Martin Ručinský

Bylo mi pět, když mě táta poprvé vzal na litvínovský stadion do přípravky. Pamatuju si, jak mi na střídačce utahoval brusle, ještě takové ty kožené s kovovým uchycením nože, a já se rozhlížel po tribunách.

Dodnes vypadají pořád stejně. Jen místo plexiskel tehdy nad mantinely visely sítě.

O necelých čtyřicet let později jsem na tom samém místě stál s pohárem pro vítěze extraligy. S pohárem, o něhož se marně snažily generace a generace zdejších kluků. Generace vedené těmi nejúžasnějšími hokejisty, jaké tahle země kdy měla. Ani jednomu z nich se nepodařilo dojít na úplný vrchol. Až nám.

Nikdy si nepřestanu vážit toho, že pro mě měl osud schovanou tuhle tečku. Za svoji kariéru jsem okolo sebe viděl spoustu konců velkých hráčů. Byly všelijaké, kolikrát smutné, nedůstojné. A já měl to štěstí, že jsem se s hokejem rozloučil jako vítěz. Nic lepšího jsem si nemohl přát. Možnost zakončit svoji hokejovou pouť tady v Litvínově, takovým úspěchem, to je něco, o čem jsem vlastně roky předtím ani nepřemýšlel. Nebylo proč, takové úvahy by se nepotkávaly s realitou.

Ani teď mi ještě občas nepřijde skutečné, že Litvínov svůj pohár konečně má. Že jsme to fakt zvládli.

Mezi mými vrstevníky tu vyrostla spousta skvělých hráčů. V mládeži jsme byli neporazitelní, později jsme vytvořili páteř týmu z Nagana, ale po revoluci jsme se všichni rozutekli do zahraničí a šanci na vítězství v lize jsme tak svému mateřskému klubu prakticky vzali, ač jsme si slíbili, že se všichni jednou společně vrátíme. Litvínov byl bitý našimi osobními úspěchy. Ti, kteří postupně chodili zpátky, už často měli svůj produktivní věk za sebou, jiným už se to z různých důvodů ani nepodařilo.

Dvakrát během devadesátých let se tu hrálo do finále, ale pokaždé něco scházelo. Kousek.

Věčně druzí, posmívali se nám proto ostatní. Byli jsme pro ně soubor plesových tanečníků, protože prý hrajeme dobře jen do začátku plesové sezony.

Teď už to neplatí.

Když jsem se jako skoro čtyřicetiletý definitivně vracel, nazval jsem své zdejší působení misí. Dal jsem si za cíl pomoct klubu vyškrábat se mezi ligovou elitu.

Tuhle misi jsem nakonec po necelých pěti letech splnil do puntíku. Nemuselo to dopadnout zrovna pohárem, vůbec ne. Zkrátka bych skončil i bez zlaté tečky, za níž jsem se celý život hnal. S tím, jak rozjetou jsme měli poslední sezonu, bych si ale do konce života vyčítal, že jsme to tehdy na jaře 2015 nedotáhli. Že jsme tu velikánskou šanci neproměnili.

I teď, jak roky přibývají, mám pořád nádherný pocit naplnění, když na mě za zatáčkou za Mostem vykoukne první komín chemičky. Za chvíli jeden kruháč, druhý, řada nízkých domků a mezi nimi schovaný náš zimák. Místo, kde se toho tolik odehrálo. Zaparkuju, pozdravím se s lidmi, co už se scházejí před zápasem a někdy zajdu na jedno rychlé pivo s fanoušky z kotle z jižní tribuny, kteří sedávají v nedaleké hospodě U Nudle. Hřeje mě, že všichni vědí, jak jsem skončil.

Splněním klukovského snu. Svého, i spousty dalších.