Monika Vlčková Míčková

Jsi tlustá.

Jsi líná.

Jsi neschopná.

Jsi hloupá.

Z úst trenérek jsem tahle slova slýchala téměř každý den a brala je jako běžnou součást drilu. Stejně se přeci chovaly i k ostatním holkám, bez rozdílu věku a výkonnosti. Nikdo se netvářil, že se děje něco divného, každý přijal, že to tak asi má být. Navíc se říkalo, že v Rusku a dalších východních státech, které vládnou moderní gymnastice, je všechno ještě stokrát horší.

Dnes, dva roky po ukončení kariéry, to vůbec nechápu. Sice jsem byla nejlepší česká závodnice za posledních pár let, ale místo jako zdravá sebevědomá sportovkyně jsem se chovala jako zakřiknutá chudinka.

Do důchodu jsem šla ve čtyřiadvaceti. S pěti tituly mistryně republiky, s třináctým místem z univerziády a sedmnáctým místem z mistrovství Evropy. S podlomeným zdravím i psychikou.

Nikdy jsem neměla pocit, že jsem dobrá, nebo dokonce úspěšná.

Jezdila jsem především na mezinárodní závody, kde výsledky nepřicházely. Na první pohled kvůli zbytečným chybám, ve skutečnosti vinou velkých stresů a zranění z dlouhodobého přetížení. Pořád jsem si říkala, že svému realizačnímu týmu dělám špatné jméno, a hledala problém v sobě. Až s odstupem jsem zjistila, že vše mohlo být i jinak. Že osoby v mém nejbližším okolí, o nichž jsem si myslela, že mi pomáhají, byly ve skutečnosti mými největšími soupeři.

Zpětně si uvědomuju, že jsem žila ve strachu a pod neustálým nátlakem očekávala to nejhorší.

Chci o tom mluvit. Ne proto, abych se někomu veřejně mstila. Přes veškeré trápení vděčím lidem, kvůli nimž jsem řešila hodně komplexů, skoro za všechno, co umím. Musím to ale udělat, protože si často vybavím sebe samu jako šťastnou šestiletou holku, která poprvé vstoupila do tělocvičny. Nejdřív v rámci takzvaného kombinovaného programu, cvičení pro zábavu, což mě chytlo natolik, že jsem se v devíti stala členkou závodního klubu SK GITY MS Brno.

Díky zážitkům z té doby mám sport, který mi nakonec v mnohém ublížil, pořád ráda.

Vzpomínám si na krásný výrazný kostým. Na neuvěřitelné cviky a triky se švihadlem, s míčem, s kužely, s obručí a se stuhou, které na mě v kombinaci s hudbou působily jako kouzlo. Vše jsem vnímala jako úžasnou směs elegance, estetiky a ženskosti. Byla jsem do toho úplně zažraná, převládalo nadšení, pořád jsem se smála. Když se mi něco povedlo, když jsem se zlepšovala, když mi kamarádky zatleskaly, když mě trenérky pochválily.

Každý den jsem si připadala jako umělkyně s náčiním, která má představení v divadle.

Už přesně nevím, kdy se z téhle pozitivní bytosti stalo utrápené stvoření, které s nejistotou očekává každý nový den. Už když mě trenérky přijímaly do klubu, řekly mé mámě, že musím zhubnout. Ta to jako bývalá tanečnice brala tak, že se mé tvary upraví tréninkem, ale ukázalo se, že to byl začátek extrémního přístupu.

Trenér, nebo spíš trenérka – protože jde až na výjimky o ryze ženskou záležitost – je v moderní gymnastice něco jako Bůh. Tak je to nastavené. Ať se stalo cokoliv, byla jsem zvyklá poděkovat. Za lekci, za připomínky, za nadávky a urážky. Vím, že ve fotbale a v hokeji je to naopak, vedení často nemá autoritu a pořád se mění, ale u nás je lidí s potřebnou úrovní vzdělání málo. Navíc spolu téměř nekomunikují, od ostatních očekávají jen to nejhorší, takže se zavírají ve svých klubech, kde mají absolutní moc.

Tohle prostředí vám nedá šanci dospět, proto neumíte prosadit svůj názor, natož říct „ne“. Zpětně si uvědomuju, že jsem žila ve strachu a pod neustálým nátlakem očekávala to nejhorší.

S láskou vzpomínám jen na paní Mikulicovou, moji druhou babičku a dámu na úrovni, která chodila na halu i v devadesáti letech. Vždy perfektně připravená, slušná, spravedlivá, navíc nás nikdy neponižovala.

Většinu kariéry mě měla na starost reprezentační trenérka. Nebyla v jádru zlá, bohužel zažila tolik zklamání a podrazů, že se postupně ztratila ve zvráceném systému. Měla jsem ji moc ráda a sama před sebou si dlouho ospravedlňovala její chování, když mi nadávala za to, jak vypadám, nebo za to, že nemám výsledky podle představ. Věděla jsem, že se bojí lidí z vedení, kde vše ze zákulisí řídila a pořád řídí jedna hodně zákeřná a všehoschopná dáma.

V tomhle módu jsem vydržela dlouho, patnáct let. Šlo to jen díky tomu, že jsem se postupem času osmělila a nenechala si líbit úplně všechno. Někdy to byl z mé strany čistý vzdor a naschvály.

Jakmile jsem uslyšela, že něco nezvládnu, protože „jsem úplně blbá“, „mám prdel až v Ostravě“ nebo „jsem vyžraná a neodlepím se s těžkým zadkem od země“, nedělala jsem prvek naplno, ale jen ho naznačovala. V dospívání jsem byla na tyhle věci citlivá a kvůli tomu se o mně říkalo, že nemám morálku a nedávám sportu vše.

Jdu ven s tím, co jsem prožila, protože věřím, že se tím v české moderní gymnastice věci změní k lepšímu. A pokud ne, třeba to aspoň pomůže někomu, kdo se ocitne v podobné situaci a bude si myslet, že není úniku.