Tomáš Plekanec

Nečekej.

Nejdůležitější pokyn, jaký jsem kdy od trenéra dostal.

Jednoduchý a jasný, přitom pro mě nejsložitější na pochopení.

Proč se mám za někým po ledě honit, když si na něj můžu počíhat? Od kouče Clauda Juliena jsem dostal ceres hned poprvé, co jsem se při hře postavil na modrou a nechal soupeře založit útok, že si je pak najedu.

Prý co jako dělám, ať koukám napadat.

Aha…

Od osmnácti jsem hrál stabilně extraligu, kde jsem se dokázal prosadit, a pravidelně mě zvali do mládežnických reprezentací. Do Montrealu jsem proto v roce 2002 odcházel se sebedůvěrou, měl jsem pocit, že hokej umím. Tehdy se u nás bralo jako samozřejmé, že Češi jsou chytří a Kanaďani hloupí, tak jsem si říkal, že tam z nich budu dělat pitomce. Že to zvládnu vodit jako na Kladně.

Nebyl jsem namachrovaný, prostě jsem si věřil, že to se svým stylem hry zvládnu a budu mít navrch díky vyčůranosti, která mi nikdy nechyběla. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že si mě nenechají v prvním týmu. Představoval jsem si, jak jim ukážu, co umím, a hned zůstanu v NHL.

Byl jsem docela naivní.

V přípravě jsem sice udělal asi čtyři body, což je docela dost, a už jsem se proto viděl v dresu Canadiens, ovšem dřív než jsem se nadál, mazal jsem na farmu. Až tam jsem začal zjišťovat, jak celý systém v zámoří funguje a taky, že zrovna Montreal je klub, který hráče z rezervního mužstva bere snad nejméně ze všech. Aspoň mi to tak v té době přišlo.

Ještě v letadle do Kanady jsem byl přesvědčený, že když někoho podepíšou, šanci mu dají. Že mě čeká férový boj, v týmu jsou třeba tři otevřené fleky, a pokud zahraju líp než někdo jiný, jeho místo dostanu. Neznal jsem souvislosti. Netušil jsem, jak se do všeho promítají smlouvy nebo záměry vedení. Že třeba určitý hráč správně dostat místo nemá, ale oni ho potřebují vyměnit, takže zůstane místo vás, přestože jste lepší.

No nic. Tomas Plekanec assigned to AHL.

OK. Tak mě prostě jen zkoušejí, myslel jsem si. Na farmě zvládnu dobře deset zápasů, dám nějaké body a půjdu nahoru.
Brzy mi docvaklo, že tak rychlé to nebude.

Přece si nemůžete dovolit říct takovému borci, ať jde do… No, někam hodně hluboko.

Střízlivět ze všech podobných úvah jsem začal hned, jak jsme se spoluhráčem Jožko Balejem dorazili do Hamiltonu.

Ubytovali jsme se v zašlém hotelu Ramada Inn. To jméno mi zůstalo v paměti. Potom jsme vyrazili ven na jídlo do města se zvláštní atmosférou, kde nám došlo, že nás čeká peklo. Že tady to vážně nebude sranda. Naší nejčastější činností se stalo nadávání. Na všechno.

Hokejově to přitom nakonec nebylo tak špatné. Dal jsem 46 bodů, což ve staré AHL před výlukou a úpravou pravidel, v té masolize plné háků a seker, představovalo solidní výkon. Určitě mi pomohla zkušenost z extraligy, s tvrdostí jsem se uměl vypořádat líp po všech těch ostrých soubojích třeba s Frantou Kučerou nebo Pavlem Šrekem. Jak jsem byl totiž odjakživa slušňák, tak na ledě mi drzost nechyběla. Zatímco v civilu bych byl před těmihle chlapy malinkatej a snad bych jim i vykal, protože jsem je už jako malý sledoval, při zápase mi bylo jedno, co jsou zač. Až tak, že když dneska vidím něco takového, co jsem předváděl já sám, vyloženě to neuznávám.

Přece si nemůžete dovolit říct takovému borci, ať jde do… No, někam hodně hluboko.

Možná mě ti kluci ani neslyšeli, ale já vím, že teď bych to už neudělal.

Zároveň jsem ale díky tomu přežil v AHL.