Luboš Brabec

Zatímco Československo v roce 1984 dál halila šeď normalizačního bezčasí, dvě osobnosti, jež se o pár let dřív rozhodly odejít za oceán, si užívaly obdivu celého světa.

Miloš Forman v létě představil už svůj pátý americký film. Amadeus vyprodával kina, sbíral pochvalné recenze a v březnu následujícího roku získal osm Oscarů. Příběh o střetu geniality s průměrností, ale i věčném boji svobodné mysli s autoritami, je dodnes považován za jeden z nejlepších filmů historie.

Martina Navrátilová, jež o všech možných odstínech svobody také něco věděla, dominovala tenisovému světu stylem, který do té doby – ani později – nedokázal nikdo napodobit.

V době mezi 15. únorem a 6. prosincem 1984 vyhrála rekordních 74 zápasů v řadě. A jakým způsobem! Ztratila pouhých šest setů, sedmnáctkrát soupeřkám nadělila „kanára“, třináctkrát převzala trofej za turnajové vítězství.

Drobnou poťouchlostí sportovní historie budiž skutečnost, že na začátku i na konci úžasné série byly porážky s krajankami: s Hanou Mandlíkovou v Oaklandu a s Helenou Sukovou v Melbourne.

„Skoro jsem tenkrát zapomněla, jaké je to prohrávat,“ ohlédla se s úsměvem za čtyřicet let starými událostmi při letošní návštěvě Wimbledonu.

Co se dozvíte v další části textu?

▪️ Jak se Martina Navrátilová stala první opravdovou tenisovou profesionálkou

▪️ Co ji vyčítali američtí novináři, když válcovala konkurenci

▪️ Jak velká byla propast mezi ní a zbytkem světové špičky

▪️ Proč v roce 1984 vydělávala víc než Gretzky nebo Maradona