Eva Samková Adamczyková

Už samotná cesta do Turecka na svěťák začátkem roku 2018 byla příšerná. Táhli jsme se tam asi třicet hodin. Nejdřív se zpozdilo letadlo, pak nemohlo přistát, kde mělo, takže nás nakonec z letiště do Erzurumu vezli skoro devět hodin autobusem.

Vyrazila jsem na tenhle závod i přesto, že jsem už byla kvalifikovaná na blížící se olympiádu. Pro vyladění formy je to tak přece jen lepší. Zároveň jsem se ptala mamky, jestli bych radši neměla zůstat doma, kde už jsem tou dobou trávila víc času než dřív. Jestli myslí, že to beze mě zvládnou.

Řekla, ať jedu.

V Turecku bylo po příjezdu hnusně. Po jednom tréninku jsem večer brzy zalehla a jako vždycky na noc si na mobilu nastavila tichý režim, aby mě nic nerušilo. Příchozí hovor krátce nato jsem proto nezaregistrovala.

Za nějakou dobu mi na dveře pokoje zaklepal trenér. Už z jeho výrazu jsem viděla, že je něco špatně.

„Volala mamka. Ozvi se jí.“

Dva dny po zisku zlata na olympiádě v Soči jsem se vracela do Česka a z jedné televize mi volali, jestli by si mohli natočit, jak dorazím domů do Vrchlabí a přivítám se s rodiči.

„Jo, v klidu. Nechci, abyste chodili dovnitř, ale před barákem s tím nemám problém,“ odpověděla jsem.

Když jsem tedy zapíchla auto před naším domečkem s cikánskou zahradou, na chodníku už stál štáb s kamerou. Nažhavený na hollywoodský příjezd supermanky, která se samým štěstím rozběhne a skočí do náruče svému pyšnému otci, ten s ní nadšeně zatočí ve vzduchu, načež matka ji se slzami v očích zuřivě zulíbá.

Otevřely se vstupní dveře a v nich táta. V domácím oblečení a pantoflích, na tváři své klasické strniště, na očích kulaté brejličky. „Čuuus,“ houknul na mě.
„Čááu,“ říkám.
„Tak dobrý, co?“
„Jo, dobrý.“

Máma tam vůbec nebyla, pracovala.

Televizáci nevěřícně zírali.

„To je všechno. Co jste čekali?“ ptám se.
„Aha… No… Tak nashle.“

Tahle scéna vystihuje, jak to u nás doma bylo. Žádný americký „Miluju tě!!!“, z toho jsme si vždycky dělali srandu. Všichni jsme odjakživa věděli, že se máme rádi, ale nepotřebovali jsme si to říkat. Naši byli samozřejmě od samých začátků rádi, jak se mi na snowboardu daří, ale nakonec je to celé vlastně tak nějak normální. Můžu vyhrát olympiádu, být mistryně světa, a máma mi stejně spíš řekne: „Radši si přibrzdi, nemusíš bejt vždycky první.“ A zrovna tak jako se u Samků střízlivě hledí na úspěchy, tak se nikdy nevytvářely ani zbytečné starosti. Jsou rodiny, kde se neustále něco divoce řeší a problémy se dělají ze všeho, kdežto u nás se jede tak nějak na pohodu.

Samozřejmě, že Soči i naši prožívali. Objednali sud, sezvali kámoše, a dokonce si i ty televize nechali vlézt do obýváku. Po závodě pak táta a ségra dávali rozhovor na kameru. Zatímco na ségře byla vidět nervozita a tvrdila, že jsem byla vždycky zodpovědná – haha! – a šla jsem si za tím, táta přesně věděl, co chce říct.

„Naše Eva? Ta odjakživa dělala každej sport. Každej. Jezdí na koních, věnovala se jachtingu…“

Jachting? Tati?

Na jachtu jsem vlezla jedinkrát v životě na nějaký dovolený. Jenže táta si vždycky dělal srandu ze všeho a za všech okolností.

Možná ale spíš mohl zmínit, jak mě kdysi na vodě jako malou dvakrát vyklopil. Místo k moři jsme totiž jezdili lézt po skalách nebo pod stan a k tomu sjíždět nějakou řeku. Právě tam mě máma jednou v kempu nechtěně polila vařící polívkou, mohlo mi být tak pět. Mamka špatně vidí do strany na jedno oko, a jak jsem skákala okolo ní, zakopla o mě a vylila mi hrnec na holeň. Táta mě nesl pět kilometrů na zádech do nemocnice, kde jsem si najednou uvědomila, že už to nebolí, a začala zase pobíhat. Doktoři mě ošetřili s tím, že mám druhý den dojít na převaz. Na to naši, že to nejde, že jsme tu jen na vodě a jedeme dál.

Oukej, tak ať se mnou zajdou do jiné nemocnice, ale hlavně, ať se s tím nekoupu.

Tak jsme se hned ráno dvakrát cvakli. Do tý hnusný hnědý vody.

Představte si, jak se naši před přenášecím jezem dohadují, co to znamená, když se zahlásí „kontra“, zatímco za jejich zády se pomalu dává do pohybu loď, na níž sedím. Táta se totiž tak položil do vysvětlování a gestikulování, že mě pustil.

Jez byl vracák, takže mě to pod něj pěkně přirazilo, a když mě vytáhli a pochytali všechny věci, dostala jsem prý na břehu strašnej brečicí hysterák. Naši mysleli, že mě tak bolí ta zafačovaná noha, ale mně jenom došlo, že mi uplavalo moje milovaný plastový pádlo.

Máma prohlásila, že s tátou už nikdy do lodi nesedne, tak jsme si vlezli do jiné ke známým, načež do nás za dvě stě metrů někdo cizí ťuknul a my šly přes palubu obě.

Nicméně noha přežila, kdyby vás to zajímalo.

Jindy zase táta na Berounce v malých peřejích natachtil rovnou do balvanu uprostřed řeky. Viděl ho, jen holt věrný svému životnímu salámismu věřil, že to stihne vybrat.

A to mi přitom vždycky říkal, že odhad na vzdálenost nemají ženský. Tahle jeho věta ve mně tak zakořenila, že jsem se jí dokonce v začátcích zaklínala i před Jelenem – svým trenérem Markem Jelínkem – když jsme probírali nadcházející závod.
„To odhadneš,“ říkal mi, když jsem se ptala, jak se mám v určité pasáži odrazit.
„No to neodhadnu.“
„Jak to?“
„Protože táta říká, že ženský na to odhad nemají.“

Naštěstí mě Jelen dokázal přesvědčit, že odhad docela mám.

Vidím to i v autě, táta byl výtečný řidič a já jsem evidentně po něm. Všechno mi vysvětloval, a dokud jsem ještě neměla řidičák, nechával mě řídit po parkovišti. Chvíli on, chvíli já. Když jsem byla malá, bral mě takhle dokonce i na školu smyku. Točila jsem volantem, on řadil a přidával plyn.

A co my toho spolu najezdili na motorce.

Se svojí Suzuki Bandit 400 o víkendu vyrážel na výlety, to bylo jeho. Nejdřív sám, časem mě už bral s sebou. Zatímco on měl perfektní motorkářský hadry a pořádnou helmu, protože to občas někde položil, já za něj sedala v bundě šustilce a kalhotách ze sekáče, na hlavě jen takový ten kyblík, a ještě s povoleným páskem. Když jsme to někde kouřili z kopce, vlál mi nad hlavou.

Jednou táta dokonce zkusil, co z tý mašiny vytáhne. Mohli jsme to valit možná sto pade a bylo to úplně, ale úplně nejvíc hustý.

„Hlavně to neříkej mámě,“ klínoval pak do mě jako častokrát v podobných situacích.

Jezdívali jsme takhle do Jizerek do serpentýn na dobrej asfalt. Někde jsme zastavili, dali si hořickou trubičku nebo zmrzlinovej pohár a vyrazili zase domů.

Sakra, je mi zase líto, že tohle už s tátou nikdy nezažiju.