Jiří Procházka

 
Někdy zvolíš tu nejjednodušší cestu. Přijímáš a naplno využíváš všechno, co se ti nabízí, protože máš dojem, že můžeš. Až do chvíle, kdy zpětně poznáš, že to bylo překážkou, že ti to mnohem víc bralo, než dávalo, aby byl život v rovnováze. Naštěstí to platí i obráceně. Čím víc jsi očištěn od strastí, tím častěji přichází to dobré. Nějak žiješ, něčemu věříš, za něčím jdeš a razíš si cestu.

Ať se stane cokoliv, všechno je správně.

Karma. O tomhle koloběhu jsem se přesvědčil tolikrát.

Není to tak dávno, kdy jsem byl úplný blázen, rváč, pumpička z posilovny, obletovaný talent českého MMA. Kámoš mi tuhle ukazoval pět let staré video, kde jedu z fitka, mám stažená okna u auta, v krvi mi ještě dobíhá nakopávač a sprostě za jízdy řvu.

Stříkal ze mě testosteron, byl jsem nabuzenej mladej frajer a fungoval v tomhle módu každý den. Dělal jsem věci impulzivně a bez zamyšlení, což mě provázelo odmala. Na základce i na střední jsem vyváděl blbosti a nebral nic vážně. Viděl jsem třeba na chodbě ležet poloprázdnou PET lahev a hned do ní kopnul. Už mi nedošlo, že trefím spolužačku a vyrazím jí zub. Házeli jsme po sobě balónky nebo židle, já to vždycky přehnal a někoho zranil nebo aspoň rozbil okno.

Vůbec jsem nepozoroval, jak žiju. Zajímalo mě pouze to, kde vybiju energii. Pocházím z Hostěradic u Znojma a chytnul jsem se party, která jen posilovala a řádila, takže jsem se dostal k tréninku thajského boxu u Martina Karaivanova. S ním jsem postupně našel disciplínu a následně se dostal i ke komplexnímu MMA, ale ještě předtím jsem se rval, co to šlo. Všude, na každé diskotéce. Naschvál jsem čekal, kdo půjde kolem, a pak jsem dotyčného jakoby náhodou trefil ramenem. Vždycky se někdo chytil a šlo se ven. Sundal jsem triko a naběhnul na něj.

Byl jsem nespoutaný. Někde uvnitř jsem cítil, že nejednám správně, zároveň jsem se rád ukazoval, protože mi chyběl vzor.

Mamka je slušná ženská, ale v šesti letech mi umřel otec. Pracoval u policie v zásahové jednotce a v sedmadvaceti dostal mrtvici. Byl jen o dva roky starší, než jsem teď já. Člověk si řekne, že je to hrůza, protože de facto neměl žádný život. Já zase neměl tátu, který by mě usměrnil.

Občas si říkám, kdyby tady byl… Tuším, že bych byl úplně jiný člověk, stýkal bych se s jinými lidmi, dostal bych se někam úplně jinam. Od jisté doby ale vím, že je všechno tak, jak má být. Každý večer si vzpomenu na příbuzné, co odešli a zasáhli mi do života. Věnuju jim pár chvil a řeknu si, že se tam snad mají dobře.

Sám pak pokračuju ve své cestě, která začala nabírat správný směr v květnu 2014.

Kodex Bušido je založený na nesobeckém bytí. Jsi jen ty a čin, pak se sám stáváš činem. Je to soulad s existencí.

Tu chvíli si pamatuju přesně. Ležel jsem v masérně společně s Petrem Beránkem, parťákem z brněnského Jetsaam Gymu, a přišel za námi trenér Jarda Hovězák. Oběma nám věnoval Knihu pěti kruhů, životní dílo nejslavnějšího samuraje Mijamota Musašiho.

Začetl jsem se do myšlenek člověka, který se dostal v umění boje tak daleko, že dokázal kohokoli porazit jen s dřevěným mečem.

Bylo to zrovna v době, kdy mě každý plácal po zádech, protože jsem pár měsíců předtím porazil v boji o český titul veterána Martina Šolce. Knockoutoval jsem ho naskočeným kolenem a byla to šílená přestřelka. Užíval jsem si slávu. Pak jsem začal držet dietu před jedenáctým profesionálním zápasem kariéry s Němcem Viktorem Bogutzkim. Měl jsem tehdy sto pět kilo ve svalech a hubnul na třiadevadesát. Vyřadil jsem cukry a jedl jen zeleninu a maso. V kombinaci s tréninkem jsem se často klepal a cítil velkou slabost, zároveň se mi pročistilo vnímání a líp jsem se soustředil na své smysly.

Na to, co říkám. Na to, co dělám.

Najednou jsem začal řádky, které mi do té doby nedávaly moc velkou logiku, vnímat jinak. Cítil jsem hloubku textu a četl si o cestě válečníka, o kodexu samuraje zvaném Bušido, který je založený na nesobeckém bytí bez myšlenky na cíl. Jsi jen ty a čin, pak se sám stáváš činem. Je to soulad s existencí.

Do života mi vstoupilo něco, co přesahovalo veškeré předchozí zkušenosti i představy. Uviděl jsem, že se lze oddat něčemu, co jsem do té doby viděl jen ve filmech o hrdinech, kteří byli naprosto věrni své věci. Začal jsem studovat každé slovo a postupně přijímal myšlenky za své.
Zápas trval dvě minuty, nakonec jsem soupeře uškrtil, ale nedával jsem radost najevo jako dřív. Nebyl jsem nespoutaný, neřval jsem. Místo toho jsem se poklonil a šel dál.

Možná si teď myslíš, že je to póza, že jsem jen dostal bombu do hlavy a začal blábolit.

Ale jestli chceš, povím ti, proč mi dala Kniha pěti kruhů smysl a řád, abych každou chvíli prožíval nejen naplno, ale také vědomě.