Kateřina Elhotová Suchanová

Rodiče byli první, za kým jsem pospíchala hned od doktorky. Zrovna oni se to rozhodně nesměli dozvědět od někoho jiného. Vybavuju si, že mamka něco kutila v kuchyni a táta seděl na gauči. Odpoledne jako každé jiné.

„Chtěla bych vám něco povědět,“ začala jsem. „Budete mě tu mít i v létě, do Ameriky nejedu.“
Krátce nato jsem totiž měla odlétat do Minnesoty na kemp týmu ženské NBA.
„Co se děje?“
„Čekáme dítě.“

Následující okamžik a výrazy mamky s tátou mi pověděly všechno, co jsem sama měla zjistit až časem.

Mamka si vydechla. Nebyla v tom radost.

Táta řekl něco v tom smyslu, že toho budu litovat.

Podívala jsem se na něj nechápavým pohledem. Později jsem mu i vyčetla, že se mi jeho reakce moc nelíbila, tak mi vysvětloval, že to myslel právě kvůli Americe, o níž jsem vždycky snila. Jenže on věděl, proč to říká. Mohl za to můj přítel, který na lidi nepůsobil příjemně. Ti, jimž vstoupil do života, s ním neměli dobré zkušenosti.

Brzy jsem se mezi ně přidala.

Ale popořadě… Vyrazila jsem do haly oznámit tu novinu managementu a týmu.

„No jo, budu mít miminko,“ vybalila jsem na spoluhráčky trochu kostrbatě poté, co jsem to samé předtím sdělila trenérce v její kanceláři. Šatna plná šumu, jaký je v ní po každém tréninku, najednou ve vteřině ztichla. Některé holky se oblékaly na svých místech, jiné vycházely ze sprchy, ale zraky všech se v tu ránu upřely na mě.

Laia Palau, jíž je sedmatřicet, jen nevěřícně zírala. Jakože já? Tohle kuře? Nikdo z holek takovou zprávu nečekal. Nečekala jsem ji ani já, z různých důvodů. Ale v tu chvíli jsem byla šťastná, což jen umocňovalo, jak hezky spoluhráčky zareagovaly. Působily dojatě. Ony i trenérka mi přály hodně štěstí a ať je malý zdravý. Neřešily, že tohle znamená, že už nenastoupím ani do semifinále ligy. Že dřív, než vůbec začala, taky končí moje snaha o získání místa v Americe.

Tak ať.

V okamžiku, kdy jsem své těhotenství zjistila, přestalo i pro mě tohle všechno být důležité. Myslela jsem hlavně na to, aby se tuhle novinu ti správní lidé dozvěděli ode mě a v pravý čas. I tak jsem dostala plno zpráv, proč jsem nic neřekla, přitom já nad tímhle přemýšlela snad ze všeho nejvíc. Přijde mi, že mi někdy víc záleží na ostatních, než na sobě samé.

A to taky není úplně ideální.