Jakub Hlaváč

Fotbal je láska. Fotbal je vášeň. Pro téměř nekonečnou množinu lidí.

Patří do ní i Tomáš Souček. V tomhle vztahu nedělá kompromisy.

Právě proto si z českých hráčů za posledních pět let nikdo nezahrál na nejvyšší úrovni víc než záložník West Ham United.

14 836 minut v Premier League.

4 579 minut v reprezentaci.

Další tisíce v evropských a ligových pohárech.

„Sobota, středa, sobota… Utíká to hrozně rychle, nemám čas se zastavit,“ poví český kapitán do telefonu. „Jakmile jeden zápas skončí, soustředím se na ten další, a je těžké se na všechno podívat z větší perspektivy. Vlastně jedu docela na autopilota. Dělám, co je potřeba, stále dokola,“ pokračuje.

Řeči? Fráze? Ne v tomhle případě.

Pouze a jen absolutní oddanost hře jménem fotbal dělá kariéru Tomáše Součka čím dál tím úžasnější, nedostižnější.

Do všech těch velkých utkání ho nenominovala extrémní šikovnost, technická vytříbenost. Dostal se do nich díky práci. A zaujetí.

„Pro trenéra je takových chlap poklad,“ řekne jasně, bez pochyb a falešných lichotek Ivan Hašek, kouč české reprezentace. „Vidíte, že se o něj mužstvo vždycky může opřít,“ přidává vlastnost, která ze Součka dělá pro nadřízené nepostradatelného.

Ostatně Graham Potter, nový muž na lavičce West Hamu, se před britskými novináři přidal: „Dává ze sebe to nejlepší každý den, to je prostě sen.“

Už výše vyskládaná numera pravdivost a opodstatnění pochvalných slov dokazují a ukážeme jich mnohem víc.

Příběh za dva týdny třicetiletého Součka už přestává být příběhem o nechtěném klukovi pro velký fotbal zachráněném trenérem Jindřichem Trpišovským ve Viktorii Žižkov. Stává se z něj jeden z nejrespektovanějších hráčů, které jsme v zahraničí kdy měli.

Proč?