Daniel Hejret

Doopravdy to chceš?
„Jo.“

Myslím tím na sto procent, ne jen tak.
„Absolutně.“

Jsi připravenej na to, že po tom, čím si se mnou projdeš, skoro všechno, co právě představuješ, zmizí, a zůstane z tebe jen jméno a genetickej kód?
„Jsem.“

Počítáš s tím, že ti budu furt za prdelí? Když budeš chtít, ale i když nebudeš chtít? Chápeš, že uzavíráš smlouvu s ďáblem a podepíšeš ji vlastní krví husím brkem?
„Ano.“

Fajn. Takže budeš dělat přesně to, co ti řeknu. Budeš rváč.
„Dobře.“

Zhruba tuhle konverzaci jsem kdysi vedl s jedním mladým hokejistou. Seděli jsme ve vířivce a chvíli předtím mi řekl to, o čem mluví stovky dalších hráčů.
„Mám sen, že si zahraju jeden zápas v NHL.“

Z toho, jak ta slova pronesl, jsem cítil, že je pro to ochotný udělat všechno. Bylo vidět, že po tom skutečně toužil, věřil jsem mu a domluvili jsme se, že na tom začneme pracovat.

Ten kluk se jmenoval David Kočí.

Možná si ho dodnes pamatujete jako borce, ze kterého se stal první čistokrevný bitkař z Česka v nejlepší lize světa. Dokázal to díky tomu, že to chtěl víc než cokoliv dalšího. Já mu jen jako kondiční specialista ukázal cestu a nabídnul způsob, jak se k téhle pozici propracovat. V mých očích byl David nejdřív kamarád mnohem lepšího hráče Michala Sivka. I jemu jsem v té době pomáhal, aby se dostal do NHL, kde odehrál půl sezony za Pittsburgh v lajně s Mariem Lemieuxem a Alexejem Kovaljovem.

Jakmile se Kočus rozhodl naskočit do jiného druhu přípravy, začal jsem se na něj dívat jako na bojovou mašinu. Trénink naplno odhalil slabiny, které ho brzdily ve vývoji. Cesta vpřed vedla jen přes jejich odstranění.

Takhle to funguje.

Myslím, že se v každém člověku skrývá určitý potenciál a jde jen o to, jakým způsobem a v jakém oboru ho dotyčný objeví. Je jasné, že v sobě máme každý něco, v čem se dokážeme prosadit, jen není snadné to najít.

Mým životem je sport. Přesněji vrcholový sport.

V něm neplatí slova jako „nechci“, „neumím“, „asi“, „možná“, „uvidíme“, „kdyby“. Prostě se dobrovolně podřídíte cíli a jdete za ním. Je jedno, jestli tenhle stav nazvete systematickou a vyváženou přípravou na mnoha úrovních, dynamicky se rozvíjejícím procesem, životním stylem, láskou, nebo jestli si vizualizujete peklo a rozhodnete se projít skrze něj za každou cenu.

Princip je ve finále stejný. Podat v určitý čas maximální výkon a udělat maximální výsledek.

Ideálně vyhrát.

David se odhodlal vyhrát sám nad sebou. Připravoval jsem stovky sportovců, pomáhal jsem celkem široké skupině kluků z NHL, ale jen málo z nich si šlo za svým tak jako on. Dokonce během naší spolupráce vyslovil neuvěřitelnou větu: „Buď to nezkoušej, nebo uspěj.“

Strašně se mi to líbilo.

Ve vrcholovém sportu totiž nemá cenu něco zkoušet, je potřeba se všemu oddat.

Tím spíš u člověka, který nebyl od přírody „pan hokejista“ a musel si to vydřít. Domluvili jsme se, že se o NHL vyloženě porve a vybojuje si ji díky tvrdosti. Šli jsme za tím od začátku a byla to práce na dlouhé měsíce, kdy se musel probíjet přes nižší zámořské soutěže.

Postupně získával nadlidskou sílu.

Na bench press zvednul skoro dvě stě kilo, dvacetkrát dokázal udělat vzpěračské přemístění s devadesátkou. Chodil se rvát s boxery, kde ho vedl elitní trenér Michal Soukup.

Měl takovou výbušnost, že to bralo dech. Dodnes drží neoficiální rekord na letenských schodech v Praze, které vyskákal nahoru žabákem za 19,64. Běžte se tam podívat a pochopíte ten masakr. Byl tak našlápnutý, že vedle něj řada dobrých sportovců nestíhala běžet.

To, co popisuju, nejlíp vystihuje Davidova fotka vedle výborného beka Michala Rozsívala, s nímž si navzájem dělali sparing partnery. Michal měl po letní přípravě formu jako kráva, sto pět kilo ve svalech. Jenže David vybrousil svoje tělo do té míry, že vedle něj každý vypadal jako malé dítě.

Když to Kočus začal v Americe řezat a v nižších soutěžích vyhrál přes třicet bitek v řadě, dali mu v roce 2007 jako první šanci Chicago Blackhawks. Měl jsem velkou vnitřní radost. Přišel za mnou jako kluk, který měl vizi, a společnými silami se nám ji povedlo zhmotnit. Tím spíš, že se nakonec v NHL udržel pět sezon, odehrál 141 zápasů, nasbíral desítky rvaček a 461 trestných minut. Vydobyl si respekt.

Navíc dal tři góly. On, kterému odborníci nevěřili, že může hrát důstojnou roli v extralize, skóroval v nejlepší soutěži světa.

Naše cesty se nakonec rozešly. David se postupem času rozhodl žít a pracovat jinak, ale spolupráce s ním mi dodnes připomíná, že ke každému cíli vede spousta cest, jen je potřeba vybrat tu správnou.

Přesně tohle je moje práce.