Daniel Holzer

Teď si dobře rozmysli, jak se rozhodneš: Chceš zůstat v Baníku, nebo jít pryč?

Už jsem neváhal ani vteřinu. Byl jsem sice v šoku, mé tělo pořád paralyzoval adrenalin a strach, ale když se mě v telefonu nový majitel klubu Václav Brabec zeptal, jak to vidím dál se svou budoucností, odpověď ze mě vypadla úplně automaticky.

Neuměl jsem si představit, že v Baníku Ostrava – klubu, který mě vychoval a ve dvaceti letech mi dal i šanci být kapitánem ligového týmu – zůstanu. Ne po tom, co jsem před chvílí prožil. A z čeho se mi ještě pořád klepala kolena.

Zničehonic mi bylo úplně jedno, co si o mně budou všichni lidi dál myslet. Prostě půjdu pryč a hotovo. Musím. Cítil jsem, že v atmosféře, která kolem mě panovala, už jiná možnost stejně neexistuje.

„Chci odejít.“

Třesoucí se rukou jsem přijal hovor od majitele klubu ve chvíli, kdy jsem v prázdném týmovém autobuse mířil domů do Havířova. Dělávali jsme to takhle často. Autobus po cestě ze zápasu pokaždé zajížděl do havířovského depa, a proto se náš řidič pravidelně nabízel s tím, že mě klidně hodí až před barák, stejně to měl cestou. Ten den jsem za to byl obzvláště rád. Nebyl jsem ve stavu, kdy bych byl schopný řídit.

Seděl jsem zabořený do sedačky s hlavou zakrytou kapucí, koukal nepřítomně z okna a se slzami v očích přemýšlel o tom, co jsem udělal špatně. Proč mě davy fanoušků tak upřímně nenávidí. Proč mě lynčují za něco, co jsem do té doby udělat vůbec nechtěl. Ale hlavně: Co to všechno ksakru dneska vůbec mělo znamenat?

23. červenec roku 2016.

Nejhorší den mého fotbalového života.

Den, na jehož konci padlo rozhodnutí, že jako odchovanec a kapitán opustím tým, který nedávno sestoupil do druhé ligy.

Den, který rozhodl o tom, že mě – pořád ještě dospívajícího kluka – bude nenávidět celá Ostrava.

Ten den jsme hráli přátelský zápas v Katowicích. Spíš než příprava na novou sezonu to byla především exhibice oslavující dvacetiletou družbu tvrdého jádra fanoušků obou klubů. Tribuny zdobily úchvatné žluto-bílé choreografie, a zatímco všem mým spoluhráčům z úžasné atmosféry běhal mráz po zádech, já cítil, že se schyluje k průšvihu. Mezi fanoušky totiž prosákla ven informace, že se jedná o mém přestupu do Sparty. A fakt, že jsem do zápasu nenastoupil v základní sestavě, i když dodnes vlastně nevím proč, v tom všechny jen utvrdil. Lidé na tribunách můj odchod brali jako hotovou věc, v očích těch nejvěrnějších fanoušků jsem byl za zrádce.

„Holzer, ty kurvo!“

„Ty zmrde sparťanský!“

„Táhni na Letnou, ty svině!“

Dávali mi to z tribuny pěkně sežrat. Emoce vygradovaly hned po zápase, kdy jsme si užívali děkovačku s vyprodaným stadionem a pak s celým týmem obcházeli tribuny a s fanoušky si plácali, dřív jsme to tak na Baníku dělávali. V tu chvíli na mě zpoza mříží lidé začali taky sahat a k nadávkám přidali i pro mě ne zrovna příjemný fyzický kontakt. Rozvášněný dav mě dokonce svlíkl z dresu, který jsem v jeho očích neměl právo nosit.

Nebudu vám lhát: měl jsem strach. Vážně jsem se v tu chvíli těch lidí bál.

Zašlo to dokonce tak daleko, že mě vlastní spoluhráči požádali, abych odešel pryč a schoval se v kabinách.

Cítil jsem se trapně.

Poníženě jsem kráčel středem hřiště schovat se do útrob stadionu, aniž jsem se přitom mohl pořádně nadechnout. Bylo mi fyzicky zle, adrenalin mi tlačil na hruď a tep byl vyšší než v samotném zápase. Cítil jsem obrovskou úzkost. V tunelu mezi střídačkami jsem se musel dokonce předklonit, abych se pořádně vydýchal a nesekl tam sebou. V tu chvíli už mě podpíral Ondra Šašinka, který se z děkovačky nenápadně vypařil, aby tam byl alespoň někdo se mnou.

Ani jeden z nás netušil, že to nejhorší teprve přijde.

Když jsem pak v šatně jen v ručníku vylezl po deseti minutách ze sprch, vtrhli mezi nás tři rozvášnění fanoušci. Povalili mě k masérskému stolu uprostřed místnosti a celý ten hon začal před všemi spoluhráči uprostřed kabiny nanovo.

„Proč jdeš do Sparty?“

„Co si o sobě myslíš?“

„To teď jako necháš všechny ty kluky tady ve štychu?“

Pochopitelně padaly mnohem ostřejší výrazy. Sám skoro nahý jsem se před těmi stokilovými chlapy styděl.

A bál jsem se. Fakt jsem se bál.

Neměl jsem jim totiž jak vzdorovat.

Neměl jsem jim co říct.

Do Sparty jsem v tu chvíli ještě rozhodně namířeno neměl. Třebaže to byla jedna z variant, zájem o mě na Letné skutečně byl, já se jí vyhýbal. Nechtěl jsem se o ní vůbec bavit. Ale kdo by tomu tenkrát věřil? Ti lidé už měli svoji pravdu.

Odvahu postavit se za mě nenašli v tu chvíli ani mí spoluhráči, vždyť my měli kabinu plnou ještě mladších kluků, než jsem byl ve dvaceti letech já sám. Vybavuju si trenéra Vlastimila Petrželu, jak skrčený seděl v koutě kabiny, nervózně se pohupoval a koukal u toho do země. A pamatuju si taky kondičního trenéra, který se mě chtěl jako jediný zastat.

„Drž hubu a seď, nebo si vezmeme do parády i tebe,“ okřikli ho. Vůbec je nezajímal jeho názor, dál se věnovali jen mně.

Začal jsem popotahovat. Vyděšený jsem věděl, že se před nimi každou chvíli rozbrečím. A taky že jo. Dodnes nevím, jak se fanoušci do fotbalové kabiny vůbec dokázali dostat. A popravdě už si ani nevybavuju, jak z ní nakonec odešli. Dlouhé minuty jsem totiž poté stál znovu nahý ve sprchovém koutě, nechával na sebe cákat ledovou vodu a u toho bulel jako želva. Zatímco opařená kabina zůstala v hrobovém tichu dál sedět, já ve sprchách brečel jako malý kluk.

Když jsem tohle celé vylíčil cestou domů v autobuse do telefonu i našemu majiteli, nejspíš sám pochopil, že v téhle situaci nemá smysl mě dál přesvědčovat, abych v Baníku zůstal.

Den na to jsem proto skutečně přestoupil.

Do Sparty Praha.