Karel Nocar

Sur nos terres a jamais legendaires.

Na naší půdě navždy legendami.

Lidi vám můžou říct cokoliv. Můžou lhát. Ale když proti nim stojíte tváří v tvář, oni brečí a tleskají vám, v tom nic falešného být nemůže.
Tehdy nelžou.

Svůj poslední zápas za francouzské Chambéry, kde jsem strávil deset let, jsem odehrál v domácí hale. Spolu s naším tehdejším kapitánem jsme už dopředu oznámili, že končíme, a fanoušci pro tu příležitost vyrobili na ochozy obří fotky s našimi jmény. K tomu větu napsanou o pár řádek výš.

Neskutečný zážitek. Nejvíc, co jsem si kdy mohl přát. Všechno umocněné výhrou v tom utkání s US Créteil.

V publiku byl jako vždycky kluk, který s sebou nosil českou vlajku. Spolehlivě jsem o něm věděl. Když jsme dohráli, zavolal jsem si ho dolů na palubovku, svlékl jsem dres a oblékl mu ho. On mi na oplátku dal vlajku, do které jsem se zahalil.

Čtyři a půl tisíce lidí stálo na nohou a já se snažil vychutnat si každou sekundu toho neopakovatelného okamžiku, nechal jsem do sebe proudit příval štěstí. Všechno v období, kdy se toho v mém životě dělo tolik zásadního. Ale o tom až později…

„Tati, jednou budu hrát za Duklu Praha a reprezentaci.“

Bylo mi deset, dost dobře jsem nechápal, jaký pojem Dukla tehdy v házenkářském světě představuje, ale věděl jsem, že je dobrá. A jednoduše jsem se rozhodl, že se do ní dostanu.

Táta se mi smál.

Nevěřil mi, moje vášeň ho nezajímala.

On vůbec se vším vždycky apriori nesouhlasil. Jsem přesný opak toho, co se dnes říká, a sice že děti při sportu potřebují v první řadě podporu rodičů. Já na házenou začal chodit, protože jsem tam chtěl trávit čas s kamarády ze základky. Měl jsem zápal, který přebil všechno ostatní. První míč jsem si koupil za peníze z prasátka a příspěvek od mamky, aniž by o tom táta věděl. Jeho zajímalo, jen abych prospíval ve škole, nic víc.

Ještěže jsme jako děti hráli zápasy v pátek od tří odpoledne, protože jinak by se ze mě asi nikdy házenkář nestal. Tenhle čas byl totiž tak akorát, aby táta vydržel, než po utkání nevysprchovaný skočím do auta a se zbytkem rodiny vyrazíme na víkend na chatu, kde měl táta své zájmy.

Nikdy mě nechválil, spíš svým odmítavým postojem provokoval moje ego, abych něco dokázal. Časem mi určitě začal fandit, ale nikdy se na mě nebyl podívat. Přišel, až když mi bylo devatenáct a nastoupil jsem za chlapy. Ani mamka mě nesledovala často, zvyknul jsem si, že rodiče mezi diváky nemívám. Aspoň jsem se na ně nemusel otáčet, když jsem něco zkazil nebo udělal dobře. Hrál jsem pro sebe, víc netřeba. Naši mě sice v cestě, kterou jsem si zvolil, zvlášť nepodporovali, ale zároveň mě nechali po ní jít. Nepřekáželi mi.

Nebyl jsem největší talent na světě, rval jsem to vůlí a házenou se bavil, díky čemuž jsem se probíjel přes všechny překážky. Časem jsme s Plzní vyhráli titul a já přestoupil do Dukly.

A jo, dostal jsem se do nároďáku.

Přijel jsem pak jednou domů a táta se mnou chtěl mluvit.

„Pamatuješ, cos mi jako malej kluk řekl?“
„Jo, asi jo.“
Popravdě, netušil jsem, kam míří.
„Řekl jsi, že jednou budeš hrát za Duklu a reprezentaci. Jsem na tebe hrdej, žes to dokázal.“

Úplně se vidím, jak stojíme v kuchyni, a já nevím, jak reagovat. Na tohle jsem nebyl zvyklý, pochvala od táty bylo něco tak nečekaného, že mi spíš vadila. Neměl jsem ponětí, jak naložit s tou nezvyklou emocí, byla mi až nepříjemná a do očí se mi draly slzy. Uhnul jsem pohledem a rychle jsem to zamluvil. Mám dojem, že má tehdejší návštěva u našich netrvala moc dlouho. Zmizel jsem, jak jen to šlo.

V pětadvaceti už jsem cítil, že potřebuju ven, abych se někam posunul. Nebo spíš, abych vůbec mohl dál hrát. V Plzni nás jednou neplatili devět měsíců v kuse, což je situace, kdy profesionální kariéra ztrácí smysluplnost a udržitelnost. Později v Dukle se opakovalo to samé, peníze nepřišly čtvrt roku. Uvědomil jsem si, že takhle dál pokračovat nechci. Jestli nepřijde zásadní zlom, končím. Byl říjen 2003.

Česká házená tehdy neměla světové úspěchy a i kdyby, sehnat něco v rozběhnuté sezoně by byl skoro zázrak. Ale zázraky se dějí. Najednou volal agent, že v Chambéry ve Francii se zranili tři hráči a chtějí tam jako náhradu mě, měl jsem dorazit na testy. Dostal jsem dva tréninky na to, abych ukázal, že v tak špičkovém týmu můžu hrát.

Dal jsem do toho všechno a líbil jsem se jim.

Jenže nastal další zvrat, tehdejší majitelé Dukly mě nechtěli pustit. Během pár dní jsem se ocitnul znova tam co předtím, úplně vyřízený. Sám v sobě jsem si definitivně srovnal, že jestli to neklapne, opravdu skončím. Byl jsem odhodlaný to udělat, opustit něco, co ohromně miluju. Buď všechno, nebo nic. Přesně tak jsem to i na klubu řekl a sotva jsem o tom pak začal znova přemýšlet, bylo mi do breku.

Vnitřně jsem tomu věřil. Zabalil bych to.

Asi jsem ale své pocity předal dost přesvědčivě, protože to zabralo. Než nemít nic, vzali za mě odstupné. Kyvadlo osudu se zase jednou zhouplo z absolutního dna do opačného extrému. Potvrdilo se mi, co od té doby mnohokrát – pokud tvoje pocity nejsou kalkul, ale vycházejí přímo od srdce, čeká na tebe odměna v podobě silného momentu.

Nechal jsem doma svou budoucí ženu, která dokončovala studium medicíny, a odjel do Francie. Můj život se totálně změnil.