějším utkání svého života, na které jsem málem ani nedorazil, protože ještě dopoledne jsme v nemocnici nevěděli, co s malou bude, jsem ale chytnul sklenici piva do ruky a podíval se, jestli na prstech ještě uvidím modřiny od stisku jejích zoubků.

Hlavou se mi ten večer honily úplně jiné věci než zákroky proti střelám fotbalistů, které zná celý svět.