Viktor Pešta

Hodiny ukazovaly asi tři ráno, když jsem dopsal seminárku.

Pamatuju si, že byl čtvrtek.

Co vám budu povídat, moc jsem se nevyspal. Hned dopoledne jsem šel odprezentovat práci na Policejní akademii. Tahle škola je terčem mnoha vtipů, přitom nemá nic moc společného se stejnojmennou provařenou filmovou komedií, kterou zná skoro každý. Jde o výběrovou záležitost, kam se v mém ročníku hlásily dva tisíce lidí a brali nás jen sto.

Úkol jsem nějak zvládnul, dostal jsem zápočet a pak odjel z Prahy směr Kladno. Na Noc válečníků, kde mě za pár hodin čekal třetí profesionální zápas v MMA.

Z dnešního pohledu je to strašný sci-fi.

Psal se rok 2011, náš sport v Česku skoro nikdo nebral vážně, ale zároveň už Karlos Vémola bojoval v UFC. Ne, to, že se po něm stanu teprve druhým Čechem, který si vyzkouší nejlepší ligu na světě, jsem fakt ještě netušil. Bylo mi dvacet a na tréninky jsem chodil zhruba třikrát týdně. Jen když se mi zrovna chtělo.

Svého soupeře Alexandra Uhlíře jsem porazil za pár minut technickým knockoutem v prvním kole a dostal za to od organizátorů odměnu osm tisíc korun.

V pátek jsem šel zase do školy.