Ondrej Rusnák

Nikdy jsem neskákal do střel, ale v ten okamžik mi to přišlo úplně samozřejmé.

Jaro Janus chytal úžasně, celý tým makal neskutečným způsobem a ve čtvrtfinále juniorského mistrovství světa jsme vedli nad Amerikou. My, odepisovaní chalani ze Slovenska. Ani na zlomek vteřiny jsem nezapochyboval, že bych tentokrát měl lehnout k ledu a zabránit puku, aby prošel na branku.

Ten okamžik hraje v mém příběhu zásadní roli.

I díky němu jsem byl pár minut od medaile na juniorském šampionátu.

A i kvůli němu se ze mě vlastně nikdy nestal hokejista na té nejvyšší úrovni, přestože jsem k tomu měl předpoklady.

I kvůli němu mě za dosavadních třicet let mého života devatenáctkrát operovali.

Vsadím se, že příběh, jako je ten můj, jste ještě neslyšeli. Neznám žádný podobný. Najde se hodně bojovníků, kteří dokázali překonat těžké chvíle, hodně těch, kteří se přes překážky dostali až na vrchol, ale jsem si jistý, že nikdo z nich nešel cestou, jakou já. V žádném jiném osudu se určitě neprolínalo tolik dílčích vítězství a úspěchů, které ale ve finále nevedly k žádnému hmatatelnému výsledku, spíš k uvědomění si, co má smysl.

Ale já vím, vím… I vás taky určitě nejdřív zaujme to, jak vypadám, a ptáte se, co se mi stalo. Zajímá to každého, nemá cenu to zamlouvat.

Jsem popálený a s tím, co se mi přihodilo, jsem v pohodě. Je to součást mého života, i tahle událost ze mě totiž udělala toho, kým jsem. Než vám tedy budu vyprávět o tom, co všechno se může podělat v jedné slušně rozjeté kariéře, povím vám, jak jsem k popáleninám přišel.

Protože tím to vlastně celé začalo.