Petr Korbel

Čína má tři sta milionů registrovaných hráčů stolního tenisu.

Tři.

Sta.

Milionů.

Řekl bych, že mají z čeho vybírat.

Nás je nějakých třiadvacet tisíc.

Přesto, jediná země v historii, která je kdy vyřadila ve čtvrtfinále mistrovství světa, jsme my. V jedenadevadesátém, pod hlavičkou ČSFR, jsme je vyřachli. Tehdy poprvé Číňané neměli medaili. Poprvé a naposledy. Porazit je se všeho všudy povedlo jen třem týmům. Švédům a Maďarům ve finále. A nám. Nikomu jinému.

Z toho turnaje v japonské Chibě bych si pamatoval naprosto všechno už jen proto, že to byl můj první světový šampionát, ale úspěch, jaký podle mě dodnes není doceněný, mi všechno ještě umocnil.

Byl jsem juniorský mistr Evropy, ale úplně jsem nevěděl, co mě mezi dospělými na takové úrovni čeká. Odlétali jsme na konci dubna s tím, že nám všichni kladli na srdce, ať hlavně nespadneme z elitní skupiny, tvořené čtyřiadvaceti týmy.

Číňany jsme dostali hned v základní skupině, prohráli jsme 2:3 na zápasy, ale už tam jsme tušili, že by to na ně mohlo jít.

A hlavně, já, mladíček z Havířova, jsem porazil Ma Wengeho.

Možná vám to jméno nic neřekne, ale v roce 1991 to byl někdo. Alespoň v našem sportu. Jednička světového pořadí.

Já ho dal.

Ve čtvrtfinále znova. Přestože si po prvním duelu Číňani samozřejmě dělali rozbory hry a reagovali, zase jsem vyhrál a nakonec jsme šli dál po výsledku 3:2. Fantazie. Senzace.

V tu chvíli mě mrzela jediná věc.

Že jsme doma neměli telefon.

Neměl jsem jak to dát vědět našim, s kým se podělit o radost. Bylo ráno, v Československu se akorát šlo do práce a všichni kluci hned volali svým blízkým. Já nemohl. Co jsme dokázali, se táta dozvěděl až večer z televizních zpráv.

Nakonec jsme skončili bronzoví. Na Ruzyni, odkud jsme odlétali bez většího zájmu, nás po příletu vzali rovnou do vládního salonku na obrovskou tiskovku. Mě se tam zeptali, proč jsem neporazil Ma Wengeho i potřetí, v soutěži jednotlivců. Ta otázka mě zaskočila. Odpověděl jsem, že aby nováček šampionátu sestřelil světovou jedničku třikrát po sobě, to by asi úplně nesedělo…

Nic to nemění na tom, že mě štvalo, jakým způsobem jsem s Ma Wengem třetí zápas prohrál. Nalosovali nás hned v prvním kole do vedlejší haly na krajní stůl.

Na náš duel byl obsypaný diváky.

Rozkřiklo se, že ten mladý Čech si předtím na čínskou ikonu ve družstvech dvakrát vyšlápnul. Získal jsem první set. Hrálo se ještě do jednadvaceti a já v tom druhém vedl 9:4. Pak mi rozhodčí zapískala servis. Že prý jsem ho zahrál proti pravidlům.

Dodnes to nechápu.

Nastala ohromná diskuse. Cítil jsem křivdu. Přišlo mi, že Asiatka, která soudcovala, viděla, jak má Číňan zase problémy, a jsem přesvědčený, že mu pomohla. Nejde o to, jestli bych prošel dál. Měl jsem tak těžký los, že v prvních čtyřech kolech na mě stejně čekali další hráči z top světové třicítky. Asi bych se daleko neprokousal.

Mě ale štval princip.

Tenhle verdikt mě nicméně vykolejil a už jsem se nedokázal vzpamatovat. Ma Wenge mě porazil.

Ohromně jsem se poučil, ovšem s emocemi mám problémy i tak celou kariéru. Neférovost rozhodčího nebo soupeře vydržím bez problémů jen do určité hranice, ale jakmile ji to přesáhne, vybouchnu. Uvědomuju si, že bych neměl. Všichni mi vždycky říkali, že kdybych dokázal svou náturu líp ovládat, mohl jsem být ještě lepší, vyhrát toho víc, ale jsou věci, které na sobě jen tak nezměníte. Dneska to vím, dívám se na sport s nadhledem, ale mladý člověk takové řeči nechce slyšet. Zvlášť ne, pokud má nějaké úspěchy.

Spíš jsem chtěl rozebírat to, co dělám dobře.

Z toho japonského mistrovství, jímž všechno naplno začalo, mám doma schovanou medaili a nedávno jsem na YouTube našel i celý záznam našeho čtvrtfinále, který mám doma i na VHSce. Moc pěkně se na to kouká.

S Ma Wengem jsem se pak shodou okolností potkal ve stejném klubu v Německu a naše tehdejší soupeření jsme samozřejmě probrali. Prý byl jediný, koho v čínské reprezentaci po tak nečekaném výbuchu nechali. Pozvali si všechny na kobereček a pak vyházeli jak zbylé hráče, tak i celý realizační tým.

Pěkně jsme jim zavařili.

Jak o tom tak přemýšlím, ani nevím, co po těch pětadvaceti letech dělají kluci ze Slovenska, kteří tam s námi byli…