Filip Saiver

Vypadalo to, že míří mimo, náhle se však ve spektakulárním letu kouzelně stočil a... Bože, vážně trefil cíl! Osud Tomáše Rosického svou nevyzpytatelností kopíruje dráhu míče vyslaného směrem k bráně šajtlí, tedy vnějším nártem, což byla záložníkova vyhlášená a podmanivá specialita.

Rosického osud nekopíruje šajtli zdaleka jen v poslední době, ale právě z ní pochází takřka hollywoodský zvrat: z kritizovaného viníka bídy, sportovního ředitele veřejně vyzývaného k odchodu, je velebený vůdce, díky němuž došla fotbalová Sparta do zaslíbené země, do Ligy mistrů.

Nejspíš je to příliš troufalá ambice inspirovat se stylově právě šajtlí. Přesto zkusím odvyprávět Rosického příběh podobně. Záměrně ho vyšlu na území „off topic“ a budu doufat, že jaksi obloukem řekne to, co chci říct.

Samozřejmě, že se šajtli značky TR nevyrovnám. Už proto ne, že slova z podstaty a zvláště pro fotbalové fanoušky nemohou být vysoce účelným, zároveň však závratně estetickým kopem. Nejen jeho šajtle, ale rozhodně také ona podtrhuje výrok jednoho z playmakerových koučů Arsene Wengera, že kdo miluje fotbal, musí milovat Rosického. Hráče, jehož styl se dotýkal umění.

Šajtli značky TR se nevyrovnám, půjde o nevalnou napodobeninu mistrovského díla. Jde ovšem o tak dokonalý originál, že ani jeho slabá kopie nemusí být nezajímavá. Nebo se tím aspoň utěšuji.