Dája Bedáňová

Vidím malou holku utíkající po kurtu před chlapem, který ji musí nutně dostihnout. Nemá šanci, nemá nejmenší šanci uniknout, zmizet. Přesto to ta malá holka tentokrát zkusí, neschoulí se do klubíčka jako obvykle a nečeká na první ránu. Riskne beznadějný běh a schytá těch ran o to víc.

Ta holka jsem byla já. Ten chlap byl můj táta. Celá ta scéna se odehrála tolikrát, až se stala tak běžnou, že ji můj mozek ze vzpomínek téměř vytěsnil. Když se dívám zpátky do minulosti, často vidím sebe samu pohledem třetí osoby. Asi je to nějaký obranný mechanismus, abych se s tím vším nějak vyrovnala. Abych se mohla smát, jak bizarní ty scény občas byly. 

Byla jsem bitá, byla jsem hodně bitá – a to bylo ještě to nejmenší. Daleko horší než ty fyzické jsou útoky psychické.

Přesto jsem to tátovi všechno odpustila. Nebyl to totiž blázen jako řada jiných tenisových otců, byl to génius. Věřte mi, i opravdové ztroskotance jsem kolem kurtů zažila. Opilce, kteří řvali a chovali se jako zvířata, přitom sami nic neuměli. I jejich dcery trénovaly u Bollettieriho, i ony se dostaly ve světovém žebříčku vysoko.

Táta nepil, nebyl to jednoduchý a prostoduchý agresor. A o to to všechno bylo možná ještě horší. Měl svůj životní plán a ústřední postavou jsem v něm byla já. Dája. Toužil po tom – a věřil tomu –, že ze mě udělá světovou tenisovou jedničku.

I já jsem tomu věřila. I já jsem to chtěla. Vždycky.

Došli jsme daleko, dostala jsem se na šestnácté místo žebříčku. Cestovala jsem po světě, spali jsme v nejlepších hotelích a patřila jsem mezi absolutní elitu. Škoda, že jsme si to nemohli a nedokázali víc užít.

Radost totiž nikdy nebyla sdílená. I před tím mě ve svých očích chránil. 

A přitom po tom jediném jsem toužila, aby byl můj táta chvíli táta. Aby mi řekl: „Dájo, dneska to bylo fakt dobrý! Dneska jsi hrála krásně.“ Jsem na sebe extrémně náročná ve všem, co dělám, jsem k sobě stejně tak i kritická, ale párkrát bych si to snad byla zasloužila.

Neřekl to téměř nikdy.

Velebili mě všichni okolo, brali mě jako vycházející hvězdu světového tenisu. Gratulovala mi mamka i ségra a bylo to všechno pěkný. Jenže zároveň to neznamenalo skoro nic. Čekala jsem na hodnocení jediného člověka na světě, od kterého jsem ho brala.

A ten mi v mých osmnácti letech po postupu do čtvrtfinále US Open v roce 2001 řekl: „Pár dobrých náhod tam bylo.“ Tehdy jsem porazila báječnou Moniku Seleš a všude se psalo, jak to bylo úžasné. Táta měl jasnou taktiku, držet mě při zemi. Podařilo se mu to.

Ve čtvrtfinále jsem nastoupila na centru proti Martině Hingis, se kterou jsem se potkávala ve všech mládežnických kategoriích a dodnes jsme kamarádky. Věřila jsem si, že mi bude stačit nechybovat. Byl to rychlý konec. Vždycky je potřeba zdravé riziko.

Nikdy už jsem se na turnaji velké čtyřky nedostala dál, ale ani tak si nemůžu na svou kariéru stěžovat. Mohla být lepší, občas o tom přemýšlím. Možná jsem to s tátou mohla vydržet ještě rok, dva… Zároveň vím, že i tak byla skvělá. Úžasná oproti všem těm, které skončí v juniorském věku a nechají za sebou zpřetrhané rodinné vztahy, které už nikdy nikdo nespraví. Věřte, že takových je většina.

Za mnou nějaké úspěchy zůstaly, moje jméno pořád v tenisovém světě znají. Díky tomu mě může tahle nádherná hra živit jako trenérku, díky tomu mi může být konečně zábavou. Už si užívám každou chvíli na kurtu, už se tam bavím. Konečně.